Popletený - den nebo já?

Jsem popleta. Rozkošná. Taková stará popletená babka. :-) Péťa někdy vtipkuje:

- Takhle to začíná.

Nemístné poznámky. :-) 

Dnes - den jen pro sebe. Petroušek v práci, sobotěnka, sluníčko, žádní klienti, žádné školení. Huráá!! Jupíí! Dneska bude prima den. Noženka je zas v jiné fázi bolesti. Mám ji jako ve svěráku. Jdu ji umýt do rosy. Vlastně obě. Pravá si to začala, teď bolí snesitelně. Ale levá! Ta si to užívá! Zdá se, že se můj kůzlečí běhavý týden obtisknul na mé klenby docela s velkým průklepem. Ale mám radost... Každý den to bolí jinak. Nenudím se. Pozoruji své nárty. Asi tři dny má levá noženka tendenci natékat... Jů, takové nohy mají staré tlusté ženské. Tak to ne. Moje noženky jsem štíhlé, zdravé. Děkuji. :-) 

V plánu lečo. Ale změna programu. Petroušek má rád sladká jídla. Zemlbába. Vynikající nápad. Míchám tvaroh s vajíčkem, rozinkami, přidávám skořici, levandulový prášek... Krůtí krk se vaří v papiňáku. Vůně v celém domě.

Volá Petroušek.

- Peťuš, budeš obědvat sám. Máš to všechno připravené. Pojedu do Žirče na bylinky a na řemesla.

Vysvětluji co, kde jak. Dostávám propustku s přáním, ať si to hezky užiju. Přijíždím do jezuitského sídla v Žirči. Dnes tu sídlí Domov sv. Josefa. Bydlí tu lidé s roztroušenou sklerózou. Prohánějí se na elektrických vozících areálem. Moc aut tu není.  Divné. Vstupuji do parku. Přede mnou dvě cyklistky.

- Som akási zmätená.

- Jedete na bylinky? Tak ty budou až zítra.

- Aha. Tak to mám čtyřiadvacetihodinový předstih. To jsem dobrá.

Paní jsou z Horního Maršova. Ptám se na papírny. Už dávno prý nefungují. Měli tam textilky...

- A kde se Vaši spoluobčané uplatňují?

- Ve službách. Jezdí k nám cizinci...

Chvíli cvrlikáme. Jdu do bylinkové zahrady. Vše opraveno. Vše funguje...Krásné. Z jakých peněz? To je budov a budov, kostel s věžemi... Lidé s roztroušenou sklerózou tu mají bezvadné možnosti. Velký park. Potkávám je na vozících. Belhám se k autu.

- Peťuš, za chvíli jsme doma. Ono je to až zítra.

- Přijeď!

Mám cestou domů místečko, kde se často a ráda zastavuji. Vidím odsud do milovaných Krkonošek. Sněžka mává na dálku. Zas se s Tebou přijdu pokochat... Na Černé hoře jsou vidět louky se sjezdovkami... Vysílač. Tam někde je to retenční jezero s šlapadly pro děti. S Lindou jsme měly chuť tam hupsnout taky...

Na všechny směry z našeho města - všude narazíš na stavbu dálnice. 

Aleje lemované jabloněmi. Stromy obsypané. Zítra si vyfotím tu krásu. Dnes svištím k Petrouškovi.

- Uvařilas výborný oběd. Povedlo se ti to. Polévka jak meláska. A zemlbába výbouny. 

Jeho slovo - výbouny. V hromadách zeleniny nehledá maso, ale mašo.

- Peťuš, chvilku si odpočinu na kopýtka, pak budu žehlit. Louskat loňské ořechy. Jablka si nechám na zítra.

- Odpočívej.

Jde stříhat koně u lísek.

- Peťuš, víš, že jsme se asi před pěti šest lety dohodli, že necháme u každého keře jednoho koně zesílit. A tys to zas všechno ohulil.

Nemá rád kritiku. Co nemá. Nesnáší. Nenávidí.

Jde okolo houpačky. Hlásí.

- V rohu vpředu jsem nechal jednoho koně.

- Navaž si na něj pentličku na za rok. Za tebou aby jeden pořád chodil a kontroloval tě, zahradnický synu...

Nevrčí. Spím. Z houpačky zmizlo sluníčko. Vstávám k Micce. Koušou malí noví komárci. Ale pěkně.

- Peťuš, já tam nemohu vydržet.

- Já jsem se schoval. Jak jsem byl zpocený, tak jsem jim chutnal.

Odjíždí na florbal. Velebím se ne gauči. Že bych žehlila až zítra?

Telefon. Petroušek.

- Co sis zapomněl?

- Hele, nemáš dneska divadlo? Potkávám lidi, co s tebou chodí.

Jdu se mrknout do diáře. Hledám náhradní termín dvou představení z jara. Ne. To není ono. Abonentní skupina B. Ty vorle! Já mám dnes první představení v téhle sezoně. Mám díky Petrouškovi čas. Jdu se ohodit. U divadla se potkávám s bývalou kolegyňkou.

- Irenko!! Tobě to sluší. Ty jsi jak ze žurnálu. Vypadáš moc pěkně!

I jí to moc sluší. Hezké vlasy. Hezky oblečená. Myslím, že už jí bude sedmdesát. Je krásná. Maminka jí umřela - už ji nepoznala. Prý paní, co tu chcete? Uměla krásně paličkovat... Dost, Ireno, život, život. 

Představení Rapper s Martinem Trnavským. Zná náš kraj. S Bárou Munzarovou sem jezdí. Ze Smiřic pocházel Luděk Munzar...

Stoupám po schodech. Nahoře jak golímek stojí ochotník s přelepenou pusou.

- Roušky!

Dávám před obličej masku anonymous.

- To si musíte navléknout!

- No to si teda nemusím navléknout.

Ani neargumentuji nezákonností. Slíbila  jsem si včera, že naskakuji na pozitivní vlnu. Chci vstoupit do foyeru. U dveří stojí dva staří ochotníci s rukama křížem na prsou jak bojovníci. Chapi jak hory. Tlusté paže. Vypadají hrozivě. Cvrnknou do mě a shodí mě ze schodů. Zdvihám šáteček. Vynutila jsem si vstup. Je mi to nepříjemné. Komedii o učiteli chemie bych si hezky užila. Divadlo poloprázdné. Nikde nikdo. Strach? Obavy z nemoci? Ty vorle. Vesmírný pane, to mám jako branné cvičení? Hra bez přestávky, zaplaťpánbu. Skvělý výkon Trnavského hodnotíme stand upem. Zamontovával do textu reálie z našeho kraje. Vynikající. Klaní se s mladou pohybově víc než dobrou herečkou. Velmi hezky mu celé představení beze slov sekundovala, tančila...  Oba výborní!  Nemohu tleskat. Nemám volnou ruku. Maska před pusou. Už ať jsem pryč.

Péťa přichází po mně.

- Jaké bylo divadlo?

Vyprávím o cizích mužích, ochotnících, kteří měli ruce výhružně bojovně na prsou. Kdyby měli moc...

- Oni vám to zas zavřou. Neboj.

- Víš, že jsem nemohla dýchat a to jsem měla volno před pusou? Vždycky jsem se zhluboka nadýchla... Kdybych nebyla silná, neprobojovala bych se. Peťuš, takovíhle nýmandi vstoupili do NSDAP. Přišli ti zabrat dům. Poslali tě do koncentráku. To si dělali lidé svým sousedům!! A ono to trvá!! Dej člověku moc...

- To máš pravdu. Tak to bylo.

-A co ty?

Vypráví mi o jedné neuskutečněné svatbě. Nevěsta se pět dnů před veselkou rozhodla, že ne.

- Hm. A to nevěděla dřív? Zahanbila ženicha. Ačkoli, já, kdybych si to mohla vrátit zpět, měla jsem říci ne a vzít nohy na ramena. Byli na mě tři. Neměla jsem u nich šanci. Všechno bylo po jejich. Ivkova maminka mi snižovala teplotu při sváření mléka. Chodila mi přestýlat postele. Ty vorle. Žádné soukromí. Vždycky drželi při sobě proti mně.

- No, na ni by jich tam bylo pět.

- Aha. Vzala roha. Mohlo se cokoli přihodit. To třeba byla poslední kapka... Něco pochopila. Nesuďme. Vlastně to dobře skončilo. Hosté ze Slovenska by stejně nemohli přijet...

- Chjo. jak to bude příště? Zas bude divadlo poloprázdné? Mám divadlo tak moc ráda. 
- CISka končí.

- Jak končí?! Kam budu chodit na předprodej!? Takže divadlo...

Ráno jsem si sedla k počítači a začala psát:

Občas uklouznu do negace. Zapomenu hlídat myšlenky. Dobrá nálada, pozitivní mysl, má věta To dáš - zdroj výhradně bílé energie. Včera jsem se oprostila od hadrového trápení. Zapíchla jsem nohy do země. Přestala na zlé útoky reagovat agresivitou. Co člověk, to názor. Ty své měním, s nimi i zvyklosti; už není, co bylo. Je třeba přijímat s laskavým pochopením a nadhledem ty, kteří nedolezli ze dna sudu k jeho okraji. Tvrdě spí. Obhajují nesmysly. Vracím se zpátky do školy. Co jsem se naučila, třídím. Většinou dogmata. Ta jsem předávala s nadšením, láskou a entuziasmem dál v literatuře. Některé ze společenských věd dnes už považuji za pavědy. Ty, kteří se stále drží poctivě toho, co do nich bylo nalito, opravila jsem překlep - nablito, nemíním kritizovat, soudit. Na FB se prezentuje tolik spáčů. Jen ťuknu a dostanu co proto. Asi před třemi čtyřmi lety jsem  vyskákala ze všech možných skupin. Jak tam ceknete něco proti, hrr na vás. Taky když jste v nějaké skupině, nemáte tam co psát své názory zbytečná ztráta času a energie. A buzení temné energie zlosti. Ti, kteří vyskakují jak čertíci z krabičky jsou nešťastní, nevědomí, sebestřední nebožáčci. Nerada bych k nim sklouzla. Žádné skřehotání, skřípění zubů. Až nebudou strádat nedostatkem lásky, pochopení a opuštěnosti, pak otevřou oči...

Branné cvičení - mám se smát? Vesmírný pane, vtipálku! Vlastně bylo to hezké. Jen nezapomenout kontrolovat myšlení. Všechno je v pořádku. Stát si za svým. Nejsem stádní. Tečka. Linda včera jela na nějaké zahájení do Českého Krumlova.

- Tady je víc lidí než má být.

- Já mám pátou řadu sedadlo... Sedím dobře.

No, neseděla. Někdo si to odpočítal očima, někdo šel podle bočního značení. Zkrátka zrušili pátou řadu. Řehtaly jsme se tomu. Péťa by dodal:

- A tak to ma byť.

Jo. Obstála jsem. Prožila hezký den. S bosou nohou v trávě, pod sluncem. Do Žirče s denním předstihem, do divadla málem vůbec ne. Veselý den! Co by na to řekl dr. Svoboda? Na co se chystá mozek?  :-) :-)

Dobrou noc!