Pohádka

Tak už je tady. Už ho máme, kluka, tady. Pátečku, vítej. Snídám hodně pozdě. Venku slunce. Půjdu sázet.

Poledne. Stále šurdím doma. Bude jedna. Petroušek.

- Už jsi byla vrátit ta světla?

Já na to úplně zapomněla. Barevné lampy do záhonu. Modrá se mu nepodařila rozjet.

- Jé, teprve pojedu.

Tak jo. Jedu.

- Prosím vás, potřebovala bych vyměnit modrou. Manžel říkal, že všechny ostatní už zapnul.

Posílá mě pro nový balíček Vyměňuji si krabičku. Na páse zkouším modrou.

- Peťuš, jak se to zapíná?

- Sundáš kryt. Otočíš doprava na on.

- To už jsem udělala, ale nic nevidím. Svítí tu zářivky.

Pokladní, ten hoch, co mě před dvěma lety zranil, urazil, ponížil, když jsem nechtěla mít roušku. Najednou je milý, ochotný, úslužný. Vyměňuje modré světlo za modré. Nejsem si jistá, že funguje.

- Tak nám to zítra vrátíte.

Stavuji se v Penny. Koupit další cingrlátka. Staré lampy vymrzají, odcházejí. Taky zacházejí – bílé velké koule jsou zašlé, šedivé, ušmudlané. To tu máme čisté ovzduší!

Mezitím slunce zatáhli. Tak ještě převléknu, když už je venku černo. Přijíždí naše poradkyně přes finance. Moc, ale opravdu hodně nám pomohla.

- Pamatuji, jak jsem takhle v pátek seděla u maminky v jejím původním pokoji v DD. Volala jsem nějaké vaší kolegyni ze smlouvy. Ona že jede do Varů. A já že mě to vůbec nezajímá. Chci vědět stav hypotéky. Dala mi telefon na vás. Byla jsem nabroušená. A vy svým klidem, chytrou odbornou řečí jste si mě získala.

Ona dobře ví, pamatuje. Umí všechno - půjčky, pojištění, hypotéky, fondy. Všechno... A ona má hlavně přehled, jak to tady chodí. A tak si dozvukujeme. Péťa mě pořád utišuje, aby paní mohla pracovat. No to jsem si to ale užila.

- Já jsem totiž chcimírka.

- A já taky. Já totiž pocházím z nejsevernější vesničky na Moravě. Tam už končila cesta. A od rodičů vím, jak to bylo na konci války. Když se lesy blížili banderovci a vlasovci. Co dělali. Jak zabíjeli. Jak znásilňovali. To bylo strašné. Lidé z vesnic utekli schovat se. Oni jim zabili krávu. Vykradli chalupy. Zabíjeli lidi na potkání.

- Já to viděla v jednom černobílém slovenském filmu.

- Takže já jsem taky chcimírka.

Obě jsme dodaly:

- A to je dnes hanba.

Odchází. Ještě jdu uklízet. Mám od maminky zvyk – obrátit povlaky a vybrat z rohů šatovku, aby se neucpávala pračka a aby se neusazovala v rozích povlečení. Jenže u ovčích přikrývek nemáš nic. A u polštářů z kvalitní sypkoviny jsou rohy taky čisté. Mami, tys´  mi našila modrý satén do míst, kde jsme měli na povlacích výšivku nebo nějakou krajkovinu. Zrovna v těch místech prosvítala leskla látky. Mamko. Maminko!To bylo v dětství; a satén jsi mi tam našila ještě na konci tvého pobytu doma. Stihla jsi ušít mě, Lindě... Mami, moc děkuji. Péťa satén dnes přiheftnul. Mami, to slovo už nikdy od nikoho neuslyším. To je tak smutné. Mami, co se tu děje. Mamko! No, tak to máme přiheftnuté oba. Tys´´  to jen lehce ručně – jak se ten steh jmenuje? Obhazovací? To asi ne. No – musím to slovo potřetí říci –jen tak zlehka jsi to rukou přiheftla. Mami, potřebovala bych ti toho tolik, tolik říct. Slyšet tvé rady, tvé uklidnění, tvá moudra. Já vím, ty to víš. Ale slovem, víš? Slovem se to říká jako lidsky. Ne nějak telepaticky, virtuálně. Ty bys řekla jalově. Jo, mami, představ si. Škodí nám. Škodí hmyzu. Ničí přírodu. Lidi. Už druhý rok při kvetení třešní je zima. Včely nelétají. A my máme odkvetlo, nezmrzlo, ale třešní pomálu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-12_V_zahrade/

Už se stmívá. Ještě půjdu něco zasadit. Tak třeba klematis. To byla tvá oblíbená. Mělas´  ráda klasický modrý. A já docela taky. Mám tu někde i růžový. Plamének. Čeká na svůj den už asi tři týdny. Ryju mu jamku. Na dno hnůj. Ať se mu krásně daří! Zarývám hnůj k růžičkám vpředu před okny. Mám k sázení ještě hodně. Je tma. Ale zítra si vyjedu do Hradce. Na Nábřeží řemeslníků. Už se třesu radostí. Prý nemám kupovat cingrlata. Povídal. Petroušek jde do rachoty. Tak se to hodí. Mami, před čtrnácti dny jsem ho ráno vzbudila zvukem ústní spršky. To už má slabé spaní. Mami. On se oblékl do pracovního hábitu. A když jsem se ho ptala, co blbne, kam jde, víš, co odpověděl? Chytil se za klopy montérek. Mají klopy? Nemají? Tak za montérky.
- Kam asi?

- Petroušku, no kamasi?

- Kamasi?

- Peťuš, že ty blbneš? Je sobota.

- Blbnu z tebe!

Mami, řehtám se ještě teď. Dnes ráno jsem si šla v pět lehnout. Měla jsem v technické u ždímačky v lavoru vodu z máchání. Napadlo mě, že ji potichu přeliju do kbelíku. Lavor jsem vytřela. A rozsvítila jsem si. Ó! Pán tvorstva vstal z mrtvých. A bručel. Jestli jsem normální. Já jo. Ale svět okolo mě se postavil na hlavu. Když mi ťuťous volal během dne, ptal se mě, co to jako mělo znamenat? Mamko, víš co jsem mu odpověděla? Popravdě. Že jsem chtěla jen přelít vodu z lavoru do kýble. :-) :-) :-) On si totiž ráno vůbec nerozsvítí. On všechno dělá po tmě. Aby mě nevzbudil. Tak se ho ptám, jestli jako doleze paprsek z kuchyně chodbou do ložnice. Divím se. U mě se může střílet u hlavy, nevzbudím se. Tak dnes ráno odfrčel. A já jsem si v pět otevřela okno. Za kuropění jsem poslouchala ptáky. Asi kuropění ptáků, že jo? Co to slovo znamená? Asi zpěv slepic? Počkej, jdu se mrknout.

Časná ranní hodina při svítání, kdy kohout budí slepice.

Jo takhle. Tak dnes vzbudila slepice kohouta. Kuropěla.

Bylo to hezké. Mamko, kdybys viděla, máme to v zahradě jak pimprlové. Kdo to říkal? Ty? Jak u cirkusu. :-) 

Tak dobrou. Na dobrou noc ještě povím pohádku. Pohádka se jmenuje, Dezinformační - jak se vzdělává v jednom velkém městě absurdistánské říše. Tak se hezky posaďte, nachystejte si kapesníky, fantas magorická pohádka bude smutná.

Žil byl jeden línej, blbej jak putna, dysgrafik, dyslektik, neučil se, vůbec se nesnažil, měl čtyřky, pětky. Jo, když někdo je dys a snaží se, tak je jedna učitelka, která nedává na vysvědčení čtyřku, ale trojku. Literatura a obsah slohu na jedna. Mluvnice a pravopis slohu na pět. Recitace jedna až dvě. Dobrá. Máš ji mít. Jiné učitelky dávají těmhle dys čtyřku. Jenže tenhle ťulpas byl fakt línej jak vandrák v červenci. Oni měli na angličtinu nějakého indžu. Nevím, jestli indža měl i pedagogické minimum. Ale anglicky válel. A byl přísný, leč spravedlivý. Jenže spravedlnost nevyvážila u dnešních mladých kovidových lenochů a nesnaživců tu jeho přísnost. Dostali – hádejte koho? Ano. Dostali Ukrajinku. Není jisté, co má vystudováno. Ale všichni jsou spokojeni. Honza Nesnaživec nosí jedničky a dvojky! Ze dne na den! Už pět měsíců! To bude inžeňjěr. Nebo daktor. Nebo re daktor. Protože s tím lehce proklouzne na střední. Oj, to budeme mít odborníky.

- Tak co se učíte?

- Nic. Paní učitelka odjela na Ukrajinu na dovolenou.

- Cože? Vždyť učitel si nemůže vzít dovolenou mimo prázdniny!

- Ale ona je z Ukrajiny, tak dostala volno.

Tak ona nemůže jet o velkých prázdninách. Nebo o jarních… Ne. Prázdniny a volna tři rance, ale ona o velkých bude čerpat dovču a teď asi náhradní volno. Učí je špatně výslovnost. Opraví práci. Ze ¾ chyb, říká se chyb jak nas. Naseto. A dá jedničku. Synchronizace našeho a ukrajinského školství právě nastává. Kluk se neučí, blbý jak putna, mluvit neumí a má jedničky. Má paní učitelka vůbec ukončené VŠ vzdělání? Studovala pedagogiku? Didaktiku předmětu?

Za čtyři – pět měsíců bez špatné přísné výuky pana učitele inženýra se kluk polepšil ze čtyřek a pětek na jedničky. Inža vyhozen, protože si děti stěžovaly, že je přísný. A svět se točí, točí, točí.

V téhle dezinformační pohádce jsou ještě jiné děti z velkého města.

- Tak co se učíte?

- Nic. My máme projektové dny.

Rozuměj cochcárna a nicnedělárna. Budeme si hrát. A budeme zpívat. Pane učiteli, zazpívejme siíí!

- A kde jste byli? Co jste dělali?

- No my jsme to měli zaměřeno na kulinářství Phy.

Dítě v páté třídě – páne jo! Náročné! Je fakt, že Bartoš chce analýzu restaurací pro bohaté cizince. Vyčlenil Michelinu čtyři miliony. Jen tak, z našich peněz nějakému superbohatému řetězci nóbl restaurací...  Tak možná děti pomáhají analyzovat. Víte, kam je vzali? Děti z páté třídy vzali do Muzea kávy. A próóóč? Proč je třeba nevzali k Dobromile Rettigové? Proč jim neukázali – vraž do toho deset žloutků a čtyři loty cukru… A seznámit se slovy z kuchařského umění té doby. A jaká slova používáme dnes. A nějaký recept. A třeba literatura národního obrození Tolik možností k rozvíjení dětí. K čemu jim je návyková káva?!! Naprosto nevhodná exkurze pro děti pátých ročníků. A koho to zajímá? Zabili čas. V poledne šup domů mastit hry na počítači. Případně pokrčovat v započatém chrupání.

Ta paní učitelka, jak jim ve čtvrté třídě pouštěla stále videa, kterým děti nerozuměly, vždycky jim poslala na domácí studium odkaz na YT. Žádná slovíčka, gramatiky, pracovní sešit. Ne, jen poslechy. Tak pozor! Asi to nebyly ztracené dva roky. Holčičce sice rodiče platili doučko, kde za pomoci aprobovaného učitele rozpředli poslechy. . Opravdu to asi nebyly dva ztracené roky, neb holčička dobře zvládla poslechy. Hm.

Tak úplně smutné to nebylo, mělo to radostný konec. Ale kdo chce, utře si nos.

Pokovidová doba zvýšila domácí vzdělávání. Chytří rodiče zjistili, že je doma naučí víc než ve škole. Esterka Ledecká měla jen domácí vzdělávání. A kam to dotáhla!! Navíc vyprávěla, že jí nešlo lyžování. Že ostatní děti už šly z kopce domů, ale ona si tam na stráni znovu a znovu zkoušela a nacvičovala techniku jízdy. Dobře vedena rodiči. A asi pečlivá, snaživá, poctivá.

Já jsem si taky nacvičovala. Tři věci. Šplh na laně, šplh o tyči a plavání v rybníce. Nejprve naskočit na uzel lana. Vytvořit si smyčku. O ni opřít nohy a stupat k nebesům. Tedy k háku, ze které je lano zavěšeno. Do tělocvičny jsme nesměli. Ale já jsem se vždycky v páté třídě z oběda proplížila do školy. Seběhla do tělocvičny. Nacvičovala tu pitomou smyčku. Až jsem se dostala nahoru na konec lana. Jenže pak si učitelka vymyslela šplh na tyči. Ty vorle. To bylo těžší. Z tyče smyčku neuděláš, i kdyby sis to nacvičoval až do večera. Tam jde o sílu. Ale taky jsem to zvládla. A pak plavání v našem Mrštníku. Mimo nás tam plavali i hadi, žáby, vodní havěť. Paní učitelka Fendrychová mě naučila položit se na vodu a splýváním doplout až k ní. Na metr. Kousek dál než na metr. Na dva. A pak jsem přeběhla do vedlejšího rybníka, ten měl pevný břeh a celé odpoledne jsem dýchala, dělala tempa, až jsem večer zjistila, že už umím plavat. Chtěla jsem to umět. Naučila jsem se. Chtěla jsem vědět, znát, rozumět. 

No. Tak pro dnešek konec mystifikaci. Jen pro udavače – je to pohádka. Tak klídek. To se nikdy nikde nestalo. Všechno tu frčí jak na drátkách. Všechno funguje. Žijeme si tu jako prasátka v žitě.

Dobrou noc!