Pracovní nádherný

Jaký si to uděláš, takový to máš. Někdy se ale musíš trošku víc snažit. Aby sis svých úspěchů, radostí, splněných přání víc vážil.

Ráno žádný budík. Spala jsem, jak jsem chtěla. Jak jsem potřebovala. Svítilo sluníčko. Vytáhlo mě. Objednala jsem si mléko. Na dvanáctou. Že si ho za vraty statku vyzvednu okolo poledne. To byl plán. :-) Tušíte...

Zaplatila jsem všechny účty. To mi to zabere. Zrušila jsem před několika lety příkazy, inkaso. Každý měsíc odešlu platby, hezky si svou energii toku peněz zkontroluji a hotovo. Mám ráda řídit si svou sílu, své peníze. Rozhoduji, jak, kdy, kudy potečou.

Poledne v tom okamžení.

- Dnes mám zpoždění!

- Peťuš, jsi přesný. Za čtyři minuty bude poledne.

- Co vyvádíš?

- Teď jsme zalévala, hadici od centrálu jsem dala do krabice, abych ji měla u ruky. Dům je čistý, nutno udržovat pravidelný úklid a péči pavoukům. Vyhubím je. Kontroluji stále všechny rohy. Věřil bys, že tam chtějí bydlet? 

Péťa se směje. Asi mou snahu považuje za marnou.

- Odpoledne přivezou to dřevo. Počítáš s tím?

- Peťuš, ještě chci jet do banky, pro mléko a na hřbitov. A počítám.

Uklohnila jsem si fantastickou mňamku. Houby na cibulce. Pár brambor od včera. Smaženice. Přelila Herbalife gurmánskou rajskou. K tomu jedna z mých posledních rajčátek, okurku... Syté. Zeleninu dojím zítra.

Zvonek. Už je tu dřevo. Vybíhám ven. Vyjíždím autem. Prosím, jestli by počkali na manžela.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-05_V_pevnostnim_hrbitove_na_kaficku/

Než polena vyloží, místo dle původního plánu  na kole se přemísťuji na hřbitov autem. Vyhlížím černobílou kočičku. Mám pro ní bonbony. Ráda navštěvuji náš pevnostní hřbitov. Co krásných rakousko-uherských náhrobků. Každý oficír, měšťan, doktor, obchodník chtěl i po smrti vypadat honosně. Některé příběhy znám. Některé je třeba si oživit. Na cestě k hrobu, kudy nesli maminku naposledy, cítím neklidné srdce. Od jejího uložení už na hrob nechodím nikudy jinudy. Celá desetiletí jsem měla svou cestu. Teď už druhý rok napříč...

Jé, nechala mi tu zase oříšek. Jjo, zapomínám na tatínka. I on mi nechal - na druhé straně hrobu. Zametám. Mamka říkala - jdu posvítit tátovi. Posvítila jsem jim oběma. Poděkovala za život, za geny, za výchovu, za to, že tatínek musel odejít tak brzy. Stala jsem se díky tomu průraznější. Měla jsem jen maminku a sestru. Nevím proč jsem zároveň s mamkou ztratila i sestru. Proč jsem na indexu. Kvůli tomu si nohu za krk nedám. Budeme to muset spolu zkusit v příštím životě. Spíš bych si to vyřídila a odžila tady. Petrouškův tatínek říkával, že samochtějícímu se křivda neděje. Budiž! 

Dnes jsem se ani očkem nepodívala na Sněžku. Kvaltuji. Doma čeká hromada dřeva. U brány si hraje hošík se svou maminkou s černobílým kocourkem. Poznal mě. Ten kocour. :-) Lísá se. Ne ten kluk. Dávám mu bonbonky. Kočičímu svobodnému pánu na hřbitově. Přede a tlapká packami jak na varhany. Ptám se paní, kdo je. Áha. Manželka hrobníka.

- Váš manžel je syn našeho elektrikáře Arnošta?

- Ne, jeho...

- Už vím, synovec. :-)

Domů. Nikde se nezastavuji. Petroušek místo mě v poledne dojel nyní pro mléko. Jak já to dělám! Od dopoledna se chystám a pak tam dojede odpoledne on. Scházíme se. Jdeme na to!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-05_Vzdycky_tri%2C_dnes_sest_kubiku/

- Víš kolik toho je? Vidělas´ tu hromadu?

- Neviděla. Ale to dáme.

Jdu k pergole. Vytahal stoly, židle, starý koberec z obýváku na příští rok pod bazén. Jdu se mrknout na tu hromadu. Je trošku větší. Ale nebojím se. Den jak vymalovaný. Každému jsem přinesla tyčinku na svačinu. Petroušek vozí dvěma kolečky. Vždycky skládáme čtyři kubíky, dnes šest.

- On mi volal. Že prý mi dluží dřevo. Tak jsem ho vzal. Budeme mít teď na pět let.

Zakládám hraničku. Namíchané krátké a dlouhé. Co s tím? Rovnám dvě řady. Jednu z krátkých, jednu z dlouhých. Do sluchátek poslouchám na Zprávách z Galaxie ing. Tichého. Mám ho ráda. Má přehled. Zná jazyky. Pracoval v obchodu po světě. Komentuje zprávy z bojiště. Ví, kam nás vedou, co má každý proti tomu udělat. Hlavně držet vibraci. Nevěřit na výbuchy. Na fingované. Pamatujete, jak Ztohoven fingovali výbuch atomové bomby v Krkonoších? Vloudili se přímo do panoramatického vysílání ČT.

https://www.youtube.com/watch?v=zgosdoL4skQ

- Peťuš, mám to hezké.

- Seš šikovná.

Divím se sama sobě, ale opravdu z malé hraničky dvou řad polen mi vyrostl krásný pevný pult. Dřevo voní. Některá polena jsou obrostlá mechem. Budou tu schnout čtyři a pět let.

Strejčínek volá.

- Irenko, dostal jsem balíček. Byl jsem na pohřbu kolegy, už byl devadesátiletý. A když jsem jel domů, pípla SMS, tak jsem si hned balíček vyzvednul. Ten voněl! Děkuji. 

- Bohoušku, představ si, že jsem ho včera odnesla v jedenáct na poštu, a dnes už ho máš! Vybrala jsem si na mapě výdejnu sto metrů od Tvého bydlení.

- Nemáš si dělat škodu.

- Víš kolik chtěli za poštovné?

- Stovku?

- Deset korun. To jen napoprvé, že jsem se u nich zaregistrovala.

Strejčínek je pro mě nejhodnější člověk vedle Petrouška. Znám ho třiatřicet let. Od prvopočátku jsme si padli do noty. Věřící. Pokorný. Hodný. Pomáhající. Ochotný. Pohádkový.

- Peťuš, kolik máme? Polovinu?

- Možná.

Dnes mě neklame. Vždycky říká, že ještě deset koleček a že ani ne polovinu... Pak najednou řekne hotovo. Dnes je ta hromada dvojnásobná.

- Peťuš, ale hezky nám to jde, viď? Den jak víno. Krásné počasí. Zvládáme.

Rovnám, puzzle se mi hezky dávají do sebe.

- Tobě to jde. Máš to opravdu hezké.

- Na to, jak jsem levá, hezky jsem si to vystavěla. Začínalo to tam dole tak nenápadně. Taková stěna, co?

Jsme oba nadšeni.

- Máš žízeň?

Běžím mu mixnout CR7 drive. Sama si sbírám jablíčka z jabloně, která nerodí, letos se předvedla. A jak dobrá! Stále ji haním. Jediná sorta, kterou maminka netrefila. Citronová. Ale ta jsou šťavnatá. A dobrá!

- Kolik?

- Ještě dvě.

Hotovo. Mám ráda zásoby. Obzvlášť dnes. V zimě nám zima nebude.

Dobrou noc! :-)

P. S. Zkouším se dostat do Balíkovny. Trefila jsem se do hesla. Oči mi lezou z důlku. Ne první balík za deset, ale celý říjen dotovaná cena - balíček jen za deset korun!!