Pohádkový. S hororovou tečkou

Krásné...  Až na tu hororovou pohádku... 

Zpracovala jsem ovoce. V poledne jsem začala, ve čtyři jsem šlapala za maminkou.

Chleba - v teplech kyne kvásek jak divý. Nakynout těsto na kynuté knedlíky - s meruňkami.

- Peťuš, chceš přijet na oběd? Na tvé oblíbené.

Dohodnuto. Do půl druhé je doma. Ještě nakynout další těsto na slíváky. Tak se dařilo. Z kameninového pekáče jsou s kůrčičkou... 

Ještě rituál na hojnost. Dnes asi v půl třetí vrcholí úplněk. Trhám oranžové, žluté, lososové květy. Na oltář pokládám meruňky, blůmy, švestky, rajčátka... Mohla jsem dát i jablíčko. Pokorně děkuji za vše, co sklízím. Děkuji zahradě, stromům, zemi, půdě, děkuji za rodinu, za to, že ještě smím trávit chvíle s maminkou... Žádám...

Hotovo. Jdu natrhat rajčátka. Do skleničky včera stočený med. Do druhé máslíčko. Blůmy, meruňky. Chleba se povedl. Odkrojit krajíčky mamince - kolik? Stačí dva. A už frč. Ať přijedeš před večeří. Přestávka. Pusto. Je mi to fakt fuck. Homeopatika dělají divy. Dráha jater se rovná. Těším se na zářijové měření. :-) :-) :-) 

Maminka je sama v denní jídelničce. Jak se jí rozjasnila tvář!!!

- Mami, ty jsi tu sama. Nemáš si s kým povídat.

- No, teď mě sem dali.

V duchu si říkám, že musím Petrovi připomenout, co se mnou, kdyby. V žádném případě zhebnout tady. Tady ne. Mám ráda lidi. Sedět na samotce - z toho by mi hráblo. Připoutaná k vozíku. Ani se nedivím Hrabalovi. Jak se podíval z okna dolů. Nedivím se. Bohémovi...

Dnes jsem se probírala chvíli slohy. Náhodou. Jen chvilenku. Hledala jsem svou charakteristiku. Už ji asi nenajdu. Vím, že tam studentka psala o mých vějířcích u očí. Dostali napsat charakteristiku někoho ze třídy tak, abychom ho poznali. Netušila jsem, že mě do svého kolektivu taky zařadí. Studentka četla, četla, v duchu jsem si říkala, to jsem jako já. To ne. A byla jsem to já. Učni a studenti psali krásné práce. Pročítala jsem před polednem pár maturitních. Své poznámky, vzkazy studentům vpravo či vlevo na okraji. Byli to moji muzlíci. Celý život jsem se do školy těšila. Martin a Michal. V září seděli v prváku spolu. Vždy jsem dávala na slohové práce tři čtyři témata a literární útvary. Aby měli volnost. Oba si vybrali stejné téma. Jeli někde tady na Mostka na chalupu. Škrábali se na kopec. Jeden výšlap popisoval radostně, optimisticky, s elánem, s radostí z parného dne. Z druhé práce kapal pot, námaha, nespokojené mručení. Ještě jsem je moc neznala. Porovnávala jsem dva sešity. Ti kluci se musejí znát ze základky. A znali. Vtipní. Oba se vyučili v oboru kuchař-číšník. Oba byli nesmírně inteligentní. Oba by levou zadní zvládli gympl. Martina mám v přátelích na FB. Michal po nástavbě vystudoval vysokou. Asi před třemi lety jsem ho náhodně potkala v Kuksu na trzích. Doprovázel svou ženu - knižní a galerijní stánek. Nádherné setkání. On mě poznal. Kdysi mě byli ještě svobodní navštívit. Ona si malovala takové černé špice na víčka. Říkala jsem jí, že je zvláštní. jak čarodějka. Někdy si ta křídla na víčka namaluji taky. Ne tak ostrá. Milé setkání. - Jedna z maturitních prací psala na téma Ostře sledovaných vlaků. S chutí jsem si ji znovu přečetla. Pamatovala jsem si ji... Je to už tolik let. Hrabal... Skočil nebo vypadl?

Vezu mamku na terasu.

- Mami, já to oběhnu pokojem. Zatím se obrať ke dveřím...

Než jsem oběhla pokoj, už volala z jídelny, ať ji pomohu. Bariéry!!! BARIÉRY!!! Z pokoje na terasu nejdou otevírat dveře. Lomcuji, lomcuji, nadzvedám, nejde to.

Sedáme v podvečerním chládku. Nechávám sluníčko olizovat kus lavice a stolu.

- Mami, je to divné. Sbírají nám ze sluníčka dolní červené spektrum. Dřív měla voda 26°C, pocitově jsem do ní žuchla. Dnes má třicet a je mi zima. Je to divné. Na slunci žhavo, ve stínu nepoměrně nižší teplota. Tak to dřív nebylo. Mamko, dovezla jsem ti včera natočený med, můj chlebíček ze žita, moje rajčátka...

- Jé, to se těším.

- Mám jich hodně. Nechávám je na keříčcích. Obírám, jen abych ulevila větvičkám. Linda mě naučila. Mohu ti dát i kůrku? Prve jsem chleba vytáhla z trouby.

- Raději ji odkroj.

Odkrojuji. Mažu z krásné malované skleničky másílko. Vzala jsem si své prkénko... Všechno v batůžku. Tady není nic. Mamka si střídá nejdřív s medem, pak chce ochutnat rajčata. Jedno je kyselé. Dávám soudkové. Slaďoučké. Cherry jsou jak bonbony. A zas s medem... Povídáme si. Vysvětluji ji 5G. Zabalí nás do mikrovlnky.

- A co s tím mohou lidi dělat?

- Mamko, lidi se nechají uškvařit. Dřív první rádiové vlny - kafíčko. V sedmdesátých letech první FM. Stále odvárek. Pak telefony... Rakušani si nechali u našeho pana Rybjanského vyvinout silný somavedik. Zlatý. Čtyřicet tisíc. Chtěla jsem si koupit za sedm. Ale on mi říkal, když ke mně chodí lidé, ať se u mě cítí dobře. Tak mám jak na přeměnu molekul vody, tak na rušení patogenních zón.  Kytky se za ten rok i s mou péčí nádherně rozrostly. Na celém světě laboratoře hledají, že somavedik nefunguje, ale nemohou nic najít. Vždy musí dát dobrozdání s kulatým razítkem.  Krystaly, zlato, zvláštní sklo... Tak ochrana před 5 G může být ten somavedik. Pak takové cvičení...

Mamka vnímá, rozumí, ptá se. Jsme tu samy. Užíváme si letní podvečer. S maminkou. Vnímám drahocenné chvíle. Takhle jsme se už dlouho neužily. Pohoda. Mírnost... 

- Mamko, myslíš, že bys ty kůrky nesnědla?

- Zkus to. 

Krájím. Mamka ochutnala a kousíčky kůrek snědla do jedné. Jen mít ČAS a TRPĚLIVOST. Paní Jana se ptá, jestli smí na chvíli zavřít dveře.Jasně. Asi jdou ošetřit dekubity paní Boženky. Leží v pelíšku na boku. Vždy zdravím. Mluvím na ni. Dívá se skrz mě. Jak to, že ji už nikdy neuslyším... Paní Jana stále zachovává dekorum. Komunikuje se mnou. Jinak jsem jak prašivá. Slyšela jsem ji na chodbě zpívat... Možná vedla Drahušku na pokoj a povzbuzovala ji zpěvem. Á, nese chleba s něčím růžovým. Na jídelníčku je napsaný džem. Vypadá to jako rozmixované jahody v másle. I to tak chutná. Jsem ráda, že je mamka najedená. Pomaloučku v ní zmizely i borůvky. Nedůvěřuji růžové hmotě. Tady se neštítí dávat lidem ramy a další rakovinotvorné sestry od másla. Přitom mi loni na schůzi slíbili, že mamce budou dávat jen máslo... Povídali, že mu hráli... Jsem klidná... Jsem klidná!

Naproti přes cestu je MŠ. Připomíná jí to dům Matějovských.

- Copak by asi tomu všemu říkala paní Matějovská?

- Mamko, tady jsme v Černožicích a ten dům je MŠ. Paní Matějovská je tak pět šest let po smrti. Ta mě měla ráda. A já ji. Celou jejich rodinu. Ti byli zlatí. Iveta ji ještě vzala do Ameriky ke Standovi. Vyprávěla, že tam mají nahoře nějaký bazén. Paní už se asi bála, aby se neztratila. Pozorovala svět z výšky. Pan Matějovský odešel za ní asi za dva tři roky. A pan Kulhavý odešel letos. Iveta mu ráno nesla čaj. Našla ho na zemi. Bylo mu pomalu sto. Jak tobě. On do poslední chvíle jezdil na kole. Klepal se na něm. Pak krátce chodil pěšky. Natáhnul nohy, alejí do Penny. Mamko, svět se mění. Lidi odcházejí, noví sem nastupují...

Po protějším chodníku drandí kluk na koloběžce. Jede děsně rychle. Radostně. Spokojeně. Vesele. Zpívá si. Dojemné až k breku, Mírová scéna. Dítě bez starostí, se zpěvem, optimisticky nahlížející na svůj živůtek...

Mamko, ti Rusové, jak u nás spali za plotem na Brutalu, odjížděli asi v poledne v neděli. Vrátila jsem se od tebe, už tam nebyli. Do Moskvy se Lika vrátila v pondělí. A ti rjadom s Soči dojeli včera ráno. Byla středa. Čtyři tisíce sem a čtyři tisíce tam. Z Moskvy patnáct set kilometrů. Jen jeli a jeli. A včera spali a spali... Pamatuješ, jak jsme z Moskvy letěly do Soči? 

Ještě vezu mamku na záchod. Balím. 

-Ty mě tu necháš samotnou?

- Mamko, Jana má teď hygienu u sedmi lidí!!! Ona k tobě přijde, pomůže tě umýt a uložit. Počkáš tu. Místo do TV budeš čučet do korun stromů. 

- Nezapomene mě tu? Chci domů. 

Uklidňuji. Vysvětluji, že stojí před svým pokojem. Ten debilní balkon má prahy. BARIÉRY!!! Nemohoucí se odsud nevyhrabe. Dohodnuté. Odcházím. Jana sbírá ze stolu. Upozorňuji ji, že jsem mamku nechala na terase. Mohli by tam být všichni. Ta korektnost lidstvo zahubí. Sotva se nesou na nohách, většina je na lehátkách, ale na terasu nesmějí. :-)  Směšné. V HK v Grandparku nadávali, že mají jen dlouhou nevětratelnou chodbu s dveřmi do pokojů... Zvláštní systém. To by se předchozí paní ředitelka divila. (To je pořád - aby se mamince nic nestalo. A když si v DD zlomila nohu, tak co jako? Ani nezavolali do fakultky její dg. Taková péče! Dostala při operaci plnou dávku anesteze!!! To je na obvinění zodpovědné osoby. Jenže v novinách psali, že krade. Tak co si na ní vezmete, že jo?!!

Stezka. Dýchám, nasávám pránu. Fotím louky.  Před týdnem plné stanů, aut, lidí. TOIky, ohrazení, pytle - vše pryč. Brutale, těším se na lidi!! Na hodně lidí. Na bílé lidi v černém!

Doma ještě pracuji. Jedna paní má muže měsíc ve Švédsku. Projevuji obavy. Uklidňuje mě. V horách stavějí elektrárnu. Tam jsou v bezpečí. Odlétají ze Stockholmu, buď letí do Polska nebo sem. Tam už jsou v ohrožení. Prý uvidí, jak dlouho tam bude jezdit...

Stáhla jsem si první dva díly Černobylu. Když vím, že je to hrozné, nemám odvahu si to pustit. Všichni už to viděli. HBO. Šest dílů. To nedám. Zastřelí tam babce krávu. Ne, to ne. Až jindy. Pouštím si Nultou hodinu. Prý docela až na malé výtky dobře uděláno. Prožívám to... Dívám se po kouskách.

https://www.youtube.com/watch?v=skmTH11cteI

Petroušek přivezl mléko. Vypráví moderní pohádku. No, spíš horor. 

Byla jedna vesnice. V ní nesmírně pracovití hospodáři. Na hospodářství se podílí celá rodina. Činí se. Před nedávnem tu chtěli na jejich půdě s bonitou jedna stavět obchvat. Vesničani se zlobili. Jedině tato rodina šla aktivně proti. Postavte si to o tři sta metrů dále. Přišli nějací !chytří! Tuhle lipovou alej vykácíme. Tady bude sklad materiálu. Rodina zas jako jediná zachránila asi šedesát stoletých lip!!! Prý vysázejí nové. To určitě. To by si vesničané stín, vůni, koruny už neužili. Za sto let tu nebudou. (To je jak s tím humbukem - že zasadí milión stromů. A kdo je v tomhle pekle bude zalévat? Obtrhávat!) Dobrá. Šli zas proti státu. Zažádali o stavební povolení. Vedle jejich statku přestaví starý dům. Začali stavět... Dům byl mokrý do základů. Porušili zákon. Zbořili ho. Začali stavět dům ze základů nový. Přijel úředník. Do odvolání zákaz stavby. Jednomu synovi sto tisíc pokuta, druhému sto tisíc pokuta. Otroku, tu máš! Ty budeš chránit stromy? Pole? Půdu? Ty nám tady budeš zušlechťovat vesnici? Drakonickou pokutu na tebe. Jasně, nějaký dobrák je udal. Přijel z města mladý úředníček. Popravil... Rozjednaná hypotéka bez stavebního povolení spadla.  Do odvolání. Taky jim nemusí přijmout projekt. Hotovo. Hotovo? Ne, ne. Ráno přišli do kravína.

- Tady je nějak světlo...

Tři chlévská železná okna i s rámy ukradena. Na krávy může foukat. 

Teď je hotovo! Úspěch z pracovitosti se NEODPOUŠTÍ!!!

Chce se mi blít. Z lidí. Z jejich sousedů. Z udavačů z jejich vesnice. Z drakonických nelidských hrůzostrašných pokut. Ano, porušili zákon. Měli jít nahlásit, že dům je mokrý, starý.. Jo, to měli. Ale ten počmrda úředník mohl říct: Dvacet tisíc jeden, druhý, abyste si to zapamatovali...

Jak se vám líbí novodobá pohádka?!!!

Tam jsme došli.

Dobrou noc!!!

P. S. Včera mi přišla takhle krasavice z KB :-)