Poprvé na běžky. Večer o Roxolaně

Falešná Žofinka. Způsobně čekala před dveřmi ložnice. Žádné dobývaní se dovnitř. Žádné ničení dveří. Uvěřila jsem jí-

- Žofííí, pocem, dobré ráno!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-30-rano

Klušeme z koupelny. Je rychlejší. Šup! Žabák s kývajícíma se nohama žuchnul z police dolů. Stáhla ho. Beru noviny. Žofka už ví. Točí zadními jak kreslená zvířátka Tom a Jerry. Kolik věcí nám už shodila, zničila, rozbila. Kdy to skončí?! Místo abych se těšila na stromeček, mám obavy. Jak jí může napadnout vyskočit na polici s košíkem levandulí, s petrolejkou... 

Přemýšlím, jestli na běžky. Ale mohla bych. Jenže je málo sněhu. Volá Petroušek. Svěřuji se, že mám chuť  jít do polí. K řece. Běžet.

- Jdi se proběhnout. Zkus to!

- Když tak popojedu nahoru za Chvalkovice ke svému lesu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-30-poprve-na-bezky

Váhám. Půl druhé, klušu. Naší ulicí po ploše u plotů zahrad, kde vždycky při Brutalu stanovali festivaloví hosté. Sněhu je tu dost. Než se snesu dolů do luk z prudkého kopce, jé, to se vždycky bojím. Běžky na sjezd neumím z kopce ovládat. Povedlo se. Jsem na poli. Vypadá to dobře. Dvě louky. Menší po obvodu km, větší za viaduktem 1,7 km. Ty obvody mi řekl jednou už za šera chlápek, co stál u sloupu viaduktu. Docela jsem se ho lekla. Ty vzdálenosti mi zůstaly v paměti. Dám dvě a dvě louky. Povídali… Funím. Je třeba trénovat. Někdy v zimě dám klidně velkou louku pětkrát. S lehkostí, s přehledem. Bez zadýchání. Když jsou krásné sněhové podmínky, nádherná stopa. Jen letíš. Dnes dvě velké, jedna malá. Udřená jak pes. Sněžku vidět nebylo. Sluníčko se prokousávalo skrz vrstvu nánosů. Rozhlížím se, jestli neuvidím takovou tu óbrmyš. Nutrii? Nebo tu druhou? Obě hnusné. Pardon, Přírodo! Láska, láska. Ne, ne. Dnes mě neděsí. Hladina Labíčka tichoučce plyne. Přes řeku na cyklostezce frčí cyklista. Nedoporučovala bych. Ledovka. U nás jsme doma říkali ledovatka. Kochám se. Prohlížím si pupeny stromů. Plynové potrubí vedoucí přes louku i řeku je cítit. Místy je sníh vyfoukán. Tam, kde je ho hodně, tam to sviští. Pozoruji vilku tam nahoře u cesty. má oblíbená. Modré rámy oken. Dostává nový pláštík. I dnes, když trošku mrzne, na lešení je hluk. Bývala krásná, otlučená, přesto důstojná, v šedém lajblíku. Modré obroučky skel ladily s šedou, spíš pepitem. Jak je vidno, oblékají ji do žlutého. Holka, změní ti vzhled. Fotím ji z luk. Nahoře na okraji cesty se zdvihly nové domy. Vůbec se mi nelíbí. Víte čím? Protože krásná přírodní divoká stráň nahoru k cestě je zlikvidována. Stojí na ní podpůrná kamenná zeď. Bléé! Velkou louku mám jednou... Dám ještě druhou. Moc se mi nechce, ale chci se zpotit. 

Klušu domů. Vystoupat kopec. Přecvakat asfaltku. Po travnatých plochách svou stopou projet k domu. Slyším hrablo.

- Peťuš!

- Už seš tady?

- Už? Hodinu a půl. Já nevím, proč jsem si brala batůžek. Hedvábné kšíry mi stále klouzaly po bundě s ramen. Bolí mě křídla.

- Proč sis ho brala?

- Myslím, že jsem podvědomě myslela, že se vrátím a vyjedu kousek výš. Tak abych měla doklady…

- To si můžeš nastrkat do bundy.

- Pojď mi natřít křídla.

Jdeme dovnitř. Odházel sníh. Prohrnul cestičky zahradou. Micinka se jimi vždycky proháněla. Na její dlouhou srst se lepily kuličky sněhu. Teď máme kočky kamnové. Nějaké cestičky v zahradě je nezajímají. Petroušek mi krásně palečky nahmatává bubliny ve svalech. Prý cítí, jak to lupe. Bezva. Ještě krk. No, na první výběh dobré. Ale jinak nic moc. Málo jsem toho uběhla. 

Zlobivá Žofka mě vítá. Dělá, že je hodná. Lísá se. Falešnice. Stále vymýšlí, kde mi co zničila. MOc se jí líbí záclony. Zadělávám na chleba. Mám krásně nakynutý kvásek. V pět mám v knihovně vyprávění o Roxolaně. Šup, šup. Místo kvasnic kvásek. Těsto na ošatku do trouby pod utěrku na 35°C.

- Tak copak s tím mám udělat?

- Tady mi zbylo vajíčko z vánočky, tak chleba povlažíš bílkem, ať se ho zbavím. Tady je slaná voda. Chleba pak dej na mřížku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-30-roxolana-farinelli-palac

Uháním do knihovny na Přátelské posezení s paní Konvalinkovou. Její přednášky nemají chybu. Je vždy perfektně připravená. Vyprávění dokumentuje obrázky. Umí vyprávět tak, že se v ději neztratíte. Dnes o Roxolaně. Kdo to byl? Někdy okolo roku 1530 vládnul v Osmanské říší Sulejman I. Měl při sobě jen dva lidi, kterým mohl věřit. Pobočník a první rádce Ibrahim Paša. Tím druhým byla Roxolana. Kde je její původ? Někde na hranici Polska a Litvy. Snad dcera kazatele. Při osmanských nájezdech ji zajali. Pěšky ji vedli z Litvy s otroky do Kefetu, černomořského přístavu s největším trhem s otroky z celé Evropy. Bylo jí patnáct let. Zářila bílou pletí. Dlouhé blond vlasy. Ibrahim Paša ji koupil pro Sulejmana jako dárek. Dostala se do harému. Tři sta žen. Služebná k ruce k manželkám a dvorním dámám. Sulejmánova matka Valida ji vybrala, aby sloužila první manželce sultána. Valida rozhodovala o osudech v harému. Roxolana věděla, že je třeba se přizpůsobit, aby přežila. Přestoupila na muslimskou víru, ovládla abecedu, jazyk. Naučila se číst Korán, dvorní etiketu, chování k dětem, manželovi. Naučila se hrát na jejich hudební nástroje. Se vším se seznámila, vše zvládla. Harém byl střežen přísně. Panenství bylo bohatství. Komodita k obchodování. Hlídali kastráti. Dvojího druhu. Černí a bílí. Černí měli provedenu kastraci i horní části i dolní části pohlavního ústrojí. Nesouvisí to s barvou kůže. 

- A jak čůrali?

- Dávali si rákos.

Bílí kastráti měli odebranou jen spodní část ústrojí. Byli žádáni u vdaných žen. Nehrozilo početí. 

Černí nebyli jen černoši. Černí znamenalo – jako že jejich život byl černý, všechno mu vzali. Jeho život skončil.

Když volili papeže, musel se posadit na židli s otvorem. Sbor se musel přesvědčit, že je muž.

Úchyláci.

Kastráti mohli do pašových komnat. Většinou zastávali vyšší fce. Byli bohatí. Neměli komu jmění odkázat.  Některé děti okolo tří až šesti let kastrovali, aby se jim zachoval jejich krásný hlásek. Jedním takovým byl Farinelli. Nádherně zpíval. Varhaník řekl jeho otci, jestli chce zachovat krásu andělského hlasu, ať ho nechá vykastrovat. V té době ženy nesměly účinkovat na jevišti. Kastráti hráli jejich role. Mutace se nedostavila. Měli značný hlasový rozsah. Kastráti vyrostli do vysokých postav. Měli krásné zženštilé obličeje. Jejich kosti a kloubní chrupavky byly lehce zranitelné. Zastávali vysoké fce. Farinelliův otec byl starosta. Rodina Fariniů platila těmto chlapcům studia. Farinelli zpíval tři a půl oktávy. Tón držel jednu minutu. Na jeden nádech zazpíval sto padesát tónů.

Harémy byly v Egyptě, Persii, Emirátech, Japonsku, Číně, Rusku. V Rusku byly do roku 1717. Zrušil je Petr I. Veliký. Jmenovaly se těrm. Těrm byla věž. (Slyším slovo ťurma) V těrmu se chránila počestnost dívek a dam z lepší společnosti. Byly to vysoké věže. 

Roxolana žila skoro celý život v paláci Topkapi. Valida si všimla bílé blonďaté hlavy. Když byla předvolána k Sulejmánovi, vyprovokovala Roxolana hádku s první favoritkou. Sulejmánovi vzkázala, že má škrábance, vlasy vytrhané. Omluvila se, že nemůže přijít. Volal si ji postupně častěji a častěji. Až si ji nastěhoval k sobě do paláce Topkapi. Sulejmán vyhodil první ženu i s dětmi. Její místo postupně získala Roxolana. Důvtipná. Krásná. Vzdělaná. Sulejmán jí dal jméno Hürrem = roztomilá, veselá, zábavná.. Odpovídala na nóty, srovnala vztahy s Polskem, pod jejím vlivem na Polsko nebyly osmanské nájezdy. Postavení první ženy si držela čtyřicet let.

Wikipedie:

Po oficiálním svatebním obřadu Sulejman pozvedl Roxolanu do pozice baš-kadin, hlavní ženy. Dal ji jména Haseki ("Milá srdci" – toto pojmenování se od té doby stalo oficiálním titulem sultánek, resp. hlavních žen) a Hürrem (z perského خرم – ḫurram, "Radostná" či "Radostiplná"). Hürrem byla nejen zkušenou milostnicí, ale i inteligentní, zajímavou společnicí, skvěle se orientující v umění i státních záležitostech. Ve dnech odloučení – Sulejman za svůj život uskutečnil 13 vojenských tažení – si manželé dopisovali vytříbenými verši v perštině a arabštině.

Dopis Hürrem polskému králi Zikmundu II. Augustovi, napsaný roku 1549

Hürrem, jedna z nejvzdělanějších žen své doby, přijímala zahraniční posly a vyslance, odpovídala na dopisy zahraničních panovníků, vlivných velmožů a umělců. Měla tedy pravděpodobně významný vliv na osmanskou zahraniční politiku; zachovaly se její dva listy polskému králi Zikmundu Augustovi, v nichž vyjadřovala účast po smrti Zikmunda I. Starého. Existuje teorie, že relativně vlídná Sulejmanova politika vůči Polsku měla svůj původ v Hürremině vlivu, jež pociťovala stále silné vazby k rodné zemi.

Beseda krásná. Po ní jsem se šla zeptat ještě na spoustu věcí, které spěchající posluchače nezajímaly. Klusali domů. Jedna z žen mi doporučila přečíst knihu XY. Jak jsem v klidu a pohodě, docela mě dohřála. Úlisná, jedovatá poznámka. Nikomu nedoporučuji, co si má přečíst. Každý ať si čte, co je mu libo. Co je jeho zájmem. Kdybych měla doporučit svou četbu, asi by se baba prohnula.

Dnes jsem jela autem. Doma mě čekali moji. Chlebíček Petroušek dopekl.

- Peťuš, víš, co? Já jsem tam dala místo kvasnic kvásek. Mohla jsem ho nechat klidně kynout až do teď.

- Je krásný. To sníme.

A dodal jeho charakteristickou větu, které se řehtáme my i ti v Krkonoších.

- S. na to!

Ano. Pravda.

Krásný den! Ve zdraví! Bez léků. Pět kapek MMS jsme si dopřáli. Žádné poťouchlé vzteklé jedovaté lidi okolo sebe. Vojenské štváče a služebníky. Ne, ne. Inteligentní mírotvůrce mám v oblibě. Co chtít víc? Jen MÍR a lásku. To stačí. V kondici si užívat sklonek života. 

Za oknem slyším vlak. Projíždí přes železný most. Koleje duní. Z mostu před asi třiceti lety skočila jedna pro mě velmi hodná paní. Bála se nemoci. Nedovedu si to představit. Dnes jsem pod mostem běžela. 

Plamínek ve skleněném svícínku mihotá. Dohořívá. Darovala i ho před pár lety Jaruška. Jdu se podívat, co je na skle natištěno:

IRENA - sebevědomá, odvážná a vlídná. 

No jasně. To sedí! To jsem já. 

Dobrou noc!