Podmračený - stříbrný s ucpaným sluncem
Pondělí. Krásné ráno. Slunečné. Otevírám okno. Chci si odkoukat Truman show. Film jsem neviděla. Pozoruji nesoulad mezi teorií a experimentem. Pokolikáté si to pouštím! Nikdy se nedostanu ze sedmnácti minut dál než do poloviny. Tak znovu. Pod okny slyším nadávky Micky. Něco si tam pomrucuje. Mra? Mra! Mňa, mňa!
- Micinko! Slyším tě. Pojď dál!
Hup. Je na parapetu za záclonou.
- Něco chceš?
- Mňa!
- Chceš snídat? Počkej. Něco si tu dokoukám.
- Mra!
Nedokoukám. Otravuje pod postelí. Probíhá pod ní. Švihá ocasem! Otrok musí vylézt. Jdu.
V mžiku půl jedenácté. Skyp s maminkou.
- Mami, už zítra!
- Zítra dopoledne po poradě Vám dáme vědět.
- No, tak ještě v půl jedenácté prosím o skyp.
Na místě ředitele je povinnost bojovat. Bojovat za peníze, za klienty, za zdravou stravu, za neztrácení ošacení, za nezaprodaného psychiatra, za personál, za za za za lidi! Když už se světoví lékaři, vědci, profesoři bouří, svolávají nezávislá konsilia, rady, vyšetřovací výbory, aby informovali veřejnost, mohl by hnout zadkem i někdo v české vesničce!!!
Každá bytost v našem hotelu Země se musí rozhodnout. Modrou nebo červenou pilulku? Sáhla jsem po červené. Těžká cesta. Semtam mě zavede do slepé uličky. Občas naletím fejku. Vytrvat. Jít. Zkoumat. Zahazovat. Přijímat. Odkrývat. Porovnávat. Vyhodnocovat. PŘEMÝŠLET!
https://www.youtube.com/watch?v=1K8WF_duUso
Tenhle chlápek se mi líbí. Velmi názorný. :-) Titul získal na univerzitě Stát mě klame. přísně dodržuje teoretický rozestup před sebou i v autě. :-) :-) :-) Nutno sjet dolů na absurdní video. :-)
(...Je to dost vzácná vlastnost. Jsme jako špičkoví vojáci na silnicích. Jsme dost elitní, proto nás moc nevidíte. Ale některé z nás vidíte. Nosit roušku, když jsem sám v autě, v podstatě říká: Mohu mít covid, a pokud ho mám, nechci ho od sebe chytit. Protože když jsem v autě, držím před sebou 2metrový rozestup. Technicky... porušuji udržování rozestupů. Nemám z toho dobrý pocit.
Titul jsem získal z univerzity jménem Stát mě klame. Pokud je jedna věc, kterou na letadlech miluji, tak dýchání recyklovaného vzduchu. Můj závazek nošení roušky v autě mi dává stejný čistý recyklovaný vzduch, zatímco jsem v autě. Je to inovativní a očistné. Jako bychom už měli létající auta. Když mě lidé vidí, jak řídím v roušce, vím, co si myslí...
"Děkuji za vaši službu naší zemi." A víte co, lidi? Nemáte zač. Také si rozhodně myslí: Je inspirativní a projevuje slušnost. Nejspíše je plně informovaný o posledních zprávách o viru. Když vystupuji z auta, nasazuji si roušku přes svoji roušku, protože nechci, aby se moje rouška nakazila, zatímco mě chrání. Sundávám si roušku, když jsem doma?
Ne, nemám sklony k sebevraždě. Také chodím o berlích, jen abych ulevil svým kolenům, abych si je neporanil. Podle mě to posiluje moje nohy... a osobnost.) Jj, to říká prof. Pirk - dejte důchodcům nohy do sádry, aby si je nezlomili. Blbost dovedená ad absurdum na entou.
Doporučuji zopáknout kratičká videjka. Ťuk - a jedéém.
- Ahoj mami! Jak se máš?
Není veselá.
- Mami, pošlu ti srdíčko. Vidíš ho?
Dlouho nevidí. Až když jí oči nasměruji na obrazovku, hlásí:
- Vidím! Už ho vidím!
Koordinační nese kafíčko. Děkuji. Chválím Květušku, Irenku, Danu, Věrku, Ivetu, Tomáše.
- Mami, pečovatelky jsou vytížené, pečlivé, hodné. Starají se o vás. Mají to teď víc než ztížené. Někdo tě včera krásně nafénoval.
To se musel pařit štít!!
- Mami, před dvěma lety odešla Jiřina. Odkud ona byla?
- Z Rožnova.
Jsme se u ní asi před třemi čtyřmi lety stavily z lázeňského koncertu ve Velichovkách.
- Chodili jste spolu do školy?
- No. Do měšťanky.
Dopočítávám, kdy chodily z Habřiny do Velichovek... 15.3.39 jim pan učitel říkal tu větu o těch tancích. To byla ještě v Habřině.
- Děti, na tenhle den nikdy nezapomeňte.
- Mami, pamatuješ na dvoudílný Král Velichovek? Jak se jmenoval ten statkář?
- Zeiser.
Loudím z ní příhody, historky.
- Já nevím.
- Mami, řekni mi, co máš v hlavě?
- Piliny.
- Mm, mami, co to je?
- Že mám v hlavě prázdno.
Odpověď mě překvapila. Už bych mohla být otesaná. Stále a stále si říkám, že už jsem srovnaná. Nejsem. Nikdy nebudu.
Vyprávím jí, jak jsme jezdily spolu do Velichovek. Snažila jsem se zachovat kontinuitu jejího života. Vozila jsem ji poctivě. Hovoříme o Zeiserovi. O jeho třech dcerách. O Lili... O jejich osudech...
- Mami, odsunuli je.
- On byl pro Němce.
Po sedmdesáti pěti letech nad námi Německo zvítězilo. Jsme jejich kolonie. Jsme krmelcem Evropské zločinecké unie.
- Mami, co je za měsíc?
- Mohl by být květen?
- Už utekl. Je srpen 2020.
Půl hodina uplynula. Loučíme se. Koordinační... Zjišťuji ovoce... Nedojedla. Vyhodila. To mě víc než irituje. To mě štve. Jdu kolem, pobídnu:
- Paní Konečná, vezměte si soustečko jablíčka.
Jdu kolem.
- Paní Konečná, máte tady rynglátko.
Jdu kolem, pobízím celý den! Ale - kdo to nekupoval, toho to nepálí. Že jo?! Tenhle systém debilní - to my si nemůžeme dovolit, nemůžeme maminku nutit... Ale prorazit špejlí v nose kůstečku bez dovolení a dohody s rodinou, to jo. Že?!!! To byl voprsk! To si přiklekneme dvě na jednoho. Že?!
Soustředím se na povinnosti. Hlídám čas. Pozdní oběd - plněné rajče s rýží. Petroušek volá.
- Ty rajčata, ty mě rvou ještě dnes.
Řehotám se.
- Jsem se zamknul a nikoho k sobě nepustím.
Gejzír smíchu.
- Ta rajčata byla vynikají!!
Na půl třetí prohlídka bytu. Mám na papírku řetízek zájemců. Už vím, kdo vyhraje. Hovořím chvíli s naší mladou nájemnicí. Terezkou. Je hezoučká. Seznamuji se s její dcerou. Byt nám udržovali v dobrém stavu. Se zdá. Koupí si domeček. Prý. Netuší, co znamená bydle v domečku. Nikdy nekončící práce. Péče o něj. O zeleň. O zahradu.
Domlouvám schůzky na zítra. Telefonuji. Mám novou klientku. 160 kg. Původně 70 kg. Všechny možné i nemožné dg. Včetně štítné, tlaku, cholesterolu...
Vytírám na chodbě.
- Peťuš, dej si to víc. Cože? Krampolovi umřela paní?
- To už tak před deset dny. Vykrvácela mu v náručí. Léky jí rozežraly vnitřnosti.
Furt to lidem říkám. Ne. Oni budou odkládat svůj zdravotní stav. Budou si platit jedy. Budou lézt k těm obvodním felčarům. A podporovat big farmu. A investovat do léků. A trávit se. A neřešit. A trápit se. A skuhrat. Tu mě bolí, tam mě píchá. Tak ona se umořila. Komu není rady, tomu opravdu není... POMOCI!!!
Zrovna dnes mi omylem zazvonil telefon. Vykouklo na mě jméno.
- Komu jsem se to dovolala?
- Ahoj! Ireně.
- Jé! Já jsem volala úplně...
- ...někoho jiného, viď? A kdy přijdeš? Kdy se ozdravíš? Kdy své tělo dovyživíš?
- Přijdu, přijdu, až...
Nevnímám - kdy to bude. Tyhle lidské berle neslyším. Nekupuji. Až na podzim. Až mě přestane bolet... Až se vrátíme z dovolené. Až na to budu mít. Až - až zhebnu. Samochtějícímu se křivda neděje. Je to každého volba.
Ještě chvilku zákaznický servis. Už na to kašlu. Mně už se nechce. Desátý rok vysvětlovat, objasňovat. Snášet argumenty. Jezdit na lékařské tréningy. Školit se v marketingu. NE. Fakt už se mi nechce. Každý je svého štěstí strůjcem. Vysvětluji, jak se dostat k produktům zadarmo. Jak se napojit na info o velkoobchodních slevách.. Ne! Kde dají člověku tak velké slevy, jako Herbalife Nutrition? Za celý život zodpovědně říkám: Nikde. Výprodeje? Víme, jak nadsadí, aby pak slevili na původní částku. U nás to tak není. Klient dostane to, co slíbím...
Ve dvacet se připojuji na poradu. Ještě projedu FB. Co to!! Co to je za hloupost? Povinná mateřská pro otce? No to se nedá číst.
Ani zprávy nelze poslouchat. Dnes jak jsem vytírala, slyšela jsem výkřiky:
- No to je blbost! Proč by nejeli na školu v přírodě? No vždyť si odporujou. Ne, to není možné! No to se nedá poslouchat!
Nedá, přesto jsou u toho lidi přišpendleni. Myslí si, aby jim něco neuteklo. A zatím jim unikají důležité info. Ty nejsou na debilizačním meinstreamu.
Připravit Petrouškovi svačinku na zítra.
Už si musím umýt své hračky. Minulý týden - v hnusné hliníkové krabici jsem je dostala v domečku od odcházejícího nájemníka. Moje hračky. Kolik mi bylo? Pět? Šest? Jsou ještě po Ivě. Škrabka. Struhátko. Ďoubák se struhátkem. Sítko - s tím jsem si hrála v smaltovaném kýblu s vodou - jednou, v horkém dni. Byly mi asi čtyři. To je to sítko. Dívala jsem se dětskýma očima na protékající vodu. Tehdy v tom kýblíku s vodou jsem koupala i tatínkovu tabatěrku. Už byl po smrti. Zkoumala jsem, jak rychle spadla ke dnu. Bože, moje hračky. Kde byly? Kde se náhle vylouply? A že je nikdo neukradl? Dvě lžičky. Z hmoty, ze které byla moje dětská lžíce. Omývám šedesátiletou špínu. Nebo pětapadesátiletou? Do kdy jsem si s nádobíčkem hrála. U pokliček chybí kastrůlky. Nemám je v zahradním domečku? Dýchlo na mě dětství. Bez tatínka. Ostatní děti měly tatínky u armády. Většinou malohvězdičkové. Mamka měla dvě děti na jeden plat. Uměla spořit. Nikdy by nevyhodila nakrájené jablíčko! Měly jsme jablek celou zahradu. Ale musela jsem jablíčko dobře okousat.
- Ještě tady okolo stopky. A přines mi ohryzek ukázat.
- Dodnes okusuji jablíčko nejen kolem stopky, ale i kolem bubáka.
Mami, nesu si to. A vím, co jsi dokázala. Za tatínkovy stroje - soustruh, lis... Minulý týden jsme o tom mluvily. Jak jsi koupila piáno. A babičku málem šlehlo.
- Venuše! Tys koupila piáno?!
Mám ho. V pracovně. I krásnou otočnou židličku. Maminka prodala něco z tatínkovy dílny. Myslím, aby děda nevěděl. To už nevím. Vždycky jsme dostaly všechno - vajíčka, med, třešně, ošacení - ale: Aby táta nevěděl. Dal mamince jméno. Nebyla jeho...
Ve třetí třídě jsme se stěhovali do domečku. Maminka pracovala v armě. Studovala dálkově na SVVŠ. Velitel povolil, aby mamince vojáci pomohli se stěhováním. Nesli si kredenec nad hlavami. Jejich ruce ji obracely ve vzduchu. Pamatuji si, jak si u toho pokřikovali - hop, teď... Stěhovali jsme se jen asi o dva tři domy níž k poli. Do rána lehl plot. Nový plot. Podříznout dům. Novou zásep, nové okno, vyměnit dveře u kuchyně. Přistavět koupelnu. Mami, bylas kouzelnice... Na tebe nemám.
Dost.
Dobrou noc!