Pracujeme - Homolkovi hadr
Deset. Čtu, spím, čtu, lezu. Sedám si s koktejlem pod linku na teplou dlažbu. Vedle mě věrný Mourek. Tulí se. Já doufám, že z lásky, ale on doufá, že mu dám něco na zub. Na snídani přiběhla Zrzka. Dal by si s ní svou druhou. Hlídám její misku. Linda ho baví. Hraje si s ním.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-22_Ranni_siesta/
Včera, když jsem plnila olejnici petrolejky, naplnila jsem ji po okraj. Co s tím? Vzala jsem petrolejku a pokusila se olej rovnou odlít do ní. Bez trychtýře a rozmyslu. Vytvořené olejové jezírko na lince jsem vysávala ubrouskem. A znovu. A ještě. Linka se leskla - mamka by řekla - jak psí kulky. Ano - studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Novou lampu jsem pečlivě zespod utřela, aby nedělala kolečko na skle nebo nedej bože na ubruse.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-22Lecive_masilko/
Kelímek z tmavého skla s bylinkovým krémíkem z trhů jsem někde v bytě položila s myšlenkou:
Paní ti ho zabalila do ubrousku, a ty ho tu lehkovážně pokládáš bez... Obtiskne se ti kolečko...
V noci jsem si krémík hledala. Ne. Nenašla. Nikde.
- Dobré ráno! Lindo, nevíš, kam jsem si včera dala ten bylinkový krém?
- Nemáš ho tady v té krabici u skel?
- Nemám. V noci jsem se tam dívala.
Linda neomylně přehlédla prostor.
- Tady, mami!
Na odkládací poličce nad konferenčním stolečkem můj flakonek. Na dřevěném podkladu.
Usmívá se. Má vše v merku. Nepletla jsem se:
- Vidíš, myšlenka tam byla. Položilas´ to na povrch, který by mohl přijmout kulatou stopu z dýnka. Jenže jsem hledala jen na skle stolku. Nemám tam kolečko?
- Ne.
Tak auf.
Zprávy v jedenáct. Už je nemohu dohledat. Ale reportáž zde... Toto za nás nebylo. Byli jsme v jiskrách a pionýru vedeni k znalosti přírody, k hezkým vztahům mezi sebou, k postřehu... Ale takhle magořit dětem hlavy, ne, to opravdu nechápu!
Děti v českých školách se učí porozumět okolnostem, které provázejí válku na Ukrajině. Pomáhá jim v tom vzdělávací projekt, který připravila organizace Učitel Naživo. Můžou si třeba vyzkoušet žákovskou mírovou konferenci a pokusit se vyjednat příměří mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Rolí představitelů Ukrajiny, Ruska, Severoatlantické aliance nebo Evropské unie si děti vyzkoušely třeba ve Scio škole na Praze 4.
"Na akci pořádané OSN už dorazili státníci ze všech účastnických zemí - prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj, ruská hlava státu Vladimir Putin i tým vyjednávačů vedených přímo generálním tajemníkem OSN, Antoniem Guterresem," uvádí Lucký fiktivní konferenci. U jednacího stolu sedí celkem 15 žáků. Ukrajinu reprezentuje deváťák Jakub.
"Přijíždíme sem s následujícími požadavky: okamžité stažení ruských i běloruských vojsk z celého suverénního území Ukrajiny, důkladné prošetření a potrestání válečných zločinů napáchaných ruskou armádou," říká Jakub v roli reprezentanta Ukrajiny.
Žákovská delegace Ruska v čele s osmákem Matoušem úvodní projev doprovodila národní hymnou. "My jsme zástupci Ruské federace a na toto zasedání přijíždíme s jedním hlavním cílem. A tím cílem je mír - nejen mír ve východní Evropě, ale i všude ve světě. Naším prvním požadavkem je zajistit ochranu práv ruskojazyčných obyvatel na Ukrajině," říká zástupce fiktivní ruské delegace.
Kdyby je raději učili mateřský jazyk, aby věděly - ty děti, že tvar abychom, abyste - je JEDINÝ SPRÁVNÝ! Žádné aby jste, aby jsme!!! Kdo nezná mateřský jazyk, přispívá ke ztrátě národa.
https://nepovinna-cetba.webnode.cz/news/karel-capek-chvala-reci-ceske/
Marsyas - Karel Čapek:
A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.
Více zde: https://nepovinna-cetba.webnode.cz/news/karel-capek-chvala-reci-ceske/
Petroušek je tu. Dnes sloužil. Zítra má volno.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-22_Jim_z_maleho_talirku%2C_pecu_domaci_chleba/
Polévka. Kitty u dveří do zahrady váhá a přemýšlí. Mám tam skočit? Zas mě ta rezatá domácí prožene. Ne, raději zůstanu tady.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-22_Pecu/
Na druhý chod Peťulka chvilku počká, než dopeču rezavou bábovku. Linda přivezla. Měla jsem obavy. Psala jsem jí - to si pošmákneme. Totiž z rajské šťávy. Kupodivu vynikající. :-)
- Představ si, Pražák za mnou přišel až do pokoje.
To myslí Kitty.
- Vidíš, jak tu Kitty zdomácněla. Už se prochází celým domem.
Petroušek k ní hovoří. Kittyna zákeřnice. Nabídneš jí bonbon, sní ho z ruky a pak ti ji ukousne až u ramene.
- Tak tohle ty nechceš? Copak ti doma dávají? Seš mlsná!
- Peťuš, zkus jí granulky.
Rozšiřuje nabídku o misku granulek. Chytila se. Chřoupá.
- To máš štěstí. Pak je tady poslední možnost. Ty máš takovej pěknej dlouhej vocas. Kdybys chtěla, roztočím tě, že skončíš u Volivů za plotem.
Tohle by nikdy neudělal. Ty jeho řeči. Miluji je. Směju se.
- Lindo, slyšelas, jak nás Kitty cvičí?
- No, nabídnul jsem jí kapsičku, to vona nežere.
- A kde je? Že by byla v ložnici?
Kitty má přes zákaz našim domácím obyvatelům ještě z předešlých dob povolen vstup do ložnice na okno. Ve starých dobách Micicinda odpočívala ve skříňce, kterou si vynutila a zabrala. KItty, její dcera, spávala na okně. Máma s dcerou... Máma - kde je? V kočičím nebi. Jen nevím, proč se nevrátila. Jak odešla. Kde skončila. Byla zdravá...
Péťa zas řeční. Jeho nadsázky jsou vtipné.
- Kitty, víš, že jsem dal bombu Mourovi? Týden se mnou nemluvil.
Péťa lidumil, kočkomil, bezkonfliktní, přátelský, dovoluje si vyskakovati jen na mě. :-)
Teď si určitě strážce zákona mne ruce a řehtá se do klína. Nebo kam se to řehtá. Holobrádek pod vousy nemůže. Ta jeho prolhaná squaw taky. Tak ráda bych odsud vymetla škodolibé. Vše zlé pro něco dobré. Aspoň se poučí. Například - mají se dodržovat zákony. Zásada pro všechny slušné lidi. Další zásada: Lhát se nemá. Nebo další: Špízovat je nevychované. Nemravné. Nedělá se to. :-) Pak taky: Zůstat blbý až do smrti je hřích. Totiž Vesmír miluje všechny bezpodmínečně; ale moudré si hýčká. Schválně nepíšu vzdělané. I nevzdělaný může být moudrý. Donášet a udávat je vlastnost nejnižšího póvlu společnosti. :-) A ještě to tisknout v barvě. :-)
Po obědě vybíráme konečnou verzi skleníku. Porovnáváme modely, příslušenství. Hotovo. Petroušek má splněno. Odškrtnutý úkol. Dnes budeme odpočívat.
Posílám dotazy ohledně skleníku do fy. Koukám do pošty. Asi před třemi týdny jsem měla hovor z ostrahy domu z robotkou. Biorobotkou. Prováděla anketu. Příšerně. Roboticky. Dotaz - moje odpověď, no, já nevím. Její odpověď: Ne nebo neví. Další otázka! - Vůbec se nesnažila mi vysvětlit služby fy, která nám dvanáctý rok stráží dům. Čtu:
Váš hovor s kolegyní jsem si poslechla, máte zájem situaci řešit ještě během víkendu, nebo se můžeme ozvat během pracovního týdne?
S pozdravem
manažer kvality a HR
Musím se zeptat, co je HR. Z včerejší odpovědi vyciťuji, že v téhle firmě ještě panuje zdravý rozum. Nebo pud sebezáchovy? Zachování fy a náklonnosti jejích stávajících zákazníků. Žádné náš zákazník obtěžující hmyz. Chtěla jsem tehdy znát odpověď na svou otázku. Neobdržela jsem ji. Tam možná manažer kvality a HR ucítil ztrátu obchodu. Mohla jsem rozšířit jejich služby.
Slyším z chodby:
- Chceš domů? Tak běž.
Lidumil a kočkomil v jednom vpustil Moura Hrobského do nekonečné občerstvovny. Na dlažbě zůstala miska z nedojedené nabídky po Kitty. Mourek se vrhá na masíčko. Linda zakročila.
- Moure, ty už jsi zase tady?
Péťa.
- Tak ho nech! Chudáka, neměl.
- Měl, snídal asi tak čtyřikrát!
- Tak mu nechej aspoň ty granulky.
Mourkovi podsunuje oranžovou Zrzčinu mističku. Zrzka pravidelně chodí vymetat jeho kamenínovou. Přitom granule stejné. Ale z kocouří chutná líp. A Mourovi zas ze Zrzčiny. Když jim nesu, nezapomenu říci:
- Tady má ZRZEČKA! Na! A MOURKU, ty máš tady, pojď! Na!
Kitty bloumá domem. Má ho cel ý rekognoskovaný. Přišla z vnitřní terasy. Od terasy sleduje Mourka. Mour zabořenou hlavu v misce nevnímá svět. Debužíruje. Konečně ho připustili. Vybílil skoro všechny granule. Odchází.
Kitty se blíží k vyžrané misce s pár zbylými granulemi.
- Kdo pozdě chodí...
Péťa:
- No to ti tam nechal? Pražáku, to je kamarád, viď? Všechno sežral.
To mají Petroušek s Mourkem společné. Stálá chuť. Ať slouží!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-22_Jim_z_maleho_talirku%2C_pecu_domaci_chleba/
Ještě peču bochník chleba. K večeru dorazí Honzík s vnučinkou. Bude mít sváteček. Gratulujeme jí. Obdarováváme. Odcházejí ještě za druhou vnučkou. Linda řádí s nůžkami na břečťanu. Déšť a slunce mu svědčí. Rozrostl. Tupíruje mu řádně větvičky. Netuším, že budeme tři hodiny intenzivně pracovat.
- Mami, vykopeme ještě čemeřici?
Jdu vyrýt pro paní "výroba šunek a uzených kolen" čemeřici, chrpu, meduňku. Začínám nenápadně plít. Vyvazovat. Mám tu rok v květináči túji. U branky jedna zrezla. Vrazila jsem do ní květináč. Přivolávám Petrouška. Vystřihuje zrezlý keř.
- Peťuš, tady do té mezery vsadím náhradníka.
- Vždyť je to tvrdé. Tady je navážka.
- To my víme. Byli jsme u toho. Pamatuješ? Jak jsme stavěli dům? Tak se snaž.
- Je tam plachta.
- Není problém.
Pilkou čárnu, aby mohl rýt. Dělá si ze mě legraci, protože pod všechny kytky, keře, stromy sypu fermentovaný koňský, slepičí nebo kravský hnůj.
- Už to stačí.
- Nestačí.
- Aha, musí tam bezpodmínečně být hnůj, že jo?
- Uhodl!
Stromek zasazen, udupána hlína. Linda zalévá. Když tu mám mužskou ruku. Zasadíme ještě pletenou vrbu.
- Kam ji chceš?
- Někde abychom odstínili sousedy. Lukáš se mě dnes ptal, jestli nedáme na plot plachtu. Řekla jsem mu, že určitě ne. On si asi myslel, že přes plachtu neuslyšíme. Povídala jsem mu, že mě s tou jejich terasou štvou. Že se kvůli nim nemůžeme koupat nazí. A že je nechceme poslouchat. A tam, kde není naše zeleň, aby si vysadili na druhé straně svou.
Vyryl jámu. V klidu si sázím, zasypávám hnůj...
- Podvážeme tady ten planý angrešt. Roste jak zběsilý.
Před rokem ho Péťa chtěl vykopat. Proč? Vždyť je zdravý. Nemá padlí. Držím nad ním ochrannou ruku. Roste u smrku, na místě, které si sám vybral.
- Peťuš, máš provaz?
Měla bych si doběhnout pro svůj. Určitě mi přinese ten svůj zelený hnusák. Taky jo. Rozplétám ho, aby nebyl tak tlustý.
- Aha, tady se šetří.
Nechávám jeho invektivu bez odezvy. Jen se směju. A přitakám. Nevysvětluji, že nechci mít provaz tak tlustý.
- Peťuš, je třeba zatlouci nový kůl. Ten starý nedrží.
Jde pro kůl.
- Lindo, jdi pro klacík.
- Péťa pro něj šel.
- Ne, ten šel pro kůl. Ty dones klacek k malině.
Péťa je tu s kůlem. Tluče ho do země jak hluchý do vrat.
- Že tam nemáš špici?
- Mám.
- Ukaž.
Vytahuje kůl. Špici má. Ale ohnutou. Je tu tak tvrdá země, kořeny smrku... Péťa odchází. Stále hlídám, aby mi někdo po rukama neuklidil černozem. Péťa nese železný kůl. Řehtáme se. Že by zvítězil? Zkouší udělat díru. Jde to ztuha. Do mělké díry po trubce zatlouká dřevěný kůl. Přivazuji bohatý obsypaný keřík.
- Máš krátký provaz. Zase jsi šetřila.
To je třicet let staré téma. Když věšel cibule a třikrát mu motouz praskl. Řehtaly jsme se mu. Od té doby má vždycky v zásobě ten svůj hnusný umělý několikasvazkový provaz. Mám ráda nenápadný jutový motouzek.
- Nemám krátký. Tak ho svážu, no.
Podvazuji opatrně keř. Ten kůl se kejkluje.
- Herdek ty nevidíš, že ten kůl neplní funkci?
Linda se svíjí. Já se svíjím. Péťa tluče zas jak hluchý do vrat. Konečně jsme keř připevnili.
- Kde mám hnojivo?
- Uklidila jsem ho.
- Ty jsi horší než Péťa. Ten mi pořád pod rukou odnáší věci.
Utíkám pro hnojivo. Po kolikáté už?
- Vzala jsem slepičí. Já se pořád s tím pytlem koňského dřít nebudu. To je cvičení!
Péťa zřetelně a významně hlásí:
- Beru pilku, provázek. Haló, beru pilku, nůžky a provázek! Jdu to uklidit!
Čeká na souhlas. Tady je to jak u Homolků.
Klušu pro hnojivo. Podsypávám angreštu. Ať se mu daří! Kde se tu vzal, ví bůh. Roste pod smrkem v nehostinné půdě tak deset let. Pár let rodí jak zběsilý. Náš syn zahradníka by ho vykopal.
- Ještě zasadíme malinu. Kde je rýč? Kam jste odnesli černozem?
Pod rukama všechno mizí. Utíkám pro vozík s černozemí. Řehtám se absurditě. Volám:
- Hej, Hřebejku, pojď nás natočit! Tady je to jak u blbých na půdě. A zatím jen iniciativní snažilové. Homolkovi hadr.
Péťa vyrývá jámu na malinu. Střežím, aby mi zas neuklidili rýč, hnojivo, černozem. Rukavice si držím na rukou. Aby mi nezmizely.
- Kde mám ten obal?
- Uklidila jsem ho.
Zbořila mě. Ne, tady se fakt nedá pracovat. Řehtám se. Jdu do popelnice s papírem; nacházím tam krabičku od malinové sazenice. Nasazuji na klacík k malině.
- Už to můžeme uklidit?
- Jo. Hotovo.
Tři hodiny jsme se tu honili jak malé děti. Chci domů. Pán tvorstva rozhodl:
- Ještě vysypeme tu kůru.
V přední zahrádce je všude natažená plachta. Pod jedlé rostliny ji nedáváme. Zasypávám mulčem kusy plachty, aby nebyla vidět.
- Já jsem tvůj pojízdný vozík! Ten pytel vysypeme celý. Je tu už druhý rok!
Řehtáme se. Péťa vede ty své řeči. Tak teď už konečně hotovo. Nemusím se vůbec starat, že není uklizeno. Nářadí, rukavice, provázek, nůžky... Zachránila jsem i ten červený obal k malině. To abych věděla, kam jsem ji zasadila. Kde roste. :-)
Kouzelný den! Vnučce jsem dala mezi dárky hrneček s nápisem: Život je magický. Rozuměj - kouzelný! A je. Jen je třeba si to stále připomínat. Nebrat se vážně. Klidně si ze sebe udělat legraci. Nebýt suchoprd. Cvičit bránici. Radovat se. Být milý. Vést zdravý životní styl. Nemít žádná očekávání. Milovat bezpodmínečně. Žít!
Dobrou noc!
P. S. Videa mi stále nejdou nahrávat. :-)