Podzimní. Ježíšek se předběhl :-)

- Jéžišků, děkuji!!! A ještě mi prosím splň to půlnárodní přání... Rozpad nebo aspoň vystoupení...

Úterý. Ranní kouzelné mlhy. I v naší zahradě. Vstupuji bosou nohou do trávy. Příjemné.

- Mňa!

- Micko, kde seš?

Rozhlížím se, odkud mě zdraví. Nemňauká. Štěká. Mohla se za plotem; běží podél něj. Naše Micicinda je kočka přízemní. Její dcera v Pze Kitty je kočka výšková. První den u nás jsem si lehla na lehátko. Vystrašené kotě Micicinda vyšplhala do koruny stromu. Lehla si do vidlice a brečela. Radila jsem jí, jak dolů. Lezla výš a výš. Sundali jsme ji ze žebříku. Navíc jsem její výchovu směřovala k tomu, že nesmí do korun na ptáky. Má své díry pod plotem. Už je tu. Válí se mi u nohou. Zbožňuje nás venku. Někdy večer na mě buší na okno. Otevřu. Seskočí. Zve mě do noční zahrady. Opakuje to třeba pětkrát. Dělá si ze mě legraci. Nebo ne?

Před jedenáctou se sluníčko prokousalo mlhou; jdu do zahrady. Bez legrace: Práce na zahradě se mi stala koníčkem. Jak já jsem se vyhýbala zahradě. Zaříkala jsem se, že tu nikdy nechci bydlet. Tak co nejdřív? Kopce listí pod ořechy, pod třešní. Sekat roštíčko. Třicet let jsem to nedělala. Už se na to móóóc těším. Vybírám roh zahrady. Líska. Dala nám letos koš oříšků. Všechny lísky nadělily, tati. 

Tatínek vysázel čtyřicet stromů, řadu angreštů, rybízů a do každého rohu lísku. Maminka vysadila ještě jednu - červenou. Nevím, kdy. Dřela tu sama. Stále mě sem lákala. 

- Nemusíš mi pomáhat. Jen přijď s dětmi. 

Před státnicemi jsem se chodila s holčičkami učit na lavičku k podzemním chodbám. Bože, kdyby se to dalo vrátit...  Maminka vyměnila všechny stromy, které sázel taťka... U některých jsem asistovala. Třeba u našich dvou třešní. Už tu není ani jeden strom z dob mého dětství. Gaskoigneho, hornokrajský malináč, nonety, kožená, ječnišťata...

Líska ještě neshodila všechno, hrabu pod ní, vybírám oříšky pod listím. Některé zatlapány v hlíně. Vybírám větvičky na zátop. Odbíhám neurčité plody roztlouci kamenem na dlažbě. Budu kárána... Na dlažbě se nic netluče. Poškodila by se. 

Po obědě sednu na kolo...

Petroušek se tu otočil.

- Nezapomeň! Jedeme v půl čtvrté k Fryntom pro kolo. Odtamtud pojedeš k babce.

- Pojedu teď. Na tvém starém. 

Proč mě chce pořád řídit! Vždycky mě vysílá "dokud je slunce". Slibuji, že se budu snažit do půl čtvrté dojet zpátky. Jak spolu můžeme žít? On na sport, já na divadlo, meditaci, duchovno. On totálně přesný. Já nedochvilná; v oblacích, dá se říci ke stáří lehkovážná, chaotická. A šťastná.

Ta stezka. Něco pohádkového. Nekonečný tunel. Stále nová a nová zákoutí. Fotím. Stále seskakuji. Naskakuji. Koně. Dělají, jako že se pasou. Ale jsou zvědaví. Jeden se ke mně jde mrknout. Co jsem zač. Co chci. 

V dáli leží krávy. Máme to tu kouzelné. To dělají stromy. Bez stromů by to nemělo kouzlo. A slunce čaruje. 

Maminka - kdepak je? 

- Je u ní Irenka. 

Stejně jsem ráda, že tu mamku mám. Přes své připomínky - jsem ráda. Irenka - zlatá, zlatá holčička. Stará škola. Jede ve starých kolejích. 

- Ještě umýt ruce. Kam ji chceš?

- Irenko, jdeme na terasu. Byla bys tak moc laskavá, donesla bys mi mističku, talířek a lžičku? Mám tu horký kompot. Kdopak má na starosti paní K.? - Aha, tak to si pro ni nejdu.

Mám to sice schváleno paní vedoucí, dcerou - paní doktorkou. Jenže moje dráha jater chce mít klid. Nebudu poslouchat - já jsem myslela, že si posedíte tady ve tmě... Škoda. Včera... Paní K. křičela, aby na sebe upozornila... Slunce by jí prospělo. Kompot posílil. Maminka se vyhřívá. Sundává svetr. To ještě zvládá.

Irenka nese nádobí.

- Nezlobila mamka?

- Ne, je hodná.

Nikdo neví, jak mě ta obyčejná věta potěšila.

- Mami, přivezla jsem horký kompot. Dáš si? Uvařím ti kafíčko. Vezu buchtu. S rozinkami. A sultánky jsem ti přivezla. Mami, fotíme se! Mami, ta se nepovedla. Tváříš se jak belzebub. Mohla by ses usmát?

- Když já se jako belzebub cítím.

- Aha, tak to změň. Jak často za tebou jezdím?

- Každou neděli.

- Jo? Dnes je úterý, včera jsme luštily, v neděli jsme luštily. Jak často za tebou jezdím?

- Tak to asi každý den.

- Výborně. Doděláme druhou křížovku. Země?

- Souš.

- Římských 51.

- MI.

- Ne. Jak je padesát?

- M.

- Ne. M je tisíc. L je padesát. 51?

- MI.

- Ne. M je tisíc. Co je padesát?

- M.

- Ne. Mami, L je padesát. 51?

- Když ty mě nechceš uznat to M.

- No, neuznám. Protože padesát je L. Tedy 51?

- LI.

- Konečně. Úder?

- KOP.

- Na čtyři.

- RÁNA.

- Strnutí šíje?

- TETAN. Mami, ta země nebude souš. Je to STÁT. Uzel ve smyslu to na zádech.

- HRB.

- Ne, mami, když jsem byla malá, obcházela ulici cikánka. A loudila z tebe oblečení na děti. Na zádech měla obrovský...

- RANEC.

- Jo. Mamko, ochutnej - tady máte nějaký rybíz na pudingu. Vypadá  to výborně. 

- Chutná to jak bramborová kaše.

- Vždyť je to ovoce.

- To dole chutná jako vaječný koňak.

- Vždyť jsi říkala, že to chutná jako bramborová kaše. Tak to musí být dobré.

- No, však bramborová kaše je dobrá.

Řeč jak rozprávka. Slunce do nás mydlí. Mamka chce domů. Balím. Půl čtvrté. To už jsme měli jet pro kolo.

Pusu. Zítra přijede sestra Iva. Mám volno. Chci jet rychle. Ty obrazy přírody. Neskutečná fantazie.

- Peťuš, tak jedem?

- V kolik jsi řekla, že tu budeš?

- To jsem neřekla. Tys řekl, abych tu byla v půl čtvrté. Jsem úplně promočená, jak jsem šlapala. Ale fakt lítat neumím.

Petroušek volá panu Fryntovi. Je to přeci jedno, kdy přijedeme. Jdu rychle telefonovat zákaznické servisy...

- Jdu čekat ven. V půl páté druhý pokus. Já to nechápu; ty furt chodíš pozdě. Já když se řekne v půl čtvrté, tak tam jsem čtvrt hodiny předem.

- No, a to je právě to. Peťuš, šetřím čas.

Pan Frynta prodává své exponáty vysoké kvality v řadovce v Jaři. Nad řekou Úpou. Odborník. Skromný. Sympatický. Slušný obchodník. Milý. Mé kolo už stojí připraveno. Nosič. Blatníky. Světla. Držák na láhev. 

Jedu si kolo projet. Vím od Lindy - řadit - teda přehazovat. Vybírám směr do kopečka. Levé přehazovátko - je, rychlé. Příliš. Vrať to zpátky, Ireno. Pravé - jo. Jsem šikovná. Zvládla jsem to. Vracím se. Péťa už má asi zaplaceno. Za třicet let jsem za něj nikdy nikde nezaplatila. Dělá si ze mě legraci. Kdykoli jsem řekla, že ho zvu, nevím, jak se to vždy schrulo, ale buď jsem šla na záchod, nebo mi něco spadlo pod stůl - než jsem se vyloupla nahoru, bylo zaplaceno; taky jsem si zapomněla peněženku. Zkrátka - nikdy mi to nevyšlo. :-) 

- Já myslel, že už nepřijedeš. :-) 

- Jak se mé kolo jmenuje? A jak je to s to výrobou? A co ty tři holky, jak proslavily LIV.

Pan Frynta zajímavě vypráví:

- Královská tchajwanská rodina Liu založila v roce 1972 značku GIANT. Má filiálky v Německu, Holandsku a ve Francii v Evropě. Teď stavějí v Maďarsku. Ve stáji Bike Liv jezdila Francouzka Pauline Prevot z Remeše. Držela tým tří holek. Byla nejlepší. Dcera policisty. Měla problémy s holení. Závodí dál, ale za Němce. Je stále nejlepší. Drží to tam ženy. Jedné je pětatřicet. Ale jen dbá, aby  se vše včas dopravilo...

- Logistka.

Frčím domů po druhé straně stezky. Přes řeku v  zimě běhám na běžkách. 

Značku GIANT LIV mám ode dneška pod sebou i já. Pěkně jsem si ho schovala. Náhoda je blbec.  

Dobrou noc!

P. S. Dnes jsem se ptala maminky: Mami, Péťa mi koupí kolo. Takové kvalitní. Co já mu dám k Vánocům?

- Dáš mu sebe. 

To je fakt. Nebo ne?