POLICE SYMPHONY ORCHESTRA

Dospávám noc. V mobilu už dávno skončil poslech, který jsem si nastavila. Usnula jsem. Buch, buch, buch. Otevírám jedno oko. Ješiši! Petroušek tu asi byl. Pustil dračici Žofii ven. Tluče. To je buchec. Tak jdu. Slunce svítí. Týden na horách jsem ztratila. Nic. Dnes si to užiju.

Jdu odsunout dveře z terasy do zahrady. Kde je bubenice? Nedbá na mě. Za něčím běží k tújím. Už ho málem měla. Ale včas ho vyrušilo moje volání. Kosáčka se jí zachtělo. Když jsem včera tam na konci tújek stále pod ořechem, něco tam šustilo ve větvích. To byl asi on.

- Tak pojď, lovkyně!

Dostávají snídani. Mám ráda, když mlaskají stereo.  Po ní teď s jarem vybíhají do zahrady. Sluníčko, země, mech. Všechno nabíjí. Nemáme říkat zvířata. Bytosti rovnoprávné s námi. Mimozemské. Dnes jsem poslouchala na Klenotech života

https://www.youtube.com/watch?v=G6-8naUWxnA&t=403s

Martina Pávka a Ivu Kenaz o skrytých světech. Vnímají vesmír a planetu Zemi jinak, nově. Chápu. I mně se za pomalu dvacet let změnil pohled na svět. Už nejsem lehkovážná. Volím slova. Nikdy bych se nad nikým nepovyšovala. Říkám to, co si myslím. Tedy žádná faleš, žádná přetvářka. To se NEODPOUŠTÍ! V 31. minutě hovoří o jaguáru, pumě…

Hovor se mi moc líbí. Vracím si kousky u vaření. Tvořím z krůtích prsou španělské ptáčky. Když jsem tu měla maminku z kraje, když jsme byly vyděšené, co se děje s její pamětí, zkoušela jsem ji motivovat. Cvičila jsem. Ona seděla u stolu. Pozorovala mě. 

- Mami, pojď taky cvičit.

Dělala si ze mě šoufky. Jen naznačovala jako loutka…

- Mamko, uměla bys udělat španělské ptáčky?

- Uměla.

Na to se chytla. Snesla jsem jí vše potřebné. Opravdu. Maminka nezapomněla. Krásně roztloukla maso na tenkou vrstvu. Maso potřela hořčicí, pokladla, zabalila.

Tak dnes španěláky. Zapomněla jsem je potřít tou hořčicí. Mami, já jsem trkvoň. Umělas  ´to lépe. Mami! Stýská se mi. 

Péťa je tady. Pomáhá mi je zabalit nití. Brambory. Jablečný kompot. Chystám oběd výjimečně brzy. Ptáčky do trouby. Mamka je vždycky dávala do hrnce. Já ve starých dobách do papiňáku. S omčkou. Dnes do ohnivzdorné mísy. Hotovo. Zvu Petrouška na oběd.

- Peťuš, dnes budeš obědvat sám. Jdu se proběhnout.

- Sám? A co je tohle?

- Petroušku, vzpomeň si. Prve jsi mi pomáhal s nití…

- To jako tu nit…

- To jako tu nit si odmotáš a já už běžím. Tvoje maminka by ti ji určitě sundala. Ale už seš velkej, ty to zvládneš.

Běžím. Kudy? Dnes po cyklostezce. Přes soutok. První výzva. Vyběhnu do šancí po krátkém prudkém kopečku. To je bonbonek. Bez zadýchání. Nebo – s malým. Běžím po promenádě. Hele, že by tady bylo to Paraple, kde jsme sáňkovali? Obíhám promenádu, vracím se dolů. Směřuji k tomu obr kopci. Tak jak dnes? Neklušu, kráčím. Dala jsem to na jeden zátah. Dnes funím trošku méně. To dám. To chci dát.Dokážu to. 

Vracím se po promenádě, kudy jsem běžela tam. Mířím nad školu. Sbíhám ke kasárnům. Tady tou bránou chodila maminka do army. Všude, všude vidím mamku. Zajímavé. Stále ji mám v mysli. Nikdy na ni nezapomenu.

Vracím se domů. U potoka má spolužačka z hudební školy a z gymnázia něco kutí. Aha!

- Oli, co tu děláš? Už vím! Bereš z krtičinců půdu. Skvělý nápad.

Známe se skoro celý život. Ale někdy se nevidíme mnoho let. Shodujeme se. Lidi jsou hrubší, zlejší, bezohlednější. Trénuje děti. Taky říká, jak poslouchají, pokud někdy vysloví nějaké moudro.

- Ireno, jdi ze sítí. Tam to je hnus.

- Půjdu.

Linda volá. Už jede. Čeká mě Mourek a Petroušek.

- Co mám ještě udělat?

- Peťuš, počkej. Zryju si půlku skleníku.

- Já to zryju. Půlku už mám.

- Já bych si to chtěla zrýt.

Doma rychle sportovní výživu, osprchovat. Utíkám do skleníku. Ryju druhou půlku. S elánem. Zdviháme ho ze zimního spánku.

Linda je tu.

- Petroušku. Zasypu to dusíkatým vápnem. Běž pro plachtu.

Zakrýváme plachtou půdu. Za čtrnáct dnů až tři týdny bude půda připravena na jarní sadbu.

Pozdní oběd. Ptáček. Ano, nit odmotávám. Strojím se. Jedeme do hradecké Filharmonie na Police Symphony Orchestra. Moc se těším. Moc. Je jich sto padesát. Průměrný věk 23. Hrají tam i šestnáctiletí dobrovolníci. Hrají populární hudbu, filmovou, rock, swing a klasiku. PSO sdružuje mladé muzikanty a další pomocníky z celého Královéhradeckého kraje.

O sobě píšou:

V průměru nám je 23 a hudbě se věnujeme volnočasově. Kromě řádění v koncertních sálech jsme si zahráli na nádražích, ve skalách, na vlnách Radiožurnálu, ve vyprodané Lucerně, Rudolfinu nebo s francouzskou zpěvačkou Zaz.

https://www.policesymphonyorchestra.cz/projekty/844-spejchar

Před koncertem Linda telefonuje druhé houslistce. Nějak se seznámily. Už na nás mává. Fotím se s druhou houslistkou:-)  Smějeme se. Jdeme do sálu. Vnímám krásné naladění lidí. Začíná se. Nastupují. Stále nastupují. Ještě nastupují na pódium. Přátelská atmosféra v sále. Lidi se usmívají. Bezvadná energie. Začínají. Diriguje vietnamský mladík. Střídá se s druhým kolegou. Čelistka odkládá čelo, zpívá, řádí. Nádherný hlas. Nahoře na balkonech diváci řádí, tančí. Je mi vedro. Takovou vlnu energie jsem nečekala. To už jsem dávno nezažila. Přichází další zpěvačka. Ó, to je hlas! Skladby stupňují rytmus. Sbory za muzikanty – ješiš! To je nevyslovitelné! To je pecka. Nádherné andělské chóry. Konferenciérka prozrazuje, že zahajují šestnáctou sezonu. Loni je provázelo téma Duševní pohodinda. Tak to se jim povedlo. Ano! I dnes. Sounáležitost s celkem. Publikum jednolitý útvar. Andělské kůry znějí. Tolik energie do nás hrnou. Je mi vedro. Tak takový zážitek jsem nečekala. Hudba mě zaplavila, pohltila, hřála.

Konec. Nekonečný konec. Přidávají bombu. Pomalu a dlouze se vyprazdňuje jeviště. Stojíme. Tleskáme na odchodnou. Máváme. I oni nám mávají. Neskutečné! Postupně mizí. Pohádkový nástup, fantastický odchod. Z balkonu někdo volá do prázdna pod sebou:

- Ještěééé!

Vůbec se mi nechce odejít. Klid. Pohoda. Mír v duši. Odcházíme. V davu se usmíváme. Nikdo se nestrká. Všechno v klidu, v úsměvu. V pohodě. Hudba spojuje. Nikdo tu nevykldádá o svých politických názorech. 

https://www.policesymphonyorchestra.cz/podpor-nas

Dostala jsem bonbonek, pohlazení po duši po týdenním cvičení, když jsem si dovolila propagovat pohyb. Snad mě nikdo nesejme, když budu propagovat PSO a pomoc pro tyto dobrovolníky.

Jdeme k autu.

- Lindo, Police! Konec světa!

Obě naráz:

- Lišky tam dávají dobrou noc!

- A někde poblíž šijí matrace do postele.

Jedeme domů. Ještě si povídáme o PSO.

Kolik koncertů, vernisáží, výstav a dalších kulturních akcí jsme spolu za její život už navštívily. Děkuji. Ona pak převzala iniciativu. Bere mě pod křídlo s sebou. Velký dík.

Vystupovat! Linda pokračuje domů. Do hor. Kitty a její squaterka už budou čekat. 

- Tak jak jste se bavily?

- Petroušku, to bylo! No to bys musel zažít. To je jako bys jel na mistrovství světa ve fotbale.

Tam já bych nejel. No, vy tomu hovíte.

Řehotám se. Nerad cestuje. Celý život jsem ho pořád někde tahala. Už ne. Už mu dávám pokoj. Klid.

Dobrou noc!