Pondělíčko, maminka, zamyšlení...

Budík. Pootevřu oko. Nemusím vstávat. Šálí mě zrak? Na sluníčku sedí Micicinda na okně zevnitř... Rychle zavři oči. Dělej, jako že... Jenže Míca ví své. Okamžitě se zdvihne, natlápne na těleso topení... Ozve se zvuk kovu. Otevřu oči a výhružně se podívám:

- Micko!

Vrátí packu zpět na okno. Otočím se. Slyším hop přes topení a tupý zvuk - je na podlaze..

- Mruk. Mňauk. Mňauk.

Nechávám ji vykřikovat. Najednou přední packy - drzoun drzá kočičí - na posteli a její čumáček u mého.

- Mrau!

- Micko, vypal.

Vypálila jsem já. Vstávat. Micinka spokojená. Vytáhla mě.

První hovor s podporou webnode. Vyzvídám, jestli jsou Češi, když sídlí ve Švýcarsku... Technická podpora je v Brně... Cizinci... Ale slečna je nesmírně ochotná, milá. Radí mi, co potřebuji. Získala jsem na rok doménu... Jsem spokojená.

Sluníčko, nádhera. Mohla bych jet na kole za maminkou. Ale beru to po poledni autem - lékárna. Mamčina oblíbená. Vždycky ji pozdravují. Paní majitelka dnes chybí. Vzpomíná na mamčino vtipkování. To mají rády i holčičky pečovatelky v DD. Paní magistra tam má slušné milé mladé dámy. Jdu tam ráda. Vycházejí všemožně vstříc. Ochotné. Maminčina lékárna Na Poliklinice. Vždycky a opakovaně fotím jejich vkusný, elegantní dvoreček. Vždycky se tam vyvalují dva tři obrovští kocouři. Dnes se mihnul pouze jeden. Rychle - blik.

Vrátit talíř do hospody. Paní manželka majitele - ó, skvělá. Rády se vidíme. Chválím jídlo. Včera, dnes a zítra. To není název filmu; budu jíst jejich porci ze včera :-)  Ukazuji bagetky. Péřové. Dala jsem ke kvasnicím rozkvašený žitný kvásek. Nikdy nevím, jak to dopadne. Výborně. Škoda jen, že musím přisypávat i chlebovou pšeničnou. Ale míchám s jinými druhy.

Maminka. Je prý dole... V jídelně. Farář jim hraje na kytaru. Ó je! Utíkám dolů. Pan farář na začátku roku hřímal na spící hluché nevědomé:

- Jsme povinni, POVINNI! vzít si do rodiny uprchlíky. My jsme bohatý stát a je to naše povinnost.

Ten ode mě dostal. Okřikla jsme ho, ať neznečišťuje ovzduší svými demagogiemi a lžemi. Zneužil k politické propagaci bezbranné a bezmocné v DD! Ohradila jsem se u vedení DD... Dnes Běží liška k Táboru a na stejnou melodii Když jsem husy pásala... A Čobogaj něbogaj. Měl čobogaj štěstí.

Maminku beru nahoru na chodbu. Posadila jsem si ji proti sobě.

- Mami, včera jsem večer na tebe myslela. Den před tím večer jsi prý brečela. Bylo mi těžko. Mamko, přála bych si, abys byla doma. Zatím jsi tu zavřená - jak mi to stále říkáš. Máš pravdu. Jsi tu uvázaná. Jenže nemáš paměť, nemůžeš už doma žít. Se svou kočkou ve svém teplém fotelu večer u TV.

- Já už nebrečím. Já to chápu.

- Chodím za tebou?

- Chodíš.

- Jak často?

- Každý den.

- Mamko! Každý den, dobře si to pamatuješ. Jen si to nepamatuješ :-(

Maminka mě dnes překvapila. Ostatně - každý den mi připraví překvápko. Nikdy nevím... Paní Drahuška - konečně vidím její dcery. Velké holky. Jako já. Seznamujeme se. Drahuška byla úřednicí... Nechávám maminku na chodbě. Prý jim to nebude vadit. Maminka dnes chápe, musím běžet. Šestnáct a už na mě čeká paní. Na parkovišti - twl! Moje auto si vyjelo na procházku. Ale nic se nestalo. Nezařadila jsem rychlost. Nezabrzdila. Ještě že to nebylo v kopci... Sestřičky taky zírají. Zrovna jedou domů...

Co se mi honí hlavou - by možná chtěl znát FB. A já už mu to neřeknu.

Nevděk světem vládne. Přetvářka, furiantství, neúcta k rodičům, ke stáří, k dějinám, k vlasti... Mladí nemají tuchy o české státnosti. Rodina je základ státu - jsme se vysmívali ve starých dobách. Bohužel: RODINA JE ZÁKLAD STÁTU. Teprve dnes cítím obsah. Stát tvoří rodiny, členové rodin. Rody a rodiny mají držet při sobě. Jak má potom vypadat stát, soužití mezi státy a národy, když rodina je umlácena... Rozeštvávání - k tomu se přiznal Soros. Je to jeho koníček už od 60. let. Štvát staré - mladé, bohaté - chudé, ženy - muže, děti - rodiče... Neúcta k ženě, ke stáří, hrubost, hrubiánství... Sprostota. Necitlivost. Ztráta umění komunikovat. Vyvyšování se jeden nad druhého. Vyzdvihování osobní důležitosti.  Tady u nás se mu to podařilo během třiceti let...

V naší rodině tmelila rodinu maminka. Všechny sestřenice a bratranci se znali. Mluvili jsme spolu, setkávali jsme se. Dnes se dělají dětské oslavy narozenin. Cizí děti se zvou na extra párty. Ale v rodině se to nectí. Neuznávám americké zvyklosti z amerických filmů. Kdysi tu dávali jen rumunské, NDR, sovětský... Na nějaký francouzský, americký jsme číhali jak kočka u myší díry. Dnes to mám naopak. A jitra jsou zde tichá... Filmy z druhé války... Teprve nyní vnímám vztahy v těch černobílých... Otočila jsem se na obrtlíku. Nějaké zvaní cizích dětí na oslavu narozenin mého dítěte - ne. Rodinná oslava je rodinná. Nová doba. Nový světový neřád. Před pár lety jsem zvala do rodiny dvě malé součásti klanu. Jejich maminka mi vzdávala hold. Děkovala. Byla vděčná - že ji a její mrňousky stále připomínám ostatním našim dětem; navštěvujeme se, zvu je, zařazuji, nevyčleňuji... Vítání léta, loučení s prázdninami - jsem si vymyslela a s láskou chystala... Dnes už je to pomalu dospělá generace. Potkají mě na ulici - obejmou mě. Hlásí se. Srdce plesá. Výborně, víc než výborně je vychovala. Vzdala jsem jí před měsícem hold. Zaskočila jsem ji. :-) Pochvala přišla nečekaně. Jo, dobře jsme to vedli. Dorůstá potěr.

Ale ono už se ani nechce ctít rodinu, věk, stáří... Škola upadá ve snažení vést žáky k přátelství. Učitelům je fuk, jak nehezky se k sobě děti chovají. Výkony jsou vedeny v soutěživosti, ne týmově. Standard je vyšklebovat se, vytahovat se, předvádět se, urážet se. Samé krásné emocionální vlastnosti. Kam se poděla výuka komunikace. Styl. Zdá se, že už lidé neumějí ani jednat sami za sebe. Jsou alibističtí... Dřív bylo těžší říci do očí svůj názor. Dnes? Dnes je mobil prostředníkem při rozchodu milenců, slouží k výhrůžkám a zlým upozorněním. Stačí SMS. No jo, vono se tam nemusí dívat do očí. Možná, kdyby se do těch očí někdo ke mně přišel mrknout, možná, že by ode mě i slíznul parádního lepáka. Škoda každé rány, která padne vedle - se říkalo za mého mládí. Aby si to chlapec zapamatoval. Aby se mu rozsvítilo.

Nějaký splín. Má to cenu? Tmelit rodinu? Učit nejmenší generaci, jak se máme chovat? Toleranci vybalancovávat na lékarnických vahách s přísností. Vést je k VLASTENECTVÍ!! No jo, propagace volné výchovy: Až jak bude chtít Madlenka. Jestli se jí bude chtít. Tak Madlenka se rozhodla... Ne! Jsem stará generace. Mám to jinak. Učím se od mladých, ale vocáťpocáť. Má to být vzájemné. 

Byl to další hezký den. Zasáhla jsem jednu potrefenou husu. Ani jsem netušila, že zakejhá. Měla jsem nečekaný neplánovaný náhodný krásný rozhovor s výrobcem somavediků. Řekl mi:

- VY nejste jako ti tuctoví, co tu teď chodí po zemi.

- Z čeho tak usuzujete? Bude mi v příštím roce 63 let. Už jsem něco zažila.

- Vyzařujete tak 31 - 35 let.

- Jo, jsem šťastný blázen. Nepářu se s ničím. Vyjadřuji volně své názory. Snažím se být slušná. Nezraňovat. Je mi už fuk, co si kdo myslí. Žádný štráchy - by řekla moje maminka. Někdy mě některý slovní útok zasáhne. Ale nezabije!!!

Jdu spát. Ráno začínám v deset. Venku se zalévá zahrada. Konečně se napije.