Portáškový, růžohorkový, pecký
Budík. Co se děje? Rychle si uvědomit realitu. Jo - vyžehlit, co potřebuji, umýt vlasy, nejprve ze všeho obstarat kočky. Umíchat Petrouškovi na odpolední svačinu tvaroh s jahodami a balit.
Kočičí korálky lítají bytem jak diabolky. To nezachytíš. Dupou jak koně. A ven! Chudáčci tloukli na sklo. Chtěli do lidské společnosti. Pošťačka - dopis. Notářské nicky - tři byly - v parnu naražené ksichtoklapy bez ohledu na soudní rozhodnutí o nezákonnosti. Nechcete se mnou jednat bez? OK. Prý vypořádání majetku není omezené časem. A koukejme. Je omezené. Potvory. Tak ještě odpovědět - ne, neměla, neměla. Maminka nám vše rozdala. Neměla už nic. Náklady na pohřeb - po tom Vám nic není. Tečka.
- Mami, tak už pojeď. To jsem ještě mohla být u Kittynky.
Péťa se tu objevil. Přijel zkontrolovat kočičáky. Jsou umístěni na terase. Za dvě hodinky už zas budou poletovat v trávě. Jen mě děsí - dva půjdou sice spolu, ale do bytu. Jestli poznali přírodu, nevím, nevím. Snad si zvyknou, muzlíci.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-27_Do_Pece/
Jedeme. Vyhlížím místa, odkud uvidím Sněžku. Mou horu hor. Objeví se na obzoru, v jednom místě přímo před autem na konci silnice...
- Mamko, abychom nechodily po stejných trasách, co kdybychom šly na Danielku a pak na Protášky...
Svoluji. Pojedu lanovkou. Naiva. Jak jsem stará, tak jsem... Hotel Hradec - dvě slunce nás vítají u recepce. Ochotní; vstřícní. Nic není problém.
- A budete chtít kufr odvézt na pokoj?
Oproti loňsku, kdy zrovna touhle dobou otevírali, nebe a dudy. Za recepcí stála Slovenka. Neuměla, nevěděla. Tihle? Šikulky. Kluci jak panny. Jeden praktikuje ze střední hotelové školy - juchů! Nová generace. A druhý už je v pracovním poměru - ve zkušební době.
Rozhlížím se. Nikde žádný pablb. Jak to poznám? No, pokud si někdo zamezí vstupu vzduchu do mozku, natáhne na nos zednickou pomůcku, kterou lze nosit jen asi šedesát pět minut nebo roušku jako ochranu, pak je to jako když se chrání před mouchou pletivem.
Kufry nám ukládají. Vyrážíme. K Danielce - uf.
- Mamko, tady se dáme tudy.
- Lindo, to by nás dovedlo nahoru na Růžovou horu.
- Počkej, jo, máš pravdu. Ano, trasa vede tudy.
Hned v začátku jsem ostražitá. Řekne jako vábničku Danielku, najednou budeme na Sněžce. Pěšky.
Nejprve zvracím plíce, mám obavy, že půjdou i játra. Odpočívám. Vidím Lindě stále záda.
- Hele, Lindo, znáš ty mrňavé částice, jak když se na ně koukáš, tak se chovají nějak. A když ne, tak se chovají jinak? Viděla jsem takový pokus - animační. Tak kdykoli ty se nade mnou zjevíš na asfaltce, budu dělat, že jdu. Jakmile se otočíš, zastavím.
Poktáváme manželský pár. Pán učí na Karlovce - nějakou vědu jako stát a právo, nebo politologii... Už studenti se učí o čachrech machrech. Aby uměli.
- Tak sis odpočinula. A pokračujeme.
Řehtám se. Táhne mě jak froca. Takové ty uklidńovačky.
- Mamko, už tam budem. Támhle bude rozcestí a tam se dáme vpravo.
Furt ve střehu. Konečně vycházíme u Danielky. Asi před deseti lety jsme tu trávili jarní prázdniny. Lyžování za okny. Ale Portášky - moc bolí stehna. Divně klopený kopec. Lanovka jezdí. Taková ta stará historická dvojsedačka.
Od Danielky dolů nedohlédneš. Přemýšlím. Na lanovku ne. Než doběhnu dolů, lanovku mohou vypnout. Vyplatí se zdolat kopec.
- Mami, tak ty jdeš se mnou?
Asi mi nic jiného nezbyde. Musíme dát pozor - Hoferovi vyhánějí lidi z luk.
- Hele, jak tak koukám na vrchol, je to jak na Solisku; kdykoli si myslíš, že už už budeš nahoře, je to falešný vrchol. Klušeš dál k dalšímu jakoby vrcholu.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-27_Na_Portasky/
Linda mě takticky vleče do lesa. Abych neměla starosti, jestli už jsme tam. Z lesa nic nevidíš. Jen nekonečný kopec s kmeny smrků. Pěkný stoupák. Lesem! Kouřová clona. Sedám na lesní trávu.
- Mamko, chceš jít po vrstevnici nebo tam chceš být rychleji?
Bacha, zase taktizuje.
- Po vrstevnici? To je tudy. Jasně, že jdeme přímo nahoru.
- Tak to půjdeme takovou pěknou vyšlapanou cestou.
Ukazuje na kameny, kudy se prohnal před nedávnem přívalový liják.
- Tomuhle říkáš krásná cesta?
Stoupáme krok za krokem. Ona se někde odklání vpravo. Jdu si stále poblíž kraje lesa. Míjíme něčí pomník mezi stromy. Železné lyže, mramorová deska. Umělé kytky. Asi ho měli rádi. Jenže jak se sem takový kusanec od sjezdovky dostal? Co blbnul? Adrenalin mezi stromy?
- Mami, vidíš! Jako bonus pomník v lese. To každý nevidí.
Linda ukazuje na místo, kde se mi odepla lyže a v potůčku pod sněhem jsem hrabala jak blázen, jen abych lyži našla. Nakonec našla.
Zase se mi ztrácí mezi kmeny. Už vidím mezi kmeny Portášovu boudu. To neznamená, že - jak by se zeptal oslík ze Shreka - už tam budem? - Ne, nebudem. Tuhle otázku mám dnes permanentně na mysli. I na rtech. Vycházím na posečený plácek. Krásně se šlape. Kam se mi poděla Linda? Mává na mě o cestu výš. Kde se vyloupla? Konečně - už jsme tam.
Vybíráme polévku česnekovou, s játrovými knedlíčky, gulášovou - to bude samá mouka, bramborovou se škvarkovou plackou.
Hm. Usedáme na stranu s výhledem na panoramata - Heduš Homolková by volala na Ludvu:
- Táto, to jso panoramata, co?
Ludva by přitakal. Černá
hora s vysílačem na obzoru... Pražská, tam někde tuším Kolínskou...
Vyvolávají naše číslo. Linda nese na táce dvě misky s dvěma koulemi bílého pečiva. Brr. Co to je? Škvarkvou placku jsem si představovala něco jako kramflek.
- Jedu dolů lanovkou.
- Já jdu na Růžohorky.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-27_Na_Ruzohorky/
- Pamatuješ, jak jsme tam šly, vy jste byly maličké. Na Růžohorkách malý kelímeček džusu za strašné peníze. Koupila jsem každé z vás. Sama jsem si od vás maličko cucla. Dnes mě napadá, že jsem vám to měla zředit vodou...
Linda připomíná historku, jak jsem ji na lanovce na Portášky do ucha nakazovala:
- A nebudeš říkat, že tě bolí nožičky, ano?!!
Po výstupu a pár krocích na Růžohorky se ozval tichý hlásek:
- Maminko, mě bolí ručičky...
Stoupáme k lesu. Stačilo by pár kroků, koupit jízdenku, důchodcovskou, se slevou...
- Hele, lidi jezdí. Sedí. Vezou se.
- Mamko!
Jdu s ní. Nenechám ji jít samotnou. Šlapeme po zpevněné cestě. Před padesáti lety, ještě asi před třiceti jsme tu zdolávali na lyžích hupy. Potkáváme samé normální. Děti tu mají eldorádo. Neviděla jsem dnes jednoho jediného sebepoškozovače. Dokonce to soud opět zrušil. S třídenním odkladem. Vojtěch - šmejd z Aspenu. Zazpívá, a to je vše. Koupí si lidi. Bezcharakterní loutka. Vypadal, jako že neumí do pěti. On umí i do dvaceti.
Zaplétáme hovory s lidmi. Pejsek se zaběhl. Paní volá na Růžohorky. Už ho vedou. Co musel zažít strachu. Prý běhal nahoru, dolů, zmaten. Už je u páníčků.
- Mám dojem, že sem přijeli všichni, kteří nechtějí mít nic společného s šikanou a opičárnami na hranicích.
Hned nás mladý pár z JIhalvy vyvedl z omylu. Oba jsou naočkováni. A prý dobré!
- Mami, víš co v Izraeli?
- Vím. Mladí hoši tam mají ve velkém po půlroce od očkování zánět srdečního svalu... Včera jsem poslouchala dr. Waksmundskou z Volného bloku na Svobodném vysílači. Ona asi pitvá lidi. Myslela jsem, že je obvodní. To je fuk. Jmenovali tam strašně dlouhý seznam příznaků. Narkolepsie, zánět mozku, osrdečníku, srdce, infarkty... Dokonce i rakovinu to vyvolává. Jenž když je to pár měsíců po tečce, lidé omámení svatou bednou řeknou, že už byl starý, on se léčil se srdcem, on na to trpěl...
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-27_Z_Ruzohorek_do_Pece/
Na Růžohorkách akorát zavřeli mléčnou farmu. Ve čtyři odpoledne - asi mají vyděláno. Volala jsem sem z Portášek. Paní povídala - do čtyř. Tak nic. Tak slez! Spouštíme se dolů do Pece. Kamenný chodník vyzývá k opatrnosti.
- Mami, ještě asi devět set metrů, jsme dole.
- Jak to můžeš vědět?
- Podle kamenů.
- Prosím tě, tady je stále stejný potůček přes cestu, stále stejné kameny.
Opravdu - konejšila mě. Po hodině už slyšíme zvuk vody.
- Mami, támhle je lávka.
- A tady jsou borůvky.
- Jedu si přeparkovat.
Sedám a mlsám. Lávka o pár metrů níž na dohled očí. Jenže mě nikdo nevaroval, že dostat se k ní po kluzkém jehličí - nadstandardní výkon pro mladého, natož pro pětašedesátiletou stařenu. Obcházím vyměřuji si kroky. Není se čeho chytit. Konečně. Podlézám lanko. Čtu: Zákaz vstupu. - Kdo by sem lezl? Vždyť to ani nejde. Nad hlavou lanové centrum. Přecházím lávku. Proti mně zas ten obrovský dům s nápisem Kovárna. Ne. To byla taková malá pyramida. Na Horizontu řediteloval nějaký Procházka a Kovárna spadala pod Horizont. Malá pyramidální stavba; kuchyně, příslušenství. Támhle u kapličky jsem jednou ztratila svou originální náušnici se lvem a na druhé s nápisem Hic sunt leones. To psali na staré mapy Afriky. Varování. Zde jsou lvi. Příště jsem přišla na diskotéku. Říkám personálu o své ztrátě. Jestli ji někde nevymetli.
- Hele, je to tahle?
- Kdes ji našel?
- Dole u kapličky. V ledu.
Tak mám extravagantní zde jsou lvi pár dodnes. Stály na Karlově mostě strašné peníze. Asi devadesát korun. Toužila jsem, koupila jsem. Ještě měli přívesek. Ale dalších osmdesát korun už jsme nemohla dát. Samoživitelka se dvěma dětmi.
U recepce nás už vítají. Má bagáž je na pokoji. Lindě berou tu její. Hotelovému sluhovi říkám:
- Já si vás pamatuji. Vy jste tu byl už loni.
- Já si na vás taky vzpomínám.
Recepční:
- My jsme vám dali lepší pokoj.
- Vy jste unikátní!
- Někdo se omluvil, změnili jsme mu termín.
Pán s bagáží nás vede nahoru.
- Budete bydlet v naší severní věži.
Tak dnes píšu ve věži. V severní.
Po výkonu ihned Herbalife výživa.
- Lindo, co kdybychom šly podívat se po hospodách. Co tu kde nabízejí?
Navrhla naši oblíbenou hospodu Na Peci. Plyšák tuhle stařičkou stavbu zachránil před demolicí. Jdeme po grilech, pizzeriích, nakukujeme do hotelu Krokus... Vyhýbáme se odporným stodolám. Hnus. Fuj. Kdo tady tahle monstra mohl vystavět! Jak to schytaly tyhle krásné perníkové domečky ve stylu horských bud. Ejhle, po třiceti letech jiný pohled. Krásné. Pohádkové. Kdysi tu měl byt Václav Klaus. Asi dosud má...
- Dobrý večer! Můžeme si sednout venku?
- Můžete. Přijdu za vámi.
Jen si vybereme místo, je tu. Příjemný pán, rychlý, jídlo horké, skvělé.
Za mnou kavárna Corso. Z prvního patra jsme odsud sledovali po revoluci cvrkot na křižovatce. Policisté neznali jazyk. Bylo komické sledovat jejich řeč rukou. Roztláčeli auta, která zastavili na ledě. Zdá se, že Corso funguje. Naproti za velkou moderní barabiznou jsem jezdívala s holčičkami k Vaněčkom. Pán číšničil v cukrárně Máj nebo pingloval v Corsu. Bydlení v jejich vile - pohádkové. Vedle bydlel vlekař Tomáš Porubský. Jeho táta prý pronajal mnohdy dům, že sám spal ve vaně. No jo, to bylo před čtyřiceti lety.
- Mami, hotel Hořec. Tam jsi nás vodila na Velkou sýrovou loupež. Ten hotel mám spojený s Velkým tvrdým Mervinem.
Trošku se mi zalily oči. Všude jsem je tahala s sebou. Jak mamka nás.
Dnes odpoledne mě napadlo, že ještě musím zavolat mamce. Za hodinku myšlenka, co asi dělá mamka. Mamka už nedělá nic.
- Mami, tady točili Holku na zabití. Byly tu krásné záběry - k autobusu, všechno tu bylo vidět.
Petroušek prý kočky vyndal do zahrady, kde jsou zvyklé. Teď večer už je zazimoval. No jo, ale domů.
- Hlavně, ať neorvou sedačku! Dej je na noc na terasu.
Ať si to tam udělá podle svého.
Dnes mám hotovo brzy. To asi že jsem prožila hezký den. Děkuji, Lindi, za pobyt. :-) K narozeninám.
Dobrou noc!
P. S. Odjkaživa, ať jsme nocovali na boudě Alena, na Javořím mlýně, u Vaněčků, na Lokálce - kdekoli - vždy bylo slyšet řeku. Teď slyším zvenčí vzduchotechniku z monster, která tu postavili na zbořeništích původních horských bud a chalup s vykrajovaným krajkovým ve štítu, okolo oken, stěn.
Loni jsem v časopise Veselý výlet četla právě o začínajícím turismu na loukách a kopcích, kdes se pásly krávy a horalé nechtěli ani slyšet nic o vysázení aleje pro letní hosty. Aby mohli korzovat. Vždyť by pod stromy nerostla kvalitní tráva pro dobytek! Tam jsem se dozvěděla o zdobených verandách a přístavbách. Takový byl i Hradec. Dávno není. Dnes budova ze skla a betonu. Jak asi tlačí do země svou hmotou...