Požehnaný déšť

Ránko. Všichni okolo vědí, že jsem sova. Počáteční hodina mé existence je tak plus mínus osmá devátá ráno. No, devátá… Mám zásadu spát zajištěných šest hodin. Ale když někdy usnu u psaní, mám ztráty, jdu si lehnout opravdu nad ránem. Dopočítávám – vychází mi to na desátou. To nejde. Celý svět už stepuje na nohou a jak je to v té písničce o Ivánkovi?

Ivánku náš, copak děláš,
děti jdou do školy, tys ještě v posteli
o nic nedbáš, o nic nedbáš.

Ivánek vstal, boty hledal,
nevěděl kam boty, kabátek kalhoty
včera si dal, včera si dal.

Když jsme se jí v první nebo ve druhé třídě učili s paní učitelkou Jitkou Sedlákovou, v dětské duši jsem cítila, že Ivánek je ten povaleč, ten vyspavač, že kolem něj svět pracuje a on zaspal. Což se mi v životě stalo třeba dvakrát? A to ještě teď v důchodu. Pamatuji na jedno zaspání v době kovidu. Ale jinak jsem asi nezaspala – můj smysl pro povinnost.

Takže vstávám v osm až devět bez ohledu na počet hodin. Tím se zkracují telomery. Buněčné hodiny. Konce chromozomů. Když už je telomer krátký, je konec. A s člověkem amen. 

Telomery jsou koncové části chromozomů, které fungují jako ochranné "čepičky" chránící naši genetickou informaci před poškozením a ztrátou při každém dělení buněk.

Myslím, že to souvisí s cirkadiálním rytmem. Vím z Herbalife školení, jak máme dbát na spánek…

Cirkadiánní rytmus je přirozený vnitřní "biologický" mechanismus, který řídí 24hodinové cykly tělesných funkcí, jako je spánek, hladina energie, tělesná teplota a hormonální rovnováha. Tyto hodiny jsou synchronizovány s cyklem světla a tmy pomocí mozku.

Před nedávnem o tom velice emotivně hovořil dr. Vojáček v Duši K.

To všechno vím. Myslím, že to souvisí dále s denní dobou narození. Já jsem popůlnoční dítě. Miluji noc. Miluji tmu. Jasně, miluji i den, ale jsem sova. Kdo se narodil za dne, je skřivánek. To je asi jen má teorie. Nepodložená vědeckým bádáním a nepotvrzená vědci. Miluji přítímí. Šero. Blikající oheň z kamen. Z toho důvodu se raduji při podzimním zkracování dne. Když ráno koukneš za okno a tam už se začínají probouzet ptáci,  první známka neklidu – už máš spát. Další, když jasně vidíš obrysy krajiny – strom. Aha, za chvilku bude vycházet sluníčko. Vyhni se svítání. Pak jsi jak střelený. A další – hupsni do postele opatrně, protože skřivan vedle tebe si dodržuje svůj cirkadiální rytmus a při lehkém spánku nad ránem bys ho mohla vzbudit.

Njn. Všechno se vším souvisí. Vím. A ač bych dnes měla spát asi tak do půl jedenácté, devátá mi otevřela oči. Po rozhrnutí závěsu – venku temno. To dnes nevyjde můj plán. Včera na kurzu Mistrovství fermentace jsem se dozvěděla, co jsou zavřeniny. Ne, počítači, neopravuji mi to. Nemám na mysli zavařeniny od zavařit – vařit. Zavřeniny od zavřít. Bez přístupu vzduchu květy, plody. Je tam třeba náramnou opatrnost, aby byly plody neporušené, květy v pořádku. Chtěla jsem si dát do batůžku pět šest vyvařených skleniček a vyklusat do přírody na bez. Ten se má tak do deseti minut po utržení zavřít. Počítá se se ztrátovostí. Asi tak každá pátá se zkazí.

Tak, tohle všechno mám v mysli. Devět. Vstávám. Nemohu vstávat déle, to už jdou lidi na svačinu. Jen si namíchám svůj horký kurkumový nápoj s pepřem, prozpěvuje telefon. Linda. Včelařka. Jede do práce. Už je v pražské zácpě. Stihla si koupit cukr pro sebe i pro Zdendu. Včelaře, který ji vede, pomáhá, radí, hlídá. Když uletí včely, ví, jak na ně. Jak na tom stromě mohou být dlouho, jak je dostat do rojáku. V pátek zas budou vytáčet med.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-03-snidane-pred-obedem

- Dobré ráno, právě jsem prodrápla oči.

- Dobré ráno, mami, mám kufr u auta snížený.

Aha, dnes prodávají ten cukr.

- Mami, na Černém Mostě mi pokladní povídala:

- To máte pro včely, viďte?

- Mám.

- Tak já vám to rozdělím.

- Ona viděla, jak poctivě chodím. Ale mám i pro Zdendu.

Chvíli si povídáme v její pražské zácpě. Maluji se. V duchu si říkám, že než já si namaluji oči, ona se pohne o pár metrů.

Jdu pracovat. Ne, nejdřív se podívám na solární berušku. Jak ona se rozsvěcí? Kde má ten knoflíček On Off. Copak píšou v návodu k obsluze Solární zástrčky, LED…

K berušce připevněna tři lejstra! To je ekologie. Čtu perly v návodu:

- Pozor, nedívejte se přímo do paprsku světel LED. (Dejme tomu. Ale kdo by to dělal?)

- Dobíjecí akumulátory se smí dobíjet jen pod dohledem dospělých. (Děti od půl roku ovládají telefony, ale na pecku baterie zajištěnou šroubečkem ho nepustíme.)

- Akumulátory, které nelze dobíjet, nesmí být znovu nabíjeny. (To dá rozum, ne?)

A teď perla:

- Akumulátory se nesmí polykat.

- Světlo nepoužívejte zabalené. :-) 

- Výrobek se používá především jako dekorativní a náladové osvětlení. Výrobek není určen jako osvětlení místnosti v domácnosti.

Výstraha:

- Baterie nepolykejte, hrozí nebezpečí poleptání.

- Tento výrobek obsahuje baterie.

Šílenost. Kdysi jsem si říkala, že západní návody jsou pro hlupáky. Do mikrovlnné trouby nestrkejte kočku. A hle, už je to i u nás.

Z luštění návodu a myšlenek o degeneraci lidstva mě vyrušil zvonek. Ješiši, nenamalovaná… Kdo to může být? Dnes dopoledne nepracuji. Mám administrativní den.

- Liduška posílá kopr.

Rychle na sebe házím šaty. Děkuji. Tak a teď si vypiju koktejl. Ne, nevypiju. Další zvonek slyším i do zahrady zvonit.

Jdu se podívat.

- Dobrý den, je pan Hrobský doma?

Poznávám známého.

- Ahoj, I. Není. Je v práci.

- Ahoj, já jsem tě poznal po hlase.

- Dám ti na něj telefon.

- Já ho mám, jen jsem myslel, jestli ho tu nezastihnu.

Koupelna. Kulma. Zapomněla jsem na diář. Na desátou hovor s dodavatelem energie. Jdu si mixnout koktejl.

Před půl jedenáctou telefon.

Už je mi jasné, že koktejl nebude.

Věnuje se mi mladá paní. Na svých nemovitostech hlídám nájemníkům dodavatele energií. Skáču od jednoho za osmnáct k druhému bez dvou za dvacet. Za čtrnáct dnů končí jeden. V březnu mi řekli, že počkáme, až se vylepší ceny. No, tak dnes přispěchal konkurent. A vyhrál. Prý je na výpověď šibeniční termín. Vyjednala jsem si bonusy pro sebe. Hezkou cenu pro nájemníky… Prošla smlouvu. Dala připomínku – kde je můj bonus. Á, zapomněla. No, tak to opravte. Znovu posílá. Zas kontroluji. Odpoledne mi napsali, že smlouva prošla. Kolik tisíc člověku dají, jen aby si ho udrželi. Neuvěřitelné kuplířství. 

Poledne. Petroušek.

- Peťuš, akorát jdu snídat. Od devíti hodin jsem pracovala. Mám hotovo.

- Dnes nikam nechoď. Prší.

Prší. No a co? Jedu ke Kauflandu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-03-sekaci-kosi

Oči mi lezou z důlků. Šlehačka pomalu za padesát korun. Beru cukr. S kartičkou – za deset. Bez –za třináct. Mám pětadvacet kilo. Ptám se, jestli mi pípla karta. Prý ano. Zjišťuji, že cukr není zaúčtován dobře. Na recepci udělali kouzlo – čáry máry, vrátili mi 75 korun. A kdyby nebyl člověk ostražitý, bratr Němec s českými přisluhovači tě obere, a ještě si myslíš, že to máš ve slevě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/206-06-03-k-pracharnam

Ukládám nákup do auta. Pěšky běžím do Dolců. Lije. Dívám se po krajině. Je vidět Zvičina. Na obzoru v mlze Sněžka a Černá hora. Jsem tady nahoře v oblacích a je tu krásně. I v deště zpívají ptáci. V šípkoví se ozývá štěbetání. Asi do hnízda přinesl zásobovač potravu.

Obracím se. Klušu zpátky. Užívám déšť pod deštníkem. Vůně. Okolo cesty tu roste mraky pelyňku. To by Milčini zajdové chřoustali.

Jedu od Kauflandu domů. Zahrada pije. A já se mohu konečně napít taky. Ochutnávám v chaloupce můj bylinkový zázrak. Moc dobré. Černý bez, med, máta, citron… 

Povídáme si s Petrouškem. Jsem doma. V bezpečí. Rozdělávám balík s Číny… Už se nám schyluje ke konci. Od července nás budou odírat za každou položku 75 korun. Na velké věci – OK. Ale na náušnici… Vydřiduchové.

Mixuji večerní koktejl. Zkouším si do něj přidat maličko pelyňku. Prý působí jako ivermektin. 

Zadělávám na bagety. Oči mi přitáhla rudá obloha. Co to dnes sypali?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-03-jedy

- Vidělas´  tu rudou záři nad Kladnem?

Strašidelné. Na obloze se lesknou kovy v západním slunci. Tráví nás.

Běžím pro šnytlík. Po tmě si svítím telefonem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-03-invaze-zacala

Jdu popřát dobrou noc do skleníku. Ty bláho! Invaze hnědých přivandrovalců. Na salátu čtyři a to ho stráží měděná spirála. Na kedlubničce – ty vorle! Utíkám domů pro rukavici. Sbírám, solím. Venku jdu okouknout na záhon jiřinku. Chráním ji měděnou síťkou, je obsypaná ovčí srstí. Marně. Sežraná. Chjo. Obírám hajzlíky z jejích květů. Takové ztráty…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-03-petrouskova-svacinka/1713412406

Mažu Petrouškovi na zítra bagetky. Plním mu krabičku. Vařím do termosky čaj.

Mám jít ještě ven? Začíná čas mého nočního sbírání…

Ale teď?

Dobrou noc!