Poslední adventní víkend je tu

17.12. Celou učitelskou kariéru jsem vystavila na nástěnku CV Josefa Lady. Kluka z Hrusic. Ševcovského Pepíka, který si poškodil knejpem oko tak, že na něj neviděl. Svět sledoval jen jedním. Chybělo mu prostorové vidění, což ovlivnilo jeho výtvarné vyjadřování Přesto vytvořil pohádkový svět s charakteristickými obrázky. Má dnes narozeniny. Teta Wiki informuje o dcerách Alena a Eva; už ale nezmiňuje, že Eva zahynula při americkém bombardování Phy. Umřel relativně mlád. Taky v těchhle prosincových dnech. Nikdy se nevzpamatoval ze smrti své nadané dcery. Alena byl jako on ilustrátorka. Napsala o něm knihu Můj táta Josef Lada. 

https://www.youtube.com/watch?v=qTbMXWueJyc

Poslouchám zas ty svoje české a hádejte, co je doprovází. Ladovy obrázky. 

Půl dvanácté. Za chvíli půlnoc. 

Kitty dnes byla několikrát venku. Teď večer se vrátila ze zahrady. Lehla si na Mourkovu rohožku. Tam chodí ze sebe vytřást stresy. Balila jsem vedle ní dárky, které musí zítra odejít. Civěla na svého kočičího (ne)přítele v koši. Otrkala se. Spíš - je oprsklá. Šla jsem vyndat myčku. Začala vizitýrovat. Mikeška je jak Ladův model. Ještě batůžek na záda. Nakukuje, prohlíží. Kočky si rekognoskují prostory. Najednou se ti ztratí, ani nevíš, kdy, jak a kam.

Ohlédnu-li se po dni, zdá se, že jsem ho prolelkovala. Ale - zůstala za mnou práce. :-)

Z ložnice jsem ráno pozorovala hody ptáků na krmítcích. Utíkala jsem pro telefon. Balzám na duši. Konečně se tu někde vyloupli. Zdálo se, jako by se už druhým rokem poztráceli. Jsou tu. Točím z terasy. Zrovna sepnulo topidlo. Hřmotí na videu. Jdu k sobě do pracovny. Kitty sedí na okně. Cvaká panty. Skřípá zuby. Vydává přiškrcené zvuky. Štvou ji ptáci, létající na proutěné krmítko. Smět tak prohmátnout sklem... Hned by pírka lítala. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-17_Krmeni_ptaku%2C_Zrzka_se_ztratila._A_zase_nasla./

Snídáme bez Zrzečky. Pořád pokukuji, jestli ji neuvidím před okny. Není. Kontrola paprik na terase. Zatím, zdá se, neuvadají. Terasa zaplněná. Má zimní zahrada ztratila glanc. Nevadí.

Strojím se. Jdu dosypat na všechna krmítka. Ať mají dostatek. I já ho mám. Ač ještě kýchám, smrkám, zouvám boty. Producíruji se sněhem bosa. Pálí. Příjemně chladí. Ještě pro větvičky a šišky na podpal. Ó, skleník má na sobě zevnitř mrazové květy. Juknu - maličkaté rostlinky paprik, které jsem tu zanechala, ještě stojí pevně...

Pustila jsem rumbu do koupelny. Všechno včetně koberečků jsem vynesla na chodbu. Dnes je vybouchám plácačkou do sněhu. Okartáčuji, jak jsme to dělávali doma. Měli jsme veliký koberec. Ze sněhu se přehodil přes bidlo. Vybouchal, ometl. Házím malé koberečky na klepadlo. Jdu domů. Poledne.

- Co děláš?

- Nakrmila jsem ptáky.

- Viděl jsem, cos mi poslala. Co kočky?

- Zrzka tu není. Asi jsi ji ráno pustil.

- Nepustil. Nebo počkej? Včera v deset, když jsem přijel.

Vyděsila jsem se. Vjíždím do bot, bunda, šála, jdu se podívat na ulici. Nikde není. Volám. Napadlo mě... Zvědavka. Jdu tichou zahradou. Odněkud slyším slaboučké mňaukání. Že bude v chaloupce? A byla. Celá ztuhlá. Protahuje se. Jak se tam dostala? Kdy? Jdeme do tepla. Ne, nejprve pod strom. Vyhrabat jamku. Ó, ona to držela celou noc. Jen lopuchový list tu nemá.

Dostala plnou mističku. A granulky. A bonbóny. Jen se posilnila, ven.

Kitty už vcelku bez otálení chodí taky ven. Všechny tři kočky pendlují. Zvykla si. Konečně.

Rozvazuji svůj bylinkový pytel. Sypu si čaj léto. Už nemám petrklíč ani podběl. Bylinek mám hodně; proplachuji tělo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-17_Obed/

Dovařit polévku. Krůtí prsa v rajčatech a paprice. Vynikající. Petroušek je tu. Hned stolujeme. Poslední adventní sobota. Za týden Štědrý den. Ještě si ten čas budu užívat, nasávat, vkládat obrazy do mysli. Zklidnění. Dívám se do sebe. Obracím myšlenky. Přemýšlím o světě.

Pořád se mi pod ruku derou pořady, obrázky, staré mapy o světě ohraničeném ledovou zdí. Co je za ní? Večer u tvoření obalů jsem poslouchala povídání o Antarktidě. Oni tě do věčně ledových plání nepustí. Nesmíš mít psí spřežení, no vůbec jiné dopravní prostředky. Nesmíš tam šlapat. Po Antarktidě nesmíš nezávisle cestovat. V létě jsem zkoukla kratičké video, kde je Antarktida znázorněna jako pobřežní linie známého světa. Pilot musí dodržovat trasu vymezenou antarktickým smluvním systémem. Jede v tom USA i Rusko. Co tají? Nevyjadřuji se. Zatím se hodně lidí vymezuje proti těmhle teoriím ploché země... Naslouchám, pozoruji, zjišťuji stejnosti, nic neříkám. Mám svůj názor... Kdo má FB - od 11. minuty: 

https://www.facebook.com/denisa.hanauer.9/videos/705093844196822

Jo, a tady rozkoukané - pro mě náročné video, neb se u něj musí dívat, nelze ho jen poslouchat:

https://www.youtube.com/watch?v=bj3Nq3Ctbv8

https://www.facebook.com/denisa.hanauer.9/videos/1195531724715241

Pozorování zakřivení Země z Jeseníků: https://www.youtube.com/watch?v=-goHBv83HDo

Během dne jsem stihla zkouknout i CV Lejnové - manžel šéf Johnson a Johnson. Rodinná zabíjárna. Injekce v Indii poškodily mnoho dětí. Tohle nevolené zlo nám určuje životy a šipku do Green dealu.

- Peťuš, jdu se položit.

Bere deku, přikrývá mě. Ve vteřině usínám. Probouzím se do šera. Spíš do tmy prosvětlené září dekorací. Je tu Honzík. Vylézám. Zadělávám na vánočku. Minule byla horká, spěchala jsem do dívadla. Dnes ho zdržuji. Nedá mi to práci. Milují se s tátou.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-17_Vecer/

- Večeřeéé!

Obložené chleby.

Čučím do počítače na balení dárků.

- Budeš ještě dneska péct?

- Petroušku, kyne.

Zas jsem měla chuť zkusit uplést podle návodu z jiného počtu. Ale jdu do jistoty. Z devíti. Balím dárky pro dva lidi, kteří mi pomohli, jsou mi nakloněni. Znám je zprostředkovaně. A činí mi radost jim jejich služby, pomoc a přátelské skutky oplatit. Poprvé balím jinak, než jak jsem zvyklá. Láhev obyčejně zatočit a dát jí pentli. Ne. Dnes činím slavnostně. Kupodivu se mi docela, DOCELA! daří.

Honzík odchází. Petroušek ráno vstává do své oblíbené rachoty. Jeho vášeň - pomáhat lidem, sloužit jim, dávat teplo - se naplňuje.

Dívám se na video s maminkou. Nechtěli nás vzít dovnitř. Musela bych si nechat namířit na hlavu teploměr. Aby cizí věděli, kolik mám. To je moje věc. Komu sdělím svou teplotu. Nutili lidi, aby si na ruce dávali jedy. Fuj! A hlavně, jak bys neměl roušku, už by u tebe přistáli... Nedej bože, kdyby někdo onemocněl, svedli by to na mě. Nejsem otrok. Jezdily jsme s maminkou v prosincových zimách ven. Dnes je mi z videa smutno. Zabalila jsem mamku ještě do své larisy. Zahřála jsem ji. Měla starost: A teď se na mě podívej, jak vypadám. - Stále dbala o vzhled. Pamatuji, jak mi ji pečovatelka Jana svezla v letních tepláčkách!!!  s krátkými nohavicemi v slině malinké dece! 3,14ča!!! To mě tehdy naštvalo. Vozila jsem s sebou deky, beránkové bačkory... Na ty už nedošlo. Myslím, že dnes jsem ji viděla osobně naposledy. A pak až 21.5.2021. 

No jo, Lidi si rochní v otroctví. Jen někomu dáš moc, už ti ubližuje, místo aby ti pomohl. Dnes jsem zrovna zahlédla fotku s názvem: Narození otroka. Miminko, na ruce cedulku. Žužlá si prstík. Na hrudičce fonendoskop

Mami, už tě nic netrápí. A já se nermoutím s tebou. Hlava mi klimbá. Bylo to skvělé. 

Dobrou noc! 

P. S. Pro šmíráky: To není stěžování. Jen názor. Chcete-li kritika systému, kterému úspěšně vy i vaše děti přisluhujete. A nyní dostanou i přidáno na platě, aby se náhodou nevzbouřili... 

P. S. 2 Z mého FB před 2 lety

*17. prosince 1887, Hrusice

+ 14. prosince 1957, Praha

Josef Lada, český malíř. 

Dcera Eva se *18. prosince 1928

Byla nadaná klavíristka a zahynula v 16 letech při leteckém bombardování u Emauzského kláštera 14. února 1945.

Američani pozabíjeli tehdy asi 4 tisíce lidí

On sám se z toho nemohl už vzpamatovat