Pomáhám času s mytím
Můj nový počítač je nejdražší, jaký jsem kdy měla. Je to pomalý sroula. Trávím u něj mládí. Před týdnem jsem ho reklamovala. Dálkově mi pomohli se zrychlením. Vyměnila jsem prohlížeč. Stejně se pořád točí kolečko. Je to účel? Zdržet člověka od přemýšlení? Kdyby tu byl Víťa, vyřešil by… Jenže zmizel. Odešel. Už nikdy mi nepomůže.
Ráno jsem se probrala, jako když na mě leží tíseň, náklad, deka. Mozek hned vyhodnotil. Věděl. Vitoušek tu není. Už nikdy nebude. Myslela jsem, že jsem včera v bílé krajině uvolnila zplihlou mysl. Pookřála jsem, pozapomněla, ale v duši je stín pořád. Přeju si, už ať je za týden, za měsíc, za rok.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-13-prselo-slunicko-se-zasnazilo
Po poledni. Prve jsem si vyběhla. Pršelo. Soustředila jsem se na cestu. Klouzalo se to v listí. Zkusila jsem zas běžet do šancí. Uprostřed srázu jsem se zastavila. Sebrala obal od kapesníčků, krabičku od cigaret.Vydechla. Co s odpadky? Kroky povedou do dolíku. Nad ním použiju jeden z odpadkových košů. Spouštěla jsem se z prudkého srázu dolů. Támhle byl po celá léta mého dětství vchod, jediný oficiální do podzemek. Měla bych napsat do podzemních chodeb. Vchod se během času měnil. Tady v těch místech mi vždycky vyběhla vzpomínka na letní hodinu tělesné výchovy. Modré trenýrky, žluté spartakiádní tričko po Ivě. Asi tak třetí třída. Cvičíme v travičce pod sluncem. Dnes ne. Na to jsem si vzpomněla až teď. Dnes mi vyběhla vzpomínka na čarodějnice. Už dávno sem nechodíme. Někdy nejdeme vůbec. Někdy jen projít, mrknout čím se lidi baví. Víc a víc si říkám, nedávat pozornost tomuhle rituálnímu svátku. Propojeno s upalováním žen. Asi před dvaceti lety jsme se tu sešli – bezva lidi. Myslím, že sem sestoupil právě z toho pruďáku, ale nevím, i Víťa. My jsme se tak řehotali. Chodili jsme nahoru tam, kde bývaly skautské domečky, na panáka. Nebo to bylo do stánku hned po kopcem. Už nevím. Vidím jen Víťu. Bavila jsem se dobře ne alkoholem, jen společností, smíchem, řečmi, rozhovory, přítomností mně milých lidí. Od té doby se to už nezopakovalo. Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Dnes jsem procházela místem, kde celou dobu Víťa stál a usmíval se svým milým charakteristickým úsměvem. On vždycky jen ucedil nějakou větičku. Třeba něco vtipného. Nebyl centrem pozornosti. Spíš byl pozorovatel. Inteligentní. Spolehlivý. Ochotný. Milý. Vypadal jako nesvůj. Měl se mnou obrovskou trpělivost. Obrovskou. Než jsem mu vyblekotala, co chci, on trpělivě napovídal počítačová slůvka. Nikdy neřekl – to jsem ti už vysvětloval. Byl velkorysý. Ke mně moc hodný. Moc. Mami, prosím tě, proveď ho tam. Vrať mu jeho péči…
Uháněla jsem pak přes padací most. Ten na kraji devadesátých let vykopali lidi, kteří se nám o chodby, šance, pevnost starají.
Metošila jsem okolo nádherné borovice a maličkého smrčíčku; jasně vidět, že někdo zasadil; a dál po promkách. Mnoho vykopaných zdí. Hledala jsem znovu jedno z našich dětských sáňkovacích míst. Paraple. Ne. Už nikdy ho nenajdu. Plastická mapa povrchu se změnila. Zas jsem seběhla od základů kostelíka sv. Jiljí dolů. Přes cestu na soutoku. Do schodů. Kousek běžet. Znovu po schodech dolů. Přes most směřuji domů. Za mostem stojí auto MP. Nedívám se na ně. Ale jsou v něm. Ukrutně ve mně vzbuzují strach. Je právě doba zákazu vjezdu označená dopravní značkou. Vedle cesty klušu po cyklostezce. Nahoře nad sebou vidím auto. Řídí ho nějaký kluk v bílé kšiltovce. Přijíždí k MP. Nikdo nevyskočil. Jménem zákona!!! Kluk se otočil. Odjel. Ta značka už má dávno být ve šrotu. Nebo viset jinde. Je nefunkční. Děti ze školy mohou chodit bezpečně pod cestou. Na setkání se starostou na to přišla několikrát řeč. A nic. Je to jen místo k buzerování. Ale jen někoho.
Domů. Na čtrnáctou k Tamaře na masáž a na kosmetiku. Chvíli povídáme. Pak se propadám do hlubokého spánku. Oddávám se jejím rukám. Mikromasáž očí – to ještě vnímám. Pak už nic. Probouzím se.
- Daj ruky.
Zbavuje mě zábalu rukou. Masíruje mi je. Jedu domů.
Setkala jsem se s kolegyňkou, s níž jsme studovaly. Ťukla. Chytla jsem se. Máme naprosto stejné názory.
- Já mám syna, děti ukradené. Oni jsou vygumovaní. Chápeš to, Ireno?
- Chápu. K nám už nechodí. Petroušek nemá vnuky. Přitom je má ve svém městě. Taky guma.
- Já se s ním, když přijde, nemohu normálně bavit, pohádali bychom se.
- Vidíš, my se nehádáme. :-( Oni k nám nepustí ani děti. Abych tu jejich demokracii nenakazila svobodou. Když jsem na oslavě svých narozenin békla, že se ztrácejíí děti, páne! Ten mi nandal! Te´d toho je víc jak pět milionů na internetu...
- Připadám si úplně sama. Přitom všechno mám. Děti, vnuky, jsem v důchodu…
- Ješiši! Tenhle pocit mám taky. Jsem tu sama. Přitom všechno mám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-13-pry-bude-valentyn
Petroušek mi přinesl nádhernou kytici. Prý k Valenýtnu. Ale spíš si myslím, abych nebyla smutná. Pečuje o mě. Nic mi nechybí.
- Představ si, zítra ve tři Na Ostrově bude demonstrace Milionu chlívek. Přitom do školy se politika ze zákona nesmí tahat!
- Pamatuješ, jak nám nějaká strana dala rozvrhy? Nesměly se dostat k dětem. Protože ČSSD.
- Nechápu, že lidi řeknou, že se jim líbí ta zelená guma.
- Opelichaná, hloupá, s boláky.
- Přitom on neumí mluvit. Všechno to má od Koláře.
- Překvapuje mě, že máš informace a nezaspalas´.
- Sleduji FB.
- Já si platím XTV, Šalingrad… Mnoho pořadů na You Tube.
Milé setkání. Překvapila mě. Jako bych se dívala do zrcadla. Rozstřelili nás jak sklenici na vodu. Tisíc střípků. To už nikdo nespojí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-13-dotek-maminky
Zadělávám těsto na štrúdl. Do jablek přimíchávám rebarboru, kterou si do sklenice uložila maminka. Její rukou psán letopočet. Ach. Setkání s mamkou. Poznám i na číslech její rukopis A dnes jsem nahlížela do hesel v deskách. Mám tam něco psáno rukou Vitouška. Ach!!!
- Petroušku, tady ti mixnu koktejlík. Pokud si ochutnáš štrůdlík, tak koktejl nejdřív za hodinu.
Jede zkontrolovat tu svou milovanou. Kotelnu.
- Dobře se bav!
Miluji ho. Nikdy na mě nezapomene. Hodný. Vnímavý. Milující a milovaný. Bohužel jen od našich mladších dětí a ode mě. Starší na nás kálí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-13-na-ocet-hrali-jak-o-zlatou
Jedu divadla asi o dvacet minut dřív. Parkuji pohodlně blízko vchodu. Dnes – hurá! Neobtěžuji začátek řady. Přede mnou sedí spolužačka z gymplu. Otáčí se.
- Co se děje, Ireno?
- Čumíš, viď?
- Čumím. Jsem z toho vedle.
A fakt je vedle o jedno sedadlo.
- Vidíš, už jsi srovnaná.
- To víš, já jsem celý život počítala jen do dvaceti.
Učila na pomocné. Řehtáme se. Je s ní sranda. Má suchý humor. Přicházejí moje spolusedící.
- Co tu děláš?
- Nejsem asi ve své kůži. Něco se se mnou děje.
Paní z kraje řady:
- Dnes máte červený puntík. A pochvalu.
- A poprvé! Mám radost, že jsem vás dnes nestavěla.
Dnes přišla děvčata vedle mě až po mně. Řehotáme se zvláštní situaci. Většinou všude říkají:
- Paní Hrobská už je tady, můžeme začít.
Výjimka potvrzuje pravidlo.
Vidím Vitouškova bratra a jeho ženu. Srdce se mi svírá. Jak mu je. Zatlačuji slzy. Opona. Začíná Na ocet. Komedie, dojemná. Asociace mě zas potichoučku nahánějí slzy. To je život. Jan Dolanský s Lenkou Vlasákovou – nepřekonatelné výkony. Hrají úplně nejlíp, jak to jde.
Hra napasovaná na Prahu Vinohrady a Jižní Město. Legrace a smutek. Smích a dojetí. Autora neznám. Líbí se mi hudební doprovod českými písničkami. Žádné trapné už do nebe volající anglikanismy. Ne. Česká hra anglického autora. :-) Vtipné dialogy. Parádní dvojice. Není je nikde vidět na Milionu chlívek. Tleskám s vervou a upřímně.
AI:
Na ocet je úspěšná divadelní komedie z produkce JT Promotion, ve které Jan Dolanský a Lenka Vlasáková hrají hlavní role dvou životních smolařů, Jane a Mikea. Svižná inscenace v režii Pavla Šimáka vypráví příběh o empatii a lásce, která změní osudy lidí zůstavších "na ocet". Představení je na repertoáru různých kulturních domů a divadel po celé České republice.
- Hrají:Jan Dolanský a Lenka Vlasáková.
- Autor: Donald Churchill.
- Režie: Pavel Šimák.
- Děj: Rozvedený Mike (obchodní cestující) a svobodná matka Jane se setkávají za nečekaných okolností, což vede k postupnému sbližování a překvapivému rozuzlení.
Jde o populární zájezdové představení, které divákům nabízí vtipný pohled na nepřízeň osudu.
Právě končí pátek třináctého. Ani jsem si pro své fňukání a vzpomínání na Vitouška nevšimla.
Epoch Times:
Existuje jméno Věnceslav? A dnes slaví? Mamka Věnceslava slavívala na Václava. Vlastně v našem domečku, jako v maminčině, se narodil hošíček. Ještě ráno se měl jmenovat Václav. A po odpoledním porodu mu dali jméno Věnceslav. Aby mohl být i Václavíček i Slávek.
Dnes je 13. 2. 2026 a svátek má Věnceslav, tak nezapomeňte popřát. - Na dálku gratuluji!
Slova moudrosti
––––––––––––––––––––
"Sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost je dvojnásobná radost."
– české přísloví
Dobrou noc!