Potěšení s vnoučaty

Je po Vánocích. Skončilo krásné období. Úklid. Tma. Svíčky. Zpívání koled. Provonění domu bylinami. Chystání.

Celý den ukazují opičárnu. Nepochopitelné. Ještě nikdy neukazovali očkování. Co v tom asi bude? Lidi jsou všímaví. Píší, že veteránka měla jinou barvu vakcíny než premiér. Zpráva slovenské sestřičky s varováním, že jde o placebo. Pak že začne kosení. Ukazuji Petrouškovi krátké varovné video - světoví lékaři: Nenechejte se očkovat.

https://www.facebook.com/peter.forestes/videos/5517637494929146

Premiér nikdy nelže. Že? Nikdy? Určitě? Dnes snad prý to nebylo ono. Prý nenatáhli vakcínu z kouřící originální flaštičky... Ze zákulisí přinesli něco. Zakrývali aplikaci. Vrchní sestře se prý klepaly ruce... Péťa jako vždy vtipný:

- Tak to jestli mu nedali ten zázrak, tak to on umře. :-)

Svět chce být klamán.

Dopoledne v poklidu. Skyp s maminkou v jedenáct. Šikulka pečovatelka. Šikovný pečovatel. Děkuji. Maminka připravena. Povídáme o vánočním čase. Vzpomínám na paní Slezákovou. Maminčina stařičká dávná přítelkyně. Uměla vyložit karty. Zemřela v březnu 1975. Pamatuji si na její poslední dny na modré planetě. Těžce dýchala. Možná mě ani nevnímala. Zdá se, jako že mamce něco vzkázala. Asi si to vymýšlím. Fantazie pracuje. Chodila jsem krátce se svým prvním mužem. Včera, dnes nebo zítra výročí našeho setkání. Klusala jsme pro gothaj. V Družce neměli, šla jsem na nádraží do bufetu. Někde se vyloupl kluk. Šli jsme vedle sebe a náramně jsme si rozuměli. Smluvili jsme si schůzku. Neokouzlil mě na první pohled. Až na druhý. :-) V březnu jsme šli navštívit do nemocnice pan Slezákovou. Vůbec si nepamatuji její pohřeb. Měla jsem před maturitou. Velká láska v srdci. Maminka asi moc smutná. Víc než smutná.

- Choď si s ním, ale prosím tě, neber si ho.

Neposlechla jsem a zažila velké zklamání; několik let trápení. Rychlá karma. Cti otce svého a matku svou... No, ono to prý je cti otce Slunce a matku Zemi. No... Nectila jsem. Doplatila jsem. Nevyplácí se neposlouchat rodiče.

- Mami, paní Slezáková má prasklou desku na hrobě. Hrob porostlý břečťanem. Pravidelně jí chodím posvítit.

Najednou vnuknutí.

- Mami, já tu desku nechám vyrobit znovu.

Dobrý nápad. Nikdo už neví, kdo to je, kde bydlela. Paní z předminulého století. Mihla se mi ve vánočních dnech v trychtýři vhledů. Ne v produktivním věku. Takovou jsem ji nikdy neznala. Stařičká tvář s brýlemi.

Naše setkání se chýlí ke konci.

- Prosím vás, myslíte, že by bylo ještě možné se s mamkou přiťuknout? Má v lednici bohemku.

Pečovatelka je ochotná. Svoluje. Doběhne do lednice. Jsem si myslela. Za deset minut už mají roznášet oběd. Slyším Martina. Děkuji, chválím ho, že láhev našel.

- Ne, láhev se někde ztratila. Rozdělám jinou.

Řehtám se. V tomto případě mi vůbec, ale vůbec nevadí, že se mamčina bohemka někde vypařila. Nic se neděje. Vlastně - čí je ta láhev? Abychom ji někomu nevypily. Erární. Kolegyně mu dala. Nalévají ji do skleničky na kávu. Řehtám se. Je mi to milé. K smíchu. Připíjíme. Loučíme se.

- Mami, mám tě moc ráda!

- Já tebe taky.

- Peťuš, oběééd!

Stolujeme. Neděle. Slunce! Dívám se do něj. Jde to i během dne. V létě jen při východu, což nemohu nikdy zvládnout. Ale před západem dobíjím pravidelně. .

Linda volá.

- Mamko, včera jsem se stavovala u Alenky. Mají asi sedmiletého Tomáška. Největší radost měl z plastové zbraně. To dostali s mladším bráškou stejné. Ukázal mi knížku a říkal mi: A z tohohle dárku jsem měl nejmenší radost. Deník malého poseroutky.

Zcela jiný přístup k dárkům, které mi nejdou pod nos. Roztomilé přijetí všeho, jen na stupnici radosti na druhém konci. Včera jsem zažila odhazování dárků nafučené holčičky. Mlátila hřbetem ruky s bublinou u nosu a uřvanýma očima hystericky o stehno:

- Tyhle dárky já jsem nechtěla!

Odhazovala je bez ohledu na dárce, který se jistě snažil o radost v očích obdarovaného. Trička, knížka, zápisník... Holčička by mohla hrát rozcapenou princeznu. Neomalenost.

Dnes tytéž dárky. Jen jiný příjemce. Naprosto jiné reakce. Srdce plesá. :-) Všechny se hodily. Všechny se líbily. Všechny přijaty. Všechny zaujaly. Všechny potěšily. Udělaly radost.

Na chvilku si dáchnu. Padá mi tělo. Odpoledne přijdou mladí. Zvonek. Už jsou tu! Malý hošíček - rytíř. Stále v postoji bojovníka. Zápasníka. To bude pravý muž. To je ten, který mě na Mikuláše uklidnil, že mě čerti nevezmou:

- Babičko, tebe ochrání děda! Neboj se!

A holčenka do druhé třídy. Náš M. a naše D. Chvíli sedíme. Užíváme se. Mrňous nám zpívá Rychle bratři, rychle vstávejme... Dudlaj, dudlaj, dudlajda. Video jsem si několikrát pouštěla před Vánoci. Natáčím si ho znovu. Jsem jeho bezprostředním výkonem okouzlena. Česká pěkná tradiční koleda. Pozoruji sourozence. Laškují. On jí ukradne panenku. Ale žádný křik. Žádné slzy. Máme tu tatínka a maminku. Stačí se jen podívat. Nemusí ani zvyšovat hlas. Babička a dědeček nemusejí vůbec regulovat.

- A já bych chtěl vidět, co přinesl Ježíšek.

Jdu zazvonit.

- To byla babička.

- Ne, ne, já vybírám skleničky. To byl Ježíšek.

Hrajeme. Iluze dokonalá. Mrňous rve papíry. Rodiče vědí, že u nás se nervou. Ale zkazte dítěti radost. :-) :-) :-) Řehtám se.

Tetelím se štěstím. Sleduji radost dětí z každého dárku. Druhačka projevuje nadšení nad knihou Ať žijí duchové. Malý rozbaluje krabičku. Krásnou. V ní ukrytý hrneček se sněhuláčky s víčkem. Chtěla jsem si ho koupit i pro sebe. Ale asi bude zapáskován. (Vážení zákazníci, omlouváme se...) Ať si ho nechají. Ó, hasičské auto. Dědeček jde vložit baterie. Hm, fantazie dítěte nezná mezí. Taška s pracím práškem.

- Jé, já jsem letos od mamky nedostala. No ten se mi hodí.

Kvízová hra

- Mami, pojď si ji zahrát.

Zapojuji se. Legrace. Druhačka procvičuje čtenářskou dovednost. Mrňous si hraje s dědečkem. Odpoledne se změnilo ve večer. Na cestu ještě prskavky. Najedení, pobavení, polaskaní, obdarování. Jupíí! Těším se zas! Děkujeme!

Dobrou noc!