Podzim je tu

Sobota. Půl desáté. Nikde nikdo. Domýšlím si. Linda jela sbírat k mamce švestky, shniláky, jablíčka. Ušetří mi čas, pomůže a ještě mě nechala dospat.

Péťa je tu. S hodinami. A Linda. Přivezla koš jablek ke zpracování.

- Potřebuji asistenci. Sundej tady tu vázu. Hodiny jsou zrekonstruované.

Sklízím z police. Pomáhám trefit na skobu. Kolečko uvázané provázkem. Hodiny vypodloženy molitanem.

- Vidíš, jak ti to pán hezky vystlal?

- To jsem si vystlal sám.

No,pochybuji, protože hodiny vždy rafne jak mimino a položí je po dobu malování na bezpečné místo. Ale budiž. Hodiny jsou vyváženy.

- Jé, tady jsem zas šlápla na plíšek.

- Ano, to je druhé závažíčko.

- Už mi tam dal jiné. Dal je do pořádku.

A fakt. Hodiny pověsil, nařídil, rozhoupal a - světe div se - jdou. Maminčiny hodiny. Visely asi v nouzovské hospodě. Pak se stěhovaly s babičkou a dědou do Lejšovky. Maminka po smrti babičky nedostala nic. Jen ty hodiny a dvě staré skříně. Její bratr, vlastní dědův syn, ji požádal o vzdání se práva na dědictví. Prý se pak srovnají. Mamka se vzdala. :-( Co má každý mít, to má. Tak to strejda potřeboval. Teta absolutně neuměla hospodařit. Nikdy. Pamatuji si, jak jí babička vtiskla nějakou bankovku na autobus. Pětadvacetikorunu? Tetu i strejdu jsem měla ráda i přes všechno to, co jsem pozorovala. Jejich hmotnou nenasytnost. Jejich utrácení. Z jejich majetku není asi už nic. U nás zbyly aspoň ty hodiny. :-)

Jdu do zahrady. Ještě dvě blůmy pod stromem. Obcházím zralá rajčátka. Zalévám je. Budu je muset očesat. Jdu si opláchnout holínky. Linduška v nich sbírala ovoce. Ostříkla je proudem vody. Vycídila jsem si je hadicí v zahradě. Zahrado naše, od jara nás živíš. Poskytuješ chlad, rosu, plody, úkryt ptákům, jejich zpěv. Děkujeme.

Linda prý byla už ráno v osm u mamky. Povídal Péťa. Stačily dvě a půl hodiny, dala sádek do čistoty. Oloupala mísu jablek. Moc pomohla. Vyválela jsem těsto. Mouka z namleté pohanky, trošku hladké špaldové, trošku hladké celozrnné. Jablka do těsta. Jablka pod víčka. Linda přijede. Pomůže. Poraduje. Mizí.

- Lindo, kdybych umřela, tak JSEM ŠŤASTNÁ! Já jsem tak šťastná, že jsem v důchodu. Jsem tak šťastná, když tu sedíte okolo stolu. Když se bavíme, smějeme, hodujeme. Je to štěstí. 

Naše starší děti sem nejdou. Péťův tatínek říkával: Nepůjdou sem, nepůjdou odsud. Kdo má smůlu? 

Během dne sleduji berlínskou demonstraci proti rouškám. Trošku s obavami. Zdeněk Chytra -Berlíňan. Prochází klidnou demonstrací. Vlajky Německa, Spojených států, Ruska, zástavy někdejší Německé říše či duhové vlajky tolerance vedle sebe; lidé nejrůznějších názorů. Antagonistické skupiny, vše v míru, klidu, pohodě. Jde to. Vybavuje se mi učivo z gymplu. Jj, skvělý profesor. dr. Pasák na němčinu. Milovali jsme ho. Byl to pes. Ale roztomilý pes. Trošku si šlapal na jazyk. Říkali Písssmenko. Neměla jsem to ráda. Byl pro mě Bůh. 

Já, jeho pravá ruka - psala jsem nedávno. Běžela jsem před hodinou do jeho zástupcovské kanceláře na konci chodby. Klíče od jazykové laboratoře - výkřik techniky! Na našem gymnáziu učil Jaroslav Žák. Jasně, už jsem ho nezažila. Ale bydlel tady za rohem v jedné vilce. V jazykové laboratoři jsme všichni seděli v kukaních oddělených plexiskly - už tehdy! Předstihli jsme dobu o čtyřicet let. :-)

Dnes mi plexiskla velmi vadí. Velmi. Dnes trapná kulisa. Tehdy byla fční, abychom se nerušili při konverzaci s magnetofonovou nahrávkou. Každá kukaň měla svůj kotoučový mgt... Na katedře měl profesor odposlechy. Ve skupině němčinářů jsme byla samá děvčata, jen jeden kluk. No, kluk! Takové stvoření. Milé. Divné. Vystudoval teologii. V jazykové laboratoři jsme měli před kukaněmi řady lavic. Do kukaní jsme nechodili každou hodinu. Občas nám dal poslech, občas diktát. Každou hodinu krátká desetiminutovka na slovíčka. Znát fráze. Ty jsme pak procvičovali v hodinách německé konverzace. Brrrr. Profesor Pilát na konverzaci. Nomen omen. Bála jsem se ho jak čert kříže. Měl své oblíbenkyně. Dej mu pánbu věčnou slávu. Zemřel při autonehodě. Jezdil ve svém moskviči. V tom starém modelu. Sedmdesátá léta... Ela mi říkala, a ta věděla, kde má čert mladé, že byl členem Hitlerjugend. Ale určitě si dělala legraci. Dr. Pasák elegán. Vlnité vlasy. Bystré úzké pichlavé oči. Veselé. Byl vtipný. Na kraji hodiny jsem se zeptala:

- Herr professor, was für plan ist heute?

Nadiktoval plán hodiny. Dnes při berlínském antirouškovém protestu mi v mysli tanuly názvy:
Brandenburger Tor, Berliner Zoo, Park Tiergarten, Straße unter den Linden, dnes se říká bulvár Unter den Linden, der Fernsehturm... Tehdy jsme virtuálně procházeli Berlínem. Žádná zmínka o přechodu Charlie, o berlínské zdi... Doba nevědomosti. Biflování. Milovala jsem školu. Milovala jsem i to biflování. Slovíčka, vyjmenovaná slova, násobilka, fráze, letopočty - rychlé efektivní. Gympl - chrám vědění. Krásné čtyři roky. Ačkoli - dnes vím, že dějiny proběhly jinak, letopočty zfalšované... Přesto škola - má celoživotní vášeň.

- Mami, vař, nebo to nestihneš.

- Mám čas. Peťa přijde ve dvě a kousíček.

Projíždím FB.

- Mamko, Péťa přijde.

Mám to vypočteno. Knedlíky na páru. Mrkla na display.

- Cože? Padesát dva minut?

- Ne, to řídím já. Jablíčka jsou tvrdá, musí změknout.

Obědváme s Lindou. Dovářím hovězí polévku. Špaldové nudličky v zásobě. Moje zeleninová zavářka s krůtím masem - výborná!

Linda jede. :-) 

- Až přijedeš do Phy, ozvi se.

Dnes servíruji doma. Venku černo. Nebyla by z jídla radost. Povídáme si s Peťulkou.

- Peťuš, budu žehlit a oloupu támhle ten koš jablek.

- Já to spíš vidím na spaní.

- Myslíš? Přemluvils mě.

Lehla jsem k ntb. Kupodivu jsem neusnula. Dívala jsem se na Berlín. Na lidi v něm.

TV lžizprávy. Samosběr ovoce znám jen z jahodových polí. To mi ani nepřijde. Ale samosběr brambor, zelí, dýní hokaido... Hm, pánečku, o něčem to svědčí... Neměli jsme si nechat zlikvidovat státní statky, družstva. Nechali jsme se rozkrást. Vymyli nám dobře mozky. Čtu na FB:

Něco podobného jsem psal o privatizaci, zemědělci se měli spojit v družstva, privatizovat výrobny masa, uzenin, mlékárny, sýrárny, pekárny, mít vlastní obchody, jet bez zlodějských překupníků.

Tak, tak. Nalhali nám, že jsou družstva přežitek. Ne, nejsou. Za hranicemi družstva fungují. Ono se to zlepší. Nebude to dlouho trvat. Zas budeme nakupovat českou nemytou mrkev, brambory - v přírodním obalu. Zbavíme se španělských a italských jedovatých vydrbaných sterilně čistých dovozů.

- Péťo, dnes jsem Lindě říkala, že jsem tak šťastná.

- Kdo to může říct!

- Já!

Dobrou noc! Vlastně - dobjou! :-)