Praha. Zima. Láska

26.01.2019

Zas to píp, píp...Típla jsem ho. V mžiku mi blesklo. Ujede ti to! Aha, dnes musím k autobusu. Školení. Pha. Lezu. Tma. Petroušek tichounce oddychuje. Nevzbudil se. Mám hodinku. Kamna, namalovat, snídaně - tři minutky, cvičit. Co jsem tu zas dělala? Opět mi to nevyšlo. Ještě že jsem si večer připravila hromádku oblečení; zas bych tu lítala jak střelená. Petroušek vylezl. Ten jeho tichý zpěv mě znervózňuje. Ještě ať něco řekne Micce ve stylu

- Micinko, myslíš, že to panička stihne?

Tuší, že má mlčet. Stihla jsem jen kamna, formuli s sebou, namalovat tak tak. Plánovaný odjezd v plánovaném čase odložen na nejzazší minutu. Venku - nádherně. Vánočně. Dnes bych konečně mohla vyběhnout do pevnostních luk. Bílo. Utíkám k autu. Jedem. Jede opatrně. Klouže se to. Nasněženo.

- Peťuš, mám telefon?

Hrabu v kabelce. Mám.

- Petroušku, zapomněla jsem čepici. To neva.

Na zastávce už stojí dva lidé.

- Peťuš, počkej tu se mnou.

Přijíždí autobus. Vždy nastupuji sama, dnes nás tu je aspoň pět šest. Okamžitě jsem v limbu. Ještě že před Prahou při opravě dálnice na silnici položili pražce. To by vzbudilo i mrtvého. Jak na motorovém člunu proti vlnám. Autobus se probouzí, Cvakají pásy. Oblékáme se. Metro právě přijelo. Mám v zásobě lístky. Hup do něj. Aspoň tady mi nechali důchodcovskou slevu. Dnes jedu do jiného hotelu. Odhadem vím, kam jedu. Dokonce vím, že musím u Clarionu vylézt na druhou stranu, než jsem zvyklá. Jedu směrem jako k Lindě. Jenže vystupuji už na Střížkově. Ptám se nějaké šikmooké holčiny, kde je hotel Duo. Lámaně se ptá:

- Vy jste průvodkyně?

- Ne, ne.

- Támhle. Půjdeme spolu.

Milá. Ale nepůjdeme. Natáhnu nohy a ve sněžení se brodím sněhem k hotelu. Nejdřív musím na WC. Pak teprve registrace. Kolegyňky se chápavě smějou.

Sedím v první řadě u stolu. VIP. Hlava pod stolem něco hledá v tašce. Jé, Ivanka. A Olda sedí vedle mě. Před dvěma lety jsme brázdili na túrách milované Krkonoše. O přestávce za mnou přichází mnou oblíbená milovaná úspěšná Lucka Pávková. Srdečně mě objímá. I její přátelský manžel Míša. O hlavu vyšší než já. Z rozhovoru s ním mám vždy dobrý pocit. Mohu se dívat jednou a výjimečně nahoru. Všichni pozdravují i Petrouška. Mám do odjezdu dvě hodiny. Sjedu na Florenc. Podívám se do Kanzelsbergru. Chumelí a prší. Procházím k Staromáku. Kanzelsberger zmizel; obracím se uličkami zpět k Florenci. Všude jen salony krásy, banky, občerstvení, starožitnictví. Žádný život. Jedu na Černý Most. Mohla jsem sem přijet rovnou. Vymést Ikeu a vrátit se pohodlně zpátky. Nemrzla bych. Sněží a prší. Jsem prokřehlá. Volá Petroušek. Dvacet minut do odjezdu autobusu. Někdo tu kouří. Nepříjemné. Nasála jsem vzduch. Tfuj. Hlavně, že je nástupiště oblepeno cedulemi Kouření přísně zakázáno. Chudáci kuřáci. Proč jim nevymezí kuřárnu.

Autobus je ledový. Nesundávám si kabát. Zasedla mě nějaká paní. Rozcapuje se. Nedýchám. Usínám. Probouzím se. Budova hasičů na kraji Hradce Králové. Konečně se vymaním ze zavalení sousedkou. Petroušek volá. Má o mě starost. Autobus nezastaví pro výstup. Jede rovnou na zastávku. Metoším závějemi sněhu k nádraží. Mohla bych stihnout rychlík Ještěd. Stíhám. Na nástupiště naklusali těžkooděnci. Vyděsilo mě to. Z rychlíku o dvou vagonech :-) od Pic vystupuji fanoušci. Sprostě opakují a vyřvávají urážlivou větu. Rozumím jen poslednímu slovu. Lidi se smějí. Chumlám se do sebe. Nerozumím, jak se mohou smát sprostotě. Tentokrát volám z vlaku já. Nebere. Asi odmetá sníh. Ozývá se.

- Mám pro Tebe přijet?

- Nemusíš, Peťuš, naskočila jsem do nějakého rychlíku. Má jedinou zastávku. U nás. Za deset minut odhaduji. 

Čeká na peróně. Nádraží jak po náletu. Naše stařičké pevnostní nádražíčko chytí novou róbu. Jsem staromilec. Nemám ráda vymazávání patiny. Kuks si vzali do parády. Ale milovala jsem ten starý. Zašlý. Dnes je nádherný. Ale... A naše nádraží - snad z něj neudělají kongresové centrum s velkým sálem pro tisíc diváků... Nevím, proč podchody, rytí do země... Ztratí se ráz staré mocnářské doby. Petroušek mě veze domů.

- Obědvals?

- Bylo to vynikající. Ještě jsem ti nechal. Dal jsem si křeníček. Jsem rád, že už seš tady.

- Poběžím ještě do luk.

- Už se ohřej. Odpočiň si.

Má pravdu. Jsem vymrzlá. Dnes žádné brambory na zdravo. Sypu hranolky, hřeju v kameninovém pekáči králičí hrudí. Už už jsem chtěla uložit cinkací stromeček. Andělské zvonění. Krabice je snesena. Ne, vsazuji nové svíčky. Pozdní oběd. Pošušňáváme si. Všude svítí svíčky. Zítra jdeme mýt k mamince do domu po zednících.

- Zavolej Lindě, ať nejezdí. Umyjete to až po malování. Oni si po sobě vysáli prach... 

Jj, to je pravda. Ať zůtane v Pze. 

- Peťuš, jdu vyfotit jabloňku.

Vycházím francouzským oknem v ponožkách po kačírku u domu. Kouzlo zimy. Takhle to nebylo ani o Vánocích. Fotím, fotím. 

Vracím se do tepla. Hodujeme. Povídáme. Jdu se složit na gauč.

- Jdu na florbal.

- Jj, přilož, budu spát.

Probouzím se až v půl deváté. Můj učitel na mé škole Tomáš Magnusek. Učil počítače a vedl dramaťák. Ten jsem celý život vedla já. Ředitelské povinnosti mi kradly čas na koníčka. Pan učitel byl vždy kreativní. Vtipný. Hráli jsme rodičům, ale i v České Skalici v Čerychově vile. Vymyslel pohádku. Sedli si do kruhu. Vedl děti vtipným dialogem, kam potřeboval. Improvizoval. Mlátila jsem se smíchy. Po roce se u mě ve škole stavil.

- Paní ředitelko, kdybyste se neurazila, měl bych pro vás roli. Uklizečky.

Dal mi scénář. Jenže jsem se neozvala. Scénář ležel dlouho na tiskárně. Pak jsme postavili dům. Někde tu je. Byl to, myslím, jeho první film. Už nevím, z domova důchodců? Tam někde jsem měla hrát. Ale neuměla bych to.

Půl deváté. Sleduji jeho film. Podle mě jeho nejlepší. Obrázek zvůle moci. Peníze zmohou všechno. Podoby moci. Ozbrojené složky. Hezky vykreslil tupost všech režimů světa. Kurtování bezmocných slabých. Umrtvování medikamenty. Násilí na člověku. Lábus hraje překrásně blázna. Ani nedutám. Líbí se mi všichni herci. :-)  Petroušek se vrací.

- Ty to prožíváš!

- Prožívám. Obrázek doby. Úřady - lidé - zmohou všechno. Peníze... Chjo.

Jdu spát. Ráno chci vyběhnout do luk. Maminka dnes měla význačný den. Uplynulo 92 let od jejího příchodu na naši planetu. Poprvé se ta malá holčinka nadechla. Poprvé zakřičela do světa: Jsem tady!!

Babiččina maminka umřela na španělskou chřipku. Je pohřbená na černožickém hřbitově. Rod Šormů. Někde z Napoleonských válek... Babiččin tatínek byl mistrem v textilce v Černožicích. Majitel textilky postavil právě DD, kde maminka dnes dožívá. Ten dům je jen o rok starší. Původně to byly jakési byty pro dělníky. Továrník onemocněl. Dal slib. Za uzdravení poskytne dům charitě, jeptiškám. Někdo mu to připomněl. Stalo se. Tak nějak zhruba to bylo. Už jsem to zapomněla. O babičce Jůlince a jejím životě jindy.

Maminka dostala na FB hodně gratulací. Jednu - od pana Opla - jsem jen letmo pročetla v mobilu na školení:

Moc gratuluji k požehnanému Věku a samozřejmě velký obdiv i k Vám, když vidím, jak jste neustále s maminkou ... Hodně zdravíčka a štestíčka Vám oběma. Hezký víkend :-)

Vyhrkly mi slzy. Jéžiši, teď ne, teď se nemohu dojímat. Ireno, dávej pozor. Zapisuj. :-)

Jsem zas už přesvědčena, doufám, že ne naivně, že u nás v české kotlince je víc hodných, srdečných, láskyplných lidí. Pracujících, pečujících o rod,rodinu. Držících tradice... Svět se vzpamatuje...Napadá mě Kollárova znělka ze Slávy dcery:


Pracuj každý s chutí usilovnou
na národu roli dědičné,
cesty mohou býti rozličné,
jenom vůli všickni mějme rovnou;

bláznovství jest chtíti nemistrovnou
rukou měřit běhy měsíčné,
jako k plesu nohy necvičné
pokoušeti pro pochvalu skrovnou:

lépe činí ten, kdo těží s málem,
stoje věrně na své postati,
velkýť je, buď sluhou nebo králem;

často tichá pastuchova chyžka
více pro vlast může dělati
nežli tábor, z něhož válčil Žižka.

Dobou noc!