Poučný

Když se večer ohlížím po dni, netušila jsem, jak hezký, obyčejný bude. Přitom vím, že si máme každý právě nadcházející den naplánovat jako ten nejskvělejší. Asi to čekám podvědomě. Totiž – byl nádherný. Už jen první kontakt s malým zlobivým šedivým stvořením. Dojemné čekání Žofky u dveří ložnice. Na jedné z kartiček souboru Moc přítomného okamžiku Exkharta Tolleho je motto: Učte se od zvířat jejich trpělivosti. – Jdu si pro kartičky. Hm. Ani jedna neříká to, co hledám. Jdu ještě na Hayové Dokážu to. Ani tam to není. Vím, že si kartičku občas prohlížím. Když ji hledám, zmizela. 

Co se mi dnes přihodilo! Vzala jsem si do postele ráno telefon. Kočky už stály v pozoru. Potichoučku, aby si nemyslely, že už začínáme, jsem jim pošeptala.

- Ještě chvilku. Vyčkejte.

Poslouchala jsem si něco v telefonu, vturánu jsem byla v limbu. To říkala babička Jůlinka i maminka Venuška. Jenže ten limb opravdu je. Před pár lety jsem o tom poslouchala buď u Jardy Chvátala v jeho Absolutně neuvěřitelném nebo ve vyprávění insidera Petera. Limb. Zdál se mi sen.

Seděla jsem někde na lavičce. Asi to byla Pha; a jako někdy v květnu. A asi to bylo na Kampě. Ale kolo jsem neviděla. Buď nějací lidé mě pobídli nebo sama – to jsem zapomněla - šla jsem hledat mamku. Najednou jsem byla v domě, vypadalo to jak mateřská škola pro velké lidi. Krásné vysoké zelené dveře, ta zelená byla nádherná. Decentní. Slavnostní? Pěkňoučká. Fakt hezká temná zelená. Ještě teď vidím ty vysokánské dveře se zlatými klikami. Kliky nebyly moc velké, jako dlouhé. Spíš kličky. Doplňky na dveřích taky zlaté. Moc hezky se to lesklo. Líbivé. Do chodby s dveřmi jsem vstoupila sama. Nikde nikdo. Ani živáčka. Nakoukla jsem do pravých dveří. Hned mě napadlo, že je to jako pro malé děti, zrovna bylo po obědě, mám dojem, že nějaké špagety byly pod stolem. Mohli to být i staří lidé. Jak to tak padá od pusy… Nevím. Nábytek snad pro velké? V dalších dveřích se vstupovalo asi do herny. Jako by odsud právě teď všichni odešli. Od rozehrané hry. Otevřené zásuvky skříňky v té zelené barvě jako dveře. Vlastně ta chodba mohla taky sloužit jako malá herna. Nevím stále, jestli pro malé děti nebo staré nemohoucí. Nějak jsem věděla, že tam tudy teď  šla mamka. Po svých. Ale neviděla jsem ji. Jen jako kdybych vnímala její otisk v realitě. Neviděla, a přece mi po levé ruce jakoby periferně prošla. Jaký měla věk? No, ideální. Nevím kolik. Když jsem ji neviděla. Odhaduji tak padesát šedesát. Jenže ideální je do třiceti. Moc se mi v té pražské prázdné školce líbilo. Krásné ticho. Klid. Jen divné, že byly vytahané hračky, ale zase jsem je neviděla. Někde přes dvířka plínka. Mohla sloužit jako bryndáček. Vnímala jsem jen náznaky. Symboly?

Najednou mi sen přerušila Linda.

- Má moc hezký sen. Hele, já si to chci dokoukat. Chci se tam vrátit.

Tak jsem se snažila. Ještě jsem se do prostředí vrátila, ale tu energii, tu už jsme necítila. Sen skončil. Byla jsem ve své realitě. Co to mělo znamenat? Hezký kousek filmu. Jsem moc ráda, když se mohu učit. To je moje vášeň. Helena Heclová mi prozradila, že jsem i v minulých životech hodně studovala, byla jsem moudrá, vzdělaná. A zakládala jsem si na tom. Prý se to táhne mými životy. Uvědomuji si opravdu, že jsem ochotna se stále vzdělávat. V sobotu Ruda Vávra řekl větičku, že se lidé ptají, proč by jim bylo potřebné vědět něco o frekvencích, o bukvách. (On používá Mojmírovo boukovica a rounovica.) Když se tě někdo zeptá a ty nevíš, už jsi mimo mísu. Miluji rozkrývat temnotu nevědomí. Tak tedy jdu do dne. Ale neplním tu mantru: Když se ráno probudím, naplánuji si krásný den. Mé očekávání ke mně přitahuje samé dobré zážitky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-23-od-rana-do-obeda

- Tak, kočky, jdeme se nasnídat!

Krájím jim maso, maličko kapsičky, lehce pocukrovat mořskou řasou proti zubnímu plaku. Sobě jdu mixnout koktejl naplněný vitamíny a minerály. Dovýživa – velmi důležitá. Někdo může být štíhlý až vychrtlý. Podvyživený. Totiž – nemá dostatek živin. Jeho tělo strádá.

Včera jsem podstoupila vesmírnou zkoušku. Nějaký ňouma mi napsal přes Messenger:

- Tak nevím, jestli si děláte ze mě blázny, nebo sem cpete příspěvky a ostatní na stránce = ve skupině nesledujete. :-o( Už to tu máme!

Hm. Copak má panáček asi na mysli? Dávám mraky příspěvků. Nějaký sebestředný. Nesnášenlivý egouš. - Jsem si pomyslela. A to je špatně. Nikoho nehodnotíme. Jenže Vesmír kdykoli si myslíte, jak jste láskyplná bytost, hned hodí kvíz. A já ve zkoušce neobstála. Napsala jsem:

- Nevím, o co jde. A určitě si z nikoho blázny nedělám. Jste nějaký vzteklý a neumíte asi hovořit přívětivě. Bylo by možno jednat se starší dámou trošku v rukavičkách? Ona se ta dáma umí taky pěkně nakrknout! Vůbec nevím, o co jde. Nazdar!

To nebylo ode mě hezké. Alevonsizačal!

Kontroval už dnes v pět hodin!! A dvě minuty. Nějaký pták. Ranní.

- No to je chyba, když nevíte (tady mu chybí čárka) co kde děláte. (Má poznámka: Malé písmeno, asi byla ještě tma) tak nebudu psát, ale rovnou zamítat. (Rozčiluje mě, když někdo píše před interpunkcí mezeru – má poznámka. Navíc vyhrožuje.) Rukavičky se už nenosej, na to mám už opravdu vztek na lidi!

Agresivní pitomec. Odpovídám až v 10.38. To už bych mohla být zklidněna jeho zlením a neuctivostí.

- Tak zamítejte! To je móda! Nebo zavírejte, uleví se vám. Fakt nevím, o co jde. Blokněte mě. Je mi to jedno. Slušnost by to chtělo.

A ještě jsem mu namluvila zprávu, že nemám tolik času, dívat se deset příspěvků zpátky, ať mě klidně vyškrtne a ble ble ble.

Nesla jsem konývku vody. Naštěstí studené. Vůbec nechápu, jak se to stalo. Najednou mi kdosi cuknul do ruky, vodu jsem vycachtla na zem, okamžitě jsem uklouzla; jak jsem vybírala rovnováhu, přitom uklouznutí jsem znovu vylila další vodu. Div jsem si nerozbila pusu. Musela jsem jít pro kbelík, vytřít. Zkrátka naprosto jsem v druhém pokusu propadla. Normálka mě vyhodili od zkoušky a málem jsem si sama sobě ublížila. Hned jsem věděla. Ty vorle! Smaž tu z právu. Odebrala jsem ji. Namluvila laskavým hlasem. (Poučena. Opravná zkouška.)

- Václave, ještě než mě bloknete. Já nemám tolik času, dívat se deset příspěvků zpátky. Dělám osvětu pro ovce. Vysvětluji, co říkají lékaři atd. Já vůbec nevím, o jakou zprávu se jedná. Vy, kdybyste byl normální slušný, a ne vzteklý, tak byste mi napsal nebo řekl: Ireno, tahle zpráva už tam byla, tak jsem ji vymazal nebo prosím, vymažte to. A já bych řekla: Aha, pardon, a šla bych a vymazala bych ji. Nevím, proč jste se tak rozčertil. Klidně mě blokněte. To já na tom nelpím. Já budu dělat světlo a osvětu někde jinde. Lidi se mají spojovat a ne se hádat kvůli tomu, ž někdo někde dal zpráu dvakrát. Všechno se dá řešit. Ale slušně. Mírně. Přívětivě. Hezky. Jako muž vůči ženě. Uvědomte si, že mně bude 68. A já si docela potrpím na tom, aby se mnou bylo zacházeno v rukavičkách, a ne takhle hrubě. Tak vám přeju taky krásný den!

A už jsem neupadla. Budu muset dávat pozor, protože jakmile si člověk myslí, jak je dokonalý, láskyplný, hned dostane zkouštičku. No, a takhle to bylo. Kdyby mě někdo viděl, dobře by se pobavil mým akrobatickým výkonem. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-23-dopoledni-tvoreni-a-zofincino-radeni

V poledne volal Petroušek. Třásla jsem se na to, abych se pochválila. (Pýcha ve mně.)

- Peťuš, představ si, ráno jsem zachytila, jak vyvážejí bio odpad. Vyběhla jsem a poprosila, jestli by nepočkali, že bych naplnila ještě jednu tašku. Zahlédla jsem pod bidlem hromadu z tújí, jak jsi je hezky ostříhal. A oni počkali. A uvařila jsem citronovo česnekový lektvar. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-23-odpoledne

Po obědě jsem si vzala počítač, umyla si ten podělaný zahradní stůl pod třešní. Vystlala si křesílko, aby mě nezáblo, a pracovala jsem až asi do pěti do šesti pod třešní. Petroušek naplnil na příští týden tašky TSM dalšími větvičkami z tújí; hrabal a u toho nahlas, abych to slyšela, vykřikoval.

- Že já jsem se víc neučil. Já musím dělat, až mě všechno bolí, někdo si vydělává telefonem.

Vstala jsem, šla mu uvařit kafíčko s jablečným koláčem. Pomohla mu shrabat listí pod ořechem. A byl klid. Jak elegantně mě zdvihl ze židle. To je umění. Jakože s humorem, ale vážně. Jakmile přijdou zkoušky, které ostatně přicházejí stále, vím, že je nutno se okamžitě obrátit do svého nitra a zaměřit se co nejvíce na vnitřní energetické pole svého těla. Ireno, hlavně že jsi to v sobotu poslouchala. A že jsi poslouchala na Poslech budoucnosti o do re mi fa so la si do. Achjo!!

Důležité je, že při hodnocení dne si to mé nitro uvědomuje. Teď už budu jako ohař! Hlídat a dávat si na sebe pozor! Totiž uklouznutí a vylití vody je to nejmenší… Ireno!! Naše špatná nálada znečišťuje nejen naši vnitřní bytost a všechny okolo nás, ale taky kolektivní lidské vědomí, jehož jsme neoddělitelnou součástí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-23vecer

Venku slyším vlak. Přejíždí železný most. Jak ho slyším tak jasně, bude zítra pršet. Už se těším, až se tam budu prohánět na běžkách. 

Dnes netopím. Dům se prohřál teplým počasím. Na dlažbě slyším hekat Mourka ze spaní. Vedle mě odpočívá to moje chlupaté mimino. Dnes dopoledne devastovala naši krásnou květovanou zakrytou zadekovanou sedací soupravu. Byla jsem ráda, že mi odpoledne lezla nad hlavou vysoko v koruně třešní. Lítala zahradou. Na zavolání mi skočila na stůl. Přeletěla ho a už uháněla dál. Z jabloně si skočila na střechu pergoly. Předstírala, jako že neumí slézt. Péťa projevil obavu. Zbytečnou. Ta umí skočit pět šest metrů a trefí se. Létající trkající koza. Pozorovala ptáky na krmítcích. A já je pozorovala taky. I hrdlička, mají hnízda v našich smrcích, přišla zjistit, jestli by se nějakým způsobem nemohla zmocnit semínek. Žofka se vylítala, vyblbla, vyřádila, večer už jí to drželo jen trošku. 

Jo, a taky volal strejčínek. Petrouškův, ale možná víc můj. Mám tu duši moc ráda. Děkoval. Říkal, že mu cesta trvala dvě a půl hodiny. 170 km. Prý průměrně jel 65 km/hod. a ve vesnicích dodržoval padesátku. Pochválila jsem ho. Že je zdatný! Já bych to nedokázala. Nejsem asi tak šikovná. Nebo spíš jistá. Prý se u nich ve městě jedna paní živí balením dárků. Prý bych se u ní dobře uživila. To mi udělal velký kompliment. To je vzkaz z Vesmíru: NEPODCEŇUJ SE! JSI ŠIKOVNÁ.

- Irenko, moc děkuji za dárky. Udělalas´   mi radost. A jak hezky byly zabalené. To ti dalo asi práci.

- No, ale radostnou. Víš, já jsem měla počítač a podle toho jsem postupovala.

- A víš, ten tvůj koláč, ten byl moc dobrý! Ten se ti povedl.

Tak co já bych asi mohla chtít víc!?

Už vím! Jít spát. Právě odbila půlnoc!

Dobrou noc!