Pondělní kolotání světa za námi

Doma. Ireno, vstávej! V deset přijde klient. Fotím východ slunce. Aha, takhle to vypadá při východu. To vždycky zaspím. Zalézám ještě dospat i dnes.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-16_Vstavame%2C_hrajeme_si%2C_odpocivame/

Zrzečka se dostává do formy. Lítá, hraje si jak kotě, provokuje Moura. Nesu mu baštu. Beru ubrousek. Utírám mu jeho zhnisané očénko. Drží. Vyplachuji kapkami. Pokládám do oka mast. Takhle mu to opakuji celý den několikrát. Když večer náš bezva nájemník přináší peníze, říká o kocourovi, že je to strašák. Klepu bránicí. Rozřehtal mě. On si dovolil našeho krasavce označit za strašáka. Kdykoli se na něj podíval, vyslovil - fuj! Nedívej se na mě. :-) 😂🤣😅 On zas bude krasavec. Docela by mě zajímalo, s kým se serval. Jestli mu třeba do oka neťafla Zrzinka. Kde by se tu v ten čtvrtek vzal kocour! To už se nedozvím. Náš nájemník Lukáš - pozitivní slunce. Tak milý veselý čestný člověk - to se mezi mladými málokdy vidí. Přímočarý. Rovný mladík. Pracovitý. Jeho dvanáctiletá kočénka se mu asi před měsícem ztratila. Nepouštěl ji ven. Jednou večer mu zdrhla. Už, už myslel, že se s ním rozloučila navždy. Nebylo tomu tak. Připloužila se po týdnu. V husté srsti měla díru do zadku. Koupil mastičku. Za další týden měla kaťata zahojená. Dnes? Lítá po hřebeni střechy našeho domečku. Zdomácněla a chodí si sama ven i dovnitř. Stačilo jí týdenní cestovatelské dobrodružství. Celý život zavřena v bytě. Konečně si vydobila svobodu cestování.  :-) 

Užívám ráno. Sedím na Péťově - na své - dětské židličce. Pozoruji svět. Svá zvířata. Radují se. Vrátila jsem se jim. Jsem doma. Jsem s nimi venku. Poslouchám zvuky světa. Odnaproti slyším tiché bzučení brusky. Prodejna nábytku. Asi upravují dřevo.

Kýčovité letní ráno. Za chvíli začne nový školní rok; další kolo boje. Odporu. Snahy ponížit národ...

Zlověstné dunění po obloze.

Saša na FB dala hezké povídání o cuketě. Jak se sem vetřela.

Alexandra Lechovská

CUKETU považuju já osobně za prvního poslíčka zprávy, že nás západ pohltí.

Až do svých asi 20 let jsem znala jen okurku. Moje maminka učila biologii (tím chci říci, že měla přece jenom v této oblasti lepší přehled než nějakej Jarda), měli jsme zahradu, kde jsme pěstovali kdeco, ale o existenci nějaké cukety jsme nikdo neměli ani tušení.

Pak jakási moje tehdejší kvazikamarádka, jejíž rodina měla styky na západ, přišla s cuketou a že je to něco bůhví co a tak, něco jako okurka a zároveň to není okurka a tak. Českej okurkovej salát normálně za syrova z toho sice neuděláš, ale i tak to mělo být šíleně super. Můžou se z toho prý dělat bramboráky, smažit jako řízek ve strouhance a péct koláče a kdesi cosi.

Pro mě byla cuketa nějakou záhadnou bytostí z vesmíru, byla jsem přesvědčena, že existuje jen imaginárně. Nesmyslný zelený vak plný vody, za syrova nejedlý, bez chuti a bez zápachu, lačně do sebe pojímající všechny smrady a tuky, které se blízko něj mihnou. Něco takového nemůže pocházet ze Země.

Cukety se rychlostí blesku prodraly na české záhony a zhouba začala.

Cuketa je symbolem náhražky a přetvářky, prostě pravý "západ", ale to jsme tehdy netušili. Cuketa je darem naopak, dar pro obdarovávajícího, že jí nemusí vyhodit na kompost a ještě vypadá jako dobroděj a na druhé straně zatnutí zubů pro obdarovaného, protože ten dobře ví, že ve skutečnosti je on tím dárcem. Dárcem z donucení, dárcem (falešného) pocitu šlechetnosti a štědrosti (ne)potřebným. Odmítnout tehdy cuketu, to bylo jako byste se přiznal, že máte rád komunisty.

Cuketu jsme doma poctivě vyzkoušeli - jako (nepotřebnou) náhražku brambor v bramborácích, krkovičky, file nebo květáku v trojobalu a i nějakou tu bábovku jsme zkusili.

Bramboráky chutnaly jako vodnatej mastnej špatně usmaženej česnek s majoránkou v nějaký divný kaši a řízky z cuket - to byl jenom mastnej hnus. A to i když se předtím posolily a po puštění "přebytečné" vody pečlivě utřely. Zase jsme se vrátili k labužnickému květáčku a bramborákům normálně z brambůreček.

A na závěr prosbička:

Nepište mi sem, lidé dobří, recepty na cuketu! Nepište mi sem, co nejraději nahrazujete cuketou a její nutriční hodnoty! I já umím vyťukat pár písmen do gůglu. (Záměrně jsem nenapsala, že přece jenom v jedné vzácné úpravě, párkrát do roka ...., aby se nestrhla přehlídka šílených cuketových receptů.) Prosím, přečtěte si první dvě věty tohoto odstavce ještě třikrát. Děkuji.

No a co když je cuketa zvláštní zeleninová Sibyla? Stejně tak, jak svým příchodem ohlásila naše pohlcení západem, mohla by svým odchodem ohlásit, že nás západ zase vyzvracel nazpátek.

Tak co si dáme k obědu! Mám z prvního kopání své čtyři brambory a půl cukety. Udělám si kramfleky. A k tomu krůtí plátek. Do těsta drhnu svou majoránku. Ta voní!

Během dne jsem stále s kočkami. Nebo spíš kočky na blízku u mě. Stále čistím Mourkovi očénko. Drží kluk. Sice cítím jeho strach, ale oko nastaví. Pevně ho stisknu v náručí. Utřu hnis. Vypláchnu. Vložím hojivou mast. Objednávám ho na čtvrtek na kontrolu. Bože dej, ať má očičko v pořádku.

Volá člověk ze servisu našeho dodavatele internetu. Už asi půl roku mi denně x krát neviditelně vypadne síť. Oni to nevidí. Naopak mi tvrdí, jak mi to sviští. Před dvěma měsíci mi půjčili na čtrnáct dnů nový router. I tak to vynechávalo. I tak mi nevěřili. Kdykoli jsem zavolala, že už zase, chytrá paní mi vysvětlila, že nic nevidí. A jak to pěkně šlape ještě větší rychlostí, než jakou si platíme. Viděla jen, co mám připojeno, ale mikrovýpadky ne.

- Může dnes přijít technik na měření? Třeba v deset?

- To se mi nehodí. Tak po jedenácté.

- Tak ve dvanáct. Upozorňuji, že měření v domě bude stát tři sta padesát korun.

No, sklapla jsem, ale budiž. Že nic neřekl před týdnem? Dohodnuto. Ochudila bych se o čas na klienta. Vedeme spolu rádi hovor o cvrkotu světa. Informuje mě. Učí. Hodně jsem se od něj přiučila, co se týče přírody. Vyměňujeme názory. Dnes přijel. Má na krku vyoperovanou cystu. Sděluji mu, že to má po očkování. Hodně lidí to má. Neodporuje. Je v klidu. Vybarvuje mi bláznivý svět vyšetření. Všude na štítnou čekáš do podzima, ale u nás zavoláš na polikliniku, jdeš zítra. Nechápu. Čtyřikrát UZ. Až na CT, pletu si ho s tomografem, se objevila ohraničená cystička. Vypráví o nespokojených pacientech v nemocnici. Lidé láteří na stravu. Mají hotel s plnou penzí zdarma. Neváží si. Tohle nemůže naše zdravotnictví vydržet. Oba kroutíme hlavou. Taky o cenách ve stánku, kam se chodí lidé dožírat. To je to, o čem mluvím s klienty. Nedosyceni. Žerou. Tloustnou. No jo, ale větrník čtyřicet korun. Kilo hroznového sto dvacet. Jakýpak štráchy. Seš zavřený v nemocnici. Plať!

- Člověče, v Americe prý přijede jednou za měsíc stan. Lidi venku čekají na gynekologa, zubaře...

- No, ten jim vytrhá zuby...

Mám ho ráda i jeho ženu. Klidnou. Radostnou. Optimistickou. Přeju jim oběma zdraví!

Zalévám úrodu. Děkuji za hojnost, Vesmírná inteligence.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-16_Dekujeme_za_hojnost/

Poledne. Telefon.

- Jsme tady.

- Zazvoňte.

- My jsme před bytovkou.

- Tak to jste špatně.

- Musím se podívat na navigaci, asi jsem to špatně zadal.

Asi za pět minut se trefil. Přišel mladý pán. Lesník původem. Vyhodili ho z lesa. Jasně. K devastaci vyučené odborníky z učiliště ve Svobodě nad Úpou nepotřebují. Stačí silní s pilou. Hoch chce vidět ntb. Mám otevřených asi padesát oken. Za minutu změřeno. Vše v pořádku. 

- Je to těmi okny. 

- Není. Nyní jsem byla v hotelu v Peci, včera jsem se vrátila z hotelu ve Špindlu. Nic nevypadlo. Tak teď zas vy.

- Počítač nestíhá.

- Mám nový, silný.

- Máte slabý router.

- Nemám. Půjčili jste mi někdy v květnu jiný, nový, ale vypadávalo to stále.

Copak tam máš, chlapečku, dál!

- Aha, to jsem netušil. Tak si to nahrejte na telefon, až vám to vypadne.

- Posílala jsem vám autentickou fotku obrazovky.

- Raději nahrát na telefon.

- Myslíte, že minutové měření, které jste mohli udělat vzdáleně, stojí tři sta padesát korun?

- Napíšu to do protokolu.

Odjel. Volám na servis. Rozporuji cenu. Venku v autě čekal další chlápek v zrcadlovkách! Tak tohle platím?

- Bylo to na návrh zákazníka.

- Jo takhle. Tak podívejte. My končíme k říjnu.

- K září.

- Platila jsem vám v polovině října.

- První platba byla 22.10., bylo to ale od září.

- Tak takhle vypadá vděk firmy. Zaplatíte jim na celý rok. Připojíte se 22.10. hned vás o jeden měsíc oberou. Hledám nového dodavatele. Dva roky u nich, vcelku bez problému. Ale jen začnete zlobit, hned vás vezme orel soft za ušiska. A když přestanete hrát roli zajíčka, orel vás rozerve. Tak si váží zákazníka. U předešlého dodavatele jsme byli od prvopočátku ještě v paneláku. Jenže jim zarostl vysílač. Strom vadil. Museli jsme odejít. Tady vidíme na náš vysílač na věži gymnázia. Zaplevelená všemi možnými zářiči. Jeden z nich posílá signál k nám. Ostatní září do hlav studentů. Orle, nevážíš si. Je třeba udělat pápá.

Dávala jsem článek o léku, který zmařil čtvrt milionu životů.

https://www.respekt.cz/.../30/lek-ktery-otrasl-medicinou

Zkáza . Thalidomid!

Nacházím koment:

Barbora Doleželová

Bohužel se pár prášků s obsahem thalidomidu proti bolestem hlavy dostalo i k nám.

Zeptala jsem se, jestli tehdy nebo teď.  Prý tehdy.

Barbora Doleželová

Jsem jedna z obětí, mám vývojovou vadu na pravé ruce, protože má matka spolkla jediný prášek s obsahem thalidomidu a znám dva lidi, kteří mají podstatně horší vady

Myslím na tu paní. Vlastně na obě. Na matku. Důvěřivou. Lékům se donedávna věřilo. Tak to bylo.

Volá Linda. Kamarádka chová na vesnici kačeny. Před rokem jí dvakrát vykradli její formanskou hospodu. Stopy ve sněhu. Pak jí živnost zavřeli. Jako všem. Jak se živit. Pekla cukroví. I já jsem ji podpořila na dálku. Tak kačeny. Nejprve jí jich pár roztrhala liška. Ale teď se jí ztrácejí.

- Míšo, tobě je někdo chodí krást.

Půjčila si sklopec. Na kunu. Jenže sklopec někdo ukradl. Kuna to nebyla. Na kunu už nevěřil ani kamarádčin manžel. Postupně se ztratilo devadesát kachen. Kupuje jim kvalitu. Zrní. Jsem zvědavá, koho načape do fotopasti. Lidi jsou odporná hovada. Pomlouvají, lžou, kradou a ... To se tak říkalo. Já lidi miluji. Jsou rozkošní, milí, pravdomluvní, láskyplní. No, každý se obklopujeme svou bublinou. Ale je třeba být furt ve střehu. Přeju si, aby chmatáka chytili. Jo - jen tak mezi námi, včera jsem cestou z hor poslouchala pořad o slovech s Věrkou Ovečkovou. Slovo krást. Karasať. Spojeno s hmatem... Kasánie je hmat. Hmaták - dělal kasu. (Asi hodina třicet - poslouchejte. Je tu i o slovu úžasný. Už mě se záměnou jeho významu lidi štvou.)

https://www.svobodny-vysilac.cz/2021-04-12-vera-oveckova_teorie-puvodu-pisma-a-reci/

Večer. Volá kolegyňka. Budeme spolu v hotelu Tereziánský dvůr. Očkovaná. Aby mohla cestovat. Má obavy, aby ode mě něco nechytila.

- Jak můžeš něco chytit, když jsi očkovaná? Těším se.

Jdu do podmínek hotelu. Ty vorle! Pomátli se. Chtěla jsem si užít jednu noc s Petrouškem. Vířivka, bazén, sauny. Večeře. NE! Volám. Velmi příjemná recepční. Přesně ví, chápe. Souhlasí. Ale platili by milionové pokuty. To oni by je dostali zpět, jenže za jak dlouho. Zrušena noc páteční, ale ruším i noc sobotní. Poprvé za deset let školení v Hradci. Vždycky jsem musívala do Brna, Prahy, Olomouce... No! Péťa souhlasí. Budu dojíždět. :-) 

Půlnoc. Zrzka přišla. Falešnice. Celý den se natřásala před Mourkem. A ten klučík hendikepovaný se nechal. Běhal za ní, skákal na ni, kousal ji a škrtil. Chlap. Zas už běhá do korun. Už se nám zas vrátilo to hravé stvoření před koťaty. Z utahané staré dámy zas veselá kočička. 

Maminko, to z posledního rozhovoru stále platí. Uvízla jsem tu. Nepatřím sem. Zapomněli mě tu. Ale vydržím. Jako ty. Mám tě tu každý den, mami!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2018-08-16_Za_maminkou/

Dobrou noc!