Poslední svátek vánoční. A je to.

Deset. Waw. Čas mého vstávání se nebezpečně přibližuje poledni. Lezu, lezu.

- Mami, co to bylo ve tři? Tys žila nad ránem?

Ona neví, že když sálají kamna, krásně hřejí, že se mi nechce od nich odejít. Hlavně - hledala jsem dárek. Na Štědrý den jsem ho držela v ruce. Chystala jsem se zabalit bílé triko s Kitty. Vyčuhuje z boku. Sobě jsme koupila XL, Lindě L. Hledala jsem ho v papírech, v hromadě pentlí, provázků. Hledala jsem všude. Už jsem začala věřit v odhmotnění.

- Hledala jsem pro tebe to triko.

Petroušek se nachomýtl.

- Tys ho nenašla v těch papírech?

Linda ho nese. Myslíš tohle?

- Kde bylo?

- Uklizené v Péťových tílkách.

Tak hurá. Dnes už mohu jít spát dřív.

- Pojď se podívat, Micka má novostavbu.

Včera večer jsem nahodila téma Micinčiny chaloupky. Sloužila asi osm let. Střešní krytina odfouknuta. Petroušek vždy nově a nově přetáhne tlustým igelitem. Déšť se drží na víku. V poslední době už jsem měla zákaz zdvihat víko; obvodové stěny nabobtnalé. Střecha už nezapadla přesně. Linda hledala chaloupky pro kočky. Prťavé. Snacha přesvědčovala, že kočičky mají rády těsno. To vím. Vleze do sebemenšího košíku. Každou krabičku ozkouší. Ale baráček? To musí mít předsíň, chodbu, koupelnu, kuchyň... :-)  Má tam polštářek, čerstvé seníčko, manželův teplý svetr... Chaloupky na obrázku krásné, ale rozměrově malé bedýnky. Micka má stojan pod třešní. Takový pidibaráček by se pod košatým stromem ztratil.

Na terase novostavbička. Petroušek vyřízl z boku skříňky díru. Krása. Včera jsme se dohodli, že pojede na turnaj. Jenže Micka je přednější. Hm, stárne. Vždycky byl sport na prvním místě. Stárne. Linda vzadu v zahradě kolem něj oťapuje. Vyrábějí domeček pro Micku. Zateplují polystyrenem. Jak asi vyřeší střechu? Já bych nechala dvířka z boku. Jenže díra už je vyříznuta proti dvířkům... 

- Nebudeš jí tam lízt.

- To budu. :-) 

Snídaně. Dnes banánové jídlo s mátou. A betaheart - dvě odměrky. Pro jistotu. Na cholesterol. Nemám ho. Jenže mastný kapr, klobásy, salát... Měřím se. Unikátní. Hm, a to jsem včera chutnala cukroví u snachy, na noc zobala hroznové víno...

Rychle vytřít dům. Pořádek z před Štědrého dne se nedá udržovat nekonečně. Jemný prach... Svíčky... Purpura. Vaření. Vlasy... Všechno si sedá v prostoru. Už mám vytřeno.

Stále v pohybu. Nevnímám dny.

Sypu na plotnu purpuru. Na vedlejší plotně se hřeje rybí polévka. Moc dobrá.

- Peťuš, pojď si přivonět, jak ta purpura krásně voní.

Manžel nasaje vůni z hrnce s rybí a slastně vzdechne:

- Ta rybí polévka voní líp! :-)

Micinka chce ven. Beru ji do náruče. Nesu do nového domečku. Pozorujeme ji oknem. Micka asi po třech minutkách vyleze z boudy. Prohlíží si svůj nový dům. Očichává ho ze všech stran. vyzkouší schody. Koukne zespodu. Trvá to dobu, než má dům zrekognoscován. 

Po obědě chceš nechceš za maminkou. Ráda bych si lehla... Maminka má novou halenku. Vezu dobroty v košíku. Mističku se šlehačkou, jahody. Běžím pro lžičku do stolečku. Na ubrousku cukroví... Není ode mě. Kdo tu byl? Sestra? Dochází mi. Ještě si upřesňuji u Simonky...

- Jo, Iva tu dnes byla.

Padá na mě ještě větší únava. Měsíc úklidu, příprav, čištění, mytí, cídění, vaření, pečení, podnikání, nákupů, cest k mamince. A když mám jeden den k dobru na odpočinek - jedu. No, nic. Mamince vysvětluji, že tu byla Iva...

- Nebyla. Opravdu.

- Opravdu byla. Maminko, to cukroví je od ní.

- Tak to já vůbec nevím.

Petronilka, Maruška, Simonka, Věrka svážejí vozíky ke stolu do průchozí neosobní stále uměle ozářené jídelny. Loučím se. Utíkám domů. Rychle - upéct štrůdl. Ještě že mám jablíčka připravená, ořechy, namletý skořicový cukr. Kdybych to všechno měla stihnout dnes... Nedala bych to. A upéct bagety. Chlebíčky mám na terase... Spěchám. Třeba si ještě na chvilenku lehnu. Nelehnu. Zvonek. Jsou tu. Starší dcera s partnerem a synem. Vnuk. Naivní. Má na bundě našité ohavné pichláky. Na podzim jsem z auta viděla jednoho takového divného ušlého s pichláky na bundě, na hlavě... Nutno přijímat bez podmínek. Je hodný. Pracovitý. Šikovný. Úspěšný. Skromný. Je náš. Flegmatik. Ty bodláky mě iritují. Hlavou mi jede proud myšlenek. Naskočí i myšlenka: To je vůl. Hned ji vyháním z hlavy. Zapojuje se nevědomky do NWO... Ireno! Láska, láska, láska... Nezapomeň: Bezpodmínečná láska. Zkouška je tu. Chci nesmírně krátce vysvětlit, jakou energii posiluje. Mladý člověk. S maturitou. Hlupínek bez rozhledu. Prý nepotřebuje studovat něco navíc. Hlavně svou profesi... Argumentuji, vysvětluji... Marné. Nechávám ho. Mohla bych ho zmuchlat a hodit do koše. Mám na paměti, že je pracovitý (v práci), má první úspěchy ve své profesi...  Jsem babička. Babička má mít dostatek trpělivosti... Plnou nůši lásky. Ireno, máš rezervy. Cvič, uč se a pracuj na sobě. Přijímej. Raduj se. Hroty na bundě ho přejdou. Máš toho před sebou ještě hodně. Jak zvládneš další zkoušku? Obstojíš?

Dostávám se na téma banka, úředník, čtvrtá revoluce, likvidace pokladen, převádění na kontakt se strojem. Bezduchým, mrtvým, bezcitným...

- Tak běž k jiné bance.

Musím se smát. A ke které? Všechny banky jedou světový plán - odstranit úředníky, cucat z lidí za poplatky, nutit je do virtuálního bankovnictví, rušit pokladny, pokladní...

Povídáme o všem možném. Štrůdlík se šlehačkou, vínko, chlebíčky, cukroví. Zvonek. Vnučinka V. Povídáme o dárcích. Vzpomenu si:

- V., máš tu na stromečku ještě jeden dárek :-)

Hledá, nachází. Koule a v ní sada krásných ponožek s Hello, Kitty .-) Měkký dárek nic moc :-) Dcera s rodinou se zdvihají. Nacházím dvě videa v telefonu: Vnučka v přezkáčích, zapnutá v lyžích, s přílbou. Na chodbě. Naklání se dopředu, dozadu... Jé, to mám radost. Přichází vnuččina maminka.

- Jsi autem?

Přitaká.

- Peťuš, zavolej Honzíkovi, ať přijde.

Nalévám víno. Sedíme. Unavené. Ušlé. Přitom sem přicházejí energie, které svou silou tolik nabíjejí, že lidé mohou spát méně... Snacha si prohlíží ponožky s kočičkou Kitty.

- Babičko, pusť koledy, budeme tančit.

Pouštím východočeské. V. překrásně tančí. Sedím. Čučím. Odpočívám. Honzík je tu. V. nás řídí. Hrajeme hru - Řekni, co víš o kočičce. O pejskovi.

- V., pojď mě podrbat.

Beru ji na klín. Píšu na záda: Milá babičko, tečka. Máme doma křečka. Tečka. Křeček kouše, štípe, škrábe, tahá za vlasy...

- A teď píšeš ty mně, V.

Někdo ze zahrady ťuká na okno. Petroušek :-) 

- Nesahej babičce na sklo!

Podávám mu prskavky ven.  Kdypak je zakáží? Vánoce urážejí kamarády s jiným náboženským vyznáním. Počítám, že je mohli zakázat kvůli oxidu barnatému. Jedovatá zplodina. Uvidíme.

Utahaní, unavení, umlácení... Loučíme se.

A do postele. A je po svátcích. Líbilo by se mi spát do prvního ledna. Hlavně ne Silvestr.

Dobrou noc!

P. S. Přemýšlím, přemýšlím. Na vzhledu nezáleží. V mnoha rozhovorech s účastníky Brutal Assaultu vnímám jejich černé oblečení, ale taky jejich duši. Ať si projde obdobím pichláků na bundě :-) To přejde :-)