Podzimní vyjížďka

Probudila jsem se z hezkého snu. Měl by předznamenat hezký den. Dostavila se chandra. Bezdůvodná. Jak se to vezme. Bezdůvodná? Nepřemýšlet nad chodem světa. Nad zotročováním lidí. Kolik tisíc se jich dostalo do bídy jen likvidací Bohemia Energy. Když jsme se nastěhovali, byli tu dva fešáčci v kravatkách. Slavnostně jsme podepsali velevhodnou smlouvu. Do týdne jsme ji zrušili. Ani nenaběhla. Od té doby mi rok co rok několikrát zavolali, jak to máme s energií a jak jsou nejlepší na světě. Jenže mám doma počtáře. Spočítá mi vždycky výhody, nevýhody. Kdykoli kdokoli přišel, nastrčila jsem Péťu. Udělá raz, dva, tři hup - a velevhodní nabízitelé hoří jak otýpka slámy. Díky, Péťo!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-15_Kocicak/

Svítí slunce. Pokud jsou lidé doma, ať jdou na sluníčko! Zadarmo cáká vitamín D. Chci se taky osprchovat déčkem. Nejlepší sprcha je v létě. Chodíme polonazí. Sluníčko nás olizuje i ve stínku. Tak aspoň přes obličej. Chystám se do oběda. Ne. V poledne. Ne. Kde tkví světlo mého žití? Proč nevolá! Dohodli jsme se, že přijde na oběd. Výjimečně volám.

- Počítám s tím.

- Polévku ohřívám.

- Tak já se otočím.

Obědváme. Zrovna jel na vesnici pro brambory. Jde mi zkontrolovat bicykl. Mou krásnou růžovou princeznu. Rozinantička stařičká od maminky k Jéžiškovi ve třetí třídě odpočívá v maštali vedle mé nové krásky. Nové, myslím, v říjnu jí byly dva roky. Drandím na ni moc ráda. Po odchodu maminky nemám důvod vystrkovat paty z domu. Je třeba se zas naučit denně ji osedlat a jet. Celé dopoledne jsem přemýšlela kudy. Na Kuks - to by mi bylo líto, že je tam prázdno. Mohla bych příští víkend na trhy. To byl šlo. To jsem chtěla už včera, ale čas není mým sluhou. Čas, který neuznávám, přesto mě spoutává. Pořád si s někým něco domlouvám na čas. Njn, byl by chaos. Větší, než je. Jet po stopách mého dětství? Jindy. Dnes se asi vydám zase někde k Předměřicím. 

Prohlížím si obrázky a videa s maminkou, když jsme spolu chodily do třetího patra do pohádky. Bože, to bylo víc než kouzelné. Nechávala jsem si vyprávět její příběhy. Pak jsem ji z nich zkoušela. Zrovna dnes - dívaly jsme se k lesu na hájovnu. Asi před šesti sedmi lety jsem tam maminku vyvezla. Proti nám běžel malilinkatý pejsíček. Už už jsem ho chtěla sebrat. Chudák mezi poli. Patřil k bývalé hájovně. Dnes na videu vyzvídám, kdo v ní bydlel za maminčina dětství.

- Hajnej Kuře.

- Byl velký nebo malý?

- Velký.

- Kolik měl dětí.

- Mělo Oldu a Mařenku.

- Kdo byla Mařenka.

- To byla moje kamarádka.

- A kudy jsi chodila do školy?

Když jsme měly kraj jejího dětství na dlani, dnes tam křižuje dálnice... Hnusná. Z cesty kvůli ní nevidím na Sněžku. Tak když jsme měly pohádkový kraj pod námi jak na dlani, vždycky jsem si říkala, že když bylo bez sněhu, vyklusala bych k hájovně a pak bych šla po hřebeni s Máňou až ke škole. Ale mamka asi víc brázdila po cestě. Maminka, holčička. Bystrá. Šikovná. Chválená panem učitelem. Mami, tak ráda se směju u našich videí. Péťa vždycky provokuje:

- U nás se odjakživa přece dojídalo.

To když mu říkám, ať všechno neslupne. Ať klidně nechá, co se mu už nevejde. Tu šablonu jsem měla z dětství. Co se naložilo na talíř, dojedlo se. Až s výživovým poradenstvím jsem hned na začátku přišla, jak se mi zmenšují porce a začala jsem nechávat. Zrovna dnes - to bylo vtipné, mamka z mé široké nabídky lívance, štrůdle, čokoládového zvonečku a ledových čokoládek vykroužila a sáhla po nezdravých ledových čokoládičkách. A tak vtipně se k nim dostala.

- Mami, ty asi nechceš, viď?

Maminka vtipně:

- To by tak nemuselo bejt.

Když to s mamkou natáčím, už neumí větičku zopakovat.

- Mami, co jsi řekla?

- No, jeden si vemu. :-)

- Ne, mamko, tys´ řekla, že by to tak nemuselo bejt.

- A můžu todleto položit?

- Můžeš.

- A jeden si vzít?

- Můžeš.

No, byla liška podšitá. Co mi to sem naběhlo za video? Soudruhu Al Hamajda se zlobí. Kabaret. Když už nejsou u koryt, klidně řeknou, že tu žádná pandemie nikdy neexistovala. Hamáček drží lajnu. Tak po roce a půl - umřelo třicet tisíc lidí - vidíte, s jakou demagogií jsme museli pracovat...

https://www.facebook.com/hamacekjan/videos/383119473516650

Po roce a půl světové pandemie nám bude tvrdit poslankyně Majerová Zahradníková, že žádná pandemie neexistuje. To je naprosto nehorázné Alespoň z úcty ke všem, kteří někoho blízkého ztratili, by měla raději mlčet. Nikomu bych nepřál to, čemu jsme museli čelit. Možná jsme udělali chyby, ale dělali jsme vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, abychom to zvládli co nejlépe.

https://www.facebook.com/hamacekjan/videos/383119473516650

Konečně beru přilbu, láhev s bylinným koncentrátem, lift off, tyčinku - zdravou svačinku, doklady, rukavice... Sedám na kolo. Volá klientka. Je jí moc špatně.

- Nemám imunitu.

- Nemáš? Víš, po čem to máš.

- Po kočko.

- Pamatuješ, jak jsem spráskla ruce?

- Pamatuji.

- Tehdy jsi řekla, že jsi jen tak šla. A stálo Ti to Turecko za to?!

- Líčí mi, jak je jí týden špatně. Chřipka se jí ne a ne pustit.

- Večer ti něco dovezu. 

Ještě v aleji, kudy chodí touhle dobou děti ze školy, spolu hovoříme. Dnes jsem nepotkala ani jednu skupinku, ani jedno dítě. U mostu na soutoku vidím už z dálky policisty. Ještě chvíli stojím s kolem, telefonuji.

- Vidím datla. Odlétá pryč. Jak je velký! Datel preadamita.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-15_Na_cyklostezce/

Tři policisté; stavějí auta v zákazu. Dávám se s nimi do řeči. Mám z nich výrazně pozitivní dojem. Kvůli jedné jednotce egoismu jsem zařadila všechny do jednoho pytle; Vesmír ukázal, že i mezi nimi jsou normální lidé. Lidští. Souzníme o důležitých otázkách... Odlepuji se a jedu. Je to jeden z vesmírných pohlavků. Ireno, nemůžeš generalizovat! I u policie pracují tátové od rodin. Lidé se starostmi. Nepovyšující se nad ty, kterým chtějí pomáhat a chránit je. Když už se dali na dráhu pomáhat a chránit, snaží se, aby to nebylo škodit a ohrožovat. Ještě teď cítím v srdci příjemno. Tyhle bych poprosila o pomoc. Shodli jsme se, jak bude chodníček vedle frekventované úzké platanové aleje potřebný. Souzníme i v dalším. Odlepuji se. Jedu.

Stezka. Kouzlo. Imaginace. Labíčko. Slunce. Kačeny. Za Černožicemi dvě překrásné labutě. Vidím v nich baletky z Lebedinnovo ozera. Stále seskakuji. Kochám se. Fotím. Užívám si krásný den. Ale pořád mi za krkem sedí nucení lidí do ohrožení života. Genocida. Hnus. Fašismus. Jak bylo lidem, kteří si museli sbalit pět švestek a odjet na smrt. Kolikrát jsem zkoumala fotky lidí na sběrných místech. A ty, kteří je naháněli do vlaků... Dostali moc v podobě obušku. Ota Pavel - Smrt krásných srnců... Strach o děti. 

U jezu na stezku po uzoučkém nájezdu najíždí osobní auto. Co to je? Bliká. Bez označení. Jede po stezce. Zastavilo. Pokračuje dál. Co to bylo?!

Předjíždím dvě bezohledné odvážné cyklistky. Cinkám na ně. Jedou vedle sebe. Sobecky. Aby si mohly požvanit. předjíždím je asi pětkrát. Už halekám a tlumím zlost:

- Mám to projet mezi vámi nebo to mám vzít okolo?!

Jedna dotčeně vyklidí místo v protisměru. Předjíždí tlustou zadel své kolegyně. Fotím u místa mého polního pychu; sklizeno. Zaplaťpánbu za to. Doufám, že mrkev nezaorali. Ty dvě se blíží. Jedu dál. Seskakuji u zoraného pole. To není možné, obrácená země je protkána pavučinkami. Jak hustě! Tady se pavouci natkali! Pavučinová vlákna zaznamenal i mobil. V dálce vidím - kočku nebo jezevce. Okolo mě běží mladá paní. Za chvíli se vrací.

- Tak jsem to zvíře nerozkódovala.

Chvíli si povídáme. Zajímá mě - co asi? Ano, je. Ale děti by nedala. A na třetí ani náhodou. Obracím kolo. Za půl hodiny mi bude zvonit budík. Jé, to nemohu stihnout domů. Rozjíždím se. Žádný jezevec. Kočička mi přebíhá přes cestu. Asi si jde ulovit rybku z Labe.

U Smiřic za plotem čističky hoří fagule. O té mi říkal náš nájemník Lukáš. Co to je asi za oheň? Nikdy jsem si nevšimla.

Šlapu, šlapu, šlapu. Zas dvě můry vedle sebe. Kdo ví, co by říkaly, kdybych do nich najela. Jenže karambol by se týkal i mě. Kjavy bezohledné. Do prčic! Nás ve škole už na prvním stupni učili, že po cestě se máme pohybovat tak, abychom viděli na protijedoucí; jít za sebou, abychom neohrožovali sebe i ty proti nám. A další esmeraldy - s pejsky. Klidně je pustí na provázku, ať se cyklista přerazí. 

Přijíždím na šestnáctou. Rychle sportovní výživu - do dvaceti minut po výkonu. Volám. Smluvený hovor. Pán je v obchodě u pokladny. Manželka musí na operaci. Bude mít na starosti novorozence a tříleté dítě. Smlouváme nový termín. Tak takhle to chodí. Smluvíte, jedete, funíte... Zbytečně.

Petrouškovi rychle sportovní výživu a CR7drive na zápas. Balím zboží. Jedu za klientkou.

V půl osmé připojit se - výživová přednáška o vláknině. Na osmou se připojuji na další výživový kurz. Porada.

Obyčejný podzimní předadventní den.

Rozporcovala jsem to ohromné kuře. Kitty na jedné straně ostrůvku, Zrzka na druhé straně. Kitty nadává svou kočičinou. Ale masíčko jí chutná. Ještě nesu Mourkovi. Pootevřené dveře na terasu. I Mourkovi chutná.

Půl druhé. Kitty se vrátila z noční vycházky. Zrzka přišla před chvilkou. Moureček chrupčí nahlas na terase. Oddychuje spokojeně ze sna. I já se jdu odebrat do říše snů.

Dobrou noc!