Podzim čaruje celý den, večer pro divadlo Floridor, pro dívčí ústav Célestin!

20.11.2026

Ráno. Povaluji se. Cvičím si. Poslouchám ranní zprávy dr. Vajíčka. A čtu si příběh spisovatelky Karen Blixenové Měla jsem farmu v Africe. V hlavě se mi odvíjí film Vzpomínky na Afriku. Dlouhé, dojemné čtení.

Je čas. Kočky čekají. Žofinka u lucerny. Trpělivě. Způsobně. Skrývá výčitky.

- Tak jdeme, pojďte!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-kocici-kino

Kočky jsou první na řadě. Vždycky. Pak další povinnosti a rituály. Vodička na rozběhnutí těla. Kamna – popel, okýnko vyčistit. Chvíli pozoruji a fotím chlupatce. Občas mrknu do FB:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-uz-si-to-odpracovali/1731090574

Daniel Štefkapřed 2 dny

úterý 17. listopad 2026 v 22:16

Květiny se pokládají na místo, kde nikdo nezemřel, za studenta Šmída, který dodnes žije.

Pietní akt vede bývalý komunista sedící na Hradě, po boku s první dámou – politručkou, a do toho nám z pomníků shlíží Havel se svou pověstnou flaškou.

Člověk neví, jestli má vzpomínat, nebo si koupit lístek do cirkusu. Absurdní představení plné herců, klaunů a šašků!

A začínám mít podezření, že ty klauny vybírá pořád jeden a tentýž člověk, navíc se skutečně zvráceným smyslem pro humor.

(Brona Koselova)

Trapní.

Dnes konečně dožehlím. Žádné maňana. Lezu na půdu pro další šňůru. Tak. Hotovo. Poledne. Volá Petroušek.

- Vidělas´´  tu myš?

- Neviděla. Prší.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-zahradou

Nedá mi to. Od žehlení se jdu podívat do zahrady. Zasypat krmítka. Ptáci nalétávají i v dešti. Joj, tady je ta šereda, která se nám včera producírovala obývákem. Ještěže byla Žofka tak iniciativní a rafla ji. My bychom o ní ani nevěděli.

U žehlení poslouchám nový rozhovor s neurologem Stránským.

AI:

Neurolog Martin Jan Stránský: MUDr. Martin Jan Stránský (* 1956 v New Yorku) pochází z významné české rodiny. Jeho otcem exilový politik a publicista Jan Stránský, dědečkem prvorepublikový ministr spravedlnosti a školství Jaroslav Stránský a pradědečkem zakladatel Lidových novin Adolf Stránský. Rodiče neurologa Martina Jana Stránského emigrovali v roce 1948, bezprostředně po únorovém komunistickém převratu. Otec (Jan Stránský): Do exilu musel odejít dokonce dvakrát. Poprvé uprchl v roce 1939 před nacisty do Francie a Velké Británie (kde působil jako šéf kanceláře předsedy exilové vlády Jana Šrámka a komentátor BBC). Podruhé dramaticky uprchl za pomoci amerických diplomatů v únoru 1948. Cesta do USA: Nejprve žili v Německu a ve Velké Británii (kde Jan Stránský pracoval pro britský tisk a v roce 1951 spoluzakládal československou redakci Rádia Svobodná Evropa). Později se přestěhovali do Spojených států, kde se jim v roce 1956 v New Yorku narodil syn Martin Jan.

Vypsala jsem si pár poznámek:

https://www.youtube.com/watch?v=4VzKddlD5Do&t=1283s

Redaktor:

Ped. Jan Hábl nebo psycholog Studnička říkají, že rodiče berou tří čtyřleté dítě jako parťáka a nechají ho rozhodovat o věcech, které dítě můře těžko pobrat.

S.:

Tohle je první generace rodičů v historii lidstva, která totálně selhává v rodičovství. Ne že jsou zlí, nebo že to nechtějí dělat, ale je to první generace, teď mluvím o té generaci třicet, maximálně čtyřicet let starý a mladší, která vyrostla postupně s větší závislostí na digitální technologii, pohodlí, deformace společenských priorit, s tím na lenosti. Do toho se ještě vloudil určitý liberalismus, proti kterému já nemám nic, ale určitý aspekty se staly nebezpečný. Jedním z nich je, že jsme si všichni rovní. A že děti jsou malé lidi (malí lidé) Malé rostoucí dítě nemá absolutně žádné právo na nic, co se dá koupit má právo na lásku, na povinnou výchovu, na péči, ale nemá nárok na mobil,poněvadž každý jiný má toxický produkt. Rodiče to chtějí. I když to rodiče myslí v dobrým. Rodiče mají povinnost se dítěti věnovat, osobně! Nedat mu něco, aby se nenudilo. Nepracovat na víc, aby měli druhou kreditní kartu a třetí dovolenou. Aby si mohli objednat od toho Rohlíka, ale zvednout se a jít s tím dítětem do toho obchodu jednat s tou prodavačkou a koupit tam ten rohlík. A vrátit se domu, to je to, co tvoří robustní mozek. Ten mozek se vytvořil na základě mezilidských vztahů. A na základě dělání chyb a na základě toho, že přes ty chyby se učí. Nejchytřejší mozek je ten, který udělal jakoukoli možnou chybu. A rodiče si prostě tohle neuvědomují. Protože místo toho společnost funguje dál tím nešťastným směrem, ke kterému se dostaneme. Ti rodiče se měří sami přes ty děti. To dítě musí být úžasný, chytrý, geniální, protože bude prezentovat MĚ. Měl by platit pravý opak. Oni se bojí svých dětí. Poněvadž si myslí, že ty děti jsou malé občany (malí občané), což nejsou a bojí se přehnaně o své děti. Poněvadž sami nemají sebejistotu, poněvadž se vyhýbají životu, ve kterém se dělají chyby. Vyhýbají se životu, ve kterém je pozitivní konfrontace. Poněvadž jsou ponořeni do digitálního světa, který jim tohle nenabízí. Páč to mohou jednoduše deeletovat. Takže ty děti vyrostou tak, jak vyrostou a proto máme modern společnost, ve které máme druhou nebo třetí generaci za sebou, která je hloupější, než ta předchozí a která má čím dál tím horší výsledky na standardizovaných testech, která nedovede napsat větu, která má patnáct slov písemně a která má čtyřicetiprocentní nárůst úzkosti a deprese. To nejsou názory. Svět hloupne a svět se propadává postupně generaci po generaci do deprese. Moji rodiče byli šťastnější než moje generace i přesto, že čelili plynovou komorou (komoře).Moje generace je na tom líp než generace mých dětí. A oni jsou na tom líp než jsou jejich děti. Já už jsem dědečkem. Takže tento trend nepokračuje a přímo to souvisí – je tam korelace – s tou změnou světa a životního stylu. Převážně podpořen digitální technologií, při které přestáváme být lidi a začínáme každej žít vlastně sám a někde jinde. A ten svět držíme od sebe dál. Místo abychom se do něj ponořili.

Reaktor:

Zajímavé je, že se nám zmenšil mozek a přišli jsme o nějaké schopnosti, které jsme třeba před tím měli. Hezká ilustrace je, náš mozek má vlastní systém GPS. Ale když používáme GPS k navigaci, tak tuhle schopnost vytrácíme z mozku.

S.:

V nurologii (on používá nuro místo neuro ❤️) existuje mnoho frází, které odhalují komplexnost mozku. Moje oblíbená je v angličtině Use it or lose it [jů sit or lů sit] Používej to nebo o to přijdeš. A to s tím drátováním v mozku to souvisí, protože ono to tak funguje. Jsou strašně zajímavé studie taxikářů z Londýna. Vzali taxikáře z Londýna. Londýn, jak asi víte, je velký město, má úzké uličky, které jsou klikaté, a aby tam se stal člověk taxikářem, oni mu dají nějakou adresu, on musí popsat, jak by se tam dostal. Vyžaduje to neuvěřitelnou paměť, co se týče adres a všechno. Tam ta část mozku, ve kterém jsou buňky, které se starají o mapu, teď ty části jsou úplně hypetrofický. To znamená, že jsou svalnatě zvětšené v mozku oproti jiným částím. A zase u taxikářů, kteří používali GPS, prostě posadíte se, taxikář to tam naťuká, tak tam zase je to atroficky, je to z menšený. Mozek funguje jako intelektuální sval. Dá se skutečně říci, že ta část, kterou používáte, se zlepší, stane se robustnější. A pokud to nepoužíváte, tak to odpadne.

Redaktor:

To je hezký přirovnání ke svalům. Protože svalům děláme i věci, které jim neprospívají. Jedna z nich je třeba absence spánku. Všimnul jsem si, že spánek je někdy branej jako oddechovaj čas. Že to je něco, kdy nejsme výkonní a nic neděláme. Nebo rovnou promarněnej čas, takovej zbytečnej luxus. Když spíme, nemůžeme makat nebo dělat něco zajímavýho.

S.:

No a teď jste spadl do té civilizační deformace. Pro mě – já miluju spánek, já jsem schopnej prochrápat dvanáct hodin za sebou s výjimkou, že si musím odskočit několikrát. Spánek je nesmírně důležitej hlavně v jedný věci. A to je, že pokud si budeme cokoli pamatovat z toho dneška, tak tam dáme dneska večer. Poněvadž naše knihovna, naše paměť, to je naše knihovna, tak knihovník vyleze teprve, když začneme spát. A vezme všechny nové knížky, který jsme mu dali z toho dne, z té přednášky, z tohoto hovoru a prochází tou knihovnou a zařadí je. A ráno zase se probudíme, uvaříme si kávu, a děláme, knihovník nemá šanci dělat v pohybu. Poněvadž my jsme v akci. Takže zase večer. Strašně zajímavý studie, stejná škola, učitelka, ředitel, škola se otevře o půlhodinu později, s předpokladem, že ty děti se nekoukají na televizi! Výsledky standardizovaných testů – o deset procent lepší. To není názor! Chcete zlepšit školství? Otevřete o půlhodinu později, aby se ty děti víc vyspaly. Spánek je strašně důležitý. (Irena poznámka: asi před pětadvaceti, možná už před třiceti lety, jsme přišli k našim novým známým. Přistěhovali se do pevnosti. Měli měsíční miminko. To už je dnes velká slečna. A oni ho měli s námi normálně ve světle v obýváku. Dítě s námi trávilo večer, zábavu do půlnoci. Už tehdy mi to nešlo na rozum. Přece učím dítě, že v noci se spí. Tedy nesvítím mu. Aby mozek byl v klidu a vyráběl potřebné hormony pro spánek. Tak jsem se nemýlila. My babičky nejsme pomýlená stará škola. Jsme moudré, mladí umanutci!)

Stejně tak je strašně důležitý se nudit. Když se nudíte, tak dáváte tomu knihovníkovi trošku šanci, aby vám dal inventář, aby se přihlásil a řekl: Tak teď jsem tady já. Budeme jenom přemýšlet o tomhlenstom. Protože tady v této části dnešních zkušeností a tady v této části knihovny mám trošku bordel. Potřebuju jako trošku to s vámi probrat. Tam je taková autospekce a introspekce. Když se nudíme, vznikne imaginace. Když jste takhle na něco úzce zaměřen, tak to vznikne, bude to úzce v mantinelech. Ale když sedíte, koukáte jenom do ztracena. Můžete sedět na lavičce. Nebo můžete i stát v tramvaji a jenom prostě zírat do prázdna, tak ten mozek začne přemýšlet jinak. Otevře okna. Provětrá se a vzniknou nový nápady. Takže pozor! Spánek a nuda – strašně důležitý.

Kuchtím si oběd. Zbytek těsta ze zelných placek. Zeleninu. Kompot z jablíček, jahod a manga.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-podzimni-fantazie

Vyběhnu si nahoru do pevnosti. Už jsem dlouho nešla. Šup. Venku pytel na obloze. Nevadí mi to. Cesta krásná. Krůpěje deště na červených plůdcích. Cesta vede okolo rušné silnice. Všímám si přírody. Plodů. Barev. Stromů. Šišek. Řeky. Oblohy. Šancí. Támhle z toho kopce jsem letos poprvé v sedmdesáti konečně skočila na chodník. Tolik let jsem si to přála. Styděla jsem se. Dnes je mi úplně jedno, co si řeknou lidé. Bylo to vysoké. V létě. Zadostiučinění. Ještě jedno přání mám. Vylézt z chodníku nahoru. Příště. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-to-ja-rada

V květince tolik vánočních dekorací. Vábidel. Hezkostí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-doma

Běžím šerem dolů domů. Připravuji na podpal. Chystám koktejl Petrouškovi. Mně. Petroušek odjel na stadion. Dnes jdu do divadla. Na Hervého Mamzelle Nitouche. Těším se. Jedu včas.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-mamzelle-nitouche

Rozkošná opereta. Mám ji v hlavě s Oldřichem Novým. Tihle herci hrají výborně. Jsou prý ze spolku Jirásek v Novém Bydžově. To se jim povedlo. Překvapují mě nejen profesionálními výkony, ale hlavně školenými hlasy. Zírám. Něžná živá hudba. Hra má švunk. Co to je? Jako že odpaluje. Jede. O přestávce hovořím se svou kolegyňkou. Dozvukujeme si. Jedeme na stejné vlně. Z druhé strany mám své holčiny, s nimiž je taky bezva pobejt. Vzdáváme hold hercům. Bylo to báječné. I hudebníkům. Hráli něžně, krásně. Děkujeme!

Tak do konce roku krásný čas si přejeme. A zdraví. Hodně zdraví!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-drz-a-nehybej-se

Doma teploučko. Dnes zatápěl pán tvorstva. Žofie si ho zase dobírá z křesla. Ohlodává ho, myje mu vlasy. :-) Péťa křičí, že ho to bolí. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-20-pulnocni-loudeni

Zadělávám těsto na štrúdl. Loupu jablíčka. Beru jednu sklenici jablek od Lindušky. V půlnoci upečeno. Pro dnešek hotovo. Žofie si myslí, že by mohla něco dostat. Ne. Noc. Tady se spí.

Dobrou noc!

Share