Po stopách malé Irenky

Ráno si vypisuji pár poznámek z rozhovoru s psycholožkou Pracher-Hilander o psychologické válce:

Rozhovor s psycholožkou Pracher-Hilander: "Tohle je psychologická válka - nevzdávejte to prosím!"

https://nastub.cz/w/d3feaef1-1227-4087-bc94-42cb7796e358

Máme tu dočinění se zdrojem nebezpečí, které je pro lidi neviditelné.

Pracují tu psychologové, kteří radí politikům, PR agenturám, všem, kdo se zde angažují, jak využít psychologii proti lidem. Psychologický průzkum je zneužíván. To, co se zde děje, je velmi velmi špinavé. Je důležité, aby se lidé měli na pozoru. Jsou manipulováni a řízeni. Ale oni si to neuvědomují. To je tragédie.

Právní psychologie:

V porotách a u soudců stačí jeden laterální myslitel, aby strhl těch ostatních dvanáct. U velké populace stačí deset procent, která jsou dostatečná, aby opoziční hnutí přivedlo do pohybu tak, aby sebou strhla ten zbytek, těch devadesát procent.

Jsou zmanipulovaná čísla o očkování lidí v Rakousku. Určitě 50% očkováno není. Tedy - víc jak deset procent - je nás dost!!

Zůstat neochvějný. Neoblomný. Mít na paměti nejhorší scénáře. Co nejhoršího se mi může stát? Nejhorší scénář nemůže být tak zlý jako ta realita, když to nevezmeme do rukou!

Lidé jsou dezorientovaní. Je proto nutné dát lidem orientaci! My vás přijmeme do naší rodiny a jsi podepřen zepředu, zezadu, ze všech stran!

Důležité vytváření sítí. Propojovat lidi!! Jenže každý to dělá jen ve svém oboru. Je nutno lidi propojovat, koordinovat, učit se jeden od druhého. Lidé se pak cítí bezpečně. Musíme se zviditelnit mezi sebou. Být silní v malém i velkém měřítku.

Existují osoby, které by nás ovlivňovaly. Jsou to lékaři. Do roku 2020 klíčová role. Od roku 20 pošramocená. Je nutno sebrat odvahu. Postavit se a říci dál už ne! Pokud mlčí, je to problém. Ptejte se ho na všechno podrobně. Ptejte se ho. Jaká studie? - Lékaři nesplňují to, co nám politici slibují. Ptát se, až jim dojdou slova.

Právníci mají připravené předtisky. Dojde-li k očkování - řeknou jim: Podepište to. Vycouvají.

Psychologické pošťuchování povede k tomu, že si každý vybere to správné.

Součástí vzdělání není skutečné porozumění vědeckým pracím tak, jak je třeba je chápat. Je mnoho lékařů, kteří si říkají, jsem dobrý, mám v hlavě, už všechno vím; už není třeba kriticky se ptát. Lékaři, jejichž rodiče nejsou lékaři, smýšlejí o svých rodičích kriticky, spíš hanlivě. Vidí to lehce z výšky. Vidí se v roli boha. Nemají sebereflexi. Nepřiznají si vlastní vinu. Takové věci jsou, ale nejsou široké veřejnosti známy. Ve skutečnosti psychologicky existují; to je jeden z důvodů, proč mlčí. Lékaři. Je nás mnoho, tak ať začne ten druhý.

Proč jsou protesty velmi zdrženlivé? Proč jsme pomalí?

Klasické věci z psychologie: Redukce nesouladu. Vím, že dělám něco, co není správné, ale chci být součástí toho. Chování podle normy - já nechci být vyloučen. Také rozptýlení odpovědnosti u lékařů, tyto obyčejné banality, známe.

Nový aspekt je kultura. Jsme jí specificky zatíženi. Je součástí naší genetiky. To, jak národ tiká. Např. ve Francii jdou do ulic žluté vesty. V Itálii matky stojí před dětmi - jen přes mou mrtvolu. To v Rakousku relativně vidět není. Děti jsou ochotně dávány k dispozici pro studie.

Kulturní aspekt - Rakousko a Německo jsou celosvětově považovaní za standard v tom, co děláme, v našem pracovním chování a ve výrobě. Made in Germany nebo Austria - to už něco znamená. Lidé tam pracují přesně a velmi velmi pečlivě. Německo a Rakousko se liší - Rakušané jsou velmi pohodlní. Víme to z kulturních srovnání ve studiích. My Rakušané pracujeme na jedné věci velmi precizně a velmi dobře, ale relativně v klidu a bez stresu. Víme to z měření průměrné rychlosti chůze. Terénní studie se prováděly po celém světě. Zkoumáno mnoho národů. Rakousko je daleko vpředu. Při chůzi pružní, přesní, to je - potřebujeme velmi dlouho dobu, než nám dojde trpělivost. Jsme velmi vytrvalí a to je problém v této situaci. Kdy nám dojde trpělivost? Kdy je dosaženo bodu zlomu?

Němci nejsou tak extrémně pomalí jako Rakušané, ale jsou poslušnější. To je zase jejich zatížení. Ze srovnání kulturních studií můžeme mnoho vidět a vyvozovat závěry, předpovídat, jak se celá věc bude vyvíjet. Já mohu říci - lidé, pohněte sebou!

Ani kulturní genetika nemůže být rozhodující v určování toho, jak si budeme stát v budoucnosti.

Pro všechny i pro lékaře platí: pokud máme nějaký postoj a naše chování neodpovídá tomuto postoji - tedy lékař je nucen dělat něco a ví, že to není jeho postoj, pak se po čase jeho chování stane jeho skutečným postojem. Pak věříme tomu, co říkáme a děláme. V principu to je tak, že politici a další zodpovědné osoby časem věří svým vlastním lžím. Pokud nezakročíte, tak to tak zůstane. Ale existují způsoby, jak zasáhnout zvenčí. Tedy máme úkol. Oslovit lékaře, aby tento přístup, jejich chování a to, co dělají, nebylo těmito lidmi vnímáno jako skutečné, ale probudit je tím, že tam zasadíme řez. A to může udělat každý - ptát, se ptát se a ptát se. Lze zasáhnout zvenčí, aby se lež pro náš protějšek nestala pravdou.

Takhle fungují lidé. Psychologové vědí, jak mohou postupovat. Nutno - STUDOVAT sociální psychologii. Číst.

No. Tak když jsem si tohle hezky vypsala, pěkně se posílila, byla sebejistá... Vydala jsem se na kolo. Pojedu kam? Na Kuks - tam bude smutno. Prázdno. Budu vidět davy lidí z víkendových trhů. Tak na Hradec. Ne. K prachárnám - ne. Vyšlápnu po stopách malé Irenky. Kudy brázdila cestičky svého dětství a adolescence. Připomenu si... Ji, maminku... 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-23_Po_stopach_male_Irenky/

Maminka říkala, že když se někdo vrátí po letech na místo svého dětství, většinou se jede rozloučit. Nebojím se. Jela jsem tudy před dvěma lety. Možná to bylo loni. Vyšlápnout Šoubrák? Nebo podél kurtů? Pevností. Zbroják. Tady sloužil jako vrátný děda. Jezdíval sem na mopedu z Nouzova z naší hospody. Byl to takový ten s bordó barvou. Řvalo to hrozně. Myslím, jestli se mu neříkalo pařez. Nevím. Jednou děda přijel z noční docela vystrašený. Prý horda cikánů přišla se sekerami. To ještě byli neuvědomělí cikáni. Romové přišli až po roce 89 s tučnými dávkami. Horda tloukla do pancéřovaných dveří. Děda zavolal VB. To ještě název byl obsahem. Veřejná bezpečnost. Nevím, proč se srotili. Tady ve zbrojáku maminka po své maturitě měla druhé hezké zaměstnání u vojáků. To první bylo u letiště ve VÚ 1117. Tam pracovala v laboratoři i její sousedka. Umřela letos měsíc po mamce. Ani nevím, sportovkyně, jestli se nechala bodnout.

Jedu dál okolo dolíku. Sem jsme chodili na tělocvik. Modré trenýrky, žluté nebo bílé tričko. A z oběda s družinou hrát si. Měli jsme tu dvě houpačky. Ty mě nikdy nelákaly. My jsme se totiž houpali v parku. V našem parku. Na našich houpačkách. Z dolíku jsem klusala domů. Vzala jsem to přes Městská, kde maminka prodávala v armě, než vystudovala SVVŠ, dnešní gymnázium J. K. Tyla. Mami...

Míjím zahradu, kterou slibovala tchýně mojí Denisce. Jenže padla na další a další manželství mého prvního muže. Z něčeho to museli táhnout. Nová zařizování... Když už sjíždím ke škole, zastavuji se u školní jídelny; měla léta letoucí skvělou vedoucí. Parádně vedla kuchařky. Vařily nesmírně chutně, domácky. Paní vedoucí se loni odstěhovala za svou dcerou. Daleko. Občas se tu staví; zrovna v sobotu mi volala. Mám ji moc ráda. Čestný člověk. Žádný podraz. Přímé jednání. Milá. 

Okukuji jídelnu. Nejdu blíž. Nějaké buzerační, pardon bezpečnostní cedule asi. Nevím. Zazvonil telefon.

- Jsem u školy.

- Mami, oni chtějí udělat očkování pro šedesát plus povinné.

Ty vorle. Div jsem nespadla z kola. Jako jak, povinné? Naposledy kočkoval nějaký Mengele myslím v továrně na smrt... To bylo bezva plánované vylidnění planety. Tolik mrtvých!! Řízeno. Dnes zcela jiné podmínky. 

Volám Péťovi.

- Prosím tě, uklidni se. Jeď hezky na kole a kochej se.

Slovo pomohlo, ale myšlenky...

Z kopce od rybníků Mrštníků koukám na maminčin domeček. Odtamtud jsem chodila až sem koupat se. Obejít celé pole. Deset patnáct minut. Skákala jsem ze stavidla, když už mě paní učitelka Fendrychová naučila splývat; potykala jsem si s vodou. Potápěla se. V zadním rybníku jsem se jedno odpoledne tak dlouho pokoušela o tempa, až jsem zjistila, že mě voda nese. Plavala jsem. Tady v předním rybníce jsem v blátě ztratila vietnamku. Skákali jsme... Nenašla jsem ji. Maminka mě nevynadala. Asi byla ráda, že jsem se jí vrátila. Koupila jiné. Jeden plat na dvě holky. A vše zvládla. Jasně, všechno zvládneme!! Jedu dál ke studánce. Přes pole. Mezi poli jede policejní auto. Tam a zpět. U lesa vidím dva domy. Myslím, že tam bydleli Baliharovi. :-) To bylo mamčino - je tu nepořádek, jak u nich... Žijí ještě? 

Sjíždím ke studánce. Naposledy jsem jí vyskládala krásnou mandalu 24.6. To byl ten ničící den. Ničivé tornádo na Moravě. V ten den bzučela lípa jako o závod. A voněla.  Ve Smržově - tam jsme jezdívali na kolách koupat se do relativně čisté vody v požární nádrži. Později jsme se tu občas ukázali s mým prvním manželem na benátské noci. Vesnice pěkná. Zajímavé. Jsou vesnice s opravenými domy, s mnoha novostavbami. Tuhle jsem projížděla vesnicí - temnou, neupravenou, ošklivou. Na čem to záleží? Na lidech nebo na vedení obce? Nevím.

Přejet po Bílém kopci co nejrychleji k jezu ve Smiřicích. Šup. Na stezku! Na kopci seskakuji. V příkopu pes. Ne, zbytky srnečky. Rozhlížím se krajinou. Vidím až k Opatovicím. Z komína se čadí. Mezi poli řada topolů. Větrolamy. To už se dnes do krajiny nedává. Ať má vichr větší švuňk.

Mezi poli mi mrzl obličej. Po stezce okolo Labe teploučko. Rozhlížím se. Po celou cestu je vidět jedna z pracháren nad městem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-23_Doma/

Doma. Jdu se nechat otatínkovat.

- Peťuš!

- Neschválili to. A vůbec. Víš cos´ provedla? Mohla bys mi říci, proč zajišťuješ dům, když tu je kocour?

- Nebyl. On chtěl ven. 

- No, ležel uprostřed obýváku, vybílil Zrzce misky. A odpočíval. Ani se nehnul, když jsem přišel. To jsem ho ale vyprovodil.

- Jo, počkej, já jsem mu odtáhla dveře, nabídla odchod, ale on se otočil, skočil na křesílko na terase.

- A proč jsi ty dveře nezavřela?

- Peťuš!!

Večer přišla moje milá klientka. Mírná, hodná, laskavá. A drží si taili. Nebo tajli? Obojí je správně. Mluvíme o zubařích. Celá její rodina chodí k bezva lékařce, ale důchodkyni. 

- Ona vás prodá, jako ten můj. Ta mladá, kdyby neblbla, byla by skvělou doktorkou Akorát jsem nechtěla podepsat ten její canc. 

- Víš, že mně nikdy netrhali zuby, nikdy mně nečistili kanálky?

Nevěřícně kroutím hlavou. V padesáti?

- Mám plombované zuby, ale to je všechno. Nikdy jsem nic nezažila, co slyším v práci...

Její výsledky skvělé. Výživa dělá divy. A osm let stravování u mě taky. :-) 

Ještě obchoduji. A školím se - prezidentský tým z Kazachstánu. Slyším pod překladem krásnou ruštinu. Končíme. :-)

Den dobře skončil. Vykolejil mě. Ale už jsem zas naskočená. Je třeba si pomáhat. Podporovat se. Držet při sobě. Nebát se. Mít na paměti slova psycholožky Pracher-Hilander. Hrají s námi hru. Zneužívají psychologii. Je třeba se ptát a ptát a ptát lékařů. Až jim dojde řeč.

Mnoho se jich hlásí s pravdou. Myslím, že těch deset procent hravě zvládneme. Jejich počet narůstá. A právníků. A mezi policisty jsou taky čistí. Pro lidi. No, taky vopičáci. To jo. Ale to se najde v každé profesi. :-) Když slyším o kolegyních, jak nutí děti do zamezení přívodu kyslíku - smutné... 

Dobrou noc!