Požehnaná letní neděle

Neděle večer. Chjo, tak už je to zase za námi. Aspoň se mám na co těšit. Páteček je tu už za pět dnů. A to už bude srpnový. Dnes se lámou prázdniny. Dřív to tak bylo. Dnes dělají prázdniny dětem celoroční, přinejmenším půlroční. 

Chystám Petrouškovi krabičku se svačinkou na zítra do rachoty. Dostane chleba s rybí pomazánkou a do ubrousku zvlášť kousek buchtového dortíku. Co jsem to vymyslela? U nás je totiž všechno buchta. I buchty, i koláč - na plech, i nějaký dezert. Všechno buchta. Petroušek asi slyší, vnímá, že mu chystám do zobáčku. Okřikla jsem mouchu, která otravovala. Volá ze své pracovny:

- Mohla bys mi říct, kdo rozbil tu krabičku?

- Peťuš, napadlo mě, dát ji do myčky.

Očekávám jeho řeči. Jako že studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Nebo - tobě něco svěřit do ruky apod. Nebo - do myčky, jo? to může napadnout jenom tebe. Řehotám se už dopředu. Čekám výpad. 

Slyším výhružné: :-) 

- A kde je ten zobáček?!

Směju se. Zlobím. 

- Asi zůstal někde v myčce.

Jeho krabička je denně používána už několik let. Takové ty umělohmotné panty - ty už má vyztuženy tvrdou aluminiovou lepicí páskou zvenku. Uzavírátko - zobáček - taktéž. Někdy mu s chutí krabičku upravím, počochním, abych mu mohla darovat jinou, hezčí, novou. A on si ji znovu a znovu opraví. Jak ohleduplné k přírodě. Nebo setrvačnost? Nostalgie? Slyším odpověď:

- Jo? Všechno zničíš!

- Nepřeháněj. Jen něco. 

Má pravdu. Když mě tak od mala programovali. Vždyť víte - doma jsem rozbila, co se dalo. Jednou maminka pracovala venku na zahrádce. Využila jsem času. Půjčila si v domě její malinkatý elegantní budíček. Tak krásný! V rohu měl malou prasklinku skla. V té době byly budíky a hodiny jen mechanické. Otáčela jsem jeho hřídelkami. Hrála si s nimi. Rozkošné. Daly se v protisměru i vyšroubovat. Najednou začal zvonit. Mamka přiběhla. Zlobila se. Jindy jsem jiný budík přetáhla. Péro - pružina - nešlo. Starý vypínač se dřív točil stále jedním směrem. To nebylo jako dnes. Cvakací. Nepamatuji si, jestli se cvakalo vlevo a vpravo - kdo by si to pamatoval. Ale my jsme měli - stále doprava. Tak jsem ho nějak přetočila, že musel přijít elektrikář. Moje sestra celý život tvrdí, že jsem pro praktický život nepoužitelná. Jó? Tak já vám to splním. Všichni dostaneme stejnou reklamní propisovačku. Všem bude sloužit do vypsání. Jen mně na jedno cvaknutí propiska vystřelí z rukou. Pérko se někam zatoulá a už nikdy ji nikdo nedá dokupy. Máte, co jste chtěli. Jen já vím - pssst - že jsem šikovná. Ale neventiluji to. Budu já je o něčem přesvědčovat? Když jsme se seznámili s Petrouškem, hned nasál tu naši/jejich rodinnou filosofii. No jo, studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Zašila jsem mu někde hned na začátku, aby bylo jasno, nějakou dírku nebo knoflík. Tak jsem mu to zadrátovala, že od té doby mi jemňoučce a v ruce zašije, co potřebuji, on mně. Přece drátuji, že jo? 

Ono to začalo už v podnájmu u Škodů. To jsme ještě neměly mamka, Iva a já náš domeček. Pamatuji na ten dvoupokojový byt. Na gauči pod oknem ležel ještě před nedávnem na smrt nemocný tatínek. Dobře si pamatuji, jak jsme se k němu přišla polísat, pomuzlat. 

- Tati, škrábeš. 

Přitom ho maminka holila, myla, pečovala o něj. Dosloužila mu. No a za tím gaučem v rohu stál maminčin šicí stroj. Celý život na něm šila. Naposledy pro Lindušku prošívané deky. To už jí vypadávala paměť. Ale ještě jsme to naměřily a mamka to zvládla. To bylo poslední. Ten šicí stroj se dal sklopit, když nešil. Vlezla jsem si pod něj do temného koutku. Odsunula dřevěná dvířečka. Vsunula do ručičku do neznáma. Nahmátla něco kovově hebkého. Chytla. Točila. Točila. Až mi něco upadlo na hlavu. Rychle jsem to posbírala, mohly mi být tak čtyři roky. nacpala za ta dvířka a zatáhla. Bylo uklizeno. Naši domácí, to byli prarodiče Peťulkovy budoucí švagrové od staršího bratra. Pan Škoda byl Neruda. Neměl mě rád. Jednou jsem natáhla ručenku na větev s třešněmi. Zrovna vyšel z domu. Ze schodů na mě zařval, abych těch třešní nechala, prý nejsou naše. Já jsem se tak lekla, až jsem se počůrala. No nic. To jen záchvěv vzpomínek. Paní Škodová nebyla zlá. Asi. Sem tam jsem k nim dolů sešla. Jejich vnučka Míla, byla o hodně starší, ale pořád to byla holka ke kontaktu. Ta mě učila - malého troubu - slovní úlohy. Já ještě nechodila do školy, už mně vyprávěla něco o síťovce plné rohlíků. Vůbec jsem nechápala, co mi povídá. Tak u těch Škodů jsem si jednou v dobrém rozpoložení hrála. Někdo zaťukal. Maminka. Od dveří jen houkla, abych šla domů! Nic mě zlého mě nenapadlo. Nechala mě jít do schodů první. Za zády měla vařečku. Nebila mě. Ale tehdy jsem ji asi pěkně dohřála. Ani se nedivím. Vlastně vůbec se nedivím. Já jí rozšroubovala nástavce na cívky... Schody v tom domě nebyly početné, ale celou cestu po nich mě mydlila vařečkou s otázkami, kdo to udělal, a proč a já nevím... Rukama jsem si kryla zadek. Nebrala ke mně ohledy. Bimsala mě přes ty ruce. Na dlouho jsem si zapamatovala, že nemám nic montovat. Tady je možná jádro pudla. Zaklela mě. Na nic nesahej, jinak všechno rozbiješ. - To si vymýšlím. Mamka byla skvělá, vynikající, moje milovaná. Nejdražší. Já bych tu holku zmydlila taky, kdybych byla čerstvá vdova s dvěma dětmi na krku bez chlapa, který by mi ten stroj dal do pořádku.  Mami, promiň, to je jen vzpomínka... Ne výčitka. Jen mi to vytanulo o mé nešikovnosti. Bylas´ spravedlivá. 

Píšu dál. Hledám v messingeru ty dva Japonce u Lucky:

- Prosím Tě - jak se jmenují ti dva - když něco pokazíš? Píšu a nemohu si vzpomenout. Vonoto a Nejde - to nejsou viď?

- Myslíš ti dva Číňani Samo a Seto?

- Jj, ty mám na mysli. 😍😂😉😀

- Joooo, tak to jsou oni. Samo Seto.

U mě jsou ti dva šikmoocí stále - Samo, Seto. Navazuji na hovor.

- Peťuš, už jsem ten zobáček našla. Dám ti ho na krabičku, jo? Nebo do krabičky, ano? Slyšíš? Budeš ho mít v ledničce. 

Připojuji výhrůžku:

- A dostaneš novou krabičku.

Brání se:

- Ne, mně se tahle líbí. Já nechci novou ani jinou!

OK. Klučíček můj nechce jinou, bude používat do nekonečna tu svou starou. Slepovanou na pantech a na zobáčku. :-) 

Jdu ještě na chvilenku ven. Sedím na večerní zahradě. Začíná být chladno. Přerovnávám myšlenky, den.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-31_Dopoledne/

Dopoledne si Petroušek chystal auto k TK. Asi před deseti lety jsem se dozvěděla, že se za to platí. Nemalé peníze! Ale proč? Vždyť to chce stát. Má to být zdarma. Prý - právě proto, že to chce stát. Musíš platit! Jsem blbá nebo naivní?

Užívám si dopo v zahradě. Nedělenka. Včera lilo. Dnes sluníčko. Relativně teplo. Dnes se v Kuksu na trzích bude dařit trhovcům. Ten mladý bude předvádět pletení košů. Nechystám se. Pozoruji Zrzku. Má dnes radostnou náladu. Asi ji konečně přestal bolet kožíšek. Má něco pod tlapkou. Ty bláho, zas si chytila maličkatou ještěřičku. Ještěrky chytají hmyz. Žáby věstí čistotu vody. Slepýš - taky slizoun, ale prospěšný. Všechny je v zahradě máme. Beru ještěrku na kratičko do ruky a odhazuji ji stranou. Brrr! Zrzka za ní běží. Myslí si, že si hrajeme. Beru chlupatici do náručí. Odnáším na houpačku, aby zapomněla na svou kratochvíli. Zalévám rajčata, okurky. Letos máme hodně okurek. Poprvé. Protože jsem koupila hodně sazenic. :-) Zrzka se rozhlíží, co by. Běží na švestinku. Prodrapuje se na tenoulinkých křehkých větývkách.

- Ty si zas koleduješ o natržení kožíšku! Pojď dolů!

Mourek v pohotovostní poloze čeká Zrzčin výpad dole v trávě. Zrzouš skáče dolů na Moura. Celé dopoledne na něj útočí. Hraje si. Tak snad už ten její natržený šos má v pořádku. Dvě desetidenní injekce potentního penicilinu snad už vyprchaly. Hodně spala. Odpočívala. Začala zase jíst.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-31_Poledne/

- Peťuš, chceš už oběd?

- Ještě jdu vyměnit čerpadlo k bazénu. Mám opravené. A podívat se, cos´ kde zase rozbila, ulomila, zničila. 

Dostal ke svačince PDM. Tak je sytý. Obědváme až asi v jednu. Jak je u nás zvykem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-31_Leto_budiz_pochvaleno/

- Peťuš, chvilku si schrupnu.

Ani na minutku.

https://www.youtube.com/watch?v=CqwrwwOzVcQ&list=RDCqwrwwOzVcQ&index=1

S touhle hudbou? Nejde si schrupnout. To je energie!

Užívala jsem neděli. Pozorovala ptáky. Chechtala se Péťovým řečem. Hrála si s kočkami. Obdivovala papriky ve skleníku. Žehlila. A poslouchala své pořady. A bylo mi víc jak hezky. Povídala si se svými. Zvláštní, že se mi Petrouškovy řeči nikdy neonosí, že mě stále baví. Když si ke mně venku sedne k velkému stolu, očekávám, co z něj zase vypadne. A padají z něj bomby absurdních nápadů, kterým se nekonečně řehotám jak malá holka. Vždyť on je taky malý kluk. Zestárli jsme vedle sebe. Jenže já to moc nepociťuji. Křepčím, snažím se klusat světem, stíhat. A když nestíhám? Vždycky tu je někdo, kdo mě popostrčí, kdo mi podá ruku, pomůže, převede, vysvětlí. Mají trpělivost. Tak všem hezky děkuji.

https://www.youtube.com/watch?v=lPfU7OEfBm8

Na pomoc tady ten ohýnek. Hřál mě celou dobu psaní. A zurčela mi do něj voda. A čistily se negativní energie. Působily na mě léčivé zvuky kouzelných tónů. Nádherná kulisa.

A přeji krásnou dobrou noc!

https://www.youtube.com/watch?v=qxTpvA-pUG0

https://www.youtube.com/watch?v=q3fTl8IVmro

Tak zas zítra! 🌸💕🤗☺️💛💚💙💜