Podzimní

Dívám se na podzimní fotky. Tolik krásy, co lidi ukazují. Sluníčko, barvy, plody – pastva pro oči. Ráda si prohlížím obrázky s modrou oblohou, barevné stromy, popadané listí, do toho červená tramvaj. Iluze normálnosti. Dnes byl taky tak krásný den! Jen večer oko zahlédlo na obloze hodně chemtrailsových čar. Pokazili modrý dojem z oblohy. 

Ráno. To není možné. Zase slunce. Už třetí den vysílají sluníčko! Hurá! Vzhůru!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-20-kocici-rano

V Číně jsem si koupila zdobítko na gelové kytičky do WC mísy. Jdu ji umýt. Žofka se jde podívat jak za starých časů z prkýnka. Kontroluje mě, když přilepuji barevné kytičky gelu. Nakonec si skočí do vany. Pěkně se tam uvelebí. Byly doby, kdy se se mnou sprchovala. Lehla za mě a nevadila jí odtékající voda.

Miluji kočičí čekání na jídlo. Pak kočičí zažívání, hraní, muzlikání. Moc ráda je pozoruji. Většinou si Mourek při mytí Žofku přitáhne, z legrace jí kousne do ouška. Žofie kvikne. Začne souboj. Pak si třeba k sobě znovu lehnou. Usnou. Na půl oka.

Chystám se na výjezd. Telefon. V diáři mám od léta poznamenáno, že mi bude dnes ve dvanáct volat Bára z Innogy ohledně ceny elektrické energie. A ona volá. Dokonce o půl hodiny dřív. Ještě před Petrouškem. Perfektní. Starám se o nejlepší ceny pro své nájemníky. Jen na sebe jsem v minulém roce zapomněla. Nezareagovala jsem na dvouměsíční upozornění o blížícím se konci smlouvy. A pic! Asi týden před koncem už mi řekli – ne, ne, to néééjde. Napálili mi děsnou palbu. Celou dobu, kdy lidi platili nehorázné nedoplatky, my jsme měli elektřinu asi za korunu šedesát. Měla jsem zafixovanou cenu několik let dopředu.

- Jak se máte paní Hrobská?

- Baruško, mám se víc než skvěle. Jsem šťastná. Dívám se na osiku za plotem. Asi před sedmi lety jsem jí zachránila život. Už měla z plošiny nasazenou oprátku. Svolala jsem vedoucího životního prostředí, vedoucí TSM, městskou policii. Najeli sem během pěti minut. A oprátka šla dolů. Osika v létě šumí. A teď na mě mává. Baruško, kdybyste to viděla! Ona má ve sluníčku stříbrné lístečky. Chvějí se. Kouzelné. Mám štěstí, že při hovoru hledím do zahrady na podzim. A na jaře nás zasype bílými nepříjemnými vatičkovými květy. Odkud voláte?

- Z Ostravy.

- Aha. A sedíte pod zářivkami. Hrůza! Nezávidím. Máte naše ceny?

- Nevidím. Tak pošlu.

Posílám jí fakturu i úpis ke smlouvě u konkurence z letošního února na dva roky. Oni smějí osmnáct měsíců před vypršením dohody vstoupit do hry.

- E-on má pokuty za fotovoltaiku.

- To vás uklidním. My je budeme rušit.

Dopočítáváme měsíce. Pětadvacátého listopadu.

- Baruško, to budu zrovna dopoledne v bazénu. Tak až ve čtrnáct.

- Ano, píšu si. už mi došla faktura. Máte hezkou cenu.

- No jo, jenže až od letošního března. Do února to bylo nemravné.

Dohodnuto. Jdu nastartovat. A nic. A jejej.

- Peťuš? Přijď mi nabít baterii.

- Vždyť je nová.

- Aha. Tak tady byl nějaký zkrat. Protože se mi rozsvítilo rádio, navigace…

Za chvíli je tu. Nasazuje na baterii kabely. Odmaskovávám se. Jdu do zahrady.

Sluníčko má stále ještě obrovskou sílu! Mžikám do něj. Ostré. Nedovoluji se podívat, jako při západu. Životodárné. Begonky přešly mrazem. Vytahuji je. Jdu si do domu pro noviny na cibulky. Beru papír. Nadepisuji lososová, červená, žlutá, oranžová převislá… Ty vogo! To jsou begonky na jedno použití. Kde mají cibulky? To je podvrh! Ještě tak čtyři pět let zpátky jsem si vždycky zabalila cibulky. V březnu je dala naklíčit. Zasadila. Teď? Nic. Na konci stonků jen malý obálek, v kterém kytičku vypěstovali. Jedna jediná z asi deseti má cibulku. Hadovec drží tradici. V jeho květináči hledám mnoho mnoho maličkatých cibulek. Některé jsou už zas naklíčené. Jedna obrovská. Dávám je do novin. Ještě si rozmyslím, jestli naklíčené zasadím hned. Uvidím. Uklízím květináče, misky. Zasazuji malý vánoční kaktus. Linda mě naučila, abych sundávala celofán. Přesadila kytku z obchodu ihned. Měla pravdu. Ono to funguje, jak by řekl ten herec, jak propaguje zabíjárnu. Vlastně – ješiši, hlava mi klesá, chtěla jsem napsat píchance.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-20-priroda-kouzli

Mourinek se vyvaluje v žlutém listí pod třešní. Vždycky si najde sluníčko. Vzpomínám, jak jsem touhle dobou v náručí Zrzečce říkala:

- Podívej, krokodýl! Jedeš!

Mourek se totiž plížil div ne po bříšku pod okny. Vypadal jako krokodýl. Hledal něco na zub. Vyháněla jsem ho až do dubna dalšího roku. Jenže on věděl, že si tu vyhlídl bydleníčko. Jednou stranou jsme ho vyhnali, a on se vrátil z druhé strany. Muzlánek. Okopaný a orvaný z kocouřích zápasů. Svůj revír si uchránil. Ucho urvané, jednou jsme byli pro změnu s okem. Drápky nefunkční. Rytíř se vyvaluje a dává najevo svůj vděk. Ach, jak jsem mu u Petrouška domlouvala, že může spát aspoň v zimní zahradě. Dostal tam záchod, pití, jídlo. Jak byl spokojený. Pak jsem mu vyjednala ohřátí u kamen.

- Ale ne aby se jen kouknul do mé pracovny.

- Ne, nekoukne. On tam totiž k Petrouškovi chodí dadynat. Když to Péťovi připomenu, hned začne.

- No já nevím, kdo ho odsud vyháněl.

Mourin má svá místečka, kde si hoví. Včera jsme zas netopili. V říjnu topíme teprve asi čtvrtý den. Dům drží teplo. Teď je Mourin nalezlý na koši u kamen. Když se netopilo, chodil spát na teplou dlažbu do koupelny. Měl tam tmu, ticho, teplo.

- Mami, pošli mi kontakt na paní Svíčkovou.

- Takovou neznám.

- Ta paní, jak sbírá vosk.

- Jo tahle. Tos´mě zaskočila. Počkej.

Občas dávám nabídku na FB skupinu obal není odpad. Jdu se mrknout na papírek. Tady těm jsem posílala skořápky ořechů. Paní, co si brala pytlíky od čajů, tu jsem si nepoznamenala, protože už to nekupuji. Tahle paní bere vosk i skleničky. Počkej. Růženka? Jj, zkusím ji vytočit.

- Dobrý den, paní Růženko. Jste to vy, jak od nás berete vosk?

- Ano, jsem to já.

- Tak já vaše číslo předám. A pošlu vám taky. Už se mi to zas nahromadilo.

Hrabu listí pod ořechem. Sbírám ořechy.

- Já ti pomohu. Aha, ty sis přitáhla novou popelnici.

- Ne, běž odpočívat. Já si to shrabu.

Péťa mi v poledne volal, že máme ještě jednu nádobu na bio. Ať zapíšu její číslo do smlouvy. To je hrabání v šanonech. Rději hrabu listí. 

Ač odmítám, přesto mi pomáhá.

- Hergot Péťo, já to listí probírám; a vyndávám z něj ořechy.

- A já to hrabu.

- No právě! Pojímáš to jako hrabání. Ale je to sběr ořechů.

Jde si najít jinou práci.

- Měla bys už jet!

- Už už.

- Na úřadě se budou za hodinu už sbírat domů.

- To mají smůlu.

- Abys ji neměla ty.

Usmívám se. Jdu se zas namaskovat. Natahuji si na jaře na Temu koupené nové krásné červené kozačky s třásněmi. Mám k nim dlouhou krajkovou sukni. Nevynikly by u ní mé dvoubarevné punčocháče. Nechám dnes lidi odpočívat.

- Peťuš, všechno funguje. Tam musel být nějaký zkrat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-20-pred-zaviraci-dobou

Jedu se zeptat na životní prostředí na něco. Vybrala jsem si paní v otevřených dveřích. 

- Dobrý den! Mohu si sednout? Vyběhla jsem tři patra. Nějak jsem se přecenila na těch vysokých schodech.

- Tak to jste dobrá. To my tu nedáváme.

Bodejť, mají tu výtah. Vystoupala jsem v rámci cvičení kondice dobrovolně a ráda.

Bože, je skvělá! Jé, jak s ní plyne hovor. Rozumíme si. Ukazuji ji, o co mi jde v telefonu. Potřebuji pomoci. Spíš by to měl řešit prý stavební odbor. Jenže doby, kdy tam byl malý skvělý ochotný lidský ing. K. Ó, ty jsou pryč. To ještě měli na odboru odemčeno. Zrovna tenhle pán nám pomohl projít stavbou domu. Skvělá práce. Ochota. Vstřícnost. A pak se tam posadila taková dutá arogantní hlava. Svou dutost vyplnila paragrafy, zákony, odstavci, vyhláškami a nenávistí k lidem. No chodí mu tam lidi, no. Tak škodí. Ještě jsem neslyšela, milé děti, že by tahle pohádka měla nějaký dobrý konec. On plní instantní roli archetypu draka a baby Jagy. S paní úřednicí, přeměřujeme na mapě to, co potřebuji. Vyhledává mi paragraf, který by se mohl hodit.

- On je nový zákon. A je víc benevolentní.

- Takže?

- Takže bude muset být znovu zahájeno stavební řízení, aby mu to povolili.

- Aha. Tak jo. A ještě mám jeden dotaz na jednu fu.

- To nevím, jestli vám to na ŽÚ sdělí.

- Mohu se podívat na balkon? Já už jsem si někde fotila náměstí. A vy to tu máte moc krásné. Západní sluníčko vás v létě tolik nehřeje.

- Právě že to tady není dobře postaveno. Chodby jsou strašně teplé a tady v podkroví se nedá dýchat.

Ťuká nějaký pán.

- Prosím vás, kde tady je odbor dopravy?

- Vy seďte, já mu to ukážu.

Beru pána na balkon. Vysvětluji, že půjde támhle do toho domu. Celý ho projde. Sestoupí dolů. A tam najde to, co hledá.

Pán děkuje. Prý to tu máme...

- Ne, ne. já tu nepracuji. Já tu jen provádím. :-) 

Dovolila jsem si, jestli smím fotit. Miluji výšky. Pohledy z dronů, vírníků.

S úřednicí jsme našly společnou řeč. Znám jejího muže dle jména.

- On kamarádí s Mijankem…

Vysvětluji, kdo je Mijanek.

- Vy jdete do přízně? Ano, známe se.

Utíkám na ŽO.

- Máte na to deset minut.

Ťukám. Kupodivu obě úřednice opět skvělé jako ta na životním.

- Prosím vás, já vím, že už máte sbalené kabelky, ale chci se zeptat…

Obě mi vysvětlují, co je potřeba udělat a proč.

- Jé, už máte dvě minuty po pracovní době.

Usmívají se. Mám odpuštěno. Asi jsem jim vnesla energii do kanceláře. V pondělí pracovat do sedmnácti a s lidmi – ó, vyčerpávající.

Sbíhám po schodech. Nezamkli mě tu. Pustili mě ven. Už se smráká. Tak kudy? Mám víc možností, jak objet město. Dnes prý změnili pruh směrem k Lidlu a dali tam semafor. Objíždím město shora. Odbočuji mezi rodinné domky. Napadlo to další dva přede mnou. Fronta vede do nekonečna. Pohnula se. Zařazuji se, když jedno auto odbočovalo do mé ulice. Červená. To je doba. Až u Lidlu jsem zjistila, že je kruháč přesemaforovaný. Proto to tak dlouho trvá.

Nakupuji. Za mnou Jirka ze zvláštní. S kamarádem.

- Učitelko, dobrý den!

- Ahoj, Jiříku!
Hledám v telefonu aplikaci. Letáky. Slevy. Jsem na řadě. Až u auta, když si chci vyfotit západ sluníčka, zjišťuji, že jsem tam nechala na pokladně telefon. Z prodejny vybíhá jirkův kamarád.

- Paní, nechala jste tam telefon!

- Děkuji, děkuji. Už se vracím.

Zacházím do prodejny. Už slyším u pokladny Jiříka. Halasím:

- Jsem tady! Tady jsem!

Mladý sympatický pokladní mi podává Bellův přístroj. Deru se přes frontu ven. Auto jsem nastartovala. Dokonce funguje telefon. Co to bylo? Volám klientce. Než se ke mně dostane zelená, trávím tu mládí.

Doma. Petroušek jede kam? Na za tou! Za tou! Energetika. Kotelna.

- Už jsem tam měl být!

- Utíkej, utíkej. Ať ti kotelna neuteče.

Smějeme se.

Volám sousedce. 

- Zítra má prý pršet, ale kdyby chtěla, může si přijít nahmatat ořechy.

Vcukuletu je tu.

- Ty jsi v pracovním takhle?

- Já jsem přijela z nákupu.

- Já co jsem v důchodu, nestíhám.

- Já taky. Zítra má snad pršet. Tak jdi, pod nohama je našlápneš a rukama.

Jdu odložit nákup.

- Jde ti to?

V šeru vidím, už má tři čtvrti košíka. Pomáhám jí přihazováním ořechů, které nahmátnu a našlápnu.

Za chviličku přijede nájemnice. Není nad to, když si všechno řekneme.

- Tys´ tam byla v nepravý čas.

- Ale nevykládej. To už je za námi. Mám prosbu. Vzadu u zdi roste líska.

- My jsme si říkali.

- Prosím vykopejte ji. Narušila by zeď. A vpředu máte černý bez.

- No my jsme nevěděli.

Směju se.

- A všimla sis, že máte zasazenou novou třešeň?

- Všimla. A šla jsem jak indián. Aha, tady je vyndaná miska s vodou. To asi dali kocourovi.

Směju se.

- Prosím tě, nechceš do školky balík jednostranných papírů.

- A GDPR?

- To jsou referáty a mé tiskopisy testů…

- To si vezmu ráda. Nebo babička plete z papírků…

Napadá mě, že i má Deniska umí plést ze stránek telefonních seznamů. Mám od ní hezké výrobky.

Nabízím novou střechu nad garáží. Chtějí nová vrata. Jasně. Souhlasím. Přivoláváme Péťu. Prý vymění trám. Ne. vymění se všechny trámy. Nejraději bych chtěla ještě do zimy. Střechu. Pak vrata.

- Vidíš, stavila jsem se na deset minut. Jsem tu hodinu.

- Potřebovaly jsme se domluvit. A příště volej. Já SMS, Mewe, telegram, Signál, Messenger nečtu. Proto jsem ti včera večer odpověděla ano.

- No, to jsme už šli spát.

Píšu jí potvrzenku. Přejem dobrou noc!

Dnes jsem slyšela, že kauza Turek je skrytá reklama na pití kávy. :-)

Pijte kávu.

Jdu spát.

Dobrou noc!