Podala jsem si ruku s podzimem

Den krásný, rozchechtaný. Ačkoli začal divně. Zas telefon. Zas brzy. Bytost, která mě před týdnem žádala o pomoc, volá. Spikl se proti ní svět. Zažila nejtěžší prožitek, co může matka zažít. Nechápe, že korporace, fy s mezinárodním číslem D-U-N-S, jí nepomohou. Znovu opakuje, že jí dvacet právníků odřeklo. Ano, rozumíte dobře. Právníci jsou v jednom pytlíku se soudci, obhájci, odhadci, exekutory, tisíce let stejná sebranka. Snad to pochopila. Práva se nedomůže. Je stará. Má obavy z nemoci zapomínání. Osmdesát let. Rychle aktivizuji mozek. Jak bych jí pomohla. Určitě hovorem. Určitě radou, aby zkusila různé uvolňovací techniky. Jakmile bude naříkat, všichni se od ní odtáhnou. V hlavě se mi rojí věty, abych ji nezranila, pomohla, posílila. Čeká ji operace očí. Už skoro nevidí. Slíbila jsem, jestli ji život utrápí, že se postarám o její kočenku. Má čtyřbarevnou, jako měla moje maminka. Když jsem jí slib dávala, abych ji ukonejšila, lekla jsem se sama sebe. Linda mi slíbila, kdyby něco, že kočka může bydlet u nich. Je to prý velmi hodná kočenka, věrná, vypiplaná od miminka. Tráví den jen doma. Dívá se z balkonu nebo z okenního parapetu. Jestli bych si ji na čtyři dny po dobu operace očí nevzala. Ne. Nabízím, že ji budu jezdit krmit do jejího prostředí. Proč kočičku nervovat. Prý aby si zvykla. Ne. Je mi slabo. Bolí mě žaludek. Dostala jsem po ránu petardu. Sama musím s energií něco udělat. Po hodině už ukončuji hovor. Snad jsem ukonejšila bolavou mysl, nešťastné srdce, ztrápeného člověka. Loučíme se. Kočičku bude krmit někdo z domu. Zas slyším, jak jsou lidé v domě zlí. Oponuji. Nejsou. Vím o jednom člověku, který je hodný. A když se najde člověk, který vezme na sebe službu péče o zvíře, je tam další hodný. Odsud začneme. Naučím ji myslet pozitivně.

Když se otočím tak třicet let zpátky, byla jsem stejná. Támhle ten mi ublížil. A tyhle dvě potvory taky. A a a .

- Peťuš, jsme šťastní. To už se na nás někde zas něco řítí.

Ne. Petroušek mi říkával:

- Ty máš samonasírací systém.

Nerozuměla jsem. Prací na sobě, meditacemi, učením, hlídáním myšlení jsem začala mít radost z obyčejností a hlavně tu radost si držet. Trvalo to pár let, než jsem se to naučila.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-rano

Žofka už je zase v koupelně. Její vášeň. Načuhovat do WC mísy. Skákat do vany. :-) Jak by se zatvářila, kdyby na dně bylo třeba deset centimetrů vody?

Nalévám si sklenici vody s aloe. Aloe kudy teče, tudy hojí. V krátké chvilce se žaludek uklidnil. Co to bylo? Jaké energie jsem to natáhla? Zapaluji bílou šalvěj. Vykuřuji dům. Všechna zákoutí. Šup, všechny škodné entity pryč. Jako bych je slyšela. Vz. Bz. Bzzz. Odjíždějí z temných koutů. Čistička vzduchu spouští hrůzu. Modrá. Než začne červenat, šup, vypínám ji. Hlavně podcházím pod požárním hlásičem s úctou a respektem. Několikrát jsem ho v minulosti spustila. Ježiši! To by po mně chtěli heslo. Linda by řekla, že xxx kleslo. Pozoruji dům, aby tu nestál dým. Vše v pořádku. Vykouřeno. Vyčištěno. Všechny potvory vybzikly.

V diářku to nemám, ale v hlavě mám zapsáno, že 20.9. mám přijít ke kovářům s krumpáčkem. Zapomněla jsem si to poznamenat. Čas tak odhaduji. Vyjíždím ze vrat. Nádherný den. Křišťálový. Jsme skoro na konci přírodního tvoření. Stojíme před smrtí, abychom se znovu na jaře zrodili. Příroda má hotovo. Utvořila kouzlo zrození. Klubou se oříšky ze svých plenek. Hup! Je tu hotový ořech. Ty malé vyskočí ze své košilky. Už je jim malá. Listy ještě drží barvu. Některé se už pouštějí stromu. Chystá se každoroční zázrak zbarvení. Zhruba za měsíc bude ta doba, kdy jsme s Petrouškem tajně chystali svatbu. Jeli jsme objednat prstýnky do cizího města. Aby zdejší nic netušili. Aby dostali klín do svých nevymáchaných pus.

- Tak ona ho uhnala.

- Tak on si ji vzal.

Těšila jsem se jak malá holka. Tajemství. Praskne, až já dám pokyn. Až se poprvé podepíšu jménem rodu svého nastávajícího. Vzal si mě po sedmnácti letech. Stále mám v očích rudozlaté barvy za okýnky auta cestou pro prstýnky.  Země se ukládala. Pomaloučku šedla. Ještě jednou naposledy před úmrtím vystřelila fantastický velkorysý ohňostroj barev. Miluji vůni dřeva, listí. Dnes jen předpříprava. Přírodní kulisy – dosud Potěmkinova vesnice. Ještě to vypadá, že nic. Jenže dnes něco. Dnes poděkuji za úrodu jabloním, ořešáku, lískoví. Podám ruku podzimu. Rozžehnám se s létem. Sbalíme bazén. Přehupneme se. Dnes ještě udržím své pracovní tempo. Tak za měsíc začnu zpomalovat společně s přírodou. Mezi poli se začnou roztahovat mlhy. V nich jen my, co věříme na Ježíška, zavnímáme tanec divoženek oděných do kousku šedého oparu. Zatím se přibližujeme k podzimní rovnodennosti. Tak rychle to uteklo. Březen, červen, září… Dnes dvacátého, za tři dny v 8:49 se to chystá. Pak už pomalým krokem k prosinci. Tak jsem si přála, aby právě tenhle rok přinesl změnu. Velkou pro lidstvo. Přinesl. K horšímu. Hloub do bažin. Nutno se zdvihnout, a znovu jít. Asi nazrál čas pro sklizeň na zahradě. Sklizeň mocných se teprve rýsuje. Ale dočkáme se.

Tak tedy jedu ve slunci. Kochám se. Jedu po břehu nad lukami, kde se budu zanedlouho, doufám, možná, snad prohánět v bílé až kýčovitě třpytící se nádheře. Raduji se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-stredni-skola-remeslna

Parkuji. Beru z kufru krumpáček. Násadu. Na nádvoří školy pár kluků asi tráví přestávku. Sedí spořádaně. Žádné hlučné hovory.

- Dobrý den, kluci, jak se dostanu tam, jak jsou ty výhně?

Vrata, kudy jsem šla minule, zamčená. Kluci mě slušně posílají do dalších dveří a doleva. Fotím na chodbě kovářská díla. Už jsem v kovářské dílně. Jé, zas je tu holčička. Budoucí kovářka. Jde se s dobou. Před prázdninami jsem tu zastihla blondýnku. V prázdninovém zpravodaji jsem se dočetla o jejích vítězstvích na soutěžích. Á, už za mnou přišel vedoucí mistr. Jdeme k němu do kanceláře. Měří oko, délku na jednu a na druhou stranu. Používá odborné termíny, které jsem zapomněla. Chválím, jak na jejich učilišti jsou slušné děti. S pracovní morálkou. To se nedá říci o učilišti v nedaleké vesnici. Tady si drží laťku.

Domluveno. Vycházím na chodbu. Ještě si jdu vyfotit ohně výhní. Tam se nesmí z bezpečnostních důvodů. Rychle. Už jsem venku. Kluci tu ještě sedí. Chválím je, že si vybrali řemeslo. Každý by chtěl být bílým límečkem. Prý by si límeček brzy ušpinili.  Ten jeden je učouzený v obličeji. Jeho kolega říká:

- Já bych byl kovářem i na vozíku. 

Unikátní. Jestli je zamilován na kovadliny, kladiva a ohně, pak z jeho rukou budou odpadat jen samé kvalitní kusy pro radost. 

Kam teď? Na konci chodníku mateřská škola na vycházce. Támhle v té budově se původně učily učitelky. Pedagogický institut. Tam jsem původně jako malá šesťačka chtěla studovat. Ale z institutu udělali základní školu. Nemám k ní žádný vztah, nemám ráda agilní tupé služebníčky a podpindostníky režimového molocha. Vystudovala jsem vysokou. Tím pádem ani k institutu ani k základní škole žádn= citové pouto.

Stavuji se v Penny. Můj bývalý učeň dnešní vedoucí mě s úsměvem zdraví. Já toho kluka miluji. Ten je stále v dobré náladě. A přitom taky v životě neměl štěstí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-liskace

- Kočky! Jsem Tady! Jdu česat jablka!

 Hledám štafle. Když renovuješ něco, kam jsi chodil celý život do bince, ale vyznal ses´  v něm, nemůžeš dnes najít nic. Nic tam není.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-podavam-si-ruku-s-podzimem

Obcházím strom po důle. Bednu. Když máš v bednách vyrovnáno to, co jsi měl v chaloupce, můžeš jablka tak akorát trhat do náruče. Čaruje podzim. Čaruji já. Mám jednu dřevěnou bednu. Klasickou. Z mého dětství. Ekologickou. Přemísťuji se k další jabloňce. Přijel Petroušek.

- Půjdeme na ten bazén?

- Ještě se naobědvám.

V klidu stoluji na sluníčku. Nalila jsem si po dopoledním zahradničení sklenici vína.

- Peťuš, letos máme hodně lískových oříšků. Jenže padají do toho bince. Už aby nářadí bylo zas na svém místě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-ukol-znel-jasne-sbalit-bazen

Jdeme na to. Řehtám se. Chytil mě ámok. Je legrační pozorovat Petrouška, jak se svou mužskou myslí, logikou, precizností zahajuje práce na balení bazénu. Dopoledne jsem z něj ještě něco vylila. Zdání, že bazén leží dnem vzhůru. Opak je pravdou. Obracíme ho. Myju povrch. Necháváme chvilenku sluníčku čas na sušení.

- Tak, teď to obrátíme, vysušíme.

Konám, jak řekl velitel.

- A teď to zas chvilku necháme. 

Stále se řehtám. Hýkám nad jeho precizností provedení akce – balení bazénu. Sedám si.

- Teď to složíme na půl.

Hovoří rozvážně jako k žákům, k dětem.

- A teď…

- Peťuš, a teď se jdu napít vína. Já se usměju.

- Kde je Žofka?

- Ani mi nemluv. Zdrhla mi na šance. Dělá si ze mě legraci. Až ji dostanu do rukou, dám jí do kožichu.

Jak to Mourek uslyšel, hned se přišel předvést, jak on je hodný. Nezlobí. Napapá se. Položí se. Rozvalí pacoury. Začne spát nahlas. Ňuchláme ho. Co kdyby to Žofka tam někde za plotem slyšela. Třeba zažárlí a přifrčí. Nezažárlila.

Volám. Objevila se tu na pět minut. Jak šíp oběhla zahradu. Vyletěla do třešně. Ani nevím, kdy sjela a byla opět v pdachu.

Petroušek mi jde nalézt nějaké lísky na zítra na jablka. Bedny jsou obsazené. Zítra budu pokračovat v klanění jabloním. Na jaře na ně vážu pentličky. Aby víly měly radost při nočním tanci. Na jaře stromy zalévám. Chválím je. Děkuji za stínek. No, a je tu setkání s úrodou. To, co se ti zrodilo v hlavě, v myšlenkách, v přáních, můžeš sklidit. Sklizeň máš takovou, jakou si zasloužíš.

- Peťuš, potřebuji na poštu. 

Veze mě na poštu. U přepážky hlásím, že posílám rekomanda, na nichž musí být vylepeny známky nominální hodnoty. 

- Paní Hrobská, my vám to tam takhle natiskneme, vidíte?

- Vidím. Ale já potřebuji známky, aby se z dopisu stala cenina. Kolik stojí jedno.

- 72 Kč. 

- Tak, holky, počítejte. 

Slečny za přepážkou to daly. 26+26+19+1. A čtyřikrát. Potřebuji jeden úkon. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-budouci-dvere-okno

- Já budu natírat barvou. A ty lazurou.

- A to mám rozdělat zas novou plechovku?

- Koupil jsem tři. Dvě jsem vrátil. To je ta rozdělaná.

- Není, Peťuško. Ta byla fungl nová. Ale teď už se vrátit nedá. Zcela a úplně nová.

Nepřemýšlím, kde se to popletlo. Přinesla jsem si z domu lepicí pásku, nůžky. Mám natřít budoucí dveře, okenní rám, dveřní rám a okna. Oblepuji jejich tabulky. Při práci mě Péťa chválí. To nikdy nedělá. Minule mě chválil stylem.

- Nerad to říkám, ale natíráš pečlivěji než já.

Dnes mě chválí jen tak. Prý jsem pečlivá. Hm. On netuší, jak si slova ukládám do mysli. Slova prožívám. Ta ranní mi až způsobila nevolnost. Jsem přímá, ale snažím se neubližovat, nezraňovat, neb vím, že slovo je zbraň i lék. Petrouškovy pochvaly - ó! Balzám na mou duši.

Hezky zas začínají útočit maličkaté bzučící bestie. Tak malí, a tak hryžou. Kde se tu pořád berou? Během natírání voláme Žofii. Jednou se přišla podívat ze střechy. Předstírala, že nemůže seskočit. Falešná. Pomohla jsem jí z vysokých štaflí. Jen jsem i postavila na zem, zdrhla mi mezerou mezi novou zdí a pletivem. Falešná kočička. A zas byla na hodinu dvě v pdachu.

- Peťuš, ona tam čeká na kocoura.

- Ale ne. Spí tam.

- A proč nespí tady jako Mourek?

Péťa má hotovo. Jdu vedoucímu zkontrolovat chyby. Místa bez natření. On pak zas kontroluje mě. Provozní slepota. Natírám rám okna, futra, rámy okýnek, dveře. Je tam těsnění, to můžeš někde přehlédnout místečko. Hotovo.

- Jedu na kotelnu.

V duchu si říkám o předložce na, do, v. Na hotel, v hotelu, do kotelny, na kotelnu… Cestou na houby jsem poslouchala o vyjadřovacích změnách. Ještě nejsou v úzu. Ale přesto se během dvou tří dekád dostanou do pravidel a do spisovné mluvy.

Jdu za plot.

- Co tam děláš?

- Jdu hledat Žofku, co když se nám tady kočky ztrácejí?

Rozhrnuji křoví. Nic. Ještě na jaře jsem se vyškrábala k průduchům z podzemek. Teď se tam neproderu. Sbírám aspoň lískáčky za naším plotem. Jsou velké a maličkaté. Maličkaté mají hladké jadýrko. Velké mají na jádru takové dřevnaté kšandičky.

- Mňau!

- Žofi, kde jsi? Počkej, až se mi dostaneš do rukou.

Mluvím srdečným tónem. Péťa ještě neodjel nebo už přijel. Je tu.

- Peťuš, podej mi prosím tě tu pískací myš a to růžové pírko s rolničkou.

Vábím falešnici na peříčko.

- Tak. A mám tě! Sem ty chodit nebudeš!

Dostala přes zadel. Jen tak, jemně. Je to ještě koťátko. Chce se mi vysmýknout. Držím ji jen jednou rukou. V druhé oříšky. A v třetí ruce telefon.

Nesu ji do domu. Zdrhá do tmy technické. Ví, že se zlobím. Mourek je v klidu. Ví, že se ho mé lamentování netýká. V pohodičce si nahřívá kožich na teplé dlažbě.

Sprcha. Dnes ke mně jen načuhuje. To je dobře. Aspoň mi neskočí do vany.

- Dáš jim večeři?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-dnes-synchronni

- Nedám. Ať si počkají. Mourek dostal něco málo od tebe. A Žofka musí mít hlad. Od oběda nejedla.

Dávám si na čas. Totiž nejen večeře, ale je třeba se taky smířit. Sedám na gauč.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-hodiny-z-turecka

Linda mi vypráví, jak dostala hodiny z Turecka. 121 dolarů. Chtěla ho o dvacku ještě uhánět. Je ráda, že tak neučinila. Před obchodem s ním byla skvělá obchodní komunikace:

Po objednávce napsal:

- Já vás chci upozornit, hodiny mají v průměru jen 31 cm.

Aby člověk nebyl zklamán.

- Mami, můžeš si vybrat ručičky, bílé, zlaté, černé. Komunikoval s pečlivostí. Šlo mu o dobré jméno jeho fy. Poslal mi náhradní ručičky, náhradní strojek. Přiložil osobní dopis. Ten asi píše každému. Ale je pro mě. Píše, že hodiny jsou ze surové mědi; po zemětřesení 6. února přišli o 80 % surového materiálu. Ostatní je pod kameny, sutí. Kdyby cokoli, ať napíšu. Viděl, že tam, kde je, by mu obchod nekvetl. Musel se přestěhovat, protože tam by neprosperoval. Prosí o 5 hvězdiček. Dám mu je. Ať má dobré jméno. A zrcadlo mi jde z USA. Dnes urazilo 800 mil a je v Illinois.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-20-dobjou-noc

Den tekl jak víno. Jak podzimní láva. Nezastavil se ani na chvilku. Žofka se přišla lísat. Když se Mourek vytratil do tmy, dostala konečně pořádně najíst. Je jak z kozy dech. Hlavně, abychom na jaře neměli radost z malých Žofek.

Dobrou noc!