Posilování s Petrouškem něco neuvěřitelného :-)

Vstávám hodinu před budíkem. Zakládám těsto na chleba. V deset na lymfomasáž. Vracím se. Od našich vrat odjíždí DPD. Pán mě zbliknul. Hodil zpátečku.

- Dal jsem Vám balík přede dveře.

Nevím, jak to dokáže, ale vždy se s DPD spojím, dohodnu, nikdy se nestalo, aby mi balík nedoručili.

Skyp s maminkou.

- Dobré ráno!

Maminka radostná.

- Mami, ty máš dobrou náladu!

- Dnes je mi všechno jedno.

Škoda, že si to nepamatuje ani pět minut.

Nemám nic připraveno. Ostatně jako vždycky. Nahazuji témata, jak mi je vnukne Vesmír. Ale dnes se mi povedlo! Vzpomněla jsme si na pejska své sestry. Bobík. Malé štěňátko někdo odložil u školy. Plakalo. Vzala ho do kanceláře. Dala mu najíst. Vzala ho domů. Když odjížděli v létě do Tater, hlídávávala Bobíka maminka. Někdy jsme ho brali na chalupu. Tolik příhod s ním. Tolik! A mamka si je vybavuje. Dnes jsem nedala tu nejúspěšnější. Stačilo zavzpomínat, jak se ten chlupatý mizera uměl rozplynout. Nenápadně. Měl na to systém. Vzdaloval se ve velkých kruzích. Když člověk ztratil obezřetnost, šup a byl v tahu. Mamka by řekla v talónu. Když ho šel švagr po vesnici hledat, Bobík věděl. Byl tak chytrý, že se někde přikrčil, ani nedutal. Švagr okolo něj prošel, Bobíkovi se prodloužila svoboda. Někdy ucítil jeho pohled. Otočil hlavu.

- Bobíku, ty potvoro jedna! Tak jdeme!

Půlhodinka tak rychle utíká. Bylo by fajn ještě půl hodinku pro oživení odpoledne... Nejde to. Aspoň vidím, že má dopoledne mamka čajík, kapesníčky, že je učísnutá... Nevidím na ostříhané drápy na nohou. Pedikúru jsem objednala před dvěma měsíci! Musím se zeptat, jestli marně. Stříhání nehtů by mělo patřit k základní službě. No jo, ale když má drápy jako vorel... Sama bych to neuměla. To už bych volala kováře.

Petroušek už je z práce doma.

- Tady bylo ve schránce... Ty máš pech. Jednou vytáhneš paty z domu, už je tu nedoručený dopis.

Volám na poštu. Už toho mám dost. Minulý týden jsem se z mailu dozvěděla, že 4.10. skončila úložní lhůta doporučeného dopisu. Nikdo nezvonil. Ve schránce žádné upozornění. Žádná výzva. Nic. Bordel na bordel by řekla moje maminka. Nikdo nebere. Polední pauza. Hledám v mobilu telefon na oblastní ředitelku. Nemám. Jdu hledat na net. Volám. Jasně, polední pauza. Už se napapánkovali. Za chvíli volají zpět.

- Asi před měsícem jsem s vámi řešila nedoručený dopis; asi týden před tím jsem se k opět nedoručenému dopisu dostala právě za týden!!! A to mi leckde běží čas. Minulý týden mi vůbec nedoručili, ani se mi nedostal do ruky; pošta ho vrátila; dnes jsem odjížděla z domova za minutu deset a v 9.40 prý jsem nebyla doma. To je lež, jak věž!

- To jsem nebyla já, ale zavolá vám paní ředitelka.

Ve chvilce volá. Opakuji, jak nám naše pošťačka po třiceti letech kvalitní práce a svědomitého doručování odešla do jiného oboru. Melduji, jak jsem v deset měla být na RHB, odjela jsem z domu za minutu deset, ale oznámenka hozena do schránky v 9.40. Diktuji nějaké RR; prý zavolá.

Omluva, že dnes už ne, to je jasné; v jednu už jsou všechny doručovatelky doma. Chci, aby zjistili, co to bylo za nedoručený dopis a kdo to má na svědomí. Šlendrián. Nejen Česká pošta. To je Česká spořitelna. Ta mi sebrala peněz. Zapomeneš vypovědět, zaplatíš ještě půl roku... České dráhy. Ani nemluvím.

- Přivezou nám dřevo, ale nemusíme ho složit dnes. Jdu vyjet tvé auto.

Chystám se. 

- Chci to složit dnes.

- Ale začíná pršet.

- To neva. Vyjde slunce. 

První kolečko. Každý špalek z jiného lesa.

- Péťo, to se nedá rovnat. Každý pes, jiná ves.

Jenže jsem šikovná. Vyrovnávám první řadu, druhou řadu, třetí řadu...

- Už máme polovinu?

- Ani náhodou. Mám strach, kam to dáme. On toho přivezl víc. Ale je to za polovic.

- Hm, tak to jsou krásné špalky. Jen se to špatně rovná. 

Mám ráda tetris. Hezky zapadnout jeden do druhého.

- No, musím říci, až se mi nechce, že jsi šikovná. Jak krásně jsi to vyrovnala. Ale nevejde se to. Ještě tak deset koleček. Možná víc!

Jdeme omrknout pod stání hromadu. Rukou dělím hromadu na pomyslná kolečka. 

- Prosím tě, jeden, dva, tři, čtyři, pět koleček. Ale musíš je hezky vyrovnat s vrškem. Jinak jich bude deset.

Rovnám kolečko, pěkně tam špalky ukládám. Petroušek udělá drn, drn a hotovo.

Máme tři koje. První. Druhou. Třetí. :-)  Logicky. Do první ukládáme dřevo, které se bude brát až třetí rok. Ve druhé bereme dřevo právě letos. Tedy ve druhé je první rok. Ve třetí budeme brát, až spotřebujeme druhou kóji. Že tomu nerozumíte? To neva. Máme tam na trámu cedulky. 

- Peťuš, musíme to letošní přerovnat před to druhoroční. Celé to vyrovnat vedle. a do prázdné kóje dáme ten dnešní zbytek. 

- Víš co to je za práci?

- No, vím. Tak podávej. A nepraš na mě.

Odrovnáváme asi dvě řady.

- Peťuš, pojď, navezeme ještě maximum do bedny na terase.

Běžím před ním. Bednu rychle vyprazdňuji. Plním koš u krbových kamen. Hranici ke krbu vyrovnávám, jak to nejvíc jde. 

- Kde to je?

- To víš, hodně jsme topili.

Dělám si legraci a úhledně skládám polena do bedny.

- Tys mi teď porušila můj systém.

- Jo. Místo do kójí, vozíme z kóje, viď?

Vždycky máme do hodiny složeno. Dnes pro jistotu nesleduji čas. Jen si užívám tuhle práci. Miluji to. Než Péťa přiveze další kolečko, snažím se mít to přivezené vyskládané. A ještě s kolečkem poodjet, aby mi tam mohl přistavit to nové.

- To se tam nevejde.

- Prosím tě, ty máš ve zvyku svlíkat kalhoty a brod tu vůbec není!

Smějeme se. Běžím domů pro tři papíry.

1. kóje píšu fixem: 3. rok

2.kóje - píšu fixem vzadu 1., vpředu 3.

- Hele, a mohl bys mi říci, jak budeme přeskakovat to letošní dřevo přes špalky na třetí rok? Když jsme tam nechali to letošní? Chtěla jsem tu kóji celou přeskládat... 

- Prosím tě, složíme to někam jinam!

Šibovali jsme s poleny, ale zbytečně. :-) Krásně jsme se procvičili. Posilování se špalky na zdravém vzduchu - prospěšné! Pokračuje v navážení. 

- Kolik je tam ještě koleček?

- Tak osm, deset.

- Prosím tě, jsem ti říkala, ať plníš vrchovatě. Tak tohle bude první. Schválně.

Jede pro další. Pečlivě, ale víc než pečlivě rovnám, skládám, přerovnávám, porovnávám polena. Co je fakt atypické, oběhnu prostřední kójí, aby to neviděl, než přijede a hezky položím dozadu navrch. Zakazuje mi rovnat do výšky, aby ho to v zimě nezavalilo.

Páté, šesté, sedmé, osmé kolečko.

- Člověče, měl jsi pravdu.

- Ještě asi dvě.

- Kam to narvu?

- Hlavně kam jsi to dala? Tak krásně to máš vyrovnané.

- No, Peťuš, hele, tyhle atypy, ty jsme dala úplně dozadu a nahoru, víš? Ono by se to sem nevměstnalo. Takže v zimě ber svrchu. Víš?

- No to se ti dobře řekne.

- Peťuš, vešlo se mi to. A ty jsi šikovný! Věř si! Jdu udělat sportovní výživu. Ty vorle. Půl páté! A ve čtyři jsem měla telefonovat.

- Nechápu, proč jsme přerovnávali...

- To já také ne. To jsme dělali, že umíme ještě skotačit jak mladí. Ale teď to máme přehledné.

- Budu to přerovnané teď brát nejdřív. To je dřevo na letošek.

- A jak poznáš, kde to končí?

- Prosím tě, to poznám podle tvarů a velikostí.

Mixuji výživu pro sebe. Pro Petrouška. Volám mu do zahrady. Už je tu.

- Jak se ti dnes pracovalo?

- Teď jsem to líčila Lindě, jak jsme místo hodinu, cvičili tři. Pat a Mat.

- Jenom dvě. Kdy se ti poštěstí pracovat s machrem?!

Slyším z koupelny jeho řeči. A řehtám se nahlas. Brumlá si:

- Dávej ty kolečka plný. Ty vorle. Já jsem to ládoval vrchem. Jsem se strhnul. Prej pět koleček a ono jich bylo s vrchem deset.

S ním se směju a směju a směju. Už dvaatřicátý rok! Měli jste taky tak radostný den?

Dobrou noc!