Pracovní - křenový, sádelný, prací
Dnes nejdu do polí. Vylezla tráva. Než budu skypovat, pohnu kostrou. Jablka oloupat, křen, ochutit. Hotovo. Tři sklenice.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-04_Zrzecka/
Zrzečka zaujala polohu ležícího střelce. Je jak jelen ve skoku. Potřebovala bych sundat polštářky; všechny povláčky vyprat. Zdvihám Zrzku do výše na skládacím gauči. Zírá. Nejistě. Ale zůstává ležet. Pozoruje dům z vyvýšeného místa. Rozhled mají kočky rády. I jí se to líbí. Sklápím gauč. Beru jí ležení. Pračka. Co dál?
Včera jsem vylezla na půdu. Hledala jsem jednu větvičku na světelném stromečku. Péťa našel na zahradě krytku světýlka. Očima jsem brala větvičku po větvičce. Ne. Nenašla. V hlavě jsme měla - už vezou sedačku. Ve stresu nemáme výkony. Dnes jsem vyběhla na půdu. Sedla ke stromečku. Raz, dva tři - nacvakla krytku. Je to možné? Ano, je to možné. Stres nepřítel. Mně způsobil nepozornost. Lidi jsou dlouhodobě ve stresu. Kde je v těle tenze, tam neproudí krev... Tedy - zbavit se stresů. Co se člověku může stát? Měla jsem ředitelku. Kult osobnosti. Falešná. Zákeřná. Vždycky jsem si pomyslela:
- Dnes jdu ze školy s hlavou na krku. Ta mi ji nemůže sundat.
Skyp s Lindou. Má známé. Mají Toníčka. Toníček se učí. Zeměpis. Mrmlá si nad mapou.
- Mordyje, mordyje, kde je mordyje?
- Toníčku, copak hledáš?
- Mordyje. Kde jen může být?
My staří známe kletbu mordyjé.
- Hledám řeku Mordyje.
Víte, co Toníček hledal?
Moravskou Dyji!😂🤣😅😁
Blaťák - už se jeho dny krátí. Už si na jeho pozici brousí zuby ta rybí falešná tvář. Hledám rozhovor s ním. Aha, tady to je. Tak na ministerstvo by ses dobrovolně nevrátil, jo? Jo, takhle. Jen z příkazu. Tak to chápu. To bude muset poslechnout, plukovníček.
Blatný pouští perly:
- V Alpách je mnoho vleků v provozu, ale bez lidí. Ale v České republice vleky stojí, ale je tam hodně lidí. A když budeme jezdit na hory, tak si to budeme roznášet. Třeba rodina z Brna si to přiveze z Krkonoš.
Kterou tam máš dál! To je fakt pohádka. Když vir mutuje, slábne, ne? A v Krkonoších máme děsně zákeřnou anglickou mutaci. :-) Ještě by mohli říci přesně kdy, kde... Straší lidi už tak dost vyděšené. Co potřebují? Vyhnat lidi z Krkonoš. Cituji větu z netu.
To je tak, když vytrhneš dětského hematologa z jeho práce v Brně, dovezeš ho do Phy a řekneš mu:
- Tak a teď tady budeš řídit zdravotnictví.
Při práci sleduji v telefonu Návrat do Osvětimi. Vzpomíná stará žena židovského původu. Na Osvětim já nemám. Tam nemohu jet. Tam se nikdy nevypravím. To je pro mě zapovězené místo. Ale krátký asi čtyřicetiminutový dokument je poslouchatelný. Sledovatelný. Paní si vzpomíná na třináctiletou holčičku. V tolika se jim pokazil hezký život. Zlo se jim vyhýbalo. Jednou přišel Užak. Chtěl nějaký cenný obraz. Tatínek té holčičky mu ho nechtěl dát. Ze zásady.
- Olutujete.
A opravdu olutovali. Za pár dnů už putovali dobytčím vagonem... Rodiče to stálo život. Až v roce čtyřicet čtyři jeli do transportu. Jízda vlakem, mrtví. Rozdělení na muže a ženy. Tatínek jí řekl:
- Dávej na maminku pozor.
Mengele hůlkou rozděloval vpravo, vlevo. Maminka šla do plynu. Vzpomíná, jak byla sama. Ujala se jí nějaká jugoslávská partyzánka.
- Musíš mít misku, jinak nepřežiješ.
Zahynula. Pak se našla s holčičkou stejného jména - Erika. Pořád je přepočítávali.
- Eriko, prosím tě, nevyměnila by sis se mnou místo? Mně teče za krk. Já už jsem celá mokrá.
Vyměnila. Tu řadu, z níž vystoupila, nahnali na smrt.
Eričina rodina byla dobře situovaná. Než odešli, schovali si zařízení bytu, majetek po známých. Naproti nim bydlela paní lehčích mravů.
- Eriko, dej jí prstýnek.
Sundala ho z prstu. Když se vrátila, jediná paní lehčích mravů jí vrátila prstýnek a nějaké věci... Nikdo jiný se k vracen í uschovaných věcí holčičce z koncentráku neměl.
Skyp s mamkou. Ukazuji jí sedačku. Mamince vyprávím, jak by se Mengele zlobil, že neměl takové podmínky, jako jsou dnes. Vrhli se na seniory. Legálně. Už i Nova odpálila, že zdravotníci po očkování padají... Lidé umírají do dvou dnů... Prý ale na jiné nemoci. Blatný přiznal, že ve statistikách jsou i oběti nehod, pozitivní.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-04_S_maminkou/
- Mamko, buď ráda, že jsi schovaná tam. Máš tam teplo, nemusíš vařit. Mami, taky lidi máš okolo sebe.
- Já jsem ráda, že jsem tady, ale zas moc ráda ne.
Maminčina odpověď je přání. Smutné přání - chci ven. Chci domů. Chci k lidem, kteří mluví. Už nechci sedět pod zářivkami mezi indiány. Chci na sluníčko. Pusťte mě do přírody!
Prosím, dejte jim slunce. Vytáhněte žaluzie! Venku je teplo, zabalte je po obědě do dek a nechejte podřimovat na slunci!
Vyzvídám, kdo z lidí tam ještě je. To bude mrtvých! Koho už nenajdu!? Po očkování... Prosím? Že to není pravda? Ale dnes jsem to dohledávala na internetu. Povídali to prý na Nově. :-) :-)
- Mami, mám Zrzku pořád za zády a pod nohama.
- Tak aspoň máš potěšení.
Paní Hudáková se mi líbí - vždy se ohlásí:
- Už jsem tady.
Abychom věděly.
- Mám pro maminku ten dopis.
Mám do půl čtvrté čas odvézt mamince lak na vlasy, krém výměnou za dopis, jehož obsah nemíním vyzradit.
Nakukuji do FB. Včera jsem dala kratičké video. První středa v měsíci. Houkaly sirény. Běžela jsem v lukách. Nechápu, k čemu to houkání je. Láďa Bátora vtipně okomentoval:
Ladislav Bátora
"Testof sájrens, testof sájrens!" jak bych to neznal... Tu mou včera v poledne taky zase otestovali - mají ji namontovanou hnedka naproti, na střeše školy - a dopadlo to jistě zase na jedničku.
Jenom já ale vždycky pak U Vrtule varuju: "Kdybych potřeboval letecky přepadnout Česko, udělám to první středu v měsíci v pravý poledne. Protože lidi si řeknou: "To je zase jenom testof sájrens, testof sájrens," a tím pádem nám nezdrhnou do krytů, a tak mezi ně z létadel hravě rozesejeme další novou mutaci. A tu už bych možná nedal ani já.
Tak jedu. Už mě to hnědí. Furt si dávat šálu. Ztrácím náušnice. Jak si balím hubu do šály, vždy ztratím. Budu nosit jednu tu a jednu tu. Všivá doba. Dnes zas nemám ruční práci - letované sklíčko. KOupila jsem si v Kuksu na Baroko na oko. Už vím, že josefovský masopust je zrušen. Himl hergot!
Na co nadáváš? Jsi v detenčním táboře za ostnatými dráty? Ne. Raduj se.
Stavuji se v Kauflandu. Vybírám krémík, beru tulipány. Až u pokladny jsem si všimla, že nemám košík. Ale nevšimli si.
- Vážení zákazníci, dodržujte dle nařízení vlády...
Kýdy. Nařízení vlády je podzákonné. Tak to dělali komunisté. Na dělný lid platily vyhlášky, nařízení, co kde kdo vysoustruhoval. Ale my se řídíme jinými zákony.
Jedu do DD. Prosím, jestli by mohli zakrajovat stopky tulipánků. Na paní Hudákovou je spoleh. Nemá to v popisu práce, ale vím, že tulipány bude hlídat.
- Ano, tulipány ve vodě rostou. Uříznu je.
- Já jsem teď měla tulipány jistě tři týdny, vydržely i bez řezání stonků.
Jedu zpátky nakupovat. Sahám si na uši. Ještě stále mám dvě náušnice. Obcházím jedovatou zeleninu. Beru Zrzce kapsičky. Sunu se vpřed. A že bych si troufla na pultový prodej? Vysouvám radary. Z předpolí zjišťuji, že směna vyděšených se dnes zůstala bát doma. Je tam kluk. Ó, to si zanakupuji. Ukazuji, co chci. Beru jadel, fetu, mozarellu...
- Víte, já to namixuji na pomazánku. My jsme dva. Pak toho mám na dva roky.
Hoch se upřímně zasmál.
- A jak chutná feta? Já jsem to zapomněla.
- Jé, to jsem ještě nevyzkoušel.
Tak milý úsměv! A neotravuje mě. Nechává mě dýchat. Ó, bezva den.
Fetu jsem milovala asi v Řecku? Nebo ve Španělsku? A bryndzu. Tu miluji.
Odcházím od pultu spokojená. Mimo dvou plátečků od šunky a krůtích prs jsem vzala i! TLAČENKU! Je třeba se jednou zprasit.
Pokladna nechce vzít tulipánový kód. Ne, a ne, a ne. Nechávám je pokladní. Na recepci mi pohlídají košík, jdu vybrat jiné. Recepční obíhá k pokladně. Už to jde. Platím tulipánky.
Stmívá se. Ještě docela brzy. Závory. Tahám rychle mobil. Vidím NÁKLADNÍ VLAK. Co veze? Dřevo, dřevo, dřevo, klády, menší klády. Rvou nás.
Petroušek dnes u nájemníků vyměňoval cosi, asi sifon a lepil kachličku na opravenou vanu.
- Potřebuješ pomoci?
- Potřebuji. Koupila jsem celý kufr.
- Tyhle tulipány jsem ti dnes chtěl koupit.
- Ale nešly namarkovat, viď?
- No, tak jsem jim řekl, ať si je nechají.
- Vidíš a v tom je rozdíl mezi námi dvěma. Když něco chci, tak to mám!
Převádí řeč od neschopnosti, co to povídám, od svého způsobu myšlení na náš panelákový byt.
- Člověče, ta vana vypadá výborně!
- Peťuš, stavila jsem se u sestřičky z DD; jde dnes na noční a mamce jsem poslala gejšu, miňonky, lázeňské oplatky, Merci... Jsem to totiž zapomněla doma. Tak jsem to koupila znovu. Sestřička to mamce prý předá i s pusou.
Vykládám nákup, třídím. Zatápím. Koupila jsem hřbetní sádlo. V Co naše babičky uměly a my jsme zapomněli byla minulý týden zabíjačka. A do sádla tam cvrndli mléko. Mléko asi udělá škvarečky křupavější. Krájím, krájím, krájím, krájím...
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-04_Zbytek_-_kulinarske/
Zrzka pode mnou hraje fotbal se svou hračkou. Bere ji do mordičky jako myšku. Občas jí něco dám. Zas si jde hrát. Ano, to je skvělý život.
Tihle neskuhrají: Bistro Kynutá bába - vstávají v 6 hodin, končí večer. Roman a Josef - pokrývají náklady za nájem. Josef studoval operní zpěv. Nádherně hovoří o rostoucím kynutém těstě. Pečou zákusky, chleba, rozvážejí. Vida, když se chce, tak se inovuje.
Ještě bych měla vyžehlit povláčky. Kašlu na to. Vytáhla jsem jiné, jen Zrzčin zelený vyžehlím zítra. A růžový přesýpací chytil opět růžovou...
Jdu spát. Ráno začínám na mé poměry brzy.
Skvělý den! Naši politici mě pobavili. Průhlední a nenápadní jak...
Dobrou noc!