Podzim jede :-) Jeho strakatá kobyla stojí už na dvoře
Sobota. To si jako mohu přispat. Starobní důchodce si může přispat každý den. V hlavě se nese šablona z pracovně aktivních dob. Sobota - volno - dospání.
Přitom naše zimní soboty v mládí se nesly v duchu lyžování. V dobách, kdy jsem byla s holčičkami sama, čtvrtky úklid, luxování, balení na hory. Pátky ve 14.15 už jsme s báglem, lyžemi stepovaly na zastávce v Jaroměři. Pěšky z Josefova do Jaroměře - to byly galeje. Do Pece jezdíval a dodnes jezdívá českokrumlovský spoj. Někdy jsem ho v létě zahlédla při toulkách po našich nejvyšších krásných horečkách. Řidič v Peci přenocoval, druhý den hajdy zpátky. Modlívala jsem se, aby nás vzal. Narvaný. Vždycky jsme se vecpaly. Stála jsem na jedné noze a ještě ke všemu ne na své. Až do Trutnova vstoje. Lindičku někdy někdo vzal na klín. Jednou pán se spící Lindou na klíně říkal:
- Budu vystupovat.
Poctivě jsem podebrala dítě. Teprve jsme vjížděli do nádraží, ale pán se zdvihal i s dítětem... Nabrala jsem i jeho kravatu. Táhla jsem ho jak kouzelnice k levitaci. Sípal a dusil se. Musela jsem Lindu znovu položit. Až na druhý pokus mohl opustit tlačenici.
Petroušek nerad nocuje mimo domov. Přišel by o svůj sport. Naše víkendy v Peci ve vile pana Vaněčka se minimalizovaly. S Péťou nastaly páteční přípravy na sobotní brzký výjezd na sjezdovku. Už žádné celodenní, večer do hotelu Horizont na ples Horské služby. Ne, ne. Pro něj stačilo do oběda. Frr zpátky domů. Vždycky aspoň jednou za zimu si přeju stát první u turniketu a sjíždět bílý manšestr. Většinou se to povede, když mě vyveze a drezúruje Linda.
S érou dekády výživového poradce Herbalife patřila předposlední sobota cestě do Phy. Žádné dospávání.
Dnes už žiju jen v sobotní šabloně - dospím se. Budí mě rachot a monotónní pípání těžkého stroje. Na sousední zahradě hloubí základy domu. Když chtějí. Samochtějícímu se křivda neděje. Stavba se dost prodražila ročním odkladem. Zavírají ocelárny... No, bude to jízda. Volám z postele:
- Dobré ráno!
- To dělá, mami, naschvál! On staví v sobotu.
- Nedělá. Včera mi to povídal u plotu.
Jdu si pro ntb. Neusnete, když vám rampluje za hlavou radlice...
Linda někam zmizela. Výměna stráží. Petroušek přišel. Jde jak duch. Pomaloučku se otevírají dveře.
- Nespíš! Ahoj! Dobré ráno! Lež. Odpočívej. Venku je šeredně.
Hezky mu přeju. Obchází postel. Pocelovat mě.
- Peťuš, máš krásnou mikinku.
Koupila jsem mu ji loni v Číně. Dělá si ze mě legraci.
- To jsem si koupil, víš? Mám vkus.
Při odchodu si všímá povolené kliky. Pozoruji ho. Mluví si u toho.
- Aha, ono je to povolené. Takhle tys´ to rozbila.
Směju se. Miluji jeho samomluvu.
- Oni nechají barák spadnout na hlavu. Aha, ono je to celé nějaké nemocné.
Jde si pro baterku.
- Tak, ještě červíčka.
Spadnul mu na zem.
- Peťuš, nerozbij tu kliku.
- Počkej, jdu si pro jinou baterku.
Ó jé! Realizuje se. Z malého přicvaknutí krytu kliky se stalo nekonečné padán červíků na zem, hledání, sakrování - kde seš, ty svině - se dopracoval až k:
- Péťo, seš dobrej. Co by to jednomu dalo.
Usmívám se z postele. Ještě jsem nesnídala.
- Peťuš, dáš si svačinku?
- Dám si dort, co přivezla Linduška a pojedu na cintorín.
Najednou protimluv.
- Vylez!
Nevylezu. Budu si užívat hlučné neobvyklé ráno v naší tiché klidné oáze.
Nedalo mi to. V deset jsem roztlačila kolo dne. Na věneček
a tvoření se opět nedostalo.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-16_Zrzka_si_po_ranu_zkoukla_TV_Salingrad/
Radka s holandským manželem a Hvězdářkou Lucinkou se vracejí do Holandska. Nejposlednější z vrhu a nejprvnější ze všech bratrů kocourů. První se pokoušela ještě za slepa :-) vydrápat se po stěně koše. Tři týdny jsem koťatům namlouvala, že svět je v koši. První uměla pít mlíčko z misky. Tak se mi barevně nelíbila! Taková kráska z ní vyrostla. Měla jsem starost, jestli ji udáme. Hned se ozvala fejsbůková Radka.
- Máš ji ještě?
- Jo.
- A kdy bys ji dala?
- Dnes.
Přijeli s holandským synem Davidem během chvíle. Kočičí kravičku odvezli. Plakala v autě. Vystrašená. Asi za týden čtrnáct dnů ji přivezli na návštěvu. Malá si vyťapkovala po chodníčku na kšírkách; ihned se přisála k mamince. Ta ji omyla. Holky si hrály celé odpoledne. To už byli kočičí kluci pryč z domu. A dnes Lucinka putuje do daleké země. Radka posílá krásné obrázky. Prožívám. Slzím. To poslední oblaněné mládě, než se začlo hýbat... A ona první vystartovala z hnízda. Pozítří jim budou už čtyři měsíce. Všechna koťata došla štěstí. Mají láskyplné pečující ruce. Ti dva v Pze - těm majitelka chystá dvoumetrový strom na balkon. Když už bydlí v bytě, tak ať mají hračky, průlezky, škrabadla a vábidla. Ten první, huňáček, ten si žije s obrovským dobrákem ričbegem. Okusuje mu ocas. A rovná ho do pozoru. :-)
- Mami, dej mi koš.
Hledám košík na malé a košík na velké ořechy. Za chvíli je zpátky:
- Mami, to je vše. Nějaký pták si tam vzadu u van udělal piknik. Je tam asi třicet vyklovaných ořechů.
- Straka nebo sojka. Vždycky tu kradla veverka. Letos jich už hodně vyklovala. Možná košík.
Někde jsem si zasunula brýle. Ani jsem nevěděla, jestli jsem si je ráno nasadila. Linda přivezla protekční kolínko. Z půlky vařím melásku s kroupami. Hodně česneku. Nechápu, že někde napíšou - stroužek. To ani nestojí za oloupání. Nožem drtím na prkénku skoro celou palici. Na páru brambory, řepu, cuketu, mrkev. Mističky s čočkou a s kroupami. Péťa venku obrývá stromy. Linduška seká roští.
- Pojedu na nákup!
- To jo, ale abychom zas nejedli ve tři.
Dobrá. Měním priority. Nejprve kuchyň. Vařím kompůtek z jablíček, do horké vody vkládám tři velké jahody. Každý dostane jednu. Než vše vyskládám na páru, než uvařím polévku, kompot... Jedna hodina. Jsou tu. Vyfoukaní ze zahrady.
- Ještě jsem našel brambory.
Jsem to ale zahradník. Hlavně, že jsem si na jaře klacíky označila, kde všude jsem postupně zapíchala zbytek scvrklých naklíčených brambor.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-16_Vypada_to%2C_ze_to_bylo_uz_v_puse%2C_ale_je_to_vynikajici/
Ani se neopovažuji navrhnout stolování venku. Po polévce nabízím šťouchané brambory ve slupce s kroupami, čočkou, česnekem, plátky kolínka, křen jak břitvu... Má výroba. Po o se někam rozešli. Hledám brýle. Nemám. Chodím po místech, kde je většinou najdu. Nemám. Hlasitě si říkám:
- Nemám brýle!
Ticho. Vykřikuji:
- Hergot nemám brýle! Potřebuji jet na nákup!
Panstvo se zdvihá z mrákot. Po dopoledním skotačení v zahradě a po dobrém jídle padli mrtví za vlast.
- Tak si je dej na šňůrku.
- Hledejte, hledejte. Je mi vedro.
Hledají, hledají. Vždycky jak ohaři brýle donesou.
- Víte co, já jedu bez brýlí.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-16_Na_hrobe/
Očekávám, že se vrátím a brýlky budou na světě. A to by bylo fajn! Ale nestalo se. Ještě mířím s kytkou na hřbitov k mamce a taťkovi. Jede se mi tam lehko. Než hrob ometu, než vyměním vodu, než vše obstarám, je pomalu hodina pryč. Někdo tu byl. Chryzantémy v teraso váze jsou vyhozené a růže přesunuty tam. Hledám skleněnou nádobu. Měla jsem v ní nasbírané kameny. Vracím růže do ní. Hrob zdobím nádhernou podzimní kyticí. Zapaluji, co se jen dá. Letos poprvé tu jsem od května pravidelně. Nějaká síla zavelí. Jedu.
Přijíždím domů s krabicí kapsiček pro naše kočičí mlsaly, vynáším z auta dvě tašky steliva... Bez brýlí vidím známou siluetu u stolu. Promluvil. Honzík! Přišli s Vanesskou. Dita pracuje.
- Nemám brýle! Našli jste?
- Slyšeli jsme.
Až do večera průběžně hledáme brýle. Přistihujeme se, jak cestou domem zabloudíme očima v koupelně do košíku, na hromádku mého oblečení. Ještě do lednice. Přece nejsem tak blbá. A druhý řekne:
- To jsem už prohledal.
- Aspoň kdyby mi někdo říkal zima, zima, přihořívá, hoří!
Jdu na čtyři. Hledám pod stolem, křesly.
- Mami, marně. Tam už jsem lezla.
- Peťuš, nemohls´ je vynést s bioodpadem?
- To bych si asi všiml.
- Asi ne, když prd vidíš.
Věnujeme se našim blízkým. Nabízím špenátovou nebo kroupovou. Oba si vybrali druhou možnost. A jogurt s domácí marmeládkou. Ještě míchám tvaroh - s vajíčkem a taky s domácí marmoškou. Jahodovou. Léto 2020. Taky dobíráte loňsko a v příštím roce budete dobírat letošek?
Nabízím kouzelná brčka - do mléka. Vanila, jahoda, čoko.
- Babi, já čokoládovou příchuť nemusím.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-16_Lucinka_Hvezdarka%2C_posledni_ze_ctyr_se_vydala_do_sveta/
- Co myslíš, už přejeli Německo?
Mám na mysli naše Holanďany s Lucinkou Hvězdářkou.
- To je dlouhá země.
Nabízím vnučince puding. Ten ona ne. To nevadí. Peťulka přivezl mléko od krav. Svářím. Nabízím kocourovi.
- Ten vyrostl.
- Ten ztloustl.
- To je máca!
Nesu ho domem na terasu.
- Nevoď ho sem!
- My jen projdeme.
- Neuč ho to.
Spíš si říkám, že se maličko naučí vnímat Petroušek kocoura v domě.
- Mamko, má tam zimu, trošku mu to vyhřejeme.
Necháváme otevřeno na terasu. Zatopila jsem, ať mu tam jde teplo.
- Moure, co tu děláš!
- Já jsem vám to říkal! Holky, zavírejte ty dveře!
- No tak se šel mrknout, no. Trošku ohřát packy.
- Má kožich.
- A kde jen mohu mít ty brýle?
Odvádím pozornost... Tak mi to nějak připomíná Homolkovy. Linda učí vnučku rozlišení hlásek. Chopím se vysvětlovat od základu. Co je hláska, co písmeno, samohlásky a souhlásky. Vyjmenovat samohlásky krátké a dlouhé s třemi dvojhláskami. Ty počítáme mezi krátké. Rozdělení souhlásek na měkké, tvrdé a obojetné Vyjmenovat je. Slabičná stavba slova. Samohlásky značím jako kolečko, souhlásky křížkem. Vnučka chápe.
- Žádná slabika se neobejde bez samohlásky. No jo, jenže tu máme dvě zlobivé - r, l. Pokud ve slově chybí samohláska jako tvůrce slabiky, nastupuje r a l - říkáme jim slabikotvorné. Třeba plsť, drn, krk, prd, strč... Základy máme během dvou hodin vyložené, procvičené.
- Mami, vidím v domácí výuce větší a větší efektivitu.
- Jasně, zrušili naše zvláštní školství. Drahokam. To neměli nikde na světě. Ta jejich inkluze blbne nadané děti. Učitel jede podle nejpomalejších a ti rychlí, chytří, nepokažení očkováním pomalu zakrňují. Proč by se snažili, když na ty své jedničky dosáhnou levou zadní. Navíc za chybu dostanou ještě jedničku.
Přemýším, jak rychle se doma děti naučí. Totéž s matemaikou. Přírodovědou. Hodně času mohou věnovat pohybu, zpěvu, kreativním činnostem, pobytu venku. Jednoznačně se převracím jako emertiní učitelka k domácí výuce. V radosti, bez stresu.
- Ó, pojďte se podívat! Zprávy od Radky. Už jsou v Holandsku. Radka píše, že v půl desáté jsou doma. Naše kočičí kráska v kravím oblečku sleduje světla velkoměsta. Trpělivě se dívá opřená packami o palubku. Zvládli to. Ó, díky. Co to je proti nějakým ztraceným dvacetitisícovým brýlím.
Ivanka Schneiderová píše:
- Tak to vidíš, Irenko, musíš si je udobřit . Když něco chci hledat, nehledám, čím větší úsilí do toho dám, tak nic. Tak si jen řeknu, však ono to na mě za chvilku vyskočí a stane se.
- No, jenže já na ně poštvala i rodinu, víš? Tak to ony zalezly a už jsem se s nimi rozloučila. Možná jsem s nimi podpálila, možná jsem je vyhodila na kompost... Zkrátka - už jsem se s nimi rozžehnala. A zrovna byly z optiky utažené šroubečky... Chjo. Nemám je ani teď. Celý den jsme absolvovala bez nich. Totiž minulý týden jsem na očním vykládala, jak je po doma nepotřebuji, jak vidím na blízko a že jen do auta na dálku. A tak se milé brýle asi naštvaly. 20 tisíc mě přišly. Aspoň ty obroučky kdyby se zjevily. Nebo se zjevím já.
Půlnoc. Jdu předstírat, že se nic neděje. :-) Uvidíme zítra. Z divadla jsem v nich včera ještě přijela. Kde jen...
Dobrou noc!