Podzim ve zlaté ladí na bardy

Dávám si frekvence Zapperem. Hodinu. Ješiši, abych všechno stihla.

Stihla. Před půl desátou vylézám. Kočky se dobývají. Pouštím je.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-05-ranko

Na desátou klient. Mám ho ráda. Vždycky semeleme nejen jeho zdraví, ale i všechno okolo nás. Shodneme se. Měřím ho. Ne a ne a nejde to. Vyskakuji sama třikrát na měřák. Mně to funguje. Tak znovu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-05-zlata

Poledne. Za oknem podzimní den. Překrásný. Beru hrábě. Je to hřích honit zlať  pod třešněmi do kupek. Mohla bych zrýt modrou blůmu. Nádherný strom. Chátrá lišejníky. Pomalu odřezáváme jednu větev za druhou. Má velké modré šťavnaté plody. Takový stromek už neseženu. Vedle skleníku je něco podobného v červené. Rynglátko taky chabne. A taky tuhle sortu už neseženu. Kdo ví, jak se jmenuje.

Mourek mi jde pomáhat. Kýve se jako koráb na poušti. Na zavolání přiběhne. Zdvihám ho.

- Mourku, ty kocoure přízemní. Pojď, sedneš si na větev.

Prohání se po třešňové dálnici. Okukuje korunu. Běhá tam a zpět. Hrabu žlutou krásu. Teprve letos jsem si všimla, že pod třešní, která zraje o týden dřív, je listíčko sice žluté, ale narůžovělé, druhý strom spustil čistě zlatou. Hrabu. Ryju. Zdravím sluníčko. Raduji se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-05-zelna/1729979288

Je čas. Na šestnáctou přijede paní. Vracím se do domu. Vyrábím zelné placky. Naprosto jednoduché. Cibule, česnek, majoránka, vejce, pytlík zelí. Smažím.

Zvonek. Je tu. Měříme. Maličké zlepšení.

Telefon. Vezou mi balíček.

- Takhle pozdě, holčičko?

Jdu čekat ven. Odbíhám zpátky ke klientce. Zase ven. Přiřítil se malý pick-up s malým červeným nápisem Zásilkovna. Vyskakuje slečna.

- Holčičko, kolik si vyděláváte?

Odpovídá. No, není to málo, ale k slovu moc to má daleko.

- A stojí vám to za to? Už máte být doma. Zaznamenala jste sluníčko?

Holčinka asi dvacetiletá. Spěchá. Ráno prý nemusí na velké depo. Mají minidepo tady nedaleko. Chtěla by vyjíždět v sedm, jenže otevírají až v devět. Proto jezdí do večera. Prý už začala sezona.

- Počkejte! Vydržte! Něco vám donesu.

Beru do ubrousku zelnou placku. Ještě vlahá. Nesu ji ven. Ochutnala.

-Jé, to je dobré. To je bramborák?

- To je zelná placka.

- To je dobrota!

- Tak si to hezky snězte, ať se maličko zasytíte.

Za hodinku volám. Telefon mě přepojuje na řidičku.

- Chutnalo vám to?

- Moc! Přišlo mi to vhod.

- A jedete už domů?

- Ještě pár balíčků cestou domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-05bardi

Na devatenáctou mě čeká v divadle pan Petr Kostka a Jaroslav Satoranský.

Petroušek dovezl mlíčko od krav. Svařit ho. Podpálit oheň v kamnech. Umixovat koktejl pro Péťu a pro mě. Uhastrošit se. Ne, tuhle sukničku ne. Tahle bílá se hodí…

Jedu.

U divadla kupodivu ani tolik aut nestojí. Dnes není představení na abonamá. Dnes jen setkání, beseda. Snad to bude milé odpočinkové. Sedím v první řadě uprostřed. Ten, který je uvádí, se jmenuje Vaníček. Z agentury Amfora od Petra Salavy.  AMFORA (AMatérské FOtbalové RArity) Nedávno jsem psala, jak se u mě ve škole díky Petru Salavovi Amofora zastavila. Vaníček má plnou pusu úžasný, úžasný, úžasný… Ať nechá oba bardy hovořit. Rozpovídávají se. Prý jestli to tu znají. Ne. Asi ne. Říkáme jim, že tu hráli nádherné představení Hrdinové s Miroslavem Vladykou. Rozkošně se diví. Nevím, jestli nevědomost hrají, ale jsou vskutku kouzelní.

Povídání teče v klidu. Humor je oběma pánům vlastní. Pan Kostka nemá rád slovo legenda – připadá si jako mrtvý. Řehtáme se a smějeme. Oba pánové jsou stará pokorná škola. Vnášejí klid, pohodu, mír do sálu.

Pan Petr Kostka vtipně vysvětluje, jak se oženil. Pan Satoranský mu sňatek odsvědčil. Prý, jak svědčí, nedopadne to dobře. Oba páni na vojně sloužili v AUSu. Na Pohořelci byla kasárna. V nich UVS – Umělecký vojenský soubor a AUS – Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého. Petr Kostka sloužil u "recitace". Druhou manželkou byla Carmen Mayerová. Češka jako poleno. Maminka Španělka, tatínek Němec. Prý když sháněla děti u sousedky:

- Tady je Carmen Mayerová. Nejsou u vás naše děti Helenka Kostková a Kateřina Hornyšová?

To jsou herci!

Smějeme se. Protože Carmen měla s Maxmiliánem Hornyšem dceru Kateřinu, Petr Kostka s Ingrid Vavrouchovou Helenku a Zuzanu. Ingrid tragicky zahynula. Petr a Carmen vychovávali s láskou tři holčičky a narodila se jim ještě Terezka. Miluji rodokmenové vztahy. Když zkoumali rodokmen, zjistil, že v předešlých generacích jsou přes dvě kolena příbuzní s Hrušínskými. Protože Kostka měl samé předky herce. Lehce se přimíchali genově i k Hrušínksým. Oba. Tatínek i maminka. Sám líčil, jak vystudoval úspěšně vyšší hospodářskou školu. Pak se chtěl taky stát hercem. Na studiích se potkal s Jaroslavem Satoranským. Celoživotní přátelé.

Nedávno šli spolu na oběd. P. Satoranský prý:

- Petře, nemusíš spěchat. Kam spěcháš?

- Já nespěchám, já padám.

Někdy jeli na takovouhle besedu s Carmen. Mají rádi, když se lidé smějou. Jako já. Dost na mě reagoval. Řehtala jsem ses poctivě. Seděly tam dvě ženy, vůbec se nesmály.

Poznamenala jsem:

- Holanďanky.

- Ano, takovým lidem říkají Holanďané. Sama nevím, jak to vzniklo. Myslím někde přijel autobus Holanďanů… Nevím.

Petr v šatně říká Carmen:

- Vidělas tam ty dvě báby? Vůbec se nesmály. Asi Holanďanky!

Najednou se ozvalo zaťukání. Vstoupily tyto dvě ženy. Začaly mluvit s Carmen německy. Odešly. Prý se přišly omluvit. Vůbec nerozuměly. Myslely si, že jdou na Carmen. Přečetly si na velkém plakátu: Carmen Mayerová a Petr Kostka.

Řehotáme se. To není konec.

- Představte si, že ty dvě opravdu přijely z Holandska.

Hovoří o angažmá v Národním, v Městkých, na Vinohradech.

V Národním jednou hráli historickou   hru. Po přestávce za oponou byl připraven bazén. Z něj jako z koupele měl vystoupit Bořivoj Navrátil. Měl odkráčet dozadu s holým zadkem. Luděk Munzar toho využil. Bazén vytřel hořčicí. Do něj se připravil Bořivoj Navrátil. Už nebyl čas na nic. Opona se rozevřela. Boživoj odcházel z koupele. 

Tečou mi slzy smíchu. Představuji si tu hnědou zadel.

Luděk Munzar dostal pět set korun pokuty. Prý:

- To mně za tu pětistovku stálo.

Souhlasím. Taky bych tak uvažovala.

Otázka směřuje na okno. Na pořádný auslág. Připomínají scénku pana Somra. Věděl, že přichází v monologu věta, kdy má říci:

- To jsem já…

Nemohl si vzpomenout na jméno v roli. Přibližoval se k portálu k nápovědce. Špital:

- Jak ses jmenuju?

- Pepíček Somr, přece Pepíček Somr!

Scénku znám, přesto cvičím bránici.

Jednou prý Svaťa Skopal měl říci v roli:

- Už tě někdo, Lízo, líbal?

Popletl písmenka.

- Už tě někdo, Líbo, lízal?

Maciuchová prý vykulila oči.

I já od smíchu.

Ptají se, jestli nechtěl tancovat ve Star dance. Prý mu Terezka dala nabídku. Ne. Ani náhodou. Rád se dívá doma, v klidu. Má tam záběry z různých stanovišť.

Kdysi jsem s velkým zájmem sledovala první dva ročníky. Pak už ne. Nezajímá. Nesleduji.

Někdo se ptá na kliky z Hrdinů. Pan Kostka opravdu cvičí. Říká, že si doma opakuje roli. :-) Pan Satoranský svěřuje:

- Tuhle mi volal a říkal, že jich udělal jen patnáct. To já bych neudělal ani dva.

- To jsem ti svěřil soukromě, to nemáš říkat.

A když má nést někoho na ramenou? Jako v Hrdinech. 

- Ano, je to tam napsané, tak to musím zahrát.

To všechna čest!! V jejich věku!

Beseda působila mile, uklidňujícně. Nostalgicky. Taky trošku smutně. Prý už zbyli jen dva. Život.

Hlásím se jako poslední:

- Chci vám poděkovat za krásné milé klidné vyprávění že jste do něj nezatahovali politiku.

Petr Kostka se hezky usmál:

- A máme zatáhnout? To já zatáhnu.

Krásné to bylo. Poklona až k zemi. oba pánové naše hvězdy. Žádná namyšlená herecká monstra.

Jedu domů. Do našeho domečku. Do tepla. Na plotně se ještě sváří mléko od krav. Jsme tu komplet. U nohou mi odchrupuje Mourek. Žofinka se odporoučela do tmy Petrouškova studia. Petroušek tiše oddychuje v ložnici. Jdu taky.

Dobrou noc!