Poslední den roku Buvola

Ráno. Kočičindy nakrmit. Zítra začíná rok vodního Tygra. Což by mělo znamenat sebeúctu, pokoru, pozornost a učení. S posledním lednem 2022 - tedy dnes - končí rok Buvola

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-31_Kocicaci_se_chystaji_na_rok_vodniho_Tygra

FB. Čtu zprávu od paní, opustila ji maminka. Asi je moc smutná. Jsem ráda - mám to za sebou. Uklidňuji ji, že maminka je ve světle. Už vysvobozena. I když - já tu chci ještě v tom marastu být a pozorovat vývoj lidstva. Netoužím ještě do světla.

Poslouchám dokola a vracím si u práce Andreu Svobodovou Křešovou u Avy.

https://www.youtube.com/watch?v=iEA2xYSVpew

Star trekové budoucnosti vstříc. Škoda jen, že jsem se těm Reganem mezi lidi hozeným seriálům vyšklebovala. Dnes už se na ně ani nepotřebuji podívat. Občas zkouknu film z doporučení - Elysium, Jupiter přichází... A vždycky si vzpomenu na tu křehkou studentku na gymnáziu a její káravou větu.

Ale paní profesorko, to je točeno podle skutečnosti.

Holčičko, před dvaceti lety jsi byla moudřejší než já, která učila.

Blanka Faltýnková dává gumovky. Myslím, že se tak říkalo šedým gumáčkům. Zapínaly se na takovou jako kapsu na druk. Na patent. Otázka - měli jste je?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-31_Prezuvky_-_50._leta_minuleho_stoleti/1523678523

Draha Hraničková

Já si myslím, že šedé.

Irena Hrobská

Já, měla jsem je. A mamka měla bílé, hladké, na podpatku, na zip

Blanka Faltynkova

Já bílé v první třídě a vymetla jsem všecky kaluže

Irena Hrobská

Blanka Faltynkova Jé, já taky, to bylo super, příkopy u cesty plné vody.

Irena Hrobská

Myslím, že jsem asi měla šedé, ale mamka měla bílé, hlaďoučké...

Draha Hraničková

Moje maminka nosila taky ty galoše na podpatku. Měla i černé. Já nosila do galoší bačkory, říkali jsme papuče. Maminka lodičky na silném podpatku. Ale říkalo se galoším přezůvky. Nesprávně. Později byly módní hladké šedé s plyšovým límečkem. Těm se říkalo šedý mor. A ještě později jsem měla bílé zateplené na podpatku . Na ty si pamatuji nejvíc.

Irena Hrobská

Jo, přezůvky, ano, možná jsem na ně dostala přezutí - možná nějaké bačkorky nebo co. Máš pravdu. Aby nás nezábly noženky. A tatranky v té době - červené nebo modré.

Draha Hraničková

Já jsem starší. Tatranky nevím, ale nosila jsem mrazovky. Pamatuji si na hnědé filcové s klouzavou podrážkou.

Irena Hrobská

Draha Hraničková Mamka měla filcové, i Ivě koupila, jedna červené s vyšívanými kvítky, druhá modré taky s kvítky. Podrážka asi byla taky filcová. Nosily se jen do mrazu. Pamatuji obrázek, jdeme s mamkou pod lampami. Vrže nám sníh pod jejími filcovými krásnými balerinkami a pod mými tatrankami. Maminka šla asi na pátou nebo nevím - do Army prodávat. Brečela jsem, že nechci být s Ivou doma, trápila mě. Mamka mě vzala s sebou, ale jednodušší by bylo mě nechat doma v teple. Já ale raději s maminkou. Ten obrázek mám v hlavě...

Draha Hraničková

Pamatuji si, že jsem to už četla. Už tehdy jsem si představovala maminku s malým děvčátkem za ruku a křupající sníh.

Irena Hrobská

A dokonce vím, že jsem se jí držela levou ručičkou. Jé, brečím.

Draha Hraničková

Taky jsem si to tak představovala. Nebreč. Je to krásná vzpomínka

Kam mě donesly přezůvky nebo taky gumovky z dětství. K mamince.

Poledne. Jedu do polí. Odpoledne mám registrovat klienta. Sice ode mě dostal v pátek přesné instrukce, co udělat, až se dostane k balíku, ale... Ať se včas vrátím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-31_Na_poli_a_u_lesa/

Počítala jsem s návějemi sněhu. Houby. Spíš ho ubylo. Ale klušu daleko, zas až k vesnici Brzice. Užívám si rozletu, volnosti, svobody. Do sluchátek poslouchám skvělou, vynikající Věrku Ovečkovou. Přesně pamatuji na její první a druhou přednášku v našem městě. U první se mi zdvihly lokty do obranné pozice. Tohle přece nemůže myslet vážně. To nás na fakultě neučili!

https://www.svobodny-vysilac.cz/2022-01-24-v-oveckova_svet-kolem-nas-jsme-my-sami/

Myšlenky, které si míním uložit do mysli:

Odmítáme své bloky, bolesti a lítosti. Odmítáme to z důvodu, že to bolí. Člověk se má ponořit do těchto bolestí a vypořádat se s nimi. Až když se vypořádáme s tím, co nás uvnitř bolí, tlačí, drásá, teprve tehdy se vevnitř rozhostí klid, mír a ticho. Můžeme pak začít tvořit vně jiný svět. Pokud si neseme křivdy a bolesti uvnitř - budeme je tvořit a přitahovat. Co máme uvnitř, to tvoříme vně. Lítost a soucit. Už to umím rozlišovat. Lidi nesprávně říkají, je mi ho líto. Lítost je krutost. Ve staročeštině i praslovanštině lítý je krutý. Lítý boj. Když někoho lituji, cítím se silnější, než on. Tím se nad něj vyvyšuji, tím ho ponižuji. A tím jsem k němu krutý. Beru mu jeho sebedůvěru nebo zbytek sebedůvěry, která by mu pomohla znovu postavit se na vlastní nohy. Pak nastupuje samaritánství; že mu musím pomoci, protože on to přece nedovede postavit se na vlastní nohy. To je krutost vůči druhým. Jediná pomoc, kterou mohu podat (pomoc - je touha po moci - pokud vnucuji pomoc bez vyžádání, posiluji své ego a sám sebe), tak jedině, jak mohu pomoci, je umožnit člověku sám za sebe pochopit a postavit se sám na vlastní nohy. Nikoli ho zvedat. Být tam jako sloup, opora. Jediné ode mě - umožnit mu chvíli se opřít, ale ne na mně viset. Lidé začnou získávat přirozené sebevědomí, ne masku, která je průhledná; skrývá ublíženectví, aroganci, oběť. Kdo se maskuje, si myslí, jak to zvládá. Jedna z obvyklých masek je důležitost. Pokud si z nás někdo udělá legraci, tak se urážíme. A teprve tehdy, když si člověk sundá masky, podívá se na sebe v syrovosti, ale i se silou, podívat se na své bolesti, pochopit je, pak člověk získá sílu. Pokud člověk odmítá své bolesti, nejvíc bojuje sám se sebou, tím pádem boj člověka se sebou samým se odráží venku; a bojuje se světem kolem sebe. Vnitřní boj se odráží navenek, stává se vnějším bojem. Pokud bojuje se sebou hodně lidí, může to přinést válku. Každý z nás je zodpovědný za válku.

Jakmile mám v sobě klid, děkuji za věci, které mi byly činěny. Co je ve mně a pouštím ven, to si přitahuji a to tvořím. Slova, činy - pozor. Uvědomuji si, že dost často vyslovím - budou potrestáni. Ne, jinak. Změna je na mně. Změním se, vše okolo mě se promění. Krásně vysvětluje, jak se chovat - změnit sám sebe. Nebavit se s hříšníkem. Izolovat ho. V nové společnosti se zle chovat nebude moci. Zůstane sám. Společnost ho nepřijme.

Bojem se nic nevyřeší. Získávat sebedůvěru. Sebedůvěra je síla. Tedy silná buňka celku. Pokud jsme ve strachu, jsme choří. Země čeká, jestli se uzdravíme. Pokud choroba tělo zahltí, tělo umře. My jsme zodpovědní za to, jak bude naše země celistvá nebo chorá. Tu zodpovědnost nese každý.

Klušu polem, klušu okolo lesa. Klušu tam daleko, kam jsem chtěla v sobotu odvléct Petrouška. Semtam je vyfoukáno. Ale vybírám si místa s dostatkem sněhu. Když jsem přijela, v dáli jsem zahlédla u hromady hnoje auto. Když jsem asi za půl hodinky přibíhala, auto se vydalo zpět na cestu. Co jsem objevila - v poli stojí dřevěná bouda Maria Pedersen. I tam stálo auto. I ono při mém přibližování odjelo. To první asi vezlo přepravky. Mamka by řekla klece. Se sazenicemi? Nevím. Poslouchám do sluchátek celé skoro dvě hodiny Věrku Ovečkovou. Před asi šestnácti lety ještě učila češtinu. Vypráví, jak pomáhá jednomu chlapci s češtinou na přijímačky. Hledá učební materiály na internetu, aby nemusela nic vymýšlet. Zhrozila se. Oblíbené téma - druhy vedlejších vět. Našla věty typu:

Viděl jsem, jak mi v garáži bratr krade míč.

Přesto, že máme doma silné zdi, slyšel jsem, jak se mám s tátou hádají.

Skandální. Návodné věty do života! Děti z jednoho hnízda - přece si nebudou krást. Je to program. Takhle se učí v dnešní škole. Nedávno jsem sem dávala obrázky s větami z prvního stupně!! Taky jsem to postřehla. Násilí, podvědomé navádění k nenávisti, k rozbrojům. Program vkládaný do sourozenců. Místo, aby drželi při sobě, budou se v dospělosti hádat. V dospělosti se táta a máma budou hádat. Vždyť je to normální. Kam spěje naše společnost?! Babičky, rodiče, stříhejte ušima! Buďte ostražití, co vaši vnuci a děti čtou. Jaký obsah mají věty v sešitech. Ohraďte se vůči učiteli! Školu nevypneme.

Klušu a jsem nadšená poslechem. Dav je síla. Dav je manipulátor. Něco jiného je shromáždění sebevědomých lidí, kde každý v tom shromáždění stojí sám za sebe. A takovým shromážděním se dá hodně těžko manipulovat. Dav lze obalamutit snadno. Rozmysleme se, zda se chceme stát součástí davu nebo skupiny zralých sebevědomých dospělých lidí.

A teď pro Drahušku - nauka o slovech - etymologie.

Um- rozdělený v rozum; předpona roz- nám to rozděluje. Z umu se stal rozum. To je na mnoho malých částeček rozdělený um. Specializace je jakmile ztratíme nadhled, pohled na celek; medicína rozparcelovala člověka; v pořádku je vnímání i protichůdných názorů - patří do jednoho.

Pokud člověk není přesvědčen o své pravdě, musí ji obhajovat. Aby nevypadal před lidmi jako blbec - balabán = ten, který se nechává obalamutit. Balit - zabalit se do nějaké lži, klamu. Vynecháním samohlásek se to zkrátilo na slovo blbec. Pokud není člověk plně ve svém sebevědomí, bojí se vypadat jako blbec, dělá chytrého víc, než je. Hájí své teze. Urputně brání svůj názor. Každý má právo na svůj názor. Každý jsme na své cestě. Cesta je cílem. Nikdo není dál. Nikdo není blíž. Čeština dříve daleko méně porovnávala. Systém a doba se mění. Tím, jak se mění jazyk, měníme se i my. Aby byl nejlepší, aby byl první. Toto se vkradlo i do našeho projevu, jazyka. On je výš, níž, dál, pozadu. Tak to vůbec není.

Vypráví o chlapci z ozdravovny. I já jsem učila takového kluka. V agentuře jsem doučovala češtinu. Tenhle kluk neměl hezké známky z češtiny. Povídali jsme si. Skvělá duše. Šel se učit truhlářem. Kdykoli jedu jeho vesnicí, jejich bytovka je hned na kraji, vždycky si na něj vzpomenu. Pamatuji, když ten dům rostl. Nastěhovali jsme se do naší chaloupky s maminkou a Ivou. Přes pole jsem dům měla stále na očích. Hoch neměl hlavu na učení, ale doufám, že se vyučil dobrým truhlářem. Potkal-li mě, vždycky se ke mně hlásil jak ke staré známé. A vyprávěl, co je nového. Možná už se oženil. Odstěhoval. Nevím.

Paměť - selhává. Zapomínáme, kdo jsme. Slovo paměť v praslovanštině značí zapomnění, pomatení. Kdy jsme zapomněli, kým jsme uvnitř tohoto těla? Poznejme se znovu! Kdo obývá fyzické tělo? Jaké poslání mám? Cesta do sebe. Odpovídej si každý sám za sebe. Jaká je moje cesta?

Protože jsem nešika, věděla jsem, že chci studovat. Utrápila bych se v řemesle. Ale velký respekt mám ke všem, kteří umějí - dnes už v minulém čase - všechno opravit. Uměli si udělat "porichtung", já znám spíš slovo forichtung - tedy zařízení k opravě. Z němčiny. Umění, dovednost, práce rukou, umělecká práce, kovářství, řezbářství, truhlářství, tesaři, zedníci, malíři, kominíci - všichni JSOU POTŘEBA. Živí se rukama. Živí a šatí nás, kteří neumíme a pracujeme hlavou. Ubývá jich. Nemůžeme čekat, že až těm bohatým vezmeme peníze, že nám bude dobře. Ani náhodou! Musíme se naučit s penězi hospodařit. Abychom mohli být všichni bohatí, prvotní je, abychom se vzájemně podporovali. Je třeba pracovat i hlavou, ale těch je pár. Koupím si šaty u toho, kdo umí ušít šaty; ten si za mé peníze koupí boty u toho, kdo umí šít a opravovat boty. Kumšt mizí. Kupujme za málo peněz šunty. Neopravitelné. Naši lidé uměli všechno opravit!! Mizí kumšt výroby. Je třeba si kupovat od sebe. Jsme tak silní, nakolik je silná naše domácí ekonomika, že se začneme opírat sami o sebe; pak můžeme být bohatí. Nikoli jako oběti, které čekají s otevřenou dlaní, co nám kdo do ní vloží. Je třeba být sebevědomý. Podporovat druhé. Pokud mám slabé sebevědomí, bojím se, že ten druhý je silnější, lepší. Důležitá je spolupráce, sounáležitost. Nakupovat třeba dráž, ale v obchůdcích. Vánoční trhy - zakázali. Výrobci vyráběli celý rok, aby pak za zboží žili třeba půl roku. Jen stateční zastupitelé přejmenovali vánoční trhy na farmářské... Pak jsou slabí a ti si nadělali do kalhot. Nepodpořili své kumštýře - ničí naše sebevědomí. Stát si vybudujeme nikoli na milodarech, ale na práci, na našem umu.

Lítala jsem po poli skoro dvě hodiny. Dýchala jsem zhluboka vzduch do plic. Cítila jsem, jak jde do každé buňky. Všimla jsem si dubů okolo obou stran pole. U cesty i u lesa. Malé doubky listí držely. Velké už byly opadané. Taky jsem si prohlížela stopy. Takové medvědí jsou prý od zajíce. A že prý nespěchal. Skočil a seděl na zadních. Fotila jsem stébla obilí. Smršť je odfoukla z hromady hnoje. 

Na protějším poli, tam, jak jsem běhala minulý týden, běžel zase srnec. Někde tam bydlí. Nebo srnka? Sama. 

Fotila jsem Hořičky. Vzpomněla na výuku hlásek znělých a neznělých v ústavu pro děti se zbytky sluchu. Nebo tak nějak se to tam jmenovalo. V sedmdesátém prvním v červnu jsme se s paní učitelkou Anežkou Černou vypravily na exkurzi. Učila nás vaření, péči o dítě, pletení a šití. (Bože, to mi tak nešlo.) Za měsíc mi bylo patnáct. Čekaly mě čtyři kouzelné roky na gymnáziu. V té době ještě na gymnasiu. Roztomilý kluk se učil znělé b a neznělé p na velkém nafukovacím balonu.  Asi by šel se mnou rád pryč. My jsme si polními cestami s paní učitelkou bezstarostně klusaly do České Skalice na autobus domů. Žije hošík ještě? Kam se poděl? Odkud byl? Oženil se? Čím se živí? Pokud žije, je před důchodem. Kam ho život zavál s jeho hendikepem?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-31_Housticky/

Upekla jsem housky. Podnikala. Školila se. Radila se. Taky jsem se radovala. A byla celý den šťastná.

No. Tak tak to dnes bylo. Rozkošné. 

Dobrou noc!