Pomůžeš jim sundat okovy

Sluníčko. Vnímám ho za závěsem. Nerozhrnuji ho, když se ještě vracím do postele z přípitku na den horkou vodičkou se sodou. Čtu si na FB. Dovlekla jsem se až na Tadesco. Tam už nechodím. Dnes takové těžké čtení. Ne, tohle nebudu číst. To by mi zatížilo mysl. Vstávám. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-06-ranko

Kočeny snídají. Po nich já. Po snídani chlupáči vyrážejí obhlídnout revír.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-06-chlebicek

Včera jsem zadělala žitný kvásek. Dnes jím zadělávám na chlebíček. S láskou, klidem, v harmonii. Ejhle, energie se vyplatily. Vyšel naprosto, ale zcela a úplně na jedničku s hvězdou. Ukázkový bochník.

Sluníčko za oknem mě vábí ven. Vařím si oběd. Vytírám za kamny. Vybírám popel. Čistím okýnko. Chystám si na zátop. Dnes budu zatápět pozdě. Tak ať mi to hned a dobře chytí. Na čtrnáctou paní. Ta, co pečuje o maminku. Má ji už čtrnáct dnů v soukromém zdravotním zařízení. Platí za maminku víc než kolik má důchod.

- Až se ti vrátí, nebude chodit. Takhle oni to dělají. Mám zkušenost. Mamce nutili plíny. Jenže ona se uměla sama obsloužit. Ležák je pohodlný. Mají ho v živém balíku zastlaného v posteli. Spí. Chodí ho přebalovat. To zjistí, že ještě žije. Nakrmí. Na zdar!

- No, mamka chodila s chodítkem. Prý jim odmítá.

- Jasně. Odmítá.

- A doktor mi štěkl do telefonu, že nemá čas. Tak jsem ho na dvě minuty zdržela.

- Aha, nemá čas. Kolik že tam platíte?

Paní není prý v lepším psychickém stavu, než když musela přes týden být mimo domov. Doma zůstal její zlý tatínek. Copak se mu asi kdy v dětství, v mládí přihodilo, že se rád napil? Byl hrubý. Jaký kostlivec ve skříni je v rodu?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-06-mnamka/1696232777

Rýži s pohankou jsem nejdřív namočila do octové vodičky. Kus krůtích prsou na nudličky marinovat v koření, oleji z vlašských ořechů. Pár vlašských ořechů jsem vylouskala. Ó, to bylo vkusné! Pochutnala jsem si. 

Rychle na hodinku a kousek na zahradu. Nasadit vřesíky. Dva zamiokulkase. Na jaře mi od někoho přinesl Petroušek rýmovník. V zeleném květinovém obalu. Obmotaný hnusnou zelenou bavlnkou. A ještě nitkou trikolorou. Byl spoutaný. Hned se mi nelíbil. Potřeboval přesadit. Měla jsem k té nevzhledné kytce odpor. Cítila to. Ač celé léto na terase, nedařilo se jí. Neměla můj zájem. Dnes jsem nastříhala její větvičky. Napíchala do květináče. Mohla jsem ji nechat zakořenit. Ne. Ukaž, jestli jsi k životu. Píchla jsem jí do hlny hezkou červenou dřevěnou berušku. Uvidíme.

- Kolik máš času?

- Petroušku, ještě mám asi hodinku.

Příliš náročné emoční situace nás někdy od sebe odpojí. Může to navodit pocit já nejsem dost dobrý. A na to může navázat otázka, proč jsem tady. Výchova, rodinné prostředí, škola a systém vzdělávání, kamarádi nás formují. Jak žije naše civilizace, vše se děje z důležitých důvodů. V dospělosti některé věci donutí lidi na sobě pracovat a změnit to. Včetně nemoci. Úhel pohledu, jak se na to můžeme dívat - často řekneme, že to byl ten největší dar.  I přesto, že to bylo traumatické, velmi těžké období. Díky tomu si člověk uvědomí něco, co má pro něj mnohem vyšší hodnotu. Pomůže mu žít spokojenější život. Pomůže mu to sdílet s další generací. Život není jen procházka růžovou zahradou. I v růžovém sadu můžeme klopýtnout o kořen, spadnout do jámy, ale důležité je vědět kam jít, jakým směrem se vydat.

Žiju si převelice šťastný život. Tetelím se radostí z každého dne. Miluji a jsem milována. Ale všímám si, jak žily ženy přede mnou, vedle mě a po mně. Kdysi jsem byla na rodinných konstelacích. Energie v člověku doznívají a mění – napíšu traumata. Nebo něco, co nám vadí. Jedna mladá vědomá přítelkyně z FB, někdy na konci léta prohodila, že by to chtělo pročistit ženskou rodovou linii. Sestra krátce po mamince stejnou nemoc… Tu mladou ženu beru jako svou učitelku. Už mě toho naučila hodně. Ptala jsem se:

 - A proč mně se žije dobře? Proč jsem vystoupila z řady?

- Protože na sobě už dlouho duchovně pracuješ. Ty jim můžeš pomoci. Sobě víc zlepšíš život a jim pomůžeš sundat okovy.

Nechtělo se mi do toho. Práce navíc. Komu se chce rýpat do hnoje! Je to vystoupení z komfortní zóny. Dobře. Začala jsem pomaloučku. I tak to bylo náročné. Říjen energiemi přetékal. Uvědomila jsem si situaci. Přemýšlela. Chystala. Dnes jsem šla do akce. Jsou různé rodinné situace. Třeba starší děti musely pečovat o mladší sourozence… Taková nenápadná traumata. Posledních třicet let se učíme přebírat zodpovědnost sama za sebe. Jednodušší je to hodit na ty druhé. Usmívám se. Vnější věci nedokážu ovlivnit, ale vnitřní ano. Uvědomme si explicitní a implicitní realitu. Pokud reaguji na nějakou situaci, jedu na naučené mechanismy, neuvědoměle. Na autopilot. Pokud si to neuvědomím, svaluji vinu na vnější prostředí a postavím se do role oběti. Budu-li žít v roli oběti, pak budu žít, jak chce okolí, abych žila. Ó, já jsem ten ublížený! Vy, vy jste mi způsobili to trauma. Okolí se mnou bude smýkat. Nepovedu uspořádaný život. Pořád opakuji věci. Existuje lepší varianta: A nebo si uvědomím, kde jsem, vezmu zodpovědnost do rukou. Řeknu si – nemusím na to reagovat, vytvořím si situaci jinak. A zachovám se v té situaci jinak. Třeba láskyplně. A ta změna chování je tvoření jiné alternativy. Ta jiná alternativa mi může změnit venkovní realitu. Já si tak žiju – tvořím si svou realitu. Jenže tu nejsem sama. Vidím, jak se někdo staví do role oběti. Usmívám se stále. Jak to, že mladá přítelkyně, kterou jsem nikdy neviděla, mi ťukla, vnukla myšlenku. 

- Zkus jim shodit okovy. Uleví se tobě i jim.

Lepší už to být nemůže. :-) OK. Udělám. Ale nechce se mi vůbec. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-06-do-hradecka

Jedu na rodinné konstelace.

První paní řešila, že maminka na ni stále kladla požadavek, že nesmí dělat chyby. Když uděláš chybu, už za mnou nechoď. Hezká paní asi okolo čtyřicítky až padesátky si stěžovala, že má neustále v práci strach, aby neudělala chybu. Hrozně jí to vyčerpává. Je unavená. Vypadá to, že za to může maminka, co? Její babička narozená 1913 vystudovala obchodní akademii. To asi rodičům nahnalo. Třeba to stálo hodně peněz. Babička po příchodu vlády komunistů musela opustit práci. Dali ji k prasatům. Naprosto ji zdevastovali. Paní, která stojí roli babičky, se řinou proudy slz. Silně pláče. Teprve vnučka se jí poklonila, poklonila se dalším generacím žen dozadu. Měli tam pěknou silnou ženskou energii.

Přichází mladá paní, holka. Svěřuje, že je starší, že šíleně žárlí na svou mladší sestru. Má ji ráda, ale mladší se jí v pěti letech vecpala do života. Do té doby ona byla jako jedináček. Všichni si ji chovali. Měla veškerou pozornost a lásku. Pak se tam vecpala ta mladší. Staví se postavy. Maminka. Tatínek. Sestra.

- Zaujměte pozice dle emocí.

Mladší navázaná na maminku se drží blízko maminky. Starší vázaná na tatínka. Hezky si to děti rozdělily. Pěkně harmonicky. Obě převzaly tíhu vztahu rodičů. Jenže ta patří rodičům. Děti jsou jen děti. Nemají co přebírat za rodiče zodpovědnost ze jejich situace. Maminka porodila v devatenácti tuhle holku. Tatínkovi bylo o dva roky víc. Okolí vystrojilo svatbu. Přece museli se brát. Tam je kámen úrazu. Zkusili postavit předešlou tatínkovu partnerku. Ne, ta ho nechala chladného. Konstelářka zdůrazňuje:

- Do milování rodiče nikdo nenutil. Narodila ses´   z lásky! To si uvědom. Jsi prvorozená.

Konstelace vysvětlují, jak holky vzaly na svá bedra to, co patří rodičům. Holky jsou jenom děti. Vrátily rodičům jejích břímě k řešení. Při postavení otec, matka, starší, mladší se ta mladší pořád chtěla cpát do postavení otec, matka, mladší, starší. Ale tak to není. Ona je mladší, stojí vedle své starší prvorozené. Nakonec si řekli důležité věty o zodpovědnosti, která patří rodičům. Předání břemene. Vyslovení vět. Dítě je jen dítě. Děti jsou děti a nenesou tíhu vztahů rodičů. No, hezké!! Obcházela mě husí kůže, vedro, zima, stažené hrdlo. Nebyla to náhoda. Měním záměr. Nechci zatím čistit vnější rodinu. Zaměřím svou pozornost jinam. 

O přestávce volám Lucce. Jsem tu. Vůbec se mi do toho nechce. Dnes na mě řada nepřijde. Představ si, co se tu teď stavělo.

Jsem ráda, že jsi šla. Jsem za tebe vážně ráda. Mám radost s tebou. Vše má svůj čas a svoje tempo. I když bychom rádi věci mnohokrát urychlili. Krásný večer. Ještě se to v tobě bude zpracovávat. A na příště už budeš připravena a v obraze.

Jo a nedošlo mi, že je vlastně úplňkový den. Tak to je hodně mazec. To člověk fakt nevymyslí. J v téhle době konstelace ještě posílené úplňkem.

To já si tak vybírám. Třeba 9.8. na jeseteří úplněk. Já si ještě vylezla na Sněžku. To mě energeticky naprosto skolilo. Dnes konstelace v bobřím superúplňku.

Další paní byla ze tří holek. Maminka se dala s tatínkem rozvést. Pil. Myslím, že se znovu oženil. Paní od mala nechtěla opouštět rodinu, dům. Vázaná na maminku. Dnes už je jí tak padesát. Na pár let to pominulo. Ale vždycky se z cesty vrátila nemocná. Nebo v polovině pobytu musela jet právě pro nemoc domů. Zrovna zítra má jet na školu v přírodě. Těší se. Váhá, jestli to nezrušit. Postavily jen maminku, tatínka a paní, která stála v roli předků. Dítě vždycky když vidí těžkost rodičů, snaží se jim pomoci. Přitom je to tíže rodičů. Ne dětí. Dítě je jen dítě. Vyvíjelo se to tak, že holka tátu milovala i přes to, že pil. I přes nebezpečí, které může od opilce hrozit. Zrovna i na maminku měla zlost. Přitom je na ni silně citově vázaná. Už má svou rodinu. Žije jinde, ale nechce opouštět dům. I když jede k mamince, kde dřív bydlela, nechce opustit svůj dům. Co na to tatínek! Říká, že se nemůže podívat za sebe na předky. Něco se tam přihodilo. Měl hrůzu pohlédnout i periferně na paní "předci". Něco se tam stalo. Třeba museli opustit dům. Nebo přišli o majetek. Někdo je odněkud vyhnal. Tatínek bez ohledu na to, jestli znal rodinný příběh, si to ulehčoval alkoholem. Takhle to je! Stačí si přečíst knihy Jiřiny Prekopové a Berta Hellingera. Zajímavé, že vím, ale nekonala jsem. Pohodlí. Komfortní zóna. Mně se přece žije dobře. Tahle konstelace vysvětlila důvod, proč paní nechce opouštět dům. Přitom se na cestu těší. Pak ji zruší. Snad zítra na ŠvP odjede.

Poslední z konstelací – slečna, která má kosmetický salon. Maminka opustila korporát, zaměstnala ji. Má pocit, jako by jí salon maminka chtěla řídit. Na maminku postavili mě. Prý jde ze mě strach. Aha. Holčina jedináček. Její maminka s maminkou moc nevycházela. Neuspořádané rodinné vztahy. Maminku má ráda, ale taky zvláštní vztah. Vylezlo z toho, že je vlastně na světě sama. Tak si maminku pouští k tělu. Rodiče se rozvedli v deseti. S tatínkem se vídala, pak to vyšumělo. S jeho dětmi se taky už nestýká. Maminka si asi po třech letech našla partnera. Po pěti letech se opět rozešli. Tatínek se znovu oženil. Má dvě dcery. Dostavují figuru tatínka a jeho nové rodiny. Tatínek dceři představuje svou novou manželku, své děti. Jak na to reaguju já jako maminka? Žárlím. Nelíbí se mi to. Salon ten se hned na začátku otočil zády. Nechtěl vidět dvojí vedení. Tatínka postavili za dceru. Ta cítila najednou sílu. Už není sama. Když za ní stál tatínek, cítila se pevná. Ve všech konstelacích, když postavili za člověka rod, o který se můžeme opřít, najednou narostla energie. Mně jako mamince představují novou rodinu tatínka. Emoce se zklidňují. Je to dobře, když dcera bude silná. Pak ji přenechám vedení jejího salonu. Jinak řečeno, nebudu jí už zasahovat do jejích kompetencí.

Krátká konstelační meditace. Konec.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-06-z-hradecka

Běžím na vlak. Kdybych neotálela a mazala rovnou, s jistotou bych stihla vlak v 20.34. Jenže Irena se ještě tady zapovídala, tam. A vlak, který by s přehledem stihla, odjel.

- Peťuš, klušu na vlak v 21.04. Počkáš mě prosím ve 20:18?

Je třeba reagovat uvědoměle, nejet na autopilot. Prožívat. První důležitost: Uvědomit si to. Pokud se někdo v dětství naučil reagovat strachem, je nutno vstoupit do vlastní síly. Jaké to je stát ve vlastní síle? Je to dobrý pocit. Mohu dýchat. Vlastně jsem to zažil, to je tenhle pocit, aha. Když jsem ve vlastní síle, mohu si dovolit reagovat jinak, vědomě, bez zatížení původním vzorcem strachu, který mi nedovolí a zamezí mi v tom. Ve stejné situaci se mohu zachovat jinak a změní se má realita. I fyziologie. Některé strachy jsou v buňkách. To se dá odblokovat. Vyčistit. Uvidíme. Pokračovájí příště. To mi za to stojí. 

Petroušek. Čekal mě. Zlatý, největší chlap mýho života. 

Dobrou noc!