Poslední neděle v roce

Dnes bez kola. :-) Venku náznaky zimy. Poprašek. Zlenivěla jsem. Mám péct bagety. Kvásek přes noc pracoval. Musí počkat. Nejprve za maminkou. Zpívám si koledy - poslouchám druhý díl studia Tapin. Co nevíme o koledách. 

https://www.svobodny-vysilac.cz/2019-12-25-2-2-vanoce-s-johankou-co-vsechno-nevime-o-vanocnich-koledach/?fbclid=IwAR0-rNLgqEL-xSrP6dLCyM3CyY27XkEzU8b9kqV5ktNSOGOejq5ZZXSNhdw

Telefon. Linda.

- Jedu k mamce. Poslouchám koledy.

- Já vím. Viděla jsem tě na výjezdu z města.

- Aha. A máš klíče?

- Nemám. A je Péťa doma?

- Není.

- Tak já pojedu do obchodu a počkám.

Nesu v košíku cukroví. Malou termosku Herbalife. Letos v únoru jsem ji kvalifikovala. Hlídám ji jak oko v hlavě. Maminka klimbá v malé jídelničce. Překvapená, rozespalá. Zas ji přesvědčuji, jak za ní každý den jezdím. Zas tvrdí, že jí to neřekli.

- Maminko, jezdím už několik let, den co den. Včera tu byla Iva.

- Nebyla. Já to nevím.

- Byla. Vzpomeň si. Byla tu s pejskem Beníčkem.

-To si vzpomínám.

- Jak je veliký?

Maminka ukazuje jeho velikost. Asi si vzpomněla. Nemohu přivyknout tolik let... Kde by mě napadlo, že moje šikovná, čilá, inteligentní nestárnoucí krásná maminka bu takhle blbnout. 

Vytahuji žaluzie. Sedí tu jen paní, jejíž dcera jezdí z Náchoda. Ubezpečuje mě, že jí slunce nevadí. Pouštím slunce do místnosti. Vezu maminku na chodbu. Výhled do pohádky jejího dětství. Pokochat se Chloumkem. Dnes poprvé ho nepoznala. Vždy s jistotou vyslovila jméno jeho i jméno vedlejší Prašivky. Krajina je naprosto přemodelovaná stavbou dálnice. Ukazuji jí hájovnu. Bílý štít svítí u lesa. Tu vidí. Starýma očima hledá habřinskou školu... Tu na kopci. Tu, z níž pozorovali valící se vojska 15.3.39 do Čech. Pan řídící jim říkal. 

- Děti, na tenhle den nikdy nezapomeňte! 

Jako kdyby věděl, že se za osmdesát let bude festovně přepisovat historie. Jasně, his tóra - jejich tóra... Nebo po slovansky iz tóry...

- Tam bydlel hajnej Kuře!

A s jeho dcerou Mařenkou se maminka kamarádila. Už víc jak rok nepsala. Na Chloumku mezi stromy prosvítá kostelík. Ještě před osmi lety mi tam vše ukázala, vyprávěla. Jak si Habřinští založili svůj hřbitov. Spustil se tehdy letní liják. Maminka mě vytáhla z auta.

- Pojď, ještě jsem ti chtěla ukázat, kudy se šlo ke studánce Kalifášce.

Tolik let...

Vracíme se do jídelničky. Je tu teplo. Útulno. Zalévám kafíčko, cukroví. Nesou pórkovou polévku. Loučím se. 

- Mami, tak zas zítra! 

Pusu. U oběda se ptám Jarušky, jestli se sebe obsluhuje. Kroutí hlavou, že ne. Podstrkuji ji malého čokoládového trpaslíčka. Jako úplatek. Ujíždím domů. Před domem obě auta.

Do uší mi zní Vítej malé děťátko. Pro mě naprosto neznámá koleda Spirituál kvintetu. Mění se rytmus - mateník. 

https://www.youtube.com/watch?v=kleXIp5iFLk

Oběd. Peču bagety. Dala jsem žitný kvásek. Bagety budou chutnat chlebově. Začíná se namletím padesáti gramů pšeničných zrn. Špalda. Těsto nakynulo. Vláčné. Upečeno. Jemňounké. Jen obložit.

Linda mi ukazuje na mapičce, kudy jezdila. Čísla sjezdovek. Když chceš z jednoho kopce na druhý, zvládneš to podle mapy. Ukazuje mi obrázky ze včera. Válející se mlha a slunný kopec bez ní. Když byla malá, jezdívaly jsme i s Deniskou v pátky na víkend lyžovat. Do Trutnova zamračeno. Nad Trutnovem nádherný obrázek. Sluníčko na kopcích. Inverze. Někdy ještě v neděli jsme odjížděli se sluníčkem. Nad Trutnovem se autobus ponořil do oblačné šedi. Inverze trvala několik dnů.  Na obrázcích z Rakouska se válí chuchvalce mlhy, jak když ji uvařil náš Trautenberg. 

- Mami, tady jsem si to chtěla sjet, ale tam nebylo sluníčko.

Hlavně, že si to užila, vše zvládla a je tu.

- Lindo, to bych nedala. Tam bych absolutně nemohla jet sama. Zamotala bych se. Ztratila. 

- Mamko, všichni měli mapy. Já jsem si pamatovala z minula svá oblíbená čísla. Ale neboj, nahoře, když byla mlha, nebylo vidět, rozhlíželi jsme se a pak jeli všichni jedním směrem... Kdybychom se ztratili, tak všichni naráz.

Zvonek. Je tu Deniska, Lukáš... Dárky... Druhé Vánoce. 

Zvonek. Ve dveřích se míjejí s mladými. Miluji tmu pročísnutou světlem svící. Sedíme, probíráme život... Vnučinka mě češe. 

- Babičko, co si ještě budeš přát?

Hrajeme si. Chlapi se stáhli k hypnotizování obrazovky se sportem. My si drčíme naše věci. Poslední neděle v roce je u konce. Loučení. Pod psaním sleduji příběh dánské královské rodiny... Micicinda, alias Čičičinda se ke mně tulí. Nahlas pochrupuje. Zítra jedeme ukázat její zuby. Netuší, co ji čeká. Ani já. 

Jdu se na to vyspat. Dobrou noc!