Práce na sobě ovlivní sedmnáct milionů

Úterý. Tepleji. Bosa. Nabíjení zemí.

- Nezebou tě nohy?

- Ne, ne. Nezebou.

Miluji pozdravy zahrady. Vždycky, když rozevírám závěsy, těším se, čím mě překvapí. Jestli se tam bude kolébat ten holubí koráb, nebo jestli uvidím nějakého ptačího stavebníčka. Jestli si nepřijde mlsnout sojka…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-13-ranni-zahradou

Jdu ranní zahradou. Potřebuji vršky kopřiv. Všechny už jsem oholila. Ještě tady jeden. A tady se z urvané špice vyvinuly dva nové vršky. A vyrývám pampelišku. Nahlížím do konvalinek. Kdepak najdu mladičkou bršličku? Na té se pasu rovnou u záhonku. Ještě jdu poprosit smrky o nové výhonky. Tam vpředu už z nich jsou nové větvičky. Tady vzadu ve stínku mám ještě možnost natrhat ty úplně nejmenší. 

Ješiši! Málem jsem šlápla do myši. Óóó! Ta byla vypasená. Jé, víc, než ta včerejší. A zas nemá hlavu. Žofi, bylas´   to ty? Mourek se to nenaučil. Přece jenom si myslím, že ta tvá vychrtlá maminka vás všechny zvochtábovala, a dala vám školu do života.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-13-snidam-zelene

Jsem šťastná jak dítě, že jsem si naprosto změnila životní styl, jídelníček, myšlení. Mohu si vyběhnout pro zelené krmení do koktejlu Herbalife. Tento týden jsme ukončili  pití Immune boosteru. Až zas po prázdninách. Ač je hustota živin v přírodě neskonale řídká, nízká, určitě aspoň pět šest, sedm procent vitamínů a minerálů přes vyčištěné klky a minilkly v tenkém střevě nasaju.

Jeden člověk, který se dostane na úroveň srdce, ovlivní asi sedmnáct milionů lidí. Pozitivně. Svou vibrací. Když ráno pronáším svůj přípitek lidstvu s hrnečkem medové teplé vody v rukou, vím, že v plném soustředění vyzařuji pozitivní energii. Šíří se do světa. To, co ze sebe vyzařuji, že jsem změnila svou strukturu vědomí, ovlivňuji dalších sedmnáct milionů lidí. To je docela hezký dosah. A ani to nemusí nikomu nutit. Stačí, když já změním sama sebe. Vyplatí se těch mých minulých víc jak dvacet let. Když jsem jako jelito začala chodit dvakrát v týdnu na meditace. Nerozuměla jsem všemu. Učila jsem se. Jezdit na meditační týdny. Joj, to bylo tak těžké. Jéšiši! Začínali jsme spodními čakrami. Co jsem se nabrečela. Chtěla jsem jet domů. Vnitřní dítě chtělo utéct. Velká Irena to vydržela, zvládla, překonala, překódovala. Jasně, když si nedáváš pozor, dítě v tobě se ti zase začne připomínat. Myslím to zraněné. Ne to božské, kreativní. Celoživotní proces. Cvičení. Samoléčení. Nemusí být miliardy probraných, láskyplných, osvícených a já nevím jakých lidí, stačí tak málo. Vědomě držet v mysli zásady: Být hodný. Chovat se hezky. Milovat bezpodmínečně. Láska. Láska. Ale!!! Je to tíha. Když vidíte, že vám chlápek na STK neodborně morduje vaše udržované, pravidelně ve značkovém servise kontrolované auto, hm, tam mám rezervu. Stále je co řešit, opravovat, učit se. Tam se má láskyplnost někam vykouří. Jsem jen člověk. Nemám na zádech složená křídla. A ve vlasech, ale to nikomu neříkám, takže psssst, mám umně začesané růžky.

Dopoledne jsem se maličko proběhla. Nejraději bych bosa. Nechci sbírat po ulici cizí energie. Vjela jsem do nesmírně pohodlných polokecek. Jako bych běžela bosa. Dala jsem si sraz s kamarádkou mezi mosty. Něco si u nás zapomněla.

- Tak já vyrážím.

- Počkej, ještě oči.

- Tak jo, tak v půl.

Vyrážím v půl. Běžím. Letím. Je to jen kousek. Ale šlapu po dějinách. Hradební příkopy, pevnostní brána, vechtrovna. Procházím korunkovými hradbami. Až půjdu zpátky, natočím krátké povídání. Labský most. Kontroluji pilíř pod sebou. Hurá. Je čistý. Žádné větve, žádné stromy. Jestli jsem dobře pochopila, chtějí ho zbořit a postavit znovu. Jo? A dokážou to nezmrvit?

Linda měla mini coopera countrymana na STK. Žalovala mi, jak chlápek něco pokazil na řazení. Říkám tomu řazení, ale něco ten "odborník" rval na automatice. Pozorovala ho.

- Prosím, nedělejte to. Vystupte si. Udělám to sama.

Jen odsekl:

- Mám taky bavoráka!

- Mami, od té doby jsem cítila, že mi trhá spojka. Přehráli mi software.

Neláskyplně a proti svému hlásání a přesvědčení jí nabádám:

- Mělas´  tomu idiotovi zavolat.

- Přehráli, včera jsem si ho zkoušela. Stejně to není ono a nerada bych se vystavovala nebezpečí výměny spojky za sto tisíc. Chci to zachytit v počátcích.

Kde mám to své lidumilství? Jeden pitomec a stojí tě to minimálně deset tisíc. Vrrr!

- Zavolej tomu volovi.

- Volala jsem mu. Smál se mi do telefonu. Prý jak jsem to mohla tak brzy poznat. No normálně. Řekla jsem mu, ať si ty své suverény, co mu tam kazí drahá auta, srovná. A že jsou nekvalitní STK. A že mu udělám reklamu. Prý - si udělejte!

- To byl on nebo majitel?

- Majitel. Ale co já si na něm vezmu. Byla jsem dnes v inveltu, ředitel mi říkal, že mi udělají cenu. A prý tam někde vymění olej. Tím nic nezkazí. Dnes je minýskovi šest let. A prý ať se připomenu kvůli té ceně. Bude to do deseti tisíc. Tak si zas příští měsíc připlatím jen tak. 

- Kvůli neodbornosti křupáctví, nadutosti a blbosti jednoho mužského ega. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-13-pevnosti

Tenhle hovor z dneška se mi vybavil při pohledu na překrásný mostní pilíř. To už dnes nemohou dokázat při kleasající úrovni vědění a vzdělání. Pevnosti! Jsi v ohrožení! V tvé době tu byla vzdělanost, ovládaní matematiky, geometrie, architektury…

Už ji vidím. Krásná štíhlá skoro padesátiletá žena. Dlouhý kožený kabát, černé brýle. Taky na sobě hodně a moc pracovala. Hodně! Dokázala zdvihnout kotvy a opustit společný dům. Objaly jsme se. Diví se:

- Podívej, jak jsme se přesně potkaly mezi mosty, viď?

- Tak jsme si to naplánovaly, přece! :-) 

Mluvíme, jako by nám to včera nestačilo. Je čas. Běžím zpátky. Teprve teď fotím, natáčím. Už jsem v naší ulici. Dojíždí mě auto. Parkuje. Klientka. 

- Já bych ti do toho troubla. Ale točila jsi. Zkazila bych ti záběr. 

Až teď večer jsem si přečetla zprávu:

- Irenko, stojím v koloně.

Štěstí, že stála. Akorát jsme se sešly. Švindluje. Ale mění se. Nákup. Posílá mi peníze z telefonu. Termín. Odjíždí.

Přišel ke mně do pracovny Petroušek. Dívám se do zahrady. Božský pohled. Co všechno se tam odehrává v ptačím světě. Včera jsem jim vymyla bazénky – pítka. Aby se mohli ošplouchnout. To oni milují! A cákají!

- Peťuš, vidím sojku!! Utíkám pro mobil. Hlavně ať nevidí pohyb. Je velice ostražitá.

Přibíhám. Mířím, zaostřuji. Frr. Uletěla.

- Tak si ji vyfotíš příště. To ona ještě přiletí. Neboj.

Hledám v počítači fotky rajčat. Gallant. Co tam mají napsáno? Na pole i do foliovníku.

Jdu ven. Hledám ve skleníku květináče s G. Nasadím je do kbelíků k domu.

- Petroušku!! Prosím tě, potřebuji kompost.

Z hloubi domu se ozývá:

- Jdu!

Nerada ho ruším. Vím, že si teď na chvilenku chtěl odpočinout. Myslela jsem, že vytáhne stěnu kompostéru. Ale dnes nejsme úspěšní.

- Peťuš, my jsme to měli prolévat nějakým prostředkem na tlení.

Odhazuje z kompostu u plotu trávu.

- Ne, tady taky není hezká hlína.

Už mám květináče a kbelíky naplněne černozemí, hnojem.

- Víš co, dej tuhle šeredu na dno. A vyklop na to tyhle květináče.

Navrchu mám hezkou černozem. Pod ní koňské koblihy. A na dně takovou nekvalitní hrůzu, kterou jsme vyrobili na kompostu. Divné. Vždycky jsme našli a vyhrabali zetlelý humus. Nasazeno, 

Chvíli sedíme u stolu u chaloupky. Na západním sluníčku.

- Peťuš, tady jsem ještě nikdy v životě neseděla. Máme tady hezkých zákoutí, viď? Musíme koupt vyšší židle. Abys dosáhnul na stůl.

Řehtám se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-13-vykvetlo-to

Ještě jdu přihnojit libeček u záhonu s kytkami u kuchyně. Mám tu takový rychlý příruční záhonek, když vyběhnu ze dveří. Není tak veliký, jako ten u skleníku. Tam je sídliště libečku, sibiřské cibule, pažitky, petrželky... Jejka, mně vykvetl žlutý keř! Kolik jsem jich už zahubila? Žádný nepřežil. A tenhle se mi odměnil. Ó, tak to rostu. Děkuji!

Večer mi Peťulka hlásí, že z pátku na sobotu bude v noci mrznout. Prý ať si to zapamatuji, abych rajčata schovala do skleníku. Tam už není pro ně místo. 

- Dáme ty tři kbelíky na terasu. Do skleníku je už nevměstnám. 

Nedá mi to, už se stmívá. Nenechám šest rostlinek ve třech kbelících otužovat se. Nasazené je nesu do zimní zahrady. Však je čas.

Je čas. Jít do postele. Půlnoc! No kde se mi to povedlo!

Dobrou noc!

P. S.

Rodová imunita

Je možné, aby naše krev byla ovlivňována i naším vědomím, a dokonce i vědomím našich předků? Jak naše krev reaguje na okolí, na naše myšlenky a na oddělení od těla? Moderní výzkumy se těmito otázkami zabývaly a přišly na převratné poznatky.

Byl proveden jeden zajímavý výzkum. Vyšetřovanému člověku byla odebrána kapka krve a přes mikroskop zobrazena v počítači. Na obrazovce bylo vidět bakterie, které se v krvi pomalu pohybují, a makrofágy, krvinky, jejichž povinností je hlídat čistotu cévy. Jejich mise je odstraňovat vše cizorodé.

Ale... jaksi spí. Bakterie se krví bezpečně pohybují jako při večerní procházce po bulváru, ale makrofágy spí. Nevidí je.

V té chvíli zkoumanému člověku začnou promítat veselý film, komedii, začíná se mu zlepšovat nálada. A...

Makrofág se najednou probudí a okamžitě přistupuje k plnění svých povinností. Začíná s chutí bakterie pohlcovat. Asi přišel čas oběda a on pocítil nevšední chuť, ale...

Souvislost "vědomí – tělo" se dávno probírá a existuje pro to mnoho důkazů. Ale v tomto výzkumu je zajímavé to, že buňky imunitní ochrany reagují na naši náladu velmi citlivě.

A to ještě není všechno. Vždyť kapka krve byla od svého majitele oddělena. Její majitel seděl v té chvíli v jiné místnosti a jeho nálada jakýmsi nepostižitelným způsobem působila na kapku krve, která se nacházela v další místnosti.

To znamená, že existují nějaké informační kanály, jimiž mohou vlny vědomí vykazovat vliv na objekt, který je od samotného zdroje vědomí vzdálen.

Tento výzkum má ještě další stránku

Zkoumané osobě promítali úryvky z hororu. V tu chvíli se začalo v kapce krve dít něco podivného. Bakterie se aktivovaly, ožily, a bylo jich více. A začaly hospodařit, jako by byly doma. Dokonce začaly napadat bezbranné makrofágy. Ty začaly ustupovat - pochopitelně jen ty, které to stihly.

Princip je jasný

Stav vědomí je nejdůležitější faktor podpory naší vnitřní ekologie. A nejen naší. Vlny vědomí se začínají šířit a vykazují vliv na vzdálené buňky vlastní krve. A nejen vlastní. I mých dětí. Moje nálada ovlivňuje stav makrofágů mých dětí, ať se nacházejí kdekoliv. Můj stav vědomí je tedy účasten tak zvané "rodové" imunity.

Zde děláme důležitý krok v chápání podstaty věcí. "ve všem se mi chce dojít k samé podstatě. V práci, v hledání cesty, v neklidu "srdce" (Boris Pasternak).

Závěrem tedy:

Náš stav vědomí je odpovědný za stav imunity našich dětí, příbuzných a blízkých. Tak je dnes třeba život chápat. Ale tím to nekončí... jsme děti jedné Matky, boží matky, proto v našich žilách teče společná krev. Védy říkají: "Moje rodina je celý svět."

Existuje taková věc jako "SVĚTOVÁ IMUNITA" a my v ní nehrajeme poslední roli. Lépe řečeno – naše vědomí. Z toho vyplývá otázka: jak zlepšit kvalitu vědomí, jestliže ŠTĚSTÍ JE SCHOPNO POSILOVAT IMUNITNÍ SYSTÉM SAMOTNÉHO ČLOVEKA A CELÉHO SVĚTA, potom je velké štěstí schopno učinit imunitní systém vskutku nezdolný.

Je tedy potřeba najít způsob, jak tvořit štěstí, a je žádoucí vytvářet je v co největším množství.

Igor Prodan (překlad Libuše Bělousová)

Zdroj: Medium – červenec 2020