Pracovala jsem z kadeřnického křesla :-) Skvělé!! :-) :-)

Jdu do pracovního dne. Brzy. Bude náročný! Musím toho hodně vyřídit. Ale nejprve rituálky: Vymést kamna, vyčistit, okénko. Sleduji hodiny. V devět přijede paní. Tvořím z nejlepších sýrů sýrovou pomazánku. Sleduji hodiny... Mám necelých třicet minut. Telefon. Důležitý, úřední. Sleduji hodiny! Stěhuji do auta věci. Vezu kadeřnici chlebík s pomazánkou. Šup, namalovat... Paní je tu. Na půl desátou naplánován hovor s klientkou. Chce objednat.

Měřím, konzultujeme. Paní si pochvaluje kondici. Je o rok starší než já. Od začátku roku proštíhlela. Zlepšil se její zdravotní stav. Ptám se na plesy ve Skalici.

- Zrovna teď bude - sametový.

Volám na úřad. Potvrzují. Dnes uzavírají tombolu.

- Stavím se u vás asi mezi polednem a třináctou. Kolik budete mít stolů, návštěvníků?

Rychle připravuji vše potřebné, píšu průvodní dopis. Nasedáme do auta. Vezu klientku domů do České Skalice. Telefon.

- Promiň, zapomněla jsem v půl desáté.

- Teď řídím, posečkej, přibrzdím, zkusím třístranný hovor.

Nedaří se mi spojit dva hovory... Volám na naši centrálu, vyjasňuji si,  proč klientce nejde objednávat... Jsou to kočkodani. Jak klient objedná velké množství zboží, musí mít potvrzený speciální papír kvůli černému trhu. Ha, ha, ha. Černý trh si žije nerušen a bují nekvalitou. Volám kadeřnici, že už jeduuu. Bude půl jedenácté. Měla jsem sedět v křesle v deset. Počítá s mou nedochvilností. Ví, že se ještě neumím teleportovat. (Lindo, až se mě budeš ptát, proč si sjednáváme termín - tak je to jen orientační. V ten den zhruba okolo desáté přijedu.) :-)

Klientku vezu před dům; pokračuji v cestě. Melíry už potřebuji; jsem blondýna, ale mé vlasy jsou světlounké. Možná bych už byla bílá. Během stříhání vyřizuji asi pět důležitých hovorů. Musím jednat s dvěma úřady. Erika se už naučila říkat ne, ale potřebovala by jít ještě dál...

- Tohle nedovedu.

- A já ano. Můj majetek, moje peníze, má energie. Moje razance.

A ještě jeden hovor - volá nový klient. Má pro mě čtyři učitelky z HK - mají zájem... Skvělé. Zítra pošle číslo.

- Nevynecháváte?

- No, jen když mě podstrčí večeři. Asi dvakrát jsem vynechal.

Radím, jak se chovat, když jdeme na večeři. Aby si ji užil a koza zůstala celá. :-) Je spokojen. 

Mám ráda svou kadeřnici. Už asi deset let. Šikovná. Povedlo se jí mě zušlechtit.

- Eri, já jsem se od tebe taky hodně přiučila.

- JÓ, a co?

- Třeba Pinterest, Instagram...

Eri mi radí, jak na Instagramu.

- Už tu máš příspěvky.

- No to mám. Ale jen tři. Poradila mi jedna pečovatelka. Je mladá, šikovná jako ty.

Odpracovala jsem dopoledne v kadeřnickém křesle. To se taky počítá. Využila jsem stoprocentně čas. Jedu. Prší. Stavuji se na zdejším MÚ. Mám jít vchodem B, ale jdu vchodem na opačné straně bývalého ZK B. Němcové. Krásná asi funkcionalistická stavba z první republiky. Schody končí dveřmi. Čtu na nich Správa majetku města. Jenže já měla vyběhnout na sekretariát. Ťukám. Vysvětluji. Paní úřednice mě zachraňuje. Vede mě po vnější terase do cíle mého kufrování.

- Moment, to si musím vyfotit. Tady se už nikdy nevyskytnu. 

Lije. Jsem schovaná pod kapucí. Fotím.

- Á, vy nám nesete tombolu.

- Jak to víte?

- Znám vás. Maminka je vaše klientka.

- Jj, a potkaly jsme se asi před dvěma třemi lety v Jaři v Kauflandu.

- Přesně tak. Jů, děkujeme!!!

Frčím domů. Stavuji se v Dolanech pro hrušky. Obrovské za šestnáct, malé za dvacet tři.

- Co je jim?

- Sem tam jsou omačkané...

Petroušek doma.

- Peťuš, nejprve musím udělat objednávku, aby to zítra Rita měla. Pak se ti budu věnovat.

Hotovo. Ohřívám poslední porci dva dny starého jídla. Vybaluji z obrovského balíku pozdravy z Číny. Vždycky mi to chodí po jednom. Dnes óbr balík s asi patnácti radůstkami. Jo, že to jsou šunty? O tom by se dalo s úspěchem pochybovat. Bývávalo. Vypracovali se, okopírovali a dnes - dle mého názoru - mají kvalitnější výrobu než nejvyspělejší země světa. Jak to dělali Japonci, když se ještě ploužili po kolena v rýžovém poli? Kopírovali, kradli, vystřelili jak raketa...

Makám, makám, spěchám, dnes jsem splnila hodně úkolů z papírku. Díky, vesmírný pane!

Jedu k mamince. Všichni v nádražní hale...

- Vy tu čekáte na večeřičku? A chtěli byste si hrát?

Staříčkové přitakají.

- Mami, budeme si hrát?

- Potřebuji na záchod.

V kukani pečovatelky drží přestávku. Jana odkládá jídlo.

- Ne, ne, jen seďte. Kdo Vás zastupuje?

- Honzík.

Volám Honzíka. Ochotně odváží maminku. Vybaluji zatím košík... Začíná hodina. :-) Ptám se na profese, na data narození, na roční období, kdy začínají, jaké právě je, čím by charakterizovali jaro...

- Květy!

- Výborně!

- A kdo to je: Jede pod zem, má sbíječku...

Mamina už je tu.

- Mohu odpovědět?

- Můžeš!

- Horník.

- Výborně. A kdo to je? Stojí u okénka, má před sebou hrnce s polévkou, knedlíky..

Paní K. vařila ve školní jídelně. Zrychleně dýchá, aby mohla říci KUCHAŘKA!

Zpíváme - Náchodský zámeček.

- Jaká to byla písnička? Kam ho vezli?

- Do Hradce.

- Aha, proč myslíš?

- K odvodu.

- Skvělé!

- A jaká je to píseň?

- Vojenská!

- Pamatujete si datum narození?

- Každý souká datum svého vtělení na planetu. Přijde řada na paní kadeřnici.

- Já jsem se narodilááá... (Přemýšlí, pomáhá si..) na sv. Annu, na svůj svátek. A narodila jsem se v Jaroměři. A dělala jsem tam na kopci v kadeřnictví. Bydlela jsem v Okružní. U nemocnice.

Ó, je tu hodně lidí z Jaroměře a Josefova. Ptám se jí, jestli si pamatuje na Milunu Jahelkovou. Emigrovala v 68. roce. Pamatuje. Zná Josefov i pod zemí... Bystré oči. Ano, bydlela vedle Oděvů... Tak tam měl blízko firmu můj tatínek. Centrokov...

Zpíváme, promačkáváme dlaně, pojmenováváme prsty...

- Který je třetí den v týdnu?

- Březen!

- Pozor! Ptám se na den, nikoli na měsíc.

- Pondělí, úterý, středa - středááá!

Po řadě si vzpomínají na své profese.

- A víte, čím jsem byla já?

Odhadují lékařku, učitelku.. Mají dobrý postřeh.

- Ano, čtyřicet let jsem učila. Osm let vedla školu. A teď devět let pomáhám lidem se zdravým životním stylem. :-) 

Hodinka utekla jako nic. Reagoval i nahluchlý pan Ch., pan Č. Vedle mě seděla ta usměvavá zdravotní sestřička.

Začaly jezdit sestřičky s vozíky.

- Dostanete předkrm, víte jaký?

Nechali se nachytat.

- Co dává sestřička?

- Léky.

- Výborně. Tak já přeji klidnou krásnou dobrou noc, hezky se vyspěte! Byli jste skvělí! Výborní! Krásně vám to šlo.

Stavuji se v obchodech. Stále stejné trapnosti. V Lidlu hledám kartu. Nenacházím. Musím zaplatit hotově. Ještě že jsem si vzala peníze. Jdu do Kauflandu, jestli jsem tam nezapomněla karty. Nezapomněla. Brakuji kabelku. Vstrčila jsem si ji do postranní kapsy. Jsem to poděs.

Petroušek je na tréningu. Ve dvacet máme školení world teamů. Ano, jsem členka světového týmu. Dokázala jsem to asi po roce. A každý rok svou pozici obhajuji. Školení je s kamerami, mikrofony. Můžeme diskutovat, ptát se. Peťa je tu. Naznačuji, aby nemluvil... Mám otevřený mikrofon.

Konec. Jednadvacet...

- Peťuš, hrála jsem si s lidmi.

- Mohli by tě platit.

- To ne. To mi dělá radost. Oni kvetou, reagují, mluví,komunikují...

Půlnoc. Jdu spát!

Dobrou noc!