Poslední sváteční, lenošný, vlastně odpočinkový

Večer v půl jedenácté tělo padlo do postele a spalo do devíti. No, do devíti. Ve tři ráno bubeník Micka tak silně bubnovala, že se jí povedlo mě vytáhnout z postele. Většinou touhle dobou dělá vrátného Petroušek. Tvrdě spím. Brzké usnutí - uslyšela jsem ji.

Dnes se budu zas poflakovat. Cvičím. Protahuji ztuhlé tělo. Šup do sprcháče. Amok okolo odchodu Gotta je schován kdesi v hloubi. Bezstarostně vstupuji pod proud vody. Nechávám odtéct do odpadu všechno špatné, zraňující, ponižující. :-) Vztahy, zklamání, urážku, hloupost, suverenitu mládí, neurvalost, povýšenost, bezohlednost, račí smutek. Zaměřuji se na odpuštění, lásku, zklidnění, přijetí. Chci to dokázat nejen rozumem, hlavně srdcem. Vánoční výkřiky mouder jsou za námi. Teď ještě žít podle nich. Ladím se na své nitro. To mají udělat všechny bytosti. Všechny to neumějí. Právě promarnily vhodný slunovratový čas. Přiznat si sám sobě přetvářku, podrazy. Žít v pravdě? Samosebou v té své. Každý má svou. Nevnucovat tu důležitou pravdu. Pravda neexistuje. Jen hlásat. Informovat okolí. Aby věděli. Aby se neuráželi, že jo?! Mně se otevřely oči při četbě projevu politika, ze něhož bych nedala ani zlámanou grešli. Najednou mluvil, jak bych neočekávala. Kam se ztratila ta jejich pravda... Vlastně ta jejich tolik let proklamovaná lež vydávaná za pravdu. O pravdě se nediskutuje. Je kulatá. Vyplňuje se predikace, že budou padat masky? Hm. Celý život jsem pozorovala, jak lidé mluví. Snažila jsem se být jako oni. Nešlo mi na rozum, proč jim vše prochází. Měli nádherné ozdobné škrabošky. A já holou tvář. Tak moc jsem chtěla taky umět si nasadit aspoň na půl obličeje masku přetvářky. Jsem nešikovná. Neumím. Tak jsem prošla životem otloukaná s "co na srdci, to na jazyku". Ve společnosti absolutně nepřípustné. Společensky nepřijatelné. Nakonec jsem ráda. Byla jsem sice nepřijatelná, ale sama sebou. Sama před sebou jsem obstála. Od jistých let mi manžel říkal: Hm, nepoznávám tě. - To když jsem hovořila opatrně, takticky a diplomaticky. Abych nenarazila. Vrchol mého bezmaskového umění. Rakům škodí průzračné emoce. :-) :-)  Jj, každý věděl, na čem u mě je. Až ve stáří mi mnoho lidí řeklo, že si mě očichali a že se jim líbí ta má nemožná přímost. Už to měnit nebudu.

Včera mě zajímalo, jak hodnotí rok devatenáct naši mladí. Manželův syn, snacha, manžel, já. Dojemné. Podívali jsme se zpátky. Líbí se mi filosofie - nic neočekávat. Velké umění nést pěnu dní. A kráčet dál. Den po dni. Jsou bezvadní. Snacha by potřebovala odpočinek. Není rak a slouží. Dovolila jsem si nafotit u nich dekoraci. Malá dostala mimo jiné velkou krabici korálků.

- Babičko, mohu tvořit!

A tvořila. Vyzkoušela pastelky, ukázala nám, jak krásně umí držet tužku. Kontrolovala jsem prostředníček, aby podpíral tužku, ukazováček, aby ji přitlačoval. Nádherně uvolněná ruka. Umí krásně lehce črtnout po ploše. To je umění dospělých. A její. Snacha mi ukazuje obrázky.

- A tohle jsme od ní dostali pod stromeček.

Krása. To si zítra musím taky zkusit. Chci taky tvořit. Nám vyrobila krásná mejdlíčka. Srdíčková. Ta nebudeme mejdlit. :-) 

Už jsem velká. Ale malá holčička. Zranitelná. Začítám se do hodnocení roku devatenáct. U člověka, který je hrdý, který ví všechno. Má plná ústa lásky, svobody, ale láska mu v srdci chybí; svobodu druhým neposkytuje; usurpuje si právo na vnucování svých názorů. Jenže jsem svobodná. Hlásám, nenutím, nechávám druhým jejich vůli. Jen informuji. Ať si to každý přebere. Vzepřela jsem se. Au, au, au.Tak copak se dozvím? Ireno, nemusí tě to zajímat!

1. Stále více a více si budeme vědomi toho, že máme osud ve svých rukou. Jen my. Každý ten svůj. Nikdo jiný, nikdo zvenčí, jen my. Stále více lidí si to začne uvědomovat a následně to bude žít. Nenechá se už ovládat okolnostmi, ale bude svůj život směrovat sám. Ale nemyslím tím jen naše ego, ale spíše naslouchání našemu nitru.

2. Je velmi důležité napojit se na sebe, na svou duši a žít v souladu s ní. V lásce. Vždy se zastavit a říct si: "Jak by tuto situaci řešila láska?" Čím dál více jít v souladu sama se sebou a následně i s ostatn

3. "Já jsem ten, co může mít vše, co chce. Jen si to dovolit. Jít si za tím. Naslouchat svému srdci...Ono nás tím provede." Když budeme žít ve spojení s naším nitrem, se svou božskou podstatou, vše bude samo plynout. Budeme v souhře i s veškerenstvem. (No jo, ještě se umět napojit!) :-) 

4. Ještě stále se po nás bude chtít, abychom se otevírali starým bolestem a zklamáním. Není to někdy příjemné, vracet se zpět do bolesti, ale....díky tomu si můžeme uvědomit, co nám celá situace měla dát, o co nás obohatila a mohli to propustit. Nyní víc než kdy dříve se nám budou odhalovat tyto situace a my začneme chápat větší souvislosti. Vše do sebe bude zapadat.

Co si z toho vzít pro sebe... Zaujala mě věta: Co by tomu řekla láska. Dobrý lakmus. Kdysi jsem úplně poprvé na rodinných konstelacích poprosila, aby mě nestavěli do role. Že chci jen pozorovat. Ale chyběla jim láska. Uvolila jsem se, že mě mohou použít. To zvládnu. Ts, budu stát a hrát lásku. Jednalo se o mnoho generací žen na statku. Rovnaly se tam snad v sedmero generacích. Všechny měly drsné sedláky. Byly jim za služky.

- Dejte sem lásku!

Postavili mě. Najednou jsem začla žhnout. Bylo to neočekávané. Tělo se vařilo. 

- Jé, pomoc! Já hořím!

- Dejte lásku stranou?

Zchladla jsem. Ženy měly znovu vyzkoušet sílu lásky. Zkusili to ještě jednou, jak to budou dávno zemřelé generace žen vnímat. 

- Postavte sem lásku!

Zase jsem byla jak žhavé slunce.

Vůbec nevím, co se to tehdy dělo. Poprvé na konstelacích jsem si uvědomila sílu energie. Co by tomu řekla láska? To si chci zapamatovat. Mám s tím zkušenost. Na tuhle otázku nezapomínat. Asi budu příště držet pusu. Abych se nedotkla něčích citů, že jo? Jsem nějak zplihlá. Moc přemýšlím. Jedeme za maminkou. Jedeme zrovna nevhod. Oběd. Hlaholím:

- Jé, jedeme včas. Knedlíčková. To si dáme!

Paní Jana pohotově, s talířem v ruce  u krmení hravě odpověděla:

- Už nemáme talíře. :-) :-) 

To mě dostalo. Přišlo mi to vtipné. Neuměla bych tak hezky odpovědět. Směju se. 

Maminka má v pokoji cukroví ze Štědrého dne. Taky ze včera od Ivy. Volám Ivě.

- Má mamka na nohou bačkory?

- No má, volám ti. Asi ji hezky hřejí. Jsme v malé jídelničce. Tady je teploučko. Mamka říkala, že jí je asi dali "tady". Připomínala jsem, žes tu včera byla, že je to dárek od tebe. Matně si vzpomněla na Beníčka. Ivo, tvoje cukroví - no Ivo, to krásně voní.

- To vím.

Volám i Lindě. Na ledovci mínus patnáct. Nahoře vichr.

- Pošli fotky.

- Mami, raději nevystrkuji ruku z rukavice. Jak fučí, je strašná zima. Kouká mi jen nos. Mám nové rukavice. Ale mrznou mi prsty. Nahoře je krásný sníh. Dole už to začíná být rozhrabané. Půl metru prašanu. Teď jsem si dala oběd.

- Prodávají půldenní?

- Jednodenní.

- To je k nevydržení, viď?

- Sjedu si to ještě párkrát a pojedu plavat.

Jdu Janu poprosit, aby odpoledne mamince nabídla ke svačině cukroví. Jdu se zeptat Jarušky, jestli jí něco zbylo z balíčku. - Všechno snědla.

- Jaruško, a hýbáte se?

Lebedí si na posteli. Usmívá se.

- Ustrojte se a běžte ven.

- Já sama nesmím.

Co nesmí, hlavně je pohodlná. Ireno - opatrně, ne abys napsala, že je líná. Diplomaticky!

- Odpoledne, až si odpočinete, poproste, aby s vámi někdo šel na procházku. Ano? A oblékáte se a svlékáte sama?

Souhlasně kýve. Očima pozoruje paní Janu. Zrovna tu krmí sousedku. I já se dívám na Janu. Grimasa mi napovídá, že ne.

- Jaruško, už vám nikdy nic nedonesu! Jste soběstačná! Nepotřebujete pomáhat. Budete se hezky sama obsluhovat?

Souhlasí. Za slib nic nedá. Sliby se slibují, blázni se radují. 

Dnes slunce. Sluníčko o sobě dává vědět: Vracím se! Rostu!! Jsem tady!!!

Jedeme domů. Sluníčko nám leží na stole, nakukuje do talířů. Snacha nám darovala krásné dárky. Jeden mám dnes při sobě. Trefila se. Díky. Umí se vcítit. Musím jí to říci.

Zkoumám predikace roku dvacet. K čemu? Každý má umět snášet pěnu dní. chci jen zběžně vědět, co nás čeká. Rok devatenáct byl úspěšný - pro mě. Poslouchám: Raci - pro rok dvacet karta dítě. Prožijou hravý rok. Budou si žít, budou bezstarostní, radovat se ze života. Za obdarování nezapomenout děkovat! Nová etapa, nový začátek. Co je staré - se dořeší a nastává nové období radosti, štěstí, lásky, veselosti. Pro raky i práce letos bude hrou. (Čtyřicet let jsem si hrála. S milovanými dětmi, učni, studenty. Krásné poslání. Hraju si celý život.) Začátek roku přinese uspokojení. Překážky v cestě tu jsou pro stále otevřené oči, aby nám nic neuniklo. Být pozorný! (Letos jsem půl roku neviděla zradu, zároháctví, pikle, podrazáctví... Petroušek mě nepřímo upozorňoval... Od léta. Nevnímala jsem. Byla jsem šťastná, svobodná, úspěšná. To se neodpouští. Varování jsem nevnímala, brala na lehkou váhu. Byl pozván na šedesátiny. Odmítl. Beze mě prý nechodí. Tam jsem měla začít stříhat ušima. Tenata na mě byla nastražena. Já se radostně vznášela životem. Pak přišly další informace. Hluchá. Stále nedocházelo. Čekaly jen na zbraň. A já jim ji dala! Blbaňa.) :-) :-) :-)  V roce dvacet, raci,  pozor na zlost a hněv. (Zapiš si to za uši!) Problémy, hádky - ODKOMUNIKUJ! (No jo, odkomunikuj. Komunikace se od nepaměti děje z očí do očí per huba. Dnešní média rozdvojují lidi. Messingery, WhatsAppy, SMSky... To je špatně!!! Ústně! Když ono se nezavolá, že jo? Že bych média odinstalovala? Zrušila? Ne, proč? Stačí mazat. Stejně čtu všechno ex post. Lidé mají sedět za stolem a mluvit spolu.) Raci mají přistupovat na kompromisy. (To se mi nelíbí.) Letos mají raci projevit svůj potenciál, ukázat, jak jsou šikovní, jak umějí tvořit. (Ale, ale, vždyť já jsem nešikovná. Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Těším se, v roce dvacet se budu snažit tvořit a ukázat um. To já ráda!) Charakter raků pro rok 2020? Budou se projevovat něžně, něžnost budou šířit do lásky, budou rozumní, láskyplní, komunikativní, ale i zlostní. Nejednou nám rupnou nervy. (A hergot! A to je třeba. Upřímně přímo. Bez masky.) 

Afirmace na rok 2020: Každý úsměv mého srdce udělá můj svět lepším. 

Tak Ireno, hezky si to zapiš za uši!!

Dobrou noc! 

P. S. Budou nám rozebírat Českou republiku. Nestačil útok na hymnu, zmrvení českého lvíčka - vypadá jak zmoklý kohout, útočí na náš stát, státnost intenzivně všemi možnými prostředky. Makrela hřmí, že se musíme vzdát suverenity. 

https://www.youtube.com/watch?v=BL17lEOqMsU&feature=emb_logo&fbclid=IwAR2ZYqBQivbYLNEyxEl58wJDhZhe7Z94ShGlXPrafZQ-EvcR2HTQU4l5saAhttps://www.youtube.com/watch?v=BL17lEOqMsU&feature=emb_logo&fbclid=IwAR2ZYqBQivbYLNEyxEl58wJDhZhe7Z94ShGlXPrafZQ-EvcR2HTQU4l5saA

P. S. 2 Vánoční poselství Zemana - JO.