Pohádka o límci, který nebyl potřeba

Dnes pro mě připravili na Zemi přenádherný den. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-23-rano-dopoledne

No, začal honičkou. Mám ve zvyku překonávat teleportaci v čase fyzickým přemístěním. Většinou se to nezdaří. Dnes ano. Když ti vlak jede v 11.41 hod. a ty jedeš o pár minut dřív z domu, závory už jsou nahoře. Proč? Protože rychlík už čeká ve stanici. Dnes maličko opožděn, ale jen miniaturně. Protože z Trutnova se jelo autobusy. Přijíždím k nádraží. Zákaz zastavení na mém místě. Týý vorle, stojí mi tam autobusy. Projíždím za ně. Parkuji. Metoším, co mi síly stačí na nádrží

- Hej! Hej! Pan Hrobská.

Šéf městské policie se snaží metošit jako já. Jsem rychlejší, proto to hej. 

- Tady je zákaz zastavení!

- A co těch deset aut, co tam stojí!? 

- Už jsme je právě řešili.

- Mně ujede vlak!

- Je tam zákaz.

OK. Zabila bych ho. Utíkám zpátky do auta. Jak střela se řítím mezi autobusy. Směřuji na druhou stranu vedle nádraží. Je mi fuk, jestli tam smím. Sprintuji do budovy.

- Jeden pro důchodce do Hradce. Ujelo mi to?

- Nevím, nevidím tam.

Čučí do počítače. Mladá holka. Beru lístek. Letím. Na peróně slyším, že rychlík na Hradec Králové odjede – to je důležité, odjede! – ze druhého nástupiště.

- Ne!!! 

Křičím, pištím, utíkám debilním podchodem. My tady měli ještě asi před třemi lety obyčejné rakousko - uherské krásné nádražíčko. Točily se tu filmy. Teď musíš překonat schodiště, utíkat dlouhým podchodem, vyběhnout dlouhé schody na nástupiště. Já snad vypustím duši. Od lyžování uplynulo hodně času. Nejsem trénovaná.

U vlaku stojí lidé v modrém. Už to chtějí odpískat?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-23-do-hradecka-po-hradecku

Vybírám si otevřený vagón. Jedeme. Uf! Jsi dobrá! Ještě umíš běhat i s dvěma vyhřezlými ploténkami. Dalo ti to zabrat, co? Ale babo, zvládlas´´  to. Ročník 1956 to dal.

Hradec. Nádherné nádraží. Koukám - klády, klády, klády. Srdce se svírá. Kam to vezou? Náš poklad. Stromy.  Dávám si okolo krku šálu. Není zas tak, jak se zdálo z vlaku. Slunce mate.

Mířím do Yves Rochera. Je tam úplně nový personál.

- Holčičky, vy jste nové! Vy mě neznáte. Někdy si tu odložím dárek, když to nemohu pobrat. Do příště.  Třeba reproduktor… Dnes možná bych si tu nechala nákup, jdu do fakultky…

- To vše může být. Nebojte.

Jedu speciálně pro nový parfém, který už mám vypotřebovaný. Slečny jsem moc hodné. Velmi ochotné. Milé. Usměvavé. No – jako to je u Yves Rochera zvykem. Tady platí – náš zákazník, náš pán. Ne jako v Tetě! Brrr. I v Dm  mají úroveň.

- Můžete dostat ještě dárek zdarma, protože jste splnila nákup…

- Jo? Co mohu dostat zdarma?

- Tady tu bambusovou trávu.

- Jé! Tu miluji! To je můj oblíbený parfém! A co body? Mám jich tam myslím hodně. Jestli jsem je neutratila v nákupu na e shopu.

- Máte ještě málo, to se vám nevyplatí.

Spokojenost. Loučím se. Dva parfémy unesu. Hřeje mě - jeden se slevou, druhý zadarmo. Kabelka je neunesla. Skoro jsem si utrhla ucho. Ještě že jsem si vzala batůžek.

Volá mi paní, která bydlela tady u nás za rohem. Kvalitní vedoucí školní jídelny. Skvělá! Krásná, štíhlá, milá. Elegantní. Potkávaly jsme se v lukách na běžkách. Udržuje se.  Miluje třešně. Zvala jsem ji. Asi před třemi lety se odstěhovala za dcerou a její rodinou k severním Čechám. Občas se u mě staví. Jen třeba u branky. Mám ji v oblibě. Jezdí sem s manželem k doktorům. Nikdy jsme se nepřátelily. Jen jsme o sobě věděly. Uznávaly se. Já ji. Ona mi sdělila, když vnímala binec na škole, že bych tam udělala pořádek. Ale vybrali si za ředitele mladého kádra. Povídáme si celou cestu až k fakultní nemocnici. Jsem ráda, že ji slyším. Je o hodně starší. Nikdo by jí věk nehádal. Milý hovor. 

Ve fakultce jsem připravená, jak řeknou 860 korun za konzultaci - bránit se. 

U recepce chtějí kartičku. Nebudu ji hledat v batůžku. Ať mě najdou podle indicií. Pořád se musíš někde prokazovat. Přitom tě mají pod drobnohledem. Všechno o tobě vědí. Běžím nahoru po schodech. Znám to tu. Tuhle nemocnici znám. Pomohli mi tu v mládí. Vrátili mě do života. A maminka tu odešla 21.5.2021 ze světa... A na ORL jsem tu ležela. S uzlíky na hlasivkách. A konec konců jsem se tady poprvé koukla na svět. Mé krásné mamince jsem možná neudělala radost. Byla jsem druhá holka. Ale milovala mě jak drahokam. Můj drahokam maminka. Celoživotně spoutané láskou. 

- Paní Hrobská!

Dávám sestřičce svůj rtg z 16.8.2023.

- Jdu si smluvit termín, vyšetření, transplantaci. Splnila jsem jednu podmínku. Šestka je venku.

- Ale to máte z minulého roku.

- Ano, z minulého. Konzultaci už mám. 

- Počkejte si venku. Jdu za doktorkou.

To víš, že si počkám venku. Mohla jsem si sednout na lavici v kamrlíku, kde se konzultuje. Ale klidně jsem šla do čekárny.

- Paní Hrobská!

Paní doktorka je dnes naprosto jiná, než byla v srpnu. Nějak milá. S náladou. Vysvětluji, co chci.

- No jo, ale tady je krátká kost, to bude stát hodně peněz.

- Jo, mluvím o druhé straně. Tady je pravo a tady levo?

- Ano, jako v zrcadle.

-Aha, tak já mluvím o pravé straně. Šestka je venku. 

- Ale tam by chtělo dát dva implantáty.

Sedám do křesla. Šuplérou měří mezeru mezi zuby. 

- Dáme dva. Je mi to jedno. Jak to řeknete.

- Takže uzavřeme smlouvu, ještě vás pošlu dolů na rtg. Je to vedle recepce.

- Vím. Mohu jít?

Dole si na chvilku sedám. Mají tu volnou wifinu po nemocnici. Doposlouchávám Karol Stonjekovu ze včera.

- Paní Hrobská!

Tahle se mě neptá, jestli mám klapačky. Minule mladá se mě ptala. Nevěděla jsem, na co se ptá. Na umělé zuby. Ne. Mám své. Dávám dolů korále a náušnice. Rovná mě do rtg.

- Bude vám objíždět kolem hlavy. Mějte oči zavřené.

Napadl mě límec. Ok. Už to jede. Proč mi nedala límec. To je nějakých rentgenů!! při plnění kanálků - to jich bylo!

- A ještě si sedněte tady, paní doktorka chce to místečko transplantace. 

- Dáte mi límec?

- To nikdo nechce.

- To mě nezajímá. Dáte mi límec?

- Ale ten rtg to je nula nula nic.

- Chodím dva roky k zubaři, stále mě rentgenují. Chci límec.

- No tak já vám ho dám. Já to zapíšu.

- Zapište si co potřebujete. A dejte mi límec.

Jde neochotně hledat límec. Mrcha. Sama se jde schovat. Tak když to je nula nula nic, proč se schovává!?

- Uklidněte se!

Já ti dám, babo zrůdná! Je vzteklá.  Nedám se. Mám svou vůli, svá práva, svou sílu! NEJSEM POTRAVA!!! 

- Podívejte se. Je mi šedesát osm. Chci být zdravá! Takže límec!

Jsem zticha. Mám límec. Prý ho nikdo nechce. Mohla jsem si to nahrát. Ale nebyla jsem tak rychlá. No, nic. I sestra už zmlkla, když jsem jí řekla o zdraví.

Dává mi do pusy takovou kruhovou vychytávku, abych si nemusela držet snímek. Otevírám klapajdu jako krokodýl. Najednou se podbízí.

- Vy krásně otevíráte pusu.

Myslí to dvojsmyslně – že si otevírám pusu za svá práva? Znovu mě vychvaluje. A zas!

- Vy nemáte zvracecí reflexy.

No vidíš, jak jsi spokojená. Zalezla do kukaně. Mně pustila to nula nula nic záření.

Beru si korálky, náušnice, strkám si sluchátka do uší. Nahoře už na mě čekají.

- Paní Hrobská, máme tam dva problémy.

- O jé! Nestrašte.

- Pod tou šestkou je zalomený kořen.

- Ježiš! A můžete to při transplantaci…

- Ne, ne. To se nemůže. To vám paní doktorka vyndá. Nebojte. To jen do toho píchne. Vytáhne ho. A je třeba aspoň pět měsíců na zahojení. 

- No jo, já ho cítím. On jako by se dere ven.

- To jste se teď na něj zasoustředila. To tam bylo už dřív.

- Jak se to stalo?

- To se stane. To ani paní doktorka nemusela zpozorovat. Já jí napíšu zprávu. Jak se jmenuje?

Ty bláho, já popletla její jméno. Dva autoři. Nezval – Neruda. Vůbec nevím, čí je. Ani jak se sama jmenuji. Vystrašila mě.

- Normálně byste o tom vůbec nevěděla. To jen na rtg se to ukáže.

- A to nevyhnije?

- Ne, to tam zůstane. A druhý problém – vidíte tady u té čtyřky, tam je váček.

- Jak je to možné. Vždyť mi teď plnila kanálky. Tolik peněz už mě stál. No, ona ho chtěla vytrhnout.

- Plnila teď? Tak to se ještě vyhojí. Nebojte. Dáme tomu pět měsíců.

- A kanálky mám krásně zaplněné, že?

- Máte.

- Ona nechávala dlouhé rozestupy. Nevěřila tomu zubu. Dala jsem mu šanci…

- Heleno, dejte paní termín na konec září.

- Heleno? Jé, já si vás pamatuji. Nebyla jste tady tak před jedenácti lety?

- Byla, byla.

Doktorka se směje.

- Byla tady i před dvaceti, i před třiceti. Byla tady celý život.

Ó. To je setkání. Tehdy mi první zoubek implantoval mladý lékař. Velice hodný, šikovný. 

- Takže se to o půl roku oddálí?

- Ano. Pak přijdete, sepíšeme smlouvu a začneme.

Jsem ráda. Mám půl roku na odstranění vad. Úkoly se plní!

Klušu zase Hradečkem. Dnes ne okolo Hučáku. Tu cestu okolo Labe miluji. Moc! Nestavím se ani v Jordysu. Na šestnáctou je třeba být doma.

Stíhám zas vlak na poslední minutku. Doma budu v 15.17 hod. Píšu SMS sestřičce na obvodní, jestli bych si mohla přijít pro razítko. Ale že do šestnácti potřebuji být doma. Byly jsme domluvené na patnáctou. Odpovídá legračně:

- To stihnééém.

Posílám srdíčkového smajla jako dík.

V čekárně dva lidi. Naproti sedí nafoukaná jedna vedoucí. Bývala komouška, pak šéfka... Otevřely se dveře. Sestřička koukla ke mně za ně.

- Pojďte si, paní Hrobská.

Ta vedoucí mě sešlehla očima.

- Jdete s kataraktou?

- Ale kdeže. Půjdu za estetikou. Za krásou.

Podává mi desky. Jdu k doktorce. Mám ji ráda. Vlastně se moc neznáme. Někdy se potkáváme na běžkách.

- Tak co potřebujete?

- Nepotřebuji vůbec nic. Chci být krásná. Tedy razítko na předoperační. 

- Jé! Takže píšu bez medikace. 

- Napište tam anafylaktický šok. Na tripsin. Když mi sypali do rány, jen jsem kýchala. Ale když mi píchli injekci - to bylo s olivovým olejem. upadla jsem do šoku. Týden jsem se vzpamatovávala. 

- Tak se nám pak přijďte ukázat. 

- Přijdu. Ráda.

Uháním domů. Za deset čtyři. Uf. Jsem dobrá. Mise splněna.

- V šestnáct pět píšu SMS:

- Nebloudíte?

Telefon.

- Velká omluva! Já jsem blbá.

- Nejste! Klid! Mně se to hodí. Aspoň si mohu odpočnout.

- Jak jsem byla u koní, já si to napsala o měsíc dopředu.

Chvilku si povídáme. Paní učitelka si ještě prý chvíli dnes povídala s ředitelem. A to je dobře. Komunikace s šéfem. A dobře, že zapomněla. Měla jsem chvilku na sebe. :-)  Pro sebe. :-) Ale fakt jen chvilku. 

Petrouškovi líčím den. Jak mě ráno policista vyhnal z místečka. Péťu taky. Ale služebním. Parkovali někde s šéfem. Mají kartičku. Měla bych být policistovi vděčná. Zachránil mě seriozně před pokutou. Na dálku dík! Dnes měli akci. Lidé si vymínili. Akce proti lidem kteří parkují na zebře, parkují všude.

Z odpočinku mě vyrušil náš druhý nájemník. Potřebuje prodloužit smlouvu. Má novou slečnu.

- Ondro, ale v devatenáct mám lékařský trénink.

- Za dvacet minut bych měl být doma. Myslel jsem na devatenáctou, ale bude to i v šest.

Volám Petrouškovi. Právě si v kravíně nalévá mléko. Za chvilku je tu. Veze mě k paneláku.

- Nahoru nejdu, ty zas budeš šachovat s klíčema.

- No, to máš pravdu.

Ondra už čeká. Prodlužujeme smlouvu. Už si v bytě zvykl. Nahlížím do koupelny. Čisto. Hlavně vana – pečuje o ni. Na WC – čistý. Provádí mě bytem.

- Ondro, nesu sadu klíčů, ale vůbec nevím, které jsou které.

Identifikovali jsme je podle tvaru. Dostává čip od vchodu. Bezpečnostní – nový. Co ta předešlá čůza nevrátila. Stálo nás to tři tisíce a tři stovky za klíč. Chtěla si se mnou pohrát! Bacha na toho jejího Drozda nebo jak se ten ptáček jmenuje. Kouří trávu, jezdí s taxíkem opilý. Nemakačenko. 

Konečně domů. V devatenáct se ne a ne přihlásit.

- Peťuš, ono je to od dvaceti!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-23-dr-rajewski

Tak to stihnu nakrmit kočky. Vytřít okolo kamen, chodbu. Umixovat nám k večeři koktejl. A v klidu ve dvacet zasednout k doktoru Rajewskemu.

No nebyl to parádní den?

Dobrou noc!

P. S. 

K té síle vůle - rodí se sem už zcela jiné duše, děti, lidé. Všichni nejste potrava - jen se bojíte. Bojte se! Když chcete. Sežerou vás! Jste láska!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-23-christina-von-dreien/1632596294

Kdo je Christina von Dreien: "Christina je 23letá dívka ze švýcarského Toggenburgu. Narodila se s výrazně rozšířeným vědomím. Již od svého dětství Christina projevuje podivuhodný vhled do dění dnešního světa a ohromuje svou vysokou etikou, moudrostí i vnitřním klidem, které svědčí o nové dimenzi lidského bytí."

Christina von Dreien:

"Jejich největší chyba...

Věděli, že lidský kolektiv dosahuje velmi vysokých vibrací.

Ale nebyli si vědomi počtu probuzených duší.

Všimli si chyby ve svém hodnocení.

A dostali strach.

Teď už se neskrývají.

Nyní spěchají, aby oficiálně zahájili "Nový světový řád".

Nyní jsou jejich útoky přímé a čelní.

A útoků bude přibývat.

Budou se snažit všemi prostředky zabránit lidem v probuzení.

Budou se snažit všemi prostředky zabránit "probuzenému", aby probouzel ostatní.

Budou se všemi prostředky snažit, aby probuzení byli viděni jako šílenci nebo delikventi.

Ať však udělají cokoli, na tom nezáleží.

Kvantový skok již nastal.

Nedá se to zastavit.

Lidstvo už vidí rostliny a zvířata jako duše, které je oživují.

Lidstvo již respektuje Matku Zemi. Lidstvo již chápe, že neexistuje žádné oddělení. Duše, které se nyní inkarnují, již přicházejí jako učitelé.

Už žádné experimenty.

Inkarnují se zde jen proto, aby se naučili milovat. Můžeme a nemusíme být svědky totální změny. Přechod může trvat týden nebo 300 let. Ale zastavit nelze.

Ať už se během tohoto období přechodu stane cokoliv, pamatujte na jednu věc, byli jste to vy, kdo se sám nabídl. Být tady a teď.

Ať se stane cokoli.

Ať uvidíte cokoli.

Vy jste tím motorem změny.

Žádá se po vás jen jediná věc.

Opravdu jediná.

Nebuďte "potrava".

To je vše, co musíte udělat.

Jednoduchá věc.

Nebuďte potrava.

Člověk je jedním z nejvýkonnějších generátorů, které existují.

Jsme víry.

V závislosti na polaritě, na kterou se naladíte, vytváříte vysoké nebo nízké frekvence.

Tyto temné entity se živí nízkými frekvencemi, krmili jsme je jimi po tisíciletí.

Probouzení lidstva naladilo kolektivní vír na vysoké frekvence.

Proto oni útočí s takovou zuřivostí.

Jsou hladoví.

Spojte se se svou duší.

A dávejte na sebe pozor.

Pokud vaše duše rezonuje s těmito slovy, nedávejte ani vteřinu své existence pro jejich jídlo.

Odstraňte základní vášně svého života.

Nenávist, zášť, závist, strach, neřesti, nezdravé jídlo, lži, ambice.

Sobectví, smutek, nedůvěra.

To vše vytváří hustou energii. To je jídlo pro temné.

Buďte si vědomi svých emocí.

Naslouchat. Sami sobě.

A pokud se při jakékoli příležitosti cítíte v jedné z těchto nízkých vibrací, pak obratem změňte svou energii.

Pusťte si hudbu, která vám udělá radost.

Zpívejte. Tančete. Dýchejte.

Jemné vůně.

Pomazlete se se svojí kočkou.

Obejměte svého přítele.

Obejměte svého psa.

Obejměte svou matku.

Obejměte svou rodinu mazlíčků.

Jděte na procházku do přírody. Meditujte.

Cvičte.

Udělejte, co je potřebné.

Okamžitě to změní onu energii.

Protože jinak sloužíte jako potrava.

Buďte vždy informováni.

A jediné, co se po vás žádá, je nekrmit temné hordy.

Nakrmte svou duši čímkoli, co vám pomůže vstát.

Jak si zvyknete na život ve frekvenci lásky, vaše realita se bez námahy přizpůsobí vaší vůli.

Jste mocné bytosti.

Jste nezastavitelní.

Ničeho se nebojte.

Osvoboďte svou mysl od "matrixu".

Zaměřte svou pozornost na to, co chcete.

Ale především se bavte, mějte se rádi, smějte se, zpívejte, tancujte, milujte.

Žijeme tak, že všechno milujeme.

A vy jste toho součástí.

Spolu s hvězdami a sluncem.

Spolu se všemi galaxiemi vesmíru.

Jste láska "