Podzim na strakaté kobyle jede a já jedu vlakem

Novoluní. Den stvořený k čarování a rituálům. Ráno zamračeno. To nevadí. Pojedu plavat. Nic se neděje. Vybírám si dřívější vlak. Ať jsem zas brzy doma. Stíhám vyčistit okýnko u kamen. Nakrmit kočeny. Uvařit si s sebou do termosky thermojetics. Po očku sleduji hodiny. Pořád se mi zdá, že ručičky mi dávají časový prostor. Najednou – za sedm minut mi to jede. Šup. Startuji. Vím, že parkovací místo nebude. Na mém místečku, kde stávávám, vedle kontejnerů stojí žlutá popelnice s otevřeným víkem. Vyskakuji z auta. Rychle ji odstrkuji. Okolo mě se mihla postava utíkající k nádraží. Holka, ten pojede tvým vlakem. Šup do auta. Dokončuji parking. Štěstí, že zrovna nic nejelo. Až teď. Asi pustili semafory. Utíkám k provizorní buňce s pokladnou. Ten kluk tam už nakupuje. Volám, abych zrychlila proces:

- Jednu důchodcovskou Hradec!

Hoch se lekl.

- Ještě jsem tu já!

- Já vím! :-)

Pokladní vsunula hlavu do okýnka:

- Máte tu druhou pokladnu.

Hm. To jsem nevěděla. Aha. Úkrok vpravo. Paní otevírá. Podávám dvacetikorunu. Popadám lístek. Klušu zadem okolo nádraží k vlaku. Kluk mě předbíhá.

- Já vám ten vlak podržím, nebojte!

 - Jé, to jste hodný! Držte, držte!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-21-do-hk-a-zpatky

Jsem zvyklá takhle klusat všude za Lindou. Na túrách mě nenechá ani vyfotit krásu hor. Pořád mě žene. Vidím jen její záda a batůžek. Tenhle výcvik se mi teď hodil. Stíhám ho. Už jsme na peroně.

- Nebojte, jede nám to z dvojky. Ale vy máte kondici!!

Na chlapce asi zapůsobilo mé zvolání jeden důchodcovský.

- No, mám. A to mi bude sedmdesát.

- Cože? Tak to jste ve formě.

To už běžíme podchodem.

- Ješiš, já už ho slyším! Už jede.

Kluk je charitativní. Uklidňuje mě. A fakt. Přijel rychlík. Hup do něj. Jedeme. A takhle je to vždycky. A takhle to mám ráda. Jaképak čekání, že jo? Ztráta času. Pro mě stálé kouzlo – třináct minut a vystupovat. Za starých časů se jezdívalo dlouho. Osobním vlakem. Rychlíkem. Po starých kolejích. To zas všechna čest, když veškeré koleje od Hradce až k nám vyrvali. Nedávno. Pět let? A teď to teda sviští. A to nám starosta slibuje dvojkolejku. Prý to bude trvat sedm minut. No jo, jenže! Nechci predikovat. Ale budu tu ještě? A budu chtít sama honit se do Hradce?

Jé! Slunce se prokousalo. Luxusní. Mám obrovskou radost z žití! Konečně smím všechno. Mám čas. Mohu si dělat, co mi libo. Žádné hypotéky. Žádní šéfové. Žádné vstávání. Ačkoli – dnes na budík. Jenže to je výjimka. Mně se chce letět. A letím! Nádherný pocit. Všichni už hákují. Studenti se nechávají indoktrinovat ve školách. Včera jsem konečně udala obrovskou hromadu papírů s referáty a kecy o EU a výhodách… To jsem ještě indoktrinovala. Mozek spal. Ostatní jsou v montovnách, za pultem a v pokladnách, v kancelářích. Můj svět je jiný. Nasávám podzimní Salon republiky. To krásné město Hradec. Ono Brno je taky krásné. Vždycky, když jsem řekla před kolegou Karlem, jezdívali jsme tam na školení, tak se Kája čepýřil.

Minulý týden jsem před nádražím zahlédla dodávku MP s takovými kulatými periskopy. Hele je. Jsou u tržiště. Ptám se, co to mají na střeše. Prý kamery, zoomy, přibližovadla. Aby viděli dopravní přestupky…

- Aha. A já jsem z jednoho města, kde jsou teď přechodně půl roku semafory. Včera jsem jela, naskočila oranžová, tak jsem to projela…

- To nesmíte.

- Jo? Ale za mnou jela kolona.

- Tak to jo, abyste neohrozila sebe a provoz…

- No. Protože kdybych na to dupla, tak jsem ohrožená. A taky se mi ze začátku stávalo, že jsem poctivě zastavila a někdo za mnou mě objel a předjel. Na tu oranžovou.

Tak mám požehnání, že smím v zájmu bezpečnosti.

Mám své uličky. Přebíhám přes asi dva tři roky novou lávku. Někde jsem o ní četla, co je na ní tak drahého. To nevím, ale nemusím obíhat řeku k muzeu. V pokladně paní ví. Ale pro jistotu hlásím jeden důchodcovský na dvě hodiny. Za mnou paní říká:

- Cože? Vy jste důchodkyně?

Otáčím se. Smějeme se. Paní je taky udržovaná.

- Sejdeme se v bazénu.

Dnes mám všechno. Ručník. Kalhotky. Doufám, že zas nepřijdu na něco, co jsem nechala doma.

Pobyt ve vodě osvěžující. Každou půlhodinu vlnobití. Dnes je tu nějak moc lidí! Deset? Počkej? Patnáct? Jenže za chvíli už jsme zas v bazénu dva tři. Někdo šel do bublinek. Někdo do dalších bublinek. Někdo do horké vířivky. Někdo do padesátky. Cvičím si. Protahuji tělo. Masíruji se v tryskách.

- Jé, tady jste!

Povídáme si s paní od pokladny. Prý poslouchala v Dobrém ránu na Dvojce, to asi má na mysli bruselskou lžiTV, že v horkých vířivkách se mění voda jednou za den. Prý povídali, že to je voda kůže z popraskaných pat a jiných dobrot z lidí. Jmenuje se to nějak aquaekzém nebo tak to jmenovala. A plísně.

Valím oči.

- Jé. To jsem řekla negativitu.

- Ne, ne. Jen jsem vykolejená. Používám koloidní stříbro. To je na plísně. Své tělo čistím. Odparazitovávám.

- Manžel taky kupuje koloidní stříbro. V takových krabicích.

- Jj, to je seriozní obchod. Tak to já tam pro dnešek nejdu. Za týden na to zapomenu. :-) A jaká je vaše profese?

- Zdravotní sestra. 

- Ahááá!

Z mikrofonu se ozývá pozor, vlnobití. Zvukový signál. Jdu se houpat na vlnách. Boží! To miluji. Pak jdu do perličky zmasírovat tělo. Dnes jsem se horké vířivce vyhnula. Až příště. Saunu taky vynechávám. Načítám, kolik minut mi zbývá. Jedenáct. To je tak akorát na osprchování. Vysušení. Převlečení. Vyždímání plavek a odhlášení.

Fénuji si vlasy. Teď už nespěchám. Do odjezdu vlaku mám čas. Doletím na nádraží za patnáct minut. Zadávám do map adresu, kam půjdu na rodinné konstelace. Je to asi osm minut cesty. Jdu se podívat na dveře, které jsem si včera našla na mapách. Aha. Tady je to. Půjdu na jistotu. Až někdy v llistopadu. 

Za deset minut odsud jsem na nádraží. Vlak už stojí na peroně. Jedeme. Kochám se malbami podzimního Mistra. Šikovný malíř.

Vystupuji. Mám si někde vyzvednout balíček z PPL. A že by mi napsali místo? Ťukám na zprávu. Ješiši. Na sídlišti. Bojovka. Z Temu mi chodívaly balíčky hezky do trafiky. Tam se na mě přátelsky usmáli. Ne. Asi před třemi měsíci změna. Vždycky jinde. V pivovaru. Na jednom sídlišti. Na druhém sídlišti. Jsem dobrá. Dohledala jsem. Pochopila jsem. Sedám do věrné Kugy. Opatrně vycouvávám. Mám chvilenku, než někdo pojede. Vím, kam mířím. Jen nevím, kde tam jsou boxy. Aha. Támhle. Budu umět zadat kód? Mají to tu takové… Jo tady. Dvířka odskakují. Beru balíček. Myslela jsem zboží z Herballife. Temu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-21-uz-jsem-doma

Mourek mě vítá. Zavírám bránu. Půlka křídla nějak kulhá. To včera povídal Petroušek. Nejdu si pro kličku. Nechávám je asi půl metru otevřená. Dřív bývala všechna vrata hezky dokořán. Žádné zlodějiny… Péťa to spraví. 

Růžička rozkvetla dvojmo do nastávajících mrazíků. Fotím si její krásu. Jdu se naobědvat.

- Prosím tě, mohla bys mi říci, proč jsi nedovřela vrata?

- No. Mohla. Nešlo to. Věděla jsem, že to mistr opraví.

Jsem šťastná, že ho mám. Co bych si bez něj počala. Však dnes zapisoval zahradní vodu v technické.

- Petroušku, proč jsi mi odsunul kbelík?

- Zapisoval jsem vodu. Co by sis beze mě počala, kdybych…

Ach. Pravda, pravda. Jdu ho obejmout. Připomenout mu, že ho miluji nade všechno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-21-obed-na-slunicku

- Peťuš, jdu obědvat ven. Na sluníčko. V HK jsem na modré obloze vyfotila dvě stříkačky. A podívej, co je venku. Smouší se.

Sedám do křesla k malému stolečku. Hoduji. Popíjím vínko. Dívám se do sluníčka. Přes zorničky nabíjím svůj skafandr.

- Tady jsi.

- Petroušku, prosím tě, dones mi balíček a nůžky.

Ve chvilce je tu. Dívám se, co jsem si koupila v Číně. Krásné pero na divné bombičky. To asi bude jen na ty jejich. Zdvihám se. Jdu si pro dva papírky. Zkouším vložit bombičku. Jak se to tam… Proč je tu tady tohle… Vyndávám takové táhýlko. Tlačím bombičku. Píše to božsky jemně krásně. Ale co s tím šoupátkem? Házím ho do pytlíku s bombičkami. Mám tu zapalovač. Píšu znovu, čeho se chci zbavit. Na druhý lístek, co chci zesílit. Dnes v novoluní se přání plní. I zítra. I pozítří. Zapaluji papírek s tím, co chci postrádat. Odevzdávám zemi. Fotím sluníčko. Znovu se do něj dívám. Už není ostré. Je zatažené hliníkovými srajdami. Kdy to už skončí! Kde na to stále tisknou peníze! Při prvním prezidentském období měl trumpeta na stránkách WH předsevzetí, že skončí chemtrailsové trávení… Pak to zmizlo. Nedodrželo se. V některých státech USA už je zákon zakazující postřik oblohy. Dočkám se toho u nás? Zavírám oči. Vizualizuji. Hotovo. Co kdybych obryla blůmu? Beru rýč. Jde to krásně. Mají se tvořit velké hroudy. Kupit je kroužek po kroužku po obvodu na sebe. Jéšiši! To je obrovský talíř. Každý den dám jeden strom. Aby Petroušek nevěděl. Uvidím. Mám mýt okna. Snad to zvládnu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-21-houbova-baletka

Jé, už jsem asi třetí den zapomněla namalovat si na pařez houbovou baletku. Tak zítra. Mezi deštěm.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-21-zahradou-zasypat-krmitka

A třetí den mám napsáno nakrmit ptáky. Tak dnes. Zasypávám všechna krmná místa. Věším koule. Mám z Číny krásné klícky na koule bez sítěk. Vylívám pítka s hnědou jedovatou vodou. Tohle s ptáčky jsem dostala od osoby, která se mi momentálně neozývá… Tuším, co prožívá. Dala jsem varování. Všem! Všechny jsem odrazovala. Nevěřili mi. Asi si vybrali plán duše. A ten já nezměním. Jsem zodpovědná jen sama za sebe. Proč jsem si třepila pusu! Nic. Prohlížím si na zahradě všechny své kýče. Lištičku a ježečka z Číny. Kytky. Větrníky. Keramické tabulky z trhů. Jak nerada jsem sem chodila. Jak jsem to tu neměla ráda! Nikdy jsem tu nemínila stavět. Odříkaného největší kus. Práci na zahradě zbožňuji. Nikdo mě nenutí. Maminko, já byla ťulpas. Tolikrát jsi mě sem zvala. Jen jsem podržela stromeček, když jsi ho zasypávala. A frr odsud pryč. Mami, slyšíš? Se omlouvám. Kolikrát jsi mi řekla, že něco pochopím později. Za rok. Za deset. A něco, až tady nebudeš. Mami, tak to se právě děje.

Jdu domů. Hlavou mi běží tolik myšlenek, nápadů, vzpomínek, bilancí.

Petroušek má na klíně Žofii.

- Peťuš, to ti závidím. U mě v životě takhle ležet nebude.

Volám Ivě.

- Ivo, zítra ti přivezu mléko. Chceš?

- To budeš hodná. A kdy? V kolik?

- V deset chodíš pro oběd. Tak si myslím okolo jedenácté. To už budeš doma.

Dohodnuto.

Dobrou noc!