Pošmourný záchranný
6.10. Den Československé armády. Bitva u Dukly. Náčelník maminčina posledního vojenského útvaru plk. Týrek. U Dukly přišel o ruku. Jestlipak si někdo dnes vzpomněl? Památný den naší armády. Ticho po pěšině, plukovníku, plukovníku, kdybys neblbnul s rouškami!
Dnešní den pro maminku nebýval radostný. Všechny paničky důstojníků bez maturit dostávaly obálky s odměnami... Mamka nestraník - nic. Vdova se dvěma dětmi nepotřebovala peníze... Bývala smutná.
Tak světe, co mi dnes předvedeš za zázraky?
Koukám dívám na obrázky ustlaných postýlek dětí ze školy v přírodě. Dojaly mě. Šikovné děti. Krása. Samy; bez maminek postýlku si hezky vykrášlily. I rozkošné medídky zastlaly.
Volám na stavební úřad. Chci nakouknout do spisu, který se mě týká.
- Ale na to nemáte právo.
Špatně asi slyším. Co to, co to? Tady už nemá občan právo na nic? Cestovat. Svobodně si jezdit na lyže. Bez nátlaků a zákazů jezdit MHD. Chodit k mamince na pokoj, radovat se s ní v teple.
- Važte slova!! Vy mi nebudete upírat mé právo!
- Měla jste právo do 5.10.
- Ne, mám právo navždy. Vy nebudete určovat mé právo. Vy ne!
Takový krásný vstup do nového dne. Střetnutí s úřednicí. Mládí vpřed. Blbí v čele. Mládí bude zakazovat, kam smím nahlédnout a do kdy ve stavebním řízení. To se mi jen zdá.
Dopoledne našlapáno. Hlídám si čas. Diář otevřený. Odškrtávám. V deset hodinové školení. V jedenáct RHB. Rychle sbalit košíček k mamince. Mixuji narychlo jahody. Nemám to ráda. Kov. Jahody i borůvky mačkám rukou. S medem. Dnes přidávám březový cukr. Xylitol. Má nižší glykemický index než řepný neb třtinový. Sbaleno. Co na sebe? Dám se do tyrkysu? Beru tyrkysové doplňky. Ne. Dnes půjdu oranžová. Převlékám se. Nutno vystřídat růžovou. Růžová - má oblíbená. Dvacet let? Kdy jsem se nastěhovala do růžové? V době, kdy se mi emoce přestěhovaly ze solar plexu do srdeční čakry. Do dnes se stále divím, jakým neomylným majákem je mi srdíčko. Někdy se ždíme, jindy cítím, jak plápolá... Vlaje jak prádlo na šňůře... Příjemnější a jednoznačnější, než když mi emoce seděly v žaludku.
Natahuji oranžové doplňky. Jedu. Ošetřují mi noženky. Ochozené? Hm... Možná je to jinak.
Platanová alej. Tudy jezdím na kole na cyklostezku. Vždycky v zimě to tu hrozně fučí. Na jaře mě tu vichřice několikrát sfoukla z kola. Jako pírko.
Za mostem přes soutok Labe a Metuje zastavuji. Vracím se na most. Dívám se na temnou metujskou vodu a oranžovou labskou. Tady se stékají dvě vodotečné masy. Řečiště v mém dětství na sobě mělo barevnou pěnu. Modrou. Zelenou. Červenou. Z barvíren textilky z Hostinného. TEhdy Labe nezamrzalo.
Tady je krásně. Nad vodou. Stála bych tu do aleluja. Je čas. Nedá mi to. Ještě jedna zastávka. U jeřabinek. Červené od srpna. Už padají. Zapomněla jsem si dovolit. Napravuji to. Pár hroznů si nasuším. Do vykuřovadla. Loni se mi osvědčil bobkový list do purpury... Učichala bych se.
https://www.youtube.com/watch?v=cNtbQk8joUM&t=5135s
Tak teď už opravdu musím. Konec kochání. Jedu mezi poli. Slunečnicové nesklizené. Jestlipak ptáci vyzobali jadérka?! Zahýbám do krůcavé cesty lemované stařičkými vrbami. Musím zastavit. To je krása! Kochám se stromovým loubím nad cestou. Bříza ke mně spouští čárky větviček. Přírodo, ty zdobíš!
Svištím ke své homeopatce. Mám ji ráda. Asi i ona mě. Měří mé orgány. Stále vše na padesátce. Najednou uondané srdce brečí na třicítce.
- Pitný režim - skvělé.
- V den, kdy dosadili plukovníka do fce, jsem strašně
hořce brečela. Velké slzy. Jak holčička.
- Čistila jste se.
- Jsem zděšená stavem světa. Jak děti doženou výuku? Co naše hospodářství? Pokladní, pečovatelky mají tolik měsíců zacpané dýchání. Lidi jsou hloupí, arogantní, agresivní. Zhrubli jsme. Podívejte! Běhala jsem před měsícem, najednou konec. Noženky začaly stávkovat.
- To dáme do pořádku.
- Copak je normální, abych se dojímala ustlanou dětskou postelí s hlavičkami medídků?
- Dráha srdce bude slabá. Vy vše emočně prožíváte.
Měří. Dráha srdce... Vysvětluje mi orgány v pentagramu.
- Aha, oběhový systém, ledviny, močový měchýř. Co tam patří? Noženka otekla, hlavně levá. Jak to ty nohy mohly vědět o čtrnáct dnů dřív, než nastoupil ten sup?
- Tělo ví. Umí číst v morfogenetickém poli...
Hledá povzbuzení. Měří. Vybírá něco, co zdvihne ručičku měřicího přístroje na kýžených padesát.
- Dejte si tohle do rukou. Prociťte.
Zavírám oči. Jsem v jeskyni. V jeskyni? Má šedý strop. Jé, je vypolstrovaná šedivým kožíškem. Ne, jsem skála. Jsem odolná. Vše liché po mně sjíždí.
- Vynikající. Máte intuici. Přečtěte, jak se to jmenuje?
- King kong! Měří, hledá ještě něco.
- Dejte si to na třetí oko.
Zamýšlím se. Nechávám pracovat intuici.
- Jsem divizna. Rostu. Rozvíjím se. Jsem statná rostlina.
Opět jsem se trefila. NO jasně, chráním si šišinku!
Jak mi můžou naskakovat obrazy? Ještě jeden. Jsem atlet. Takový ten z obrázků z učebnic. Zdravé tělo v pohybu.
Věším na sebe své doplňky. Vůbec netuším, že si natahuji dvojí hodinky. Tyrkysové a oranžové. Platím. Datum. Objetí. Odjezd.
Volám, jestli mi svezou mamku.
Přijíždím k DD. Jen asi tři minutky mi to trvalo. Jo, zase jsem se zastavila v polích. Simonka už se snesla s maminkou výtahem. Simonečka. Děvčata pečovatelská... Jak jsem ráda, že nemusím být v jejich kůži. Náročné povolání.
Nabízím mamince horký kompot. Ne. Tak metýnku. Taky ne.
- Hlavní je, že seš tady!
Snáším kaštany z okolí lavičky. Dávám je mamce do dlaní, ať táhne jejich energii. Zpíváme. Vzpomínáme. Luštíme. Končíme.
- Mami, zítra přijede Iva. S Beníčkem.
- Ale nebyla tady.
- Jak nebyla?
- Ani minulou středu.
Spadla mi čelist. Iva tu nechává maminku opuštěnou. A nic mi neřekne. Nemůže ji jet dvakrát za týden potěšit? A potěšit se s ní!
Zítra mám volno? Nebo ne? Chjo!!
Domů. Mám volat paní. Mám volat lidem. Ne jedné. Všechno odkládám kvůli návštěvám u maminky. No, nic.
Chvíli s Petroušekem
- Nesmíš to prožívat.
- Jj, dík za radu. Je to jako kdybych ti řekla: Prožívej!
Dnes vařím na FB. Chystám si suroviny. Od půl šesté školení o makroživinách s doktorem. Volá mi sponzorka.
- Irenko, nemáš technické potíže?
- Já ještě doposlouchávám dr. Bajera. Ale připojit se zkusím.
Projel bílkoviny, tuky, ale cukry už jsem neslyšela. Utíkám si dát ntb na ostrůvek. Začínám. Dnes vařím lečo na maďarský způsob. Kolega mě vítá:
- Kuchtičko, tady jsi!
- Už můžeme začít? Kolik je? Minuta po půl.
- Začni.
Seznamuji s jídlem. S naší kuchařkou. Téma pohyb. Do toho vaříme. Za půl hodinky hotovo. Loučím se.
- A nezapomeňte dát do skupiny fotky svých výtvorů.
Zkouším volat paní. Už nebere. Zítra. Spočetla jsem jí wellness test kondice.
- Peťuš, já jsem dnes měla celý den oranžové a tyrkysové hodinky. Vůbec jsem to nevěděla. Nevšimla jsem si ani u homeopatky, když jsem si na sebe věšela tretky.
- Mělas na ruce dvoje hodinky?
Přepracovanost? Uondanost? Chci radost ze života! Chci svobodu. Chci národní cítění lidí. Chci vlastenectví. Chci hrdost na národ! Na um našich lidí! Kde to všechno je? Slovanství jde do háje.
Zprávičky ze školy v přírodě. Dnes se vypravili na vycházku do kopce.
- Mně bolí kostička. Měla jsem zlomenou nohu.
- To je strašná hora!
- Vy nejezdíte na hory?
- Jezdíme. Ale jenom lyžovat.
Tak to my jsme si letos dvakrát vyjeli do Kerkonošek v létě. Na výšlapy. Na kondiční túry.
- Já chodím do skauta.
- A chodíte ven?
- Nechodíme.
Divná zpráva - jak utužují těla mrňousků? Budoucích českých reků.
Max - další z netradičních českých jmen - Max hraje ping - pong. Loudá se. Je poslední.
Stlát umějí, ale chodit do kopce, to je třeba ještě dopilovat.
Devět. Ještě telefon. Objednávka. Ani jsem se s Petrouškem nerozžehnala. Odkráčel do postele.
Bude půlnoc.
Dík za den!
Dobrou noc!