Pohádky platí v dobrých časech i v dobách, kdy jde do tuhého

Půlnoc. Skončil Xaver se zajímavým hostem. Andreou Purpurou. Bydlí v Americe celý život. Má tam děti, s manželem kamionovou dopravu, ale domov, domov má tady. Srdce mi to rozechvělo. Asi jsem trapná, ale libostný pocit…

V kamnech hoří teprve druhé poleno. Dva dny jsme netopili. Dvě polena zavlaží vzduch. Babička říkávala, že zabzdí. Stejně není nad ohýnek a živé teplo.

Světlo mého žití už odspává první dvě hodinky svého odpočinku. Neb zítra je pro něj pracovní den. Pokud ho nad ránem vzbudím, až se budu tichoučce sprchovat, nebude jeho KAMASI. Viz minulou sobotu.

Ráno. Slunce. Kochám se novou garnýží v ložnici. Ach, ta je tak krásná. Překrásná. Nádherná. Už asi od listopadu jsme se chystali s Petrouškem někam do nějaké velké obchodní stodoly za Hradcem. Bydlíme tu relativně krátce. Od Velikonoc jak spadlo letadlo s polskou vládou. Kolik je to? Dvanáct? Třináct let? Náš dům se mi stále líbí. Možná bych přidala víc zásuvek. Ale jinak spokojenost. A do kuchyně bych vybrala tvrdou dlažbu. Tahle měkká, bože, to je na mé padání nožů mor. Dírek, šrámů, zásahů… Uvidíme… Třeba se Petroušek nechá přemluvit… Stará bílá garnýž v ložnici se najednou začala kazit. Fakt. Odchlipovala se jí barva. To není možné. Maminka měla své záclonové tyče a obývákovou nerezovou garnyž s dvěma lanky celý život. UI mě asi slyšela. Nechce se mi tomu věřit, ale opravdu. Po novém roce jsem na garnýž zapomněla. Nevyslovovala jsem to slovo nahlas. Na telefonu se mi reklama na garnýž neukázala v adventu. Až asi před čtrnácti dny. Opravdu jsem to slovo vůbec nevyslovila. Záhada. Zaujal mě obrázek s lístečky. Hned ta první. Na koncích má ratolesti. Asi před týdnem jsem ji nad ránem objednala. Platba odešla s kódem. Nebylo to asi dokončeno, či co. To nemám ráda. Zadám kód. A nic. Nechala jsem to, šla spát. V osm ráno telefon.

- Paní Hrobská, vy tu máte objednávku, ale nezaplacenou.

- Jejka, dobrý den. Víte, že si ještě půjdu lehnout?

Na druhé straně se pán omlouval za vzbuzení. Prý pracují od osmi. Usmívám se. Slibuji, že objednávku během dnes zopakuji.

- A nejste náhodou podvodníci?

Na druhé straně se ozvalo upřímné divení. Jako že ne. Určitě ne.

Píšu o tom proto, že je to skvělý obchod. Víte proč? My jsme se dohodli s Petrouškem na prostředním vzhledu ze tří barev - efekt nerez, matný nikl, starožitná mosaz. Věděla jsem délku, typ a vzhled. Druhý den jsem zopakovala objednávku. Další den mi volal stejný hlas:

- Paní Hrobská, máme tady od vás dvě objednávky, ta jedna je zaplacená. Už vám to balíme, jen se chci zeptat. U té zaplacené máte vzhled starožitnou mosaz.

- Aha. Tak to jsem se asi spletla. Můžete nám zabalit to prostřední? Jak to tam bylo? Nerez, nikl, mosaz. Tak nikl.

Pán byl pozorný, všiml si rozdílu, přesto, že jsem zaplatila mosaz, nelenil, zavolal, upozornil mě a upřesnil si.

Vyvaluji se a dívám se na tu nádheru. Na půl jedenáctou přijde Helenka. Před Vánocemi jsem fotografovala na výletě na kole za vesnicí, kde se maminka narodila a kde trávila v DD poslední dny, trať. Ozvala se:

- Tam, kde stojíš, stával drážní domek, ve kterém jsme bydleli.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-21_Helenka/                                                                                        Přišla s rozkošným dětským albem. Na deskách žádní pokémoni a jiná verbež. Medídci. Přinesla mi pro radost nádhernou bílou kočičku. Půvabnou. Díváme se na obrázky. Tam, kde dnes jedeš, na konci cesty je pravý úhel. Cesta tam končí. Tam bývaly závory. Asi před čtyřiceti lety postavili na pokračování té cesty motel Arkus. Tudy cesta pokračovala dál na Hradec. Dnes – pravý vingl. Musíš skoro zastavit. Dívám se na jejich drážní domeček.

- A jak to, že tu máte takové západní auto?

- No protože přijela zrovna teta z Německa.

Vzpomínám – bylo asi sedm nebo osm sourozenců. Asi tři bydleli v Německu. Je to tak pět let, co jela na pohřeb své milované německé tety… Konečně vidím její krásou tvář. Vedle její sestra – Helenčina maminka. Zkoumáme krajinu. Na cestě stojí Helenčin tatínek s kočárkem. V něm spí Helenka.

- A není támhle ten kopeček Prašivka? Jenže mamka vždycky měla oba kopce vedle sebe Chloumek a Prašivka.

- No já mám pocit, že mě tam tatínek na tu Prašivku vozil.

- Po polní cestě, viď? Ta už asi je stavbou dálnice zničená. O dvě stě metrů dál, co prodávají jahody, asi stál drážní domek. To už nepoznáme. A co dělal tvůj tatínek u dráhy?

Její tatínek zemřel v roce 2018 v den narozenin mé maminky. Neznala jsem ho. Jen vím, že ho Helenka odvezla se zánětem v těle od ledvin. Říkala, že seděl na příjmu na vozíku. Ona ho chlácholila:

- Tati, tady tě dají do pořádku. Zas se vrátíš.

Díval se na ni z vozíku. Důvěřoval jí? Nebo věděl? Cítil? Mám vždycky v očích slzy. Byl malé dítě v rukou dospělých; vkládal důvěru ve velkou Helenku. Popisuji scénu, kterou jsem nezažila, jen jsem ji slyšela vyprávět. Nevrátil se.

- Taťka dělal kováře na nádraží. 

Blesklo mi hlavou, že od soutoku Labe s Metují přes pole k nádraží čerpali vodu do parních lokomotiv. Stavba s unikátní strojovnou hrála v seriálu Svědkové ztraceného času. Dnes už v archivu ČT není. Pak přišel bílý cikán, takový nenechavec, všechno ukradl. Naložil na dvojkolku a šel zpeněžit. Železo, jablka… Jeho máma nebo tchýně v Josefově ve spořitelně měla knížku na heslo. Stála jsem za ní. Paní Brdičková ji u přepážky za sklem vyzvala, aby si heslo napsala. No jo, když ona neuměla. Požádala mě.

- Prosím vás, napsala byste mi tady heslo? ASTRA. To je taková kytička, víte?

Byla jsem mladičká. Věděla jsem, co je astra. Taky žiletky ASTRA SUPERIOR.

Za čas jsem za ní zase stála ve frontě. Situace se opakovala. Jenže než mi dořekla heslo a větičku, že je to taková kytička, už ho měla napsané. Ta rodina kradla jak straka. Hlavně ten mladý. A ten zničil odvozem unikátu do sběrny tuhle technickou raritu. V domku na soutoku bydleli staří manželé. Pán se staral o chod. Chodila jsem okolo nich na gympl. Zdravila jsem. Paní měla zahrádku. Pán byl holohlavý. Vidíte, to všechno patřilo k pevnostnímu rakousko-uherskému nádraží. Čerpací domek. Hradlo. Kovářská dílna. Točna.

- A víš, v tom červeném domě u nádraží..

- Co je to dnes průchoďák a ubytovna…

- Tak pod ním byla obrovská strojovna pro nádraží. To měli vychytané, viď?

To měli. Dnes by kovář neměl na nádraží uplatnění. Parní lokomotivy se vypařily jak jejich pára. Starý svět mého dětství zmizel. Jestlipak musel mít koloťuk nějaké vyučení? Asi musel mít dobrý sluch, aby na poklep na kolo uslyšel, jestli zní správně. To bylo profesí a profesí. Modrá armáda.

Prohlížím Helenku ve školce, ve škole. To bylo dětí!

- Tady mám špinavé punčocháče.

- To není vidět. To byly ty hadráky, viď? Jak sis je vytáhla, nebo maminka tě do nich sklepala a po dvou krocích už se zas svezly dolů…

Helenka má krásné retro kolo. Ale překrásné. Vzadu na nosiči proutěný koš na přezku. Takovou jsem měla na aktovce. Vlastně všechny aktovky se touhle sponou zavíraly.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-21_Nahoru_a_dolu_-_pevnost/

Loučíme se. Běžím nahoru do pevnosti. S jídlem. Klientka na 35% slevě. Collagen, F1 čoko, F1 broskev liči, čaj broskev…

Popadla jsem F1 čoko pomeranč místo broskve. Večer se staví pro výměnu…

Uháním dolů domů. Teplo; divné teplo. Jak zafučí od hor, chladno. Slyším maminčinu odpověď na mou dětskou  otázku:

- Mami, a když už nebudu muset nosit punčocháče? 

- Dokud bude sníh na horách.

A bylo po podkolenkách. Ty se nasadily až někdy v červnu. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-21_Zahrada/

Vařím si oběd. Mám v plánu jít na zahradu. Přepadla mě únava. Včera novoluní. Potřebuji si odpočinout. Jdu to udělat. Spím.

Probouzím se. Slunce zmizelo. Vycházím do zahrady. Dopoledne krásná obloha. Zas ji poničili. Péťa volá ze zadní části:

- Mám pět stromů hotových.

- Jo, ale na podzim jsme je neobryli a jestli jsi je počochnil krumpáčkem po povrchu, tak to budu muset předělat.

Ó, to se pánu tvorstva nelíbí. Má hezky nadělané talíře okolo kmínků. Jenže je zmenšuje. Pod stromy sázím rajčata, okurky, papriky. Půdu chci mít prokopanou. Jdu mu mixnout sportovní výživu. Uvařit kafe. Dávám mu dietní koláč s Herbalife a tvarohem.

Těsto: tvaroh, puding, tři vejce, dva nastrouhané mrkvičky, skořice.

Má varianta: tvaroh, kakaový puding, jedna odměrka F1 čoko, jedna vrchovatá lžička proteinu, mrkve nemám, strouhám jablíčko. Přidávám madagaskarskou vanilku. V adventu jsem zjistila, že někdo prodává 1 g za osmdesát. Někdo 2 g za osmdesát. Madagaskarskou. Nakoupila jsem si asi patnáct balení od obchodníka s dvougramovou.

Navrch: tvaroh, kvalitní domácí džem, skořice, posypat stoupanou mrkvičkou. Já nazdobila kousky jablíčka a vlašskými ořechy. Na původním receptu byly pekanové. Ne Pekarové. I když – kdo ví, jak by se jí líbilo válet se v tvarohu… Lůzr. Bez zkušeností. Prodavačka Motorol.

Sázím, okopávám, hnojím… Jsem na začátku. Stihnu zahradu obejít celou?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-21_Dalskabaty_od_jaromerskych_ochotniku/

- Peťuš, jedu do divadla. Dnes poslední představení. Ochotníci. Drdovy Dalskabáty.

- Tak to budeš parkovat dobře. Máš ještě deset minut čas.

Provokační věta. Ale měl pravdu.

Naši ochotníci hrají víc než vynikajícně. Asi před pěti lety si je vzal do parády režisér Sklenář z Klicperova divadla. Profesionál. Jak pozvedl soubor! Na jakou úroveň! I kuňkalové začali hrát. Mám je moc ráda. I přes to, že mě člověk, který toto představení režíroval, ještě před rokem!!! honil vestibulem jak usmrkance a ječel, že si mě zkontroluje. Šmejd. Dokonce mě chytil za rameno, otočil. To neměl prašivec dělat. Na mě žádný člověk sahat nebude. Cizí neurvalý nevychovaný muž!!! Není to společenské. Bylo to násilí a od té doby už jsem si nikdy roušku nenavlékla ani symbolicky na krk. To bylo poslední, co si dovolili. Nezapomínám!!!

Drda snad musel vidět do naší doby; co slovo, věta, to perla současnosti. Jeho pohádka platí v každé době. Vlastně jako každá pohádka. Charaktery hajzlíků tu žijí od dob napsání hry s nám dodnes. Drdova pohádka vychází z tradiční české. Hudba, hebká, radostná, česká je asi z televizní inscenace, kdy Trepifajksla hrál Jaroslav Moučka. Plajznerku Jiřina Bohdalová? Kam nejlépe zanést diváka v metaforické válečné době než do pohádky. Dvě prostředí – Dalskabáty a peklo. Čerti hrůzostrašně namaskovaní. Pekelné kníže Belzebub, pohádkově čertovsky znějící Marbulius, JUDr. Solfernes nebo Solferinus? JUDr. Belfeger. PhDr. A ThDr. Ichturiel – šéf ústavu pro experimentní psychologii. A zapomenutý čert Trepifajksl - obyčejnej muskej Mates. Výřečná Plajznerka si ví rady v každé situaci. Matěj pochopí, že s ní na tom bude daleko líp jako člověk, než jako opelichaný čert s oháňkou a rohy. Pokusí se o člověčenství úplně v duchu našich národních pohádek. S láskou k lidem jsou na něj už pekelné mocnosti krátké. Na forbíně v hezké choreografii mladí tanečníci tančil v krojích lidové tance při přestavbě scény. Líbil se mi tanec víl. Nadšená. Ale i tanec démonů.

Drda vystihnul jména postav. Legrační Alois Piškytle – kostelník. Hříšná bohatá mlynářka Majdaléna Pučílková. Kovář v Dalskabátech Ondřej Tyburec. Kde to jméno našel? Jeho žena Dorotka. Kovářský pomocník Honza Mračno. Farská děvečka Mančinka. Krásné jméno. Lupino – potulný komediant. Božínku – dnešní politici.

Domů před dvaadvacátou.

- Co jste tam dělali?

- Peťuš, hráli. Měli asi dvacet minut přestávky, ale jinak od devatenácti doteď. Jak profesionálové!

- Tak hlavně že se ti to líbilo

- Tak hlavně že mě nikdo nehonil po divadle a neřval na mě roušku, roušku...

Nadosmrti budu toho člověka mít v srdci jako násilníka a debila.

Počkej, takhle nemůžeš končit. Ne, nemusíš nic opravovat. Zaprvé je to umělecká licence. Za druhé nikoho nejmenuješ. Za třetí debil debilem zůstane.

Ježiš – Ireno! Znovu. Optimistické zakončení. Jo. Xaver měl nádherný pořad s Andreou Purpurou z Ameriky. Hovořila vlastenecky. Nevynášela Ameriku. Doma je ve Zlíně. Miluje české lidi, česká jídla. A o Americe mluví velmi pěkně. Šla by prý snad demonstrovat proti hlasování na dálku. Korespondenční hlasování v Americe je nekontrolovatelná zkáza. Viděla člověka, který nesl čtyři obálky! Už to není o svobodném hlase člověka. Obálky třeba posbíral v rodině. Mluví o tom, že v některém státě neplatíš daň z nemovitosti; taky prý u nich stačí na ztotožnění jen jméno… Žádné doklady.

Pod psaním poslouchám Pana Holce. Perlí.

Za padesát korun paní píše: Kdo nezačne dobrovolně trávit svou rodinu, je proruský šváb a dezolát. Jé. To jsem neměla zaváhat a utíkat do Kauflandu koupit si tu nezávadnou skvělou mouku. Přece v laboratořích zjistili, jak je ukrajinské obilí čisté. Mohl by mi někdo vysvětlit, jak se z válkou postižené země může vyvážet tolik potravin? Obilí, mouka, olej, maso…

Je to dostatečně optimistické? Ještě přidám.

Dnešní den jak víno. Sluníčko. Bílé beránky, jako bývaly v mém dětství. Příroda umytá, čistá. Co mě překvapilo, obrovský provoz aut v pevností. Lidi nejsou vidět. Ulice vylidněné. Všichni se asi vrtli za volant. Tak je to dobré. Neumřeli. A jestli teda neumřeli, no tak logicky žijí dodnes.

                                                                                                                                                                                                                                             Dobrou noc!