Postelový. Návštěvní

25.03.2020

Co je za den? Kolikátého je? Státní bezvětří. Všichni zalezlí. Přeobjednávám denně lidi na duben. Nevycházím. Vegetím. Užívám si klid, dům, jaro. Čtu, pozoruji. Peču. Někdy. Nějak ztrácím řád. Nebezpečné. Takhle si na zamřížované lenošení zvykají děti, omladina; nevštěpujeme do nich smysl pro povinnost. Pokud mají maminku prodavačku, sestřičku, pracující, přijímají: nic nemusím.  A to je začátek konce. Konce státu.  Zalézám do svého sarkofágu s ntb. Poprvé usínám. Podruhé čtu. Časopis Šifra. Pan Vidlák si ho sám píše. Měla jsem předplatné. Ale nestíhala jsem ho číst. Čtu ho aspoň na FB. Zajímavé články! V krátkém čase tři výživné. Dnes Operace rouška - co kromě obličeje má zakrýt povinné zahalování na veřejnosti.

https://www.casopis-sifra.cz/operace-rouska-co-krome-obliceje-ma-zakryt-povinne-zahalovani-na-verejnosti/?fbclid=IwAR0er4He2s2aSzfsYGmGtJuZOCVhK-LMbJCLxkDbVaW-YX0I_u7lidlf3po

Prolétne mi hlavou můj včerejší pokus jet na kolo. Cítila jsem se jak vyvrhel, když jsem rouškou zakrývala jen ústa. Totiž pokud i nos, zadýchala jsem si brýle... A trápit se s rouškou na nose - ne, to není sportovní. Udusila bych se. Na každého jsem zahalekala, že se rouška v přírodě nenosí. Každý, koho jsem u řeky potkala, jako by mě zkoumal. Oni nevědí. Netuší. K čemu toto vše... Ovčané vychovávání na obou stranách železné opony militantně. Tedy stejně. Nám tady tvrdili:

- Tam je nepřítel - pozor, chystá na nás shodit vodíkovou bombu. Sejdeme se na náměstí... Vykřikovaná hesla typu Pryč se západním imperialismem. Západní lidé ve fialovém to stejné. Pozor na rudého nepřítele! Čtu článek a usmívám se. Paní čistí ve svém bytě okna - s náhubkem. Přemýšlím, jestli je tak vycvičená, to by snad bylo lepší. Nebo je tak blbá?

Ano, ještě na kraji roku bychom byli ve střehu ve frontě v bance...

Jako bych to psala já:

Jdu si takhle po ulici, pod přikrytou tváří se mi paří vous, a protože nikdo nejde, tu nehygienickou ohavnost, kvůli které je mnohem větší šance chytit nějaký sajrajt - třeba tisíckrát nebezpečnější plíseň -, než kdybych dýchal čistý jarní vzduch, na chvíli odložím. Vzhlédnu vzhůru a strnu v němém údivu. Je krásný slunečný den a paní myje ve svém bytě okna. V roušce.

O chvíli později, když se stáhnu k lesu, kde skoro nikdo není a kde se mohu zase svobodně nadechnout, spatřím projíždějícího cyklistu. S rouškou. Řidiče, kteří jedou sami v autě, a místo aby si otevřeli okno a vyvětrali, paří se v tomhle malém látkovém nesmyslu, bych ani nespočítal.

Není to tak dávno, kdy se v Evropě hromadně protestovalo, a dokonce se schvalovaly zákony proti zahalování na veřejnosti. Jen tak byste vlezli do autobusu s šátkem, rouškou, maskou či závojem, a v tu ránu byste měli v Nizozemsku, Dánsku, Francii, Belgii, Bulharsku, Německu, Švýcarsku, Lotyšsku, Rakousku, Norsku či Itálii za zadkem policii. V Česku to sice nezakazoval přímo zákon, ale být muslimskou ženou a jít třeba do restaurace v nikábu znamenalo riziko slovního napadení a vyžadovalo to silnou psychickou odolnost.

Kdybyste někomu ještě před dvěma měsíci řekli, že budeme všichni běhat po ulici s kusem hadru přes obličej, a objektem lynčování se stane ten, kdo vyjde nezahalen, do pěti minut by u vás blikala sanitka a vezli by vás rovnou k docentu Chocholouškovi. Stačilo jedno bez ironie geniální nařízení české vlády, které trefilo několik much jednou ranou, a rázem je vše úplně naopak. Lidi se dočista pomátli. Či lépe řečeno, konečně se ukazuje v plné nahotě, jací doopravdy jsou.

Často stejní lidé, kteří by ještě před měsícem udávali ty, kdo nosí burku či nikáb, dnes volají na policii, že soused nemá při okopávání záhonů roušku. V Česku je totiž udávání národním sportem. Dokonce i německé gestapo v Praze si na to za války stěžovalo a zadávalo inzeráty do novin, ve kterých Čechy žádalo, ať přestanou chodit bonzovat, protože to zcela ochromuje činnost německých úředníků, kteří tak nemají čas na běžnou agendu.

Jakmile v těchto dnech a týdnech nemáte hadr přes hlavu, můžete si být téměř jisti, že zpátky domů už nedojdete. Buď vás vaši sousedé a milí spoluobčané přímo na ulici zlynčují, nebo napráskají na policii. Proto roušku poctivě nosí také ti - a sundávají ji jen v případě, že není v dohledu žádný uvědomělý občan, který by je "nahlásil" -, kteří si jsou schopni uvědomit absurdnost celé situace a dát si do souvislosti aspoň základní skutečnosti. Například tu, že zatímco se občané navzájem kontrolují, aby se nepoprskali, pod rouškou tmy se děje něco mnohem podstatnějšího, o čem se zatím moc nemluví. Nařízení o nošení roušek není ničím jiným než úžasnou psychologickou operací a experimentem na lidech, který jednou vejde do učebnic. Úsloví "pod rouškou tmy" zde nabývá nových dimenzí.

Než se pustíme dál, řekněme si to otevřeně hned na začátku: Nošení roušky či respirátoru, jedno jaké třídy, značky a ceny, je v případě infekcí dýchacích cest extrémní opatření s pochybnou účinností, zcela nepřiměřené situaci. Proč jsme to nenosili třeba loni a předloni? Jisté je, že kdyby kolem nás koloval opravdu nějaký nebezpečný virus, padali bychom jako kuželky, a stejně bychom se neschovali, protože bude všude - na klikách, na botách či na podlaze. Kdybychom se virům chtěli vyhnout, z domu bychom nevyšli celý život, ani s posmrkanou plenou. Vždyť nakazit se lze třeba přes oči.

Takovýchto korona- a jiných podobných virů jsou kolem nás desítky. Ale i pokud bychom se nakazili, nebylo by to poprvé ani naposledy. Stačilo by méně sledovat televizi a přečíst si třeba článek profesorů Ladislava Machaly a Jiřího Beneše z Kliniky infekčních nemocí 3. LF UK Nemocnice Na Bulovce, kde píší: "V oficiálních materiálech evropských i světových autorit se píše, že nemoc se projevuje náhle vzniklou horečkou, suchým kašlem, dušností, slabostí a bolestmi ve svalech. My zdravotníci ale vidíme, že většina nemocných s prokázanou koronavirovou infekcí má jen lehce zvýšenou teplotu a k tomu známky zánětu nosohltanu čili rýmu, mírné bolesti v krku a někdy i kašel. Nejsme tedy schopni podle projevů nemoci vytipovat osoby, které prodělávají koronavirovou infekci, a odlišit je od lidí s běžným nachlazením. (...) Pacienti mají jen lehce zvýšenou teplotu, rýmu, kašel, pobolívání v krku; někdy infikovaný člověk nepopisuje dokonce žádné obtíže." Tak už to u viróz bývá...

Přečtěte si. Dáte autorovi za pravdu? Závěr: Horší bude to, co přijde potom. Proti tomu je netopýří virus jen slabým odvarem. Až tohle všechno skončí a budeme se moct místo polykání bakterií ze zapařených roušek zase nadechnout čerstvého vzduchu, mnoho lidí si možná vzpomene na údernou báseň Egona Bondyho: "Je možno hledět do oblak a nemít zvláštní pocit, že člověk přechcán byl a v p*deli se ocit'?" Ale pořád lepší než válka.

Milan Vidlák, časopis Šifra

Měla bych vylézt. Ještě si pouštím video o starodávných utajených slovanských městech na Sibiři. Už to leze. Slované - v šestém století? Nenechte se vysmát! To se učilo a učí na západní i na východní straně světa. Svět chce být klamán. Dravci chtějí držet, držet, udržet moc za každou cenu. Se Slovany chtěli zatočit už ve druhé válce. Málem se jim to povedlo pod modrou vlajkou se zlatými hvězdami. Procházím FB. Nacházím skvělé zprávy. V české bruselské lidi slyší stejnou písničku: Rouška, rouška, korona, korona, korona dvacet, dvě koruny padesát. Ale o schůzce G7 teď v březnu, o zatýkání pedofilů, kanibalů... Ticho po pěšině. Které královské hlavy jsou v karanténě? Vlastně v hledáčku? Charles. Jasně. Máma posilněná rituální dětskou krví šlape svět jak její mám do sta. Dětská krev omlazuje - zjistili vědci. Čtu a padá mi čelist. Minulý týden odstoupil z vražedného vakcinového království Bill Gates. Takový filantrop to byl, že?

Opouštím svůj sarkofág. Petroušek mi přinesl kvasnice. Nedostatkové zboží. Za socialismu nebyly vložky, kakao, toaletní papír; ten spojuje socialismus s naší skvělou dobou. Protože i dnes, v době, kdy se nám lépe nemůže ani žít, toaleťák opět není. Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu? 

Poslouchám Míru Zelenku. Perličky: Po přestřelce v Baltimore vyzval starosta Baltimoru gangstery: Přestaňte po sobě střílet, ať mají nemocnice lůžka pro nemocné.

Tak to je náš vzor!  Kde jsem se na tolik let ztratila? Proč jsem je velebila? Vzhlížela k nim. Hlavní věc: Nabrala jsem směr. Pluji. Nestojím. 

Obědvám misku špenátu s bramborem a sýrem ze včera. Každou chvíli se ozve skyp. Stihnu vyrobit majolku. Je to tu. Skyp s maminkou. Nejraději bych ji objala přes monitor. Proč to ještě neobjevili?

- Mami, jak se máš?

Uslyším její mantru.

- Jak nahej v trní.  

- Mami, před pár dny slavila Deniska narozeniny.

- To bylo dvaadvacátého.

- Mami, jak to víš?

- Si to pamatuju.

Nejen že mě svět deptá rouškami, zákazy, strašením, ale ještě mě vyvádí z míry: Mamka si to pamatuje. Zvyknu si někdy na její stav?

- A věděla bys měsíc?

- Březen.

Neuvěřitelné. Nacvičujeme, kdy se narodila, hovoříme o krajině jejího dětství. Stále opakujeme. Nic si nepamatuje. A najednou 22. března. Mám zaděláno na chleba. Tvaruji housky a tři bagety. Ukazuji je mamince. Přichází paní koordinační.

- A tady se peče v přímém přenosu. :-)

Domlouváme skyp na zítra. Ptám se na aktivity.

Volá Linda.

- Mami, k večeru přijedu. Kittynce se vůbec nechtělo. 

- Kolik mám na to, abych si schrupla?

- Ukazuje mi to 16.45, ale asi to stihnu dřív.

Zalézám do pelíšku. Dospím si dnešní noc. Četla jsem, spala, šla do postele za kuropění. Petroušek právě vstával.

Beru ntb. Sleduji video o slovanských záměrně utajených městech na Sibiři. Spím. Nespím. Slyším hlasy. Nejsem schizofrenik. Fakt je slyším. Linda je tu. Nese v náručí černou dceru naší Micicindy. Holky se nemají rády. Kitty je smutná. Je v revíru naší Micky. Micka ji na přivítanou dnes jednu nemajzla.

- Kitty, to budou kocouři koukat, jaká pražská štramajda s velkými tlapkami přijela. To si užiješ.

Petroušek jede k sestřičce z DD. Veze mamince hodinky. Posílám na kosti xtra call. Mám doma kouzelníka. Baterie se dnes nesežene. Vyndavá obětavě ze svých, vkládá do maminčiných. Jede znovu za sestřičkou. Zítra je bude maminka mít na ruce. Už dnes vykřikovala, že jí je někdo ukradl. 

Jdu rozsvítit svíci v svícnu.

- Cos říkala?

- Mami, abys rozsvítila, ale nemyslela jsem svíčku.

Řehtáme se.

Myslela jsem, že pojedeme na kolách, že se stavíme v zahradnictví... Ne. Klid. Svět usnul. Armáda a policie štrachá. Tom Hanks se schoval v Austrálii. No jo, měl taky čtrnáctidenní karanténu...

Zatápím. Chleba s kůrčičkou. Dala jsem většinu žitného kvásku.

- Výborný, ale musí se sníst, aby neztvrdnul. Namaž mi ještě.

- Ty to máš úkolově?

:-)

- Mami, dnes mi přišel leták.

- My už ho máme asi čtrnáct dnů.

 - Já mám oranžový.

Prymula - kšeftař s vakcínami, absolutně nevhodná osoba. Střet zájmů...

- A navíc není epidemiolog. On je vakcinolog.

- On není čestný. Bůhví, jestli si tu svou černou roušku semtam přemáchne. .-)

Jsem zdravá. Šťastná. Jsme tu tři a dvě kočky. Za oknem právě jedna buší na okno... Druhá si hoví na křesílku. Jsme komplet.

Dobrou noc!