Podzimně deštivý

Ráno. Šero. Takhle vstává většina lidí. Jsem zvyklá na slunce. Brr. Jsem šťastná. Budí mě sluneční paprsek. Holka, zvykej si. I ty budeš nakonec vstávat do tmy. A už vylez. Za chvíli přijdou moudří! Budou ti zas tvrdit, jak ti frčí internet. Dnes si zacvičím. Osm. Petroušek.

- Dobré ráno! Jsi vzhůru? Je tu pan technik!

- Dobré ráno. Už ho očekávám.

Leze na půdu. Jsem teda šťastná. Bude tlapat po střeše. Deset let jsou tašky vystaveny pařbě, mrazu... Dobrá. Přijímám. A bude říkat, že žádnou nerozšlápl. Slyším jeho kroky po půdě. Jsem ve střehu. Mezitím koukám do mailu. Ó, ten chytrolín K.! Petr zakázal, aby sem chodil. Vyslali jiného. Suverénního K. fakt už nemohu vystát; poslal mi aspoň graf, jak nám to tu hezky všechno šlape. Grafu sice nerozumím, ale než se vypne přívod vln, stihnu si přečíst, že to třeba dělají stránky. Prý webnode jsou zdarma. Ty vorle! Ten by mohl jít dělat na ministerstvo vědění. Webnode si platím kvůli blogu. Vlny zmizly. Jsem v klidu. Odborník na střeše. Vyměňuje anténu. Měří signál. To ještě netuším, až večer budu chtít nakouknout do TV...

- Tak jsem vyměnil anténu a víc už měnit nemůžeme, protože jsme...

Dokončuji větu:

- Vyměnili, co se dalo. Moment, vyzkouším si. FB - funguje; ulozto - funguje; film na ČT - funguje. svobodný vysílač - funguje; poctenicko - funguje. Dobré. A do kdy?

- No, to nevím. Leda, že byste pak přešli ke konkurenci. Mají vysílač na gymplu. Od Vás je tam pěkně vidět. Jinak jsou všude stromy.

Valím oči. Ještě že mám brýle. Vypadly by mi z důlků. Fa mně doporučuje konkurenci.

- Stromy tu byly dřív. Jsem ze staré školy. Jsem ráda věrná. Doporučuji vám klienty. Naše oba dva nájemníky jsem k vám poslala. Snažte se. Proč se nevecpete na gympl taky?

- Už nás tam nepustí.

Jmenuje dva dodavatele. Jednoho nedoporučuje; vím, o kterého nespolehlivého jde. Druhého neznám. Orel soft. Hm. Uvidím. Jakmile k večeru začne síla netu slábnout, budu muset učinit rozhodnutí.

- Poslouchejte, a proč to vždycky večer slábne, slábne, jako když odtéká krev z těla a před půlnocí už si neškrtnu. Nejprve se dostanu do blogu, publikuji. Víc a víc se točí kolečko. Když vkládám obrázky, už to nejde. Odkazy do řetízku ne a ne a ne vložit. Točí se kolečko; místo abych šla spát, sakruji a čučím do monitoru. Nahazuji ho očima. Nakonec to ve dvě ráno vzdám. Moji čtenáři vědí, kdy je moje hodina. Okolo půlnoci, jedné ráno. Někdo si to čte při vstávání. Myslím na ně. Je jich kvantum. Nehledě na to, že odhlašuji klienty, neb nemám internet. Nemohu je ani napojit na kurzy... Připravujete mě o zisky.

Hoch je milý, rád by prý pomohl. Věřím.

Během dne telefonujeme s Lindou:

- Lindo, představ si, co se mi stalo...

- To se mi stalo, mami, taky. Kam jsme to dolezli. Když tě fa posílá ke konkurenci.

Napadá mě, že už rostou pitomci bez vzdělání. Kde jsou naše šikovné české ručičky?!!

Devět. A že bych se vypravila cestou do Skalice do Polska? Jedu. Na desátou mám sedět na křesle u kadeřnice. Tolik autohlemýžďů se vyskytuje přede mnou. Blikají na odbočení, blikají, blikají, čučí; už bych tam pětkrát vjela. Blikají, zastaví a pak se pomaloučku nejistě rozjedou vpravo. Uááá. Řvu jeď, jeď! Dráha jater dnes dostane dvojnásobnou dávku homeopatik. :-)

Borůvky už nejsou. Měla jsem jet před týdnem. Už na ně ani nemám chuť. Letos jsme se jich napásli; každý týden lavor. :-) Beru jen domácí soudková rajská, domácí okurky, divná obrovská letní jablka. Žádných tisíc. Sedmdesát pět korun.

Frčím ku hranici. Deset hodin. Za deset minut budu na místě. Cestou vidím sojku u cesty. Klofe do ořechu. Straka se přenesla před autem do příkopu. Ale, ale, veveruška utíká do trávy. Tvorové si zvykli na hluk, auta, civilizaci. U domu u cesty vidím nádherný, ale překrásný keř, strom ve žluté barvě. Vypadá, jak když kvete. Až srdce poskočilo. Nahlas jsem si řekla: Ten je krásný. Určitě se zavlnil radostí. To už jsem o pět deset kiláčků poskočila dál.

Moje milovaná kadeřnice stojí na dvorečku. Něco si prohlíží. Čistí jim komín? Trubky? Řemeslníci mi ukazují obrovského roháče. Suchý. Našli ho v komíně. Z legrace s ptají:

- Chcete ho?

- Chci, vyfotím si ho na blog. Lidem.

- A napište tam, že ho má kadeřnice v komíně.

- Ne, to tam nepiš.

- Nenapíšu. Eri, představ si, že mi už asi čtyřikrát po čtrnácti dnech v noci vypoví službu wifi. Nemohu vkládat na blog.

- Třeba ti to říká, abys nepsala.

- Pravda, pravda! To by mohlo být. Možná mi to říká, abych šla spát. Musím se zamyslet. Přehodnotit své noční zvyky.

Dnes jen stříhání. Za půl hoďky jedu domů. Vyjíždím z ulice. Zleva přednost od Ratibořic obrovskému stroji; vpředu mnoho kulatých sekáčů, kruhové kosy. Raději ho pouštím. Za cestu domů ho pětkrát předjíždím! Stavuji se v zemědělském družstvu pro hrušky. Raz, dva tři jsem venku. Vzala jsem si poslední letní šťavnaté mrňavoučkované, luxusní James Grieve. Zas tu příšeru musím předjet.

V Jaři na prvním kruháči šup - krátím si cestu náměstím; Jenže jsem narazila na posvícenské houpačky. Sjíždím z náměstí na další kruháč. Ty vorle - příšera zprava! Brrr... Že bych ho ještě jednou měla před sebou? Ne, odbočuje. Pro mě cesta volná. Proč jsme ho měla tolikrát vidět? Takovou strojovou hnusárnu. Těžkou. Dusá půdu pod sebou. Stroj... 

Doma. Prší. Sbírám lískáče. Internet jde. Ale lidi jsme odřekla. Pro jistotu. Tak jen pár telefonů. Klientka. Už delší dobu nebere. Vnučince Elence pět let. Tehdy jsme její dceři dávaly Herbalife line MAX na nervovou soustavu nenarozeného tvorečka. Tvořil dr. Ignarro - nositel Nobelovy ceny. Beru jednu tobolku denně. Paní mi svěřuje: Včera pohřbili tatínka. Nemá hezký vztah s bratrem. Přemýšlím, co ji zraňuje víc. Odchod tatínka? Hamižnost bratra? Zažádal si o opatrovnictví maminky. Nechce k ní nikoho pouštět... Chjo. Těžký svět. Lidské pinožení. Starosti. Zranění, Traumata... V pátek budeme objednávat.

Včera v podzemí pivovaru Krajského úřadu KH kraje jsem stála u parkovacího automatu. Znovu jsem se ptala jiného pána, jak na placení. Zopakoval to, co už jsme slyšela při příjezdu. Házel mince do automatu vedle. Držela jsem v ruce dvě dvacetikoruny. Mihlo se mi v okýnku 45 korun.

- Panéé, prosííím, půjčte mi pět korun! Ne, dejte mi pětikorunu.

Ten naprosto cizí pán mi dal dvoukorunu, korunu, korunu, korunu. Ochotně. Ještě se usmál. Taky bych takhle pomohla. Vlastní sourozenci se k sobě chovají - jak? Nemohu říci, jak cizí... Stále a stále a dokolečka navazovat nitky, opravovat vztahy. Rodina je základ. Sourozenecká krev... Dbejme, napravujme, udržujme.

V devatenáct a ve dvacet školení.

V 21.30 sedám k psaní. V 21.37 odpojena od internetu. Žádné pomalé znehybňování. Pic, konec. To jako navždy?

Volám na poruchy. Do 22 slouží.

- Jak vám mohu pomoci?

Dráha jater nezvládá. Homeopatika!!! Pomoóóc! Proč mi kladou tuhle větu? Je naprosto příšerná. Vždyť mi nikdy nemohou pomoci. Leda tak soucitem.

- Jak? Předám manžela, neb bych musela být vulgární! V 21 jsem chtěla kouknout do TV. Není signál!!! Dnes jste nám vyměnili anténu. Asi jste na střeše něco poškodili. A před minutkou se vypnul internet!!

Nesu telefon Petrouškovi. Ať to vybojuje! Slyším, že paní říká: 

- Ano, vidím, že v 21.37 přestal jít internet.

Vibruji. Chce se mi ječet. Protože ZÍTRA RÁNO MI CHYTRÝ PAN K. zas bude tvrdit, jak vidí, jak nám to frčí. UaUUUU! Je krásné vědět, že někdo vidí... Horší vědět, že ráno jiný bude tvrdit, jak to funguje...

A to je konec. Nechce se mi psát dál...

Ráno.

Dobrou noc!