Podmračený hezký šedý divný den

Pondělí. Šedé. Nemám ho ráda. A navíc obloha zasypaná stříbrem. Ale klušu jak kobylka. Tolik příběhů, tolik osudů slyším. Někdy ne veselých. Vjíždím do dne. V jedenáct hovor. Nejde a nejde mi zprovoznit něco na google. Snažím se. Paní na druhém konci sdílené obrazovky též. Navádí mě po krocích... Mažu historii. Jdu do anonymního okna. Zadávám mail. Ne, ten raději ne. Tenhle? Ne, ten už byl taky použit. Tak tamten? Ano. Mám se ozvat, až mi přijde kód. Mám obavy, že když nepřišel hned, nepřijde už nikdy.

Píšu, že kód opravdu nedorazil. Ve třináct nula šest čtu mail, zda může ve třináct zavolat. Odepisuji. Ano. Nevolá. Smlouvám si, že se na hodinu vzdaluji. Čtu.

- Až budete u PC, ozvěte se.

- Do kolika tam jste?

- Do sedmnácti.

Odjíždím na nákup. Kousíček uzeného žebírka na houbovou. U pultu zas mladý příjemný ochotný kolektiv. Vycvičení prozákaznicky. Jo, starého psa novým kouskům nenaučíš! Staré baby za třicet let zvlčily. Nešlo jim to. Božínku, jak vytrapovaly. U nich neplatilo náš zákazník náš pán. Vstoupily jako mladé do dravé doby, kdy padaly zásady a průpovídky o zákazníkovi a pánovi... Nepříjemné u nich nakupovat. Drzé. Neurvalé. Kritizovaly. Byly osobní. Trotlily. Jednou jedna fronta. Jednou dvě fronty. Asi je to bavilo - velet zpoza pultu. Určovat pozice. Okřikovat frontu zákazníků. Stojíte u sýrů, hnaly vás k uzeninám, pak zas zpátky k sýrům. Mladí motýlci se snaží; :-)  obsluhují s úsměvem, ochotou. Vyhýbala jsem se pultovému prodeji. Zastavuji se. Hezky komunikují. Všechna čest, pokud je to nenaučili na učilišti, ale až za pultem. Jenže kdo? Kdo je tak hezky vedl?

Co bych si tak koupila? Vybírám něco kočkám. Ždibíček sekané. Jeden stehenní kuřecí řízek. Výjimečně. Té okaté bezva holce říkám:

- Víte, že kuřecí maso je pro krevní skupinu B naprosto jedovaté?

- I já mám B.

- Navíc jsou tam hormony, penicilin. Prý to kuřátka moc bolí, jak rychle rostou. Šílí bolestí.

- Ani mi to neříkejte. Snažím se nejíst maso. 

- To máme stejné. Mám ho ráda. Ale nekupuji ho. Jen výjimečně.

Potkávám šéfku domu. Pozorujeme lidi. Někteří, kdyby mohli, vlezou si do dezinfekce celí. Copak netuší, že kůží do sebe denně vpravují jed? Aha, ještě namatlat jed na držadlo vozíku. Fuj, pak ho dostanu do ruky... Konečně v září chodí už dost lidí bez roušky. KONEČNĚ! Potkávám svou čtenářku. Vesele na mě reaguje. I já. :-) No protože jde suverénně bez. Dodržují tady zásadu právnosti. Nesmějí zákazníka vyzvat k nasazení. Porušili by trestní zákon.

Vyjíždím ven. Dobírám si pána s rouškou na krku.

- Vidím, že jste inteligentní.

Pochopil. Směje se.

- Ale už si ji neberte.

Umělecký řezbář. Z vesnice, odkud dojíždělo do naší školy množství spolužáků.

Přijíždím domů; tašku postavenou přede dveřmi. Mourek v ní schovává hlavu.

- Moure, co tam hledáš?

Má dobrý čich. :-) To on ví, co hledá. Asi to voní. Zrzka se přišla lísnout z domu. Klekám na prahu. Dělím je o drobítek mletého. Vděční. Jdu vařit houbovku. Jasně. Jela jsem pro kousíček uzeného žebírka. Ale zapomněla jsem ho koupit. Jsem jak ty zdevastované děti čučení do monitoru. Jenže u mě! U mě volá stáří! I já volám. Péťovi. Doveze.

Mourka usazuji na terase. Zatahuji dveře do zahrady. Přijíždí Péťa. Mourek není na venkovním křesílku. 

- Kde jsou kočky?

- Mourek na terase.

- A to jsou otevřené dveře? To si děláš legraci!

- On sem nepůjde.

Hm, jak se tu rozlila vůně vařeného řebra, ó, hledím, Mourek na prahu v obýváku. Potichoučku:

- Moure!

Místo aby udělal krok na terasu, zahnul za sedačku. Nadbíhám mu.

- Moure, mazej.

Chytám ho do náruče. Jestlipak porozuměl? Ještě že Péťa neslyšel. 

Telefon. Dnes začnu připravovat cizince ke státní zkoušce z jazyka českého. Poslech s porozuměním. Orientace v textu. Jazyk. Přijíždí o patnáct minut dřív. Ano. mám to v diáři. Ano. Zapomněla jsem. Ale potřetí ano - jsem doma. Dělám, jako že už ho vyhlížím. U žáků základní školy, u maturantů i u něj začínám základem. Komenský učil:

- Snažte se žáka nachytat na tom, co umí.

Krásná myšlenka. A co děláme my učitelé? :-) Nachytáváme je na tom, co neumějí. Mám radost, když nahmátnu, co neumí. Abych ho procvičila. Pán je inteligentní. Nesmírně pilný. Ve svých drahých skriptech z Karolina už má první lekce doplněné... Zadávám úkol do příště. 

Dýchla na mě škola. Deset let mi vůbec nechybí. Ale je to vášeň. Předávat znalost jazyka. Drahuško, ano, narazili jsme - ale to jsem necílila! - na synonyma od inverzního slova úžasný. Vnímal. Chápal. Rozvoj myšlení. 

Touhle dobou se svolávaly první schůzky rodičů. Informativní. Jsem ráda, že jsem z školního kolotoče pryč. I když -  prožila jsem život v milovaném povolání. Špatně placené. Učitelka musela mít doma sponzora. A mně se to povedlo. To bylo ještě v relativně slušných dobách. Žáci, učni, studenti se chovali dle regulí slušného chování. Nikdo nešikanoval. Nikdo se nevyvyšoval.  Celý život mezi mladými. Mnohdy nevychovanější byli rodiče. Pamatuji si, jak jsem jednomu tatínkovi jako mladá drze a jasně řekla, aby si laskavě vyndal ruce z kapes, když se mnou hovoří, abych neměla pocit, že hraje kapesní kulečník. Vyndal. Ale neomluvil se. Nevycválanec. Dnes na vás mluví politik s ležérně zasunutou rukou do kapsy. Hm. Skvělý vzor mládeži. 

Až pozdě si čtu mail, že se spojíme s poradkyní zítra. Hodí se. Zítra okolo půl dvanácté. Posílám potvrzení před půlnocí. .-)

Loni jsem byla u maminky. Dovezla jsem ji v termohrnku lečo. Jahody. Sloužila Irenka starší. To byla paní pečovatelka! Stará garda. Netrápila. Uměla to s lidmi. Vždycky mile naladěna. Oči se jí smály. Zrovna loni jsem obdivovala její boty. Já si je ještě nekoupila. :-) 

A hle, loni jsem o den dřív přijela do Žirče na krásnou akci. Druhý den repete. Jako by to bylo dneska. Ředitel domova sv. Josefa risknul akci s lidovými řemesly. To už nad námi ležel zavírací meč. U vstupu - rouška. Omlouvala jsem se, podvědomě couvala. Smutná. Tak to já jedu domů. Ouha. Pan ředitel mě naštěstí pustil bez. A bylo to víc než kouzelné. Zasponzorovala jsem domov na oplátku... Fejsbůku krásné číst vzpomínky. Šmejde, zablokovalas´ mi Messenger. Bezdůvodně Žaluji Lindě.

- Já vůbec nevím proč!
Není na FB. Nemá zkušenost. Odpovídá:

- To ti řeknu přesně. Porušilas pravidla komunity.

Řehtáme se.

Zkouším se zaregistrovat na Rumble. Jenže to na mě mluví anglicky. Všechno si dávám do translatoru. Jak to udělat, aby si lidi uměli počteníčko najít na telegramu? Musela bych založit skupinu. A jak je tam pozvat? Přes rámeček na FB. To by šlo. Co Vy na to?

Poslouchám do sluchátek povídání dětské lékařky. Hovoří o digitální demenci u dětí. (Jen u dětí?) Děti si na výletě, na exkurzi posílají SMS, upozornění přes telefon. Nekomunikují. Nesdělují své radosti, city rodičům. Děti sedí nekontrolovatelně u počítače. Trpí nespavostí. Mají bolesti břicha. Diagnostika nic neobjeví. Narůstá závislost dětí na kybernetických zařízeních - za poslední rok enormně! Kde jsou rodiče? Aby měli pokoj, nechají dítě s telefonem, tabletem; přispívají k devastaci nervové soustavy, psychiky dítěte. Ztratil se řád. 

Příznaky demence se klubou nenápadně. Rodiče musí vědět, jak dlouho dítě tráví čas na sociální síti. Děti ztrácí poruchu pozornosti, zhoršuje se jim paměť, ztrácejí komunikační schopnosti, jsou bez zájmu a radosti z vlastního života. Žijí v tenzi; končí na psychiatrii s rozvíjející se depresí. Nemají kontakt se svými vrstevníky. Rodiče v minulém roce nechávali děti doma na distanční výuce; odcházeli za prací; vraceli se večer; neměli už sílu věnovat se dítěti. Hlavně - mít od nich klid. Dítě u počítače nezlobí.

Ať žije vláda! Přispěla. Ve farma rybníku plavou nové rybičky. No jo, deset i dvanáct, čtrnáct hodin denně dětičky seděly u počítače. Do dvou do rána excitovaly u monitoru. Netušily, co prohlížely. Skákaly z obrázku na obrázek. Děti proklikávají, necvičí paměť, informace není kam ukládat. Naslouchají textům, které pro ně nemají význam ani cennost. A ve školách se už neučí básně zpaměti. 

Naše kouzelná výplň hlavy atrofuje. Mám obavy, že pokud by nebyl všudypřítomný hluk, uslyšela bych při rozhovoru s některými jedinci šplouchání v jejich lebce. Uragán degenerace, ústupu inteligence, nepoužívání racionálního myšlení prorůstá společností. Slova dostávají opačný význam. Vkrádají se anglikanismy. Mozek se zaseknul na slově úžasný. Víc nevypotí. Lidé se nálepkují. Jo - že se taky hádají, to je už snad nad rámec. I mě tuhle jedna sluníčková osvětová duše zablokovala s hrubým zaklením a radou, abych vyhledala odborníka. :-)  No jo, no, bere se Rédová moc vážně. Když teda přistávala záchranná helikoptéra úžasně, ozvala jsem se; ale to jsem si dovolila! Byla jsem okamžitě zatracena, umlčena, zablokována, zdehonestována. Trest smrti zaměněn za blokaci. Rafinovaně jsem přepla na druhý účet a šla jsem si o své nemožnosti přečíst. :-) 

Shakespeare viděl asi naši dobu. Zaveršoval - Vymknutá z kloubů doba šílí. Kdy se zdraví lidé testovali? Záruka testů za tři sta milionů v říjnu končí. Tak přátelé, testovat se musí a pokud možno i kočky. Aby se testy vyplácaly.

A dobrou noc!