Pozdvihovat ducha a držet vibrace

Ráno. Dnes sobota. Je sobota. Volno. Začínají mi dny splývat. SO-BO-TA. Dnes masopustní průvod. Bez prodejců. Nevábí mě to. Nakonec se rozhoupu. V deset šlapkám nahoru Šoubrákem. Zamračeno. Teplo.

https://irenka007.rajce.idnes.cz/2022-02-26_Suchy_masopust/

Před třemi lety jsem na Masopustu byla s Petrouškem poprvé. A naprosto nadšená a zmrzlá. Šlo se k jitrnicovému stromu do Umělecké kolonie. V průvodu jel valník tažený koňmi. Prý ho nazdobily děti ze školy. Člověk se mohl občerstvit svařáčkem, medovinkou, koupit si něco do sebe i na sebe. Koupila jsem si překrásný ubrus. Zrovna dnes šel do prádla. A pačvorkový povlak na polštářek. Chvilenku jsme poseděli v kasematech u ohně. Mé nadšení neznalo konce. Korálky, uzené, sýry, dřevěné lžíce... Výrobci tradičních výrobků. Poprvé jsem tehdy vyběhla na šance. V tomhle rohu pevnosti pracovala maminka nejdéle u vojáků. Ze šancí mezi stromy přehled po okolí. Na obzoru svítila hora hor. Vůbec se mi nechtělo dolů. Prohlížela jsem si promenádu, po které jsem právě předevčírem šlapala na hřbitov. Tam jsme chodívali se školkou, školou i s kamarády... Vynořují se obrazy mého dětství. Šance nad Dolíkem vypadaly jinak. Zpustle. Ty jediné se zvedly ze země. A padací most vyhrabali nadšenci asi před třiceti lety ze země. Děkujeme. Jinak ta naše barokní perlička vypadá, jako že se čeká, kdy spadne. Na chodníku omítka. Minulý týden několik dnů fučelo a fučelo, z vojenské nemocnice odpadaly kusy fasády. Škoda, přeškoda. Že se třeba za peníze z filmování nevymění okna, točí tu pravidelně i cizí produkce. Možná bych začala logicky střechou. No nic. Tomu nerozumím. Na to jsou chytřejší hlavy.

Dnes nic. Suchý masopust. Stánkařům a drobným prodejcům nebyla dána příležitost. Masky moc krásné. Letos děti ve škole nezdobily vůz. Medvěd jel letos na vysokém kole. Dokonce jsem natočila jeho pád. Medvídek měl prý pár panáčků. Ale držel se na kole statečně. To bych nedokázala. Kobyla. Těhotná jeptiška. (Oxymoron?) Smrtka s kosou. Smrtka bez kosy. Kluk. Venkované. Průvod - jak jinak - překrásně oživoval folklórní soubor Barunka z České Skalice. Ti se mi moc a moc a velmi líbí. Hrají obyčejné české národní písničky. Tančí naše české tance. Nádherné vibrace ovlivňují dospělé i jejich potomky. Postava Masopustu - ten hoch se na něj velmi hodí. Veselý. Pěkný. Lítá radostně průvodem sem a tam jak na koštěti. Jeho kostým - tradiční, veselý. Všichni se moc snažili o radostnou atmosféru. Všichni. Vojačka nabízela koláčky. Na zastávce před domem, kde měl můj děda dílnu a obchod s kruhovým nápisem na fasádě, to musím novému vzdálenému o generaci staršímu bratranci Milanovi ukázat na fotce, jsem se odpojila. Kde se vzala, tu se vzala, stále tu Linda. Ukázala jsem jí okna, kde bydleli její prarodiče s tatínkovy strany a krátkou dobu i mamka s taťkou po svatbě. Šupitaly jsme domů. Shodujeme se.

- Nejsem omámená. je to umělé veselí. Necítím radost.

Zažíváme nové paradigma. Zvykejme si. Rodí se v křečích. Ještě není vidět, jestli to bude kluk nebo holka. Dost lidí pozbylo IQ. Ani si nevšimli. Hodně lidí se změnilo. Někdo k lidštějšímu, rozumnějšímu. Někdo k psychopatickému. Vstoupil do nich nějaký démon. Netuší, jací jsou. Nic. Nepřemýšlím. Nevyhledávám. Nechci s nimi pro jistotu sdílet ani vzduch. Jsem integrovaná jednotka napojená na vesmír. Zvyšuji intuici, cvičím a opatruji šišinku mozkovou. Ale ještě se nechám strhnout. Vyhýbám se. 

https://irenka007.rajce.idnes.cz/2022-02-26_Jistota/

Jsem doma. Kvetou sněženky, talovíny nebo tavolíny, začínají nakvétat krokusky. Čemeřička už zvětšila poupata. Někomu jsem slíbila rostlinky ve skupině Strakoňáci. Jestlipak si mě najdou? Pošlu jim kytičku balíčkem pro radost.

Mourek i Zrzka se ometají. Jdou do tepla. Kitty by ráda ven. Má strach. Mourek se k ní přibližuje hodně na blízko. Hlavně když Kitty stoluje. Drzoun přichází, jestli by mu nedala. A ona dala. Packou mezi oči dělovku, až odskočil na dva metry. Dělal, jako že ho zajímá kulička. Ale to bylo jen kočičí předstírání. Možná byl překvapen razancí Kittyniny boxerky. Sice předstíral zájem o kuličku, ale našeho Mourka zajímá jen žrádlo. Schválně jsem dnes procházela fotky ze srpna. Spořádaně čekával přede dveřmi. Krásně rostlý, štíhlý. Pak jsme ho nechali vykastrovat; z macka se stal mastodont. Monstrum prostorově dosti objemné.

Poledne. Petroušek volá. Dnes slouží. Probral mě. Trošku jsem na chvilenku zhasla v ušáku. Uvařit polévku. Dát péci krůtí stehna. Chce to švunk. Odpoledne přijde Honzík. Vyrobím čokoládové nízkokalorické Herbalife kuličky. Náš energetik s bandaskou a mošničkou se vrátil ze služby.

- Peťuš, už prostírám, ještě dovařím kompot. Dojeď do domečku pro poslední jablíčka.

Servíruji. Do jablečného kompotu jsem přidala pár jahod. A dochutila ananasovým kompotem. Mana nebeská.

Po obědě ještě čistím pár petrželí a mrkví. Dostala jsem na podzim od klienta.

Honzík je tu. Slíbila jsem, že zítra půjdeme s vnučinkou do loutkového. No jo, jenže z včerejší horečky se vyklubaly neštovice.

- Honzi, tak to je dobré. Chytla je v pravou dobu. Hlavně imunita jí vydrží celoživotně. Kdyby byla očkovaná, dle profesorky Strunecké, imunita po letech vyvane.

Na chviličičinku si dáchnu. Ale jen na pár veršíčků. Mám v hrnečku sražené mléko. Ano, není to krabicové. To se srazit ani nemůže. Vytvoří takovou odpornou hnusnou mléčnou smradlavou nit, tekoucí z ustřiženého růžku. Ne, ne. My máme kravské. Co dělaly vaše maminky ze sraženého mléka? U nás doma se využilo na lívance. Babička ho možná dala zobat slepicím. Nevím. Matně se mi to míhá. Lívance se špaldovými otrubami a namletými ovesnými vločkami. Akorát čtyři kousky. Navrch mou meruňkovou a třešňovou. A do ozdobných sklínek puding s ananasem a navrch trošku energie - šlehačky. Karamelové.

To jsme si pošmákli. Kdo žije zdravě, kdo se dovyživuje, má vitamíny, minerály, fytoživiny, hýbe se, může si jednou za čas takovouhle prasárnu dát.

Linda poslouchá nějaký slovenský seriál. Řehtá se jak blázen. Některé repliky jsem slyšela:

- Víte, kolik je v Itálii Poláků?

- ???

- Óóóóóbrovská menšina.

Večer. Jsme komplet. Honzíček odešel, obě kočky se vrátily ze tmy. Mourek dostal maličko maličičinkou večeři, neb celý den krade nenápadně z misek, tedy: Jí permanentně. A ještě si nakrade, než půjde spát..

Poslouchám Libora Malého. Ukazuje Kijev živě. A co z toho umí vyrobit meinstream. Na pravé půli večerní osvětlené ulice. Tady jede auto, tady dvě, tady v protisměru. Vlevo totéž. Jenže tam zaburácí na obzoru plamen z výbuchu.

Přemýšlím. Jaké programy v sobě máme? Výchovou, vzděláním, naukami, církvemi... Parazit si nás vychoval, máme to v genech, že ho neustále vyživujeme, dávám emu svou energii, těží z nás. V genech máme zažité strachy, poslušnost... Můžeme se toho vrozeného, toho v genech zbavit, přenastavit si to a dát se cestou do svobody; k neduálnímu dobru, do nového světa, do nové země, kterou má duch připravenu k realizaci. Jakmile vidí, že jsme připraveni, nandává nám to rychle za sebou; to, co máme vědět na tom stupni vývoje, kde právě jsme; a jede se rychleji a rychleji dál. Z naděje se stává jistota.

Za poslední dva roky se obrovsky snížila úroveň kolektivního vědomí. Strach a nejistota šíleně snižují úroveň. Když konečně přestali strašit zlovidem, straší válkou. Lidi čučí do svaté bedny, nechávají se likvidovat. Nízká úroveň vědomí tvoří astrální parazity, temné průvodce... Lidé ztrácejí kreativitu, schopnost řešit každodenní problémy a úkoly, být operativní, flexibilní, kreativní. Co dřív řešili deset minut, dnes řeší dvě hodiny a vytváří chaos. Následně - stres. A ten ničí, dál snižuje schopnost výkonu, sexuální apetit, rozhodování, úroveň života. 

Jediná šance, jak to zvládnout, jediné východisko - každodenní očistné cvičení. A hlavně držet vibrace! Nenechat se vykolejit. I já jsem dnes nakrmila hydru.

Držme vibrace!

Dobrou noc!