Pracuješ pomalu? Mrkni do radaru
Neděle. Slyším, jak Petroušek krmí kočky. Ležím, držím elektrody Zapperu. Spím. Umím spát na lusknutí prstu. Usnu vždy a všude. Jako třeba teď. Vzbudilo mě odbíjení půlnoci. Zapper dovlnil. Vstávám.
Copak hraje rádio? Bude tam Koptův pořad? Kdysi tam vysílal Karel Gott – Zpátky si dám… Zprávy. Copak budou povídat? Dozvídám se, že Evropa se musí zaměřit ne lepší zbraně na válku. Myslí tím drony. Co to je? Oni do zpráv dají takovou zhýralost? Evropa se musí zaměřit… A pak slovo válka. Oni ho normálně používají. Co to je? Fuj je to! Vypínám. Nechci nic slyšet.
Připravuji si snídani. Dnes bude zase parný den. Jdu si natrhat smrkové výhonky, stonky pampelišek, sedmikrásky, popenec.
Petroušek někde poletuje. Zajímavé. Jsme naprosto dvě odlišné osobnosti. On skřivánek. Já sova. On sport. Já si o sportu myslím, že je to sprosté slovo. Já divadla, vernisáže, koncerty, přednášky... On má své dopolední pojížďky. Staví se u bratra na kafíčko, na hřbitov, zkontrolovat, jestli stojí kotelna… Mezitím já dospím pár veršíků. Sejdeme se doma. Je tu.
- Peťuš, věřil bys, že jsem teď tři čtvrti hodiny rozlévala mléko. Ukládala do lednic. Taková neviditelná práce. Navlékla jsem si náramek.
- Věřil.
Jdu na kondiční chůzi. Běžím. Jen tak. V ruce balíček kapesníčků, Mp4, bonbon Lif off. Takový životabudič, až mi dojdou síly. Už mám kroků… Kde mám Lift off? Vracím se po svých stopách. Ne. Nikde neleží. Možná jsem ho vytrousila doma… Měním směr. Mířím ke svému krpálu do šancí. Pozoruji akáty u hřiště. Všechny mají nahoře na kmeni čáru. To není možné. Určitě to je od nějakého roubování, když byl stromeček miminkem. Vedro. Měla jsem si vzít láhev s pitím. Metoším. Kudy – vlevo? vpravo? Nasávám vůni sena. Vůně vysvědčení, prázdnin. Líbí se mi, na loukách nechávají ostrovy pro motýly. Všechno kvete. A voní. Fotím si vajgélie u domu, kde přechodně bydlela tchýně. Nepochopím. Měli svůj dům a šli bydlet do podnájmu. Nechápu. Taky všechno prošustrovali. Všechno. Obrovský majetek, domy, zahradu, chalupu… Nic nezbylo. Vidím v patře ve výklenku, že mě pozoruje žena. Čmeláka jsem vyblejskla. Mávnu nahoru. Paní mi mávnutí s úsměvem opětuje.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-24-na-ceste-pocestna
Na začátku promči sedí u cesty černo bílá kočka. Tře se mi o nohy. Hladím ji. Může patřit někomu tady ve vilkách. Docela hubená. Loučím se s ní. Kluše za mnou. Jak koník. Dávám se sama do klusu. Je třeba jí utéct. Pokud někomu patří, zaběhla by se. Už vidím dole v polích srdíčkový javor. Tady to mám v poslední době ráda. Víc běhám sem, k pevnosti. Nebo nahoru k Mrštníkům. Před týdnem lilo. Poslouchala jsem žabí koncert. Předháněly se, která si kvákne lépe.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-24-vsechno-kvete-kmeny-akatu
Dnes mě míjejí zamračené tváře. Bezduché ksichty. Neumí to zabučet. Kluk a holka. Kluk se otáčí. Čučím mu drze do očí. Zamumlal něco, snad pozdrav. Nahlas odpovídám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-24-tady-hodovali-neandrtalci
Co mě může naštvat, je binec v přírodě. Okolo lavičky plechovky… Tady jsem chodila jako holčička za ručičku se školkou. Napamtuji, že by někdo takhle ničil, odhazoval…
Kde je radost ze života? Krásný den! Volno! Přebíhám cestu. Tuhle promenádu nemám moc ráda. Je temná.
Telegram mi tu pinknul zprávu. Ťuk. Hele, to je zprávička. Vybudovali jim zemi a teď – ať nežerou:
Nech nežerú, sú to najväčší hriešnici! Seniori v Dánsku budú dostávať menej mäsa, lebo ich generácia vraj ničila planétuKodaň čelí politickému sporu pre svoju potravinovú stratégiu, ktorá vo verejných inštitúciách patriacich pod mesto výrazne obmedzuje spotrebu mäsa.…
Bravo, mládeži!
Podľa dokumentu sa v domovoch dôchodcov odporúča obmedziť hovädzie, teľacie a jahňacie mäso na najviac 80 gramov týždenne, čo predstavuje približne 11 gramov denne. Celkové množstvo mäsa na jedného stravníka má byť najviac 500 gramov týždenne. Príručka odporúča aj limit 300 gramov rýb týždenne a zároveň uvádza napríklad 300 gramov strukovín, 225 gramov orechov a semien a 550 gramov mliečnych výrobkov bohatých na bielkoviny týždenne.
Původně jsem chtěla navštívit ptačí park. Pak mě nohy nesly jinudy. Míjím betonové trojhrany. Ustupuji cyklistovi, aby se mohl rozjet na hupu cestičky. Stojím. Sjel dolů a hup nahoru. Frajer ve fosforeskujícím oblečku, zracalovky na očích.
- Búúú!
Ani nepoděkoval. Buran. Cítím, jak mě vedro zmáhá. Sbíhám z promči. Trhám si pár květů černého bezu. Nemohu se trefit do zámku u branky.
- Počkej, já tě pustím. Dovezl jsem hlínu. Pojď si ke mně sednout.
Na chvilku usedám na terasu. S ním – to já rada.
- Peťuš, dnes jsem se zas nadřela. Po obědě vystěhuji terasu, umyju ji zevnitř. Je tam z kytek listí…
- Já ti pomohu.
- To budeš moc a moc a moc hodný. Protože bych se s tím párala dovečera.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-24-zlaty-hreb-dne
Oběd se mi neskutečně povedl. Než jsem vyběhla, naložila jsem si krůtí prsa. Na páru brambory. Pak jsem je nechala v troubě změnit na americké brambory. Mamka mi povídala, že je miloval tatínek. Do skleníku pro salát. Vařím kompot. Ještě máme zbytek jablíček v našem studeném skládku. Budeme ho mít odpoledne ke svačině.
Petroušek připravil sezení. Servíruji. Jde s mobilem.
- Představ si, že radar hlásí, za třicet čtyři minut začne pršet.
- Jo, to určitě. To bude slejvák.
Venku paří sluníčko. Obědváme. Na talíři máme barvičky. Rozdělala jsem fermentované ředkvičky. Nakrájela čerstvé, okurek, rajče…
- Peťuš, to bylo moc dobré.
- Povedlo se ti.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-24-terasa-pripravena-na-leto
V pracovně rozbalujeme nový koberec. Ten odsud umístím na terase. Vybírali jsme ho s Petrouškem. Vystěhovávám židle, vytahuji šuple z gauče… Péťa mi pomáhá.
- To pak můžeme doladit. Pojď na tu terasu.
- Vyklepej, prosím, koberec.
Vystěhováváme terasu. Zametám kvítka, lístečky. Vytírám. Myju obrovské tabule oken. Slyším ze zahrady:
- Mourku, bude pršet, viď?
Zrychluji.
Když jsem jezdívala do Phy na školení, ráno mě vozil Petroušek na autobus. Mám všechno vypočítáno na sekundy. Když jsem si malovala linky, řasy, to se pekelně soustředíš a okolo koupelny přejde páníček:
- Micinko, myslíš, že to panička stihne?
Ty vorle! Vturánu se mi rozklepala ruka. Místo linek obloučky. Vatičkou sundat.
Zas slyším:
- Mourku, proprchává, viď?
Odpovídám:
- Já už to rychlejc neumím!!
- Já schovám to, co nesmí zmoknout…
Naskočil mi starý slogan: Chodíte pomalu? Pijte šaratici! Zrychlí váš krok.
Napadl mě nový:
- Myjete pomalu? Potřebujete rychleji uklízet? Pusťte si do blízkosti tragéda. Zrychlí vaše pohyby.
Jsem úplně splavená. Jde mi to od ruky. Terasu tapetuji koberci. Takový pačvork. Dlažba chladí. Na zimu super. Na léto... :-) V zimě to bude příjemné jít zalít ibišky po teplém povrchu.
Jedna polovina hotová. Rychle na druhou. Nastěhováváme věci z trávníku. To už doladím.
Hotovo.
- Petuš, já bych to bez tebe tvořila ještě večer. Děkuji za pomoc.
- Neděkuj. Je to samozřejmost.
- Hezky jsi mě motivoval těmi svými kecy o dešti.
Protože mám šest litrů mléka, je třeba ho zpracovat. Nejprve beru to od farmáře. Vařím puding. Rozdělávám mandarinky…
Padám na chvilku na gauč. Spím. Stačí.
Jdu zahradou. Trhám bylinky. Miluji poležet si u Péti na gauči, který vyráběl tatínek. Vturánu na mě skáče Žofka. Masíruje mě packami. Mhouří oči. Copak, když je ke mně hlavou, tak to je k vydržení. Ona masíruje poctivě. Ale kočky se rády k tobě točí ocasem. A je to tady. Smějeme se. Žofka urputně tlape mé břicho.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-245-vecer
Jdu obejít zahradu. Fotím koberec. Navlékám si druhý náramek. Ráno jsem navlékla jeden, teď ještě druhý. Původně jsem chtěla zavolat paní, která mi vyrobila korále, navlékla je na špagát, k tomu náramek, náušnice… Pak mě napadlo, že jsem šikovná… Přece!
Dobrou noc!