Pomíjivost světa
Neděle. Slyším někde vyhrávat kapelu. Ne. To není kapela. V pracovně zvoní telefon. Letím ho vzít.
Linduška. Jede k nám. Potřebuje pomoci s pytlem se slunečnicí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-01-byli-tu
- Dobré ráno! Mami, je Péťa doma?
- Není. A kolik ten pytel má. To dáme spolu.
- Nedáme. Má čtyřicet kilo.
- Aha.
- Zavolám mu.
Rychle se jdu ustrojit. Už je tady. A Petroušek jde okolo oken. Slunečnici složil zezadu domu. Jdeme ji nastěhovat do sucha.
- Mami, shořel hotel Hořec.
- Cože? Poslední starý hotel v Peci? Tam jsem vás vodila na velkého tvrdého Mervina.
Jaká to náhoda. Jeden by si mohl myslet, že snad starý hotel nevyhovoval. Krásné krkonošské jméno - Hořec. Pryč s ním. Teď to bude třeba REZIDENCE Hořec... Nebo ještě nějaké světovější jméno... Před víc jak čtyřiceti lety jsem sem vždycky večer po lyžování vodila děti na Velkou sýrovou loupež. Promítali to tu každý víkend. Milovali jsme toho velkého tvrdého Mervina. Všechno končí. V téhle samhainové noci by si jeden mohl myslet, někdo čaroval...
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-01-nase-rano
Žofinka je ostražitá. Dnes nevlezla pod gauč. Mourek se nebojí.
Muzlání, krmení, mytí koček. Kočičí kino. Klid do duše.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-01-hrbitovy-hrobka-wenke
Okolo poledne se vypravujeme na hřbitovy. Svátek všech svatých, zítra Dušičky. Beru si novou čepici. Krásnou. Růžovou.
Nejprve pevnostní hřbitov. Svíčka tetě Šimkové. Hele, zrovna její pravnuk Jirka. Moje babička a její sestry, mně vzdálené tety, jsou jeho pratety a teta Šimková jeho prababička. Když jsem byla malá, kamarádila jsem se s Jitkou, Pepíčkem a Pavlem. To byla nejužší skupina. Někdy nás přijali starší do holportu. Jitka umřela mladá. Dvě děti po ní zbyly. Pavel, to je dnes takový nabob. Nafoukaný a nemá na co. Když ho nepozdravím první, čumí. Pepíček – ten umřel mladý. To je strýc tady toho Jirky. Myslela jsem, že Pepíček umřel na cukrovku. Ale ne, na rakovinu. Divím se. Pak si rovnám v hlavě – léky mu dopomohly. Cukrovku prý dostal, když ho v sedmi letech porazilo auto. Často ukazuji, kde jsme měli konzum. U jeho výlohy pikolu. A k ní jsme přebíhali přes cestu z parku. Tam jelo jedno auto za hodinu, z toho pět za den. :-) Tam právě Pepíčka porazilo auto. Jak to, že to nevím? Byla jsem o rok starší. Po úrazu dostal cukrovku. Myslela jsem, jak všechno vím. Nevím. Tak teď už vím, že nic nevím. Ještě se vyptávám, kde mají hroby Pepičkovi bratři. Neví. On neví? Divné.
U našeho hrobu někdo byl. Svítí tu asi tři lampy. Hrob je ometen. Děkuji.
- Peťuš, počkej, jdu rozsvítit paní Slezákové. V mysli mám, jak mě mamka v březnu 75 poslala za ní do nemocnice. Byla to maminčina starší rádkyně, vědma, kamarádka, moudrá žena. To bylo před maturitou; chodila jsem už tři měsíce s ivkou. Tehdy jsem poprvé v životě viděla umírat člověka. Ona už jen tak sípala, neodpovídala, nebo možná jen nějak posunkem… Přišla jsem domů.
- Mami, paní Slezáková umírá.
Po mamčině smrti jsem nechala paní Slezákové udělat novou skleněnou desku na náhrobní kámen. Iva mi neřekla nic, ale asi se zlobila.
Vedle hrob manžela tatínkovy sestry. Tety Stáni.
- Peťuš, tady byl náš původní hrob. Tady je rituální místo, kde jsem stála jako tříletá nad rakví tatínka. Maminka říkala, že jsem, než ji spustili, do rakve kopala. Kopala? Asi jsem ji okopávala z nudy. Okolo mě stáli velcí. Všichni si brali z podnosu zelené lístečky. Dnes už vím, že to byl buxus. Taky kde by co v padesátém devátém sehnali v listopadu k házení za květy. Všichni hodili na rakev. Líbilo se mi to.
- Já chci taky!
- Dejte tomu dítěti.
Před mým obličejíkem se objevil podnos. Na rukou bílé rukavičky. Hrábla jsem do lístečků. Vhodila tatínkovi na rakev. Sladká nevědomost.
Maminka prala na valše. Prádlo namočit, vyvařit. Pak na valše vydrbat. V bílých rukavičkách jsem nesměla na nic sahat. Chápu. Abych je neměla černé. A aby se maminka na valše nenadřela. V den pohřbu jí to bylo jedno.
Mířím k Viktorovu hrobu.
- Kam jdeš?
- K Víťovi.
Dělá, jako že ví, ale zapomněl by.
Vitoušek má hrob nazdobený. Děkuji mu za jeho péči o mé počítače. Loni tu ještě byl. Brečím.
- Péťo, jak je asi jeho mamince. A tátovi…
Jedeme na hřbitov, kde odpočívají Petrouškovi rodiče.
- Počkej, ještě se pokochám pohledem do Krkonoš.
Projíždíme pevností.
- Támhle je Simonin… Ožralý.
- On pije?
- Ligu. Už za jejího života.
- Ješiši!
Na parkovišti se opatrně zařazuji do mezírky. Miluji hřbitovy. Vzdávám hold lidem z ikonek, jménům na náhrobních deskách.
- Peťuš, nejprve k Simonce. Ale kde je ten její hrob.
- Támhle podle stromu to vždycky poznáme.
Má krásně nazdobený. Jak mě měla ráda. To je ta holčikča s červenou mašlí ve vlasech, kterou jsem někdy na podzim osmdesát jedna zachránila nad školou. Šla jsem z oběda. Nosila jsem Lindušku. Nahoře na kopci okolo cikánské holčičky stálo klubko hošíčků.
- Tak copak je? Copak jí chcete?
Vzala jsem holku za ruku a odvedla ji domů k mamince. Narodila se Linduška. Ani ne na roce nás opustil její tatínek. Za chviličku mu zapálím svíčku. Zůstala jsem sama s dvěma holčičkami. Rok a sedm.
- Musíš jít dělat. Abys ty děti uživila.
Začala jsem učit na zvláštní. Jak tam budu známkovat? Jako pět plus a pět mínus? Omyl. Tam byly děti chytré, jen pomalejší. Kdo chtěl, šel na učiliště. v každé třídě byl nějaký exot. Ale nebyli to pitomci. Prve jsem poslouchala studenty nebo nějaké náctileté. Kdy vznikla republika? Osmnáct set dvanáct? Ne. Dva tisíce? Ne, počkej, a jsem v p. Tak děti ze zvláštní měly větší vědomosti, než tihle tuponi, budoucí voliči Nerudové a Fialy. Jak jsem nastoupila, svěřili mi bezvadnou třídu. Ach, to byly bezva děti. Přišla za mnou paní, prý poděkovat. Připomněla mi příhodu asi rok dva starou. Aha, Simonku mám ve třídě. Simonečka mě milovala. Nosila mi krásné dárky. Občas zavolala. Její rodina mě měla ráda. Když jsem se její maminky ptala, proč je stále s hadrem v ruce, logicky mi odpověděla:
- Když já budu mít špinavé dveře, řeknou – no jo, cikánka. Když vy, tak řeknou – učitelka.
No. Měla pravdu. Takhle se štěpí, dělí, likviduje soudržnost stále i dnes.
U Ivky hezky upravený hrob.
- Nemají to nové? Takhle to tu nebylo.
- Že by Deniska?
Čtu si jména na náhrobku. Mám ráda, když tam jsou letopočty. Ivulka už je skoro dvacet let na Pravdě Boží.
- Ivi, tys´ mi dal školu! Hodí se mi do manželství s Petrouškem. Kdybys mě netrápil, a děkuji za to, třeba bychom spolu s Petrouškem tak dlouho nevydrželi.
Jdeme okolo hrobky obchodní rodiny Wenke a synové. Na kraji století ve městě na hlavní třídě nechal pan Wenke vystavět nádherný obchodní palác. Gočár navrhl. Vevnitř to vypadá jako v Bílé labuti. Prodávali perleťové zboží, obuv, pak dokonce i Airovky… V té hrobce by se dalo bydlet. Normální dům. :-)
- Můžeš jít dovnitř. Divej, dveře jsou otevřené.
Vstupuji. Dovoluji si. Á, to je pan Wenke. Znám ho z přednášek o rodině Wenkeových. To býval jejich obchodní dům. Dnes překrásné muzeum. Ty lustry! Nikdo je nezničil. Zrovna příští týden tam jdu na Smeykala a Jarouška Duška.
Obdivuji řadu uren. Luštím jména a letopočty.
- Tady mělo být místo pro mě. Ale synovec umřel na kovid.
- Fakt?
- On mi obsadil moje místo.
Pan Wenke je sdílný. Mohu ho natočit. Fotit.
- Tak se zase potkáme v muzeu!
Je srdečný. A ten ňouma, co mi sem leze špízovat, ať si vystřelí voko.
Jdeme domů. S Petrouškem.
Ještě jedu do obchodu. Obědváme velmi pozdě. Dík za toleranci.
Dnes nebude koktejl. Topinky s hodně česnekem. Na každé volské oko.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-01-holkyy-vecereee
Pomalu se smráká. Kočky se houfují. Petroušek jim chystá večeři.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-01-jablecny-kolac-s-hruskami
Koupila jsem dvě vaničky hrušek. Upeču jablkovou buchtu s hruškami. Protimluv. No ne, nakrájím vějířky hrušek a proložím vějířky jablíček. Mám propláchnuté rozinky. Pár jich hodím na buchtu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-01-vecerni-kino
Mourek si zalezl do své krabice. Přesunula jsem mu ji blíž ke kamnům. Žofinka se k němu přišla lísnout. Nevejde se do krabice. Myje ho. Muzlá. Roztomilé. On, původně přišel za její předchůdkyní Zrzečkou. Touhle dobou v říjnu se nám ztratila naše asi desetiletá Micicindička. Mourek se právě v tenhle čas vkrádal do zahrady a obcházel přikrčeně jako krokodýl pod okny. Odháněla jsem ho. Na jaře pak chodil už legálně. Zrzečka ho zradila, měla samá rezatá koťátka. On jí je hlídal. Okukoval. Další rok na to se osmého března ztratila i Zrzečka. Pak v květnu přišla na svět Žofka. Jeli jsme ze Špindlu z hotelu Harmony. Stavili jsme se pro ni. Vypustila jsem ji na chodbě. Běžela k Mourkovi jako ke své záchraně. Hledala cecíky. On jí olízl a něžně řekl:
- Nemám cecíky, ale budu tě hlídat. Vítej doma!
Od té doby jsou nerozlučná dvojka. Žofka si na něj občas vyskakuje a cvičí své lovecké hmaty. Mourek dlouho drží. Pak jí dá najevo, že nemá šanci nad ním zvítězit.
Přemýšlím o světě. Někdo tu něco už dlouho spouští, podpaluje, rozděluje. Lidé jsou dost agresivní. I já jsem po třiceti letech zhrubla. Cítím v sobě chvění. Nějaký strach. Polsko… Bere nám to sílu a energii. To není dobře. Ocitli jsme se v temné půli roku. V téhle temné části je třeba svou energií šetřit. Nutno vydržet do jara. Nyní žijeme z tělesných zásob. Ty jsme si vytvořili v létě. A taky ze zásob ve sklepě. Slyšíme stále válka, válka, zbrojení, víc, ještě víc, a pak vykrámované mozky ječí máme toho dost. Nebo pojďte přijďte na náměstí… A hloupí se nechají nachystat. To ne. Já si svou energii nechám, abych svítila, až budou slabí potřebovat se opřít. Pro mě důležité bytí bez strachu ve vnitřní síle. Životně důležitá síla k záchraně člověka. Dnes u svíčky čáry máry…
Dobrou noc!