Poslední, nekonečný

- Pojď dát Micce penicilin.

- Dobré ráno! Studuji. Až v devět.

- To já už tady nebudu.

Kampak se zas chystá? Mám v zásobě pomoc Lindy. Jo, už vím, jde shánět jazyk, srdce, játra...

Micinka mi několikrát dává výzvu:

- Pusť mě ven.

- Micko, zatím se dívej z okna. Běží ti tam ptačí film.

Čtu. Linda je dochvilná. Popadne Micinku. Vrazí mi tabletku do ruky. Rozevře Micince chřtán. Zatlačím do krku. Hotovo.

- Už jsem sehnal jen ledvinu, srdce, plecko, játra.

Tak lezu. Během dopoledne brambory na páru, vajíčka na páru. Na míse se tvoří pod mýma a Lindinýma rukama bramborový salát. Ovar se vaří. Kroupy, houby namočené. Polévka hotová, i salát. Jedním okem sleduji Velký flám. Kdysi, kdysi hodně dávno jsem ho viděla. Kde? V kině? Nebo v TV? Pamatuji si matně jen úryvky. Tolik gagů. Tolik vtipných replik! Výsměch Němcům. Bez vulgarit. Scénka s dortem a marcipánovým esesákem. De Funes se nerozpakuje sníst hajlující generálovu ručičku, dokonce i hlavu. - Jste kanibal! - Záměna oválku se šestkou a devítkou na dveřích pokoje. Návraty do nebezpečných situací. Jeptiška jde drze k Němcům: Vyměnili jste mi bečky. - Já už bych se tam nevrátila. Němci - tlusťoši. Nekonečný film.

Od dopoledne jedu za maminkou. Poledne.

- Peťůůš! Pojď ochutnat polévku!

- Výborná! Ta je lepší než ta rybí.

- Ale prosím tě, to se ti něco zdálo.

Sedám, chvíli pozoruji scény Velkého flámu.

- Do kolika to je? Už musíme jet.

- Do půl třetí.

Poslední letadlová scéna. Šilhající ostřelovač. Nekonečné. Moje dráha jater má být v klidu. Ne, já to tak prožívám, jako bych byla v nebezpečí já. Franice, tvá zrada na chvíli zapomenuta. Držím palce jak za starých nevědomých dob. Dnes už jsou pro mě zrádci i ti i ti.

Jedeme. Mám vyzkoušet dobitou baterii ve svém autě. Ale Lindino auto už stojí před domem. Maminku vezeme z hangáru chodby do malé jídelničky. Je prázdná. Slunečná. Nesu vázu s růžemi a stromeček. Zkracuji stonky u růží. Linda nese křížovky. Mamince jsme sem přenesly kafíčko. Dnes už jim uvařili. V jídelně lidem okolo stolu nabízím dobrotky. Všichni si vzali.

- Mamko, dovezla jsem ti broskvičky se šlehačkou. Dej pozor, kloužou se. Dej si to pod pusu.

Kloužou se. Ihned má kousek ze lžičky na halence. Napadá mě věta z Pretty Woman... 

Cvičíme jemnou motoriku. Broskve vítězí. Občas vyhraje maminka.

- Mami, kdo já jsem?

 -Ty?

Usmála se. Neví.

- Ty seš Iva.

- A naproti tobě je kdo?

- Irena.

- Mamko, ještě jednou! Pekelně se soustřeď!

- Kdo jsem?

- Ivunka.

- Mami! A kdo je proti tobě?

- Renulka.

- Mamko, prohlédni si mě. Vidíš mě? Tak...

Hrajeme celovečerní hru. Nakonec jí prozradím, že jsem Irena, naproti sedí Linda. Identifikujeme, kolik měla dětí. Pohlaví. Jména.

- Babi, to je, viď? Když tě takhle trénují?

- To se nedá nic dělat. To bych byla blbá.

Linda střídá téma. Kolikátého dnes je? Co je za den? Může se ptát stále dokola.

Víme, co nám odpoví na otázku, co je dnes za den. Má v hlavě, že jezdím jen v neděli.

- Co je dnes za den?

- Neděle.

- Mami, jezdím pět dnů v týdnu. V pondělí, úterý, čtvrtek, pátek, neděli. Které dny jezdí Iva?

- Babi, umíš přeříkat dny v týdnu?

Umí, ale Iviny dny nenajde.

- Babi, jaký je dnes den? A nechci neděli.

Maminka vyjmenuje dny v týdnu. Myslím, že jí je hezky. A srdečně jedno, který den jezdím. Hlavně, že jsme tu. Stále ji přesvědčuji, že tu ani jeden den není sama.

- Babi, pamatuješ si na svatbu Olika a Mijanka?

- Už moc ne.

- Mami, když se ženil Mijanek, mělas řídit. Myslím, že jsi přijela rovnou k ženichovi, ale Iva tě čekala u sebe. Na obřad jsme jeli do kaple sv. Huberta na Starém Plese. Vzpomeneš si?

Linda dodává svou vzpomínku: 

- No, oni si mysleli že jsi matka ženicha.

- No, a tím to bylo zachráněno.

- No, právě že ne. Mamko, kdo támhle sedí?

- Iva.

-Mami, ta byla celý život starší...

Marnost nad marnost. Vezeme maminku do velké jídelny. Rozdávám všem znovu dobroty.

Jaruška se vláčí chodbou. Daruji ji balíček müsli. Má novou halenku. Dává mi pusu. Podává balíček, abych jí ho rozdělala.

- Jaruško, chcete se vyfotit?

Fotím.

Odjíždíme z DD. Zas budu u plotny. 

- Ach jo, ten Péťa žije od jídla k jídlu.

- Třeba prožil ve válce hlad.

- Myslíš v Třicetileté? To by se sem nestihnul vrátit.

Doma. Zdravici na FB. Zatopit. Zadělat na bagety. Ještě vánočku... Už je tady Péťův nos. Jen mrknu na Lindu. Smějeme se. Ano, radost ze života jsem přála. :-)

- Copak se to tady peče? Co to cejtím? Co to cejtím dobrého? Až do pokoje to vlezlo. To bude mít dědek něco do čumáku.

Bagety, vánočku, křen s jablky, šlehačku... Mladí zvoní. Už ať je den u konce. Micka má na jednadvacátou dostat antibiotikum. Ani náhodou. Poslala jsem posly do boudy. Petroušek nebude kočičku mučit. Lindě utekla. Čerti mě berou. Potichoučku. Je jedna ráno, venku se celý večer střílí jak u Verdunu a Micka dnes už asi nedorazí. Mám návrh:

Škrtnout Silvestra. Nemám ho ráda. Ode dneška dvojnásob. Co mám dělat, když večerní porci antibiotik Micinka nemohla dostat?!

Všechna přání vyslovena, napsána, poslána. Pokud Česká bruselská TV pustí do roku 2020 naši přenádhernou hymnu s českou krajinou jako podkres, navíc překrásně nazpívanou s chybou v závěru, bude nám tak, jak si zasloužíme. Poslední česká se nezpívá s obloučkem - če-eská. Zpívá se jen česká. Že nám útočí na státnost? A kdo?  My sami! Nejsme sami schopni si své symboly pohlídat a uctívat. Bude nám tak, jak si to zasloužíme.

Dobrou noc!