Prapodivný
"Nesnaž se ohnout lžíci. Je to nemožné. Radši se snaž uvědomit si pravdu. - A jakou? - Lžíce tu není. - Lžíce tu není? - Pak pochopíš, že to, co se ohýbá, není lžíce, jsi to ty sám."
Matrix
Ránko. Jak noženka? Odpočala si. Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Lidi vedu ke kvalitní stravě a sama si vyběhnu v nevhodných botách. Jo, za chyby se platí. Chceš se hýbat? Kup si kvalitní botu. Sice ex post, ale jo; nové kvalitní botěnky připravené. Asi před deseti lety jsem sledovala příběh dvou rozhádaných bratrů. Adolf a Rudolf Dasslerovi založili firmu. Bylo to košatější. Otec Drassler pracoval jako dělník v továrně na boty. Jeho žena měla prádelničku. Rudi se připojil k otci v továrně na boty. Odešel do První války. Vrátil se. Stal se vedoucím v porcelánce. Pak vedoucím obchodu. Adi po návratu z války začal v matčině prádelně vyrábět své vlastní boty. Teprve pak se k němu připojil Rudy. Vypadávala jim elektřina. Vyráběli si ji na rotopedu. Doslova pohonem vlastní silou vyráběli klasickou botu. 1936 vzal Adi kufr bot na Letní olympiádu do Berlína. Jesse Owens v jeho botách vyhrál čtyři zlaté. Zrodila se nejslavnější obuv světa. Bratři už nevyráběli desítky bot. Ročně dvě stě tisíc. Rudi hltal politiku strany za války, Adi ne. Pak se rozhádali. Rudiho zatkli Američani; myslel, že ho udal Adi. Do smrti spolu nepromluvili. Adidas a Puma. Moje noha si vytlape pelíšek v botěnce od Adiho. ADIDAS.
Jdu do trávy. Chladím si nohy. Micka se hlásí. Věřím si. Držím vše ve svých rukou. Tak šup, šup. Nemysli na nic. Všechno je v pořádku. Jsi zdravá. Šťastná. Zabezpečená. Všichni nosí roušku. - Ty vorle! Já se z těch roušek zmrcnu. S tím se naučím žít. Bez roušek. Hlavně, aby se nezačaly rodit s rouškou na hubě. Lidi chrápou! Ovce. Podřizují se nezákonnému teroru. Dobrá. Jejich volba. Mlč!
Jedu k mamince. Venku fučí. Beru dvě deky. Volám z auta. Přistávám před DD. Tady u chodníku mě nikdo nešikanuje. Napadlo mě: Dáma v letech. Za pět let sedmdesát. VŠ vzdělaná. Bývalá ředitelka školy. A nějaká nedoceněná ubohá připitomělá veš si dovolí sáhnout na můj stěrač. Však přijde čas! Rozevírá se výtah. Maminku veze archandělka Petronelka. Droboučká, hodňoučká. Jako všechny... Ačkoli - výjimky potvrzují pravidlo. Taková sladká prolhaná, která umí člověka zranit... Taky tu má svou fci. Naučit duši přijímat bolest. Mrcha. Dobrá učitelka mé duše.
Petronelka je nelehko. Přijede před obědem.
- Mami, natrhala jsem ti švestky. Dovezla jsem ti medový čajík. Na zahřátí. Je to teplé?
- Je to vlažné. Je to dobré. Je to od tebe. Já jsem tak ráda, že seš tady.
- Mami, jsem u tebe každý den.
Zas ten mamčin překvapený kukuč. Pusinkuji ji. Hladím. Házím jí na ramena deku.
- Dobré?
- Je to lepší. Hlavně, že seš tady u mě.
Hlavou mi projede - co si počneme! Včera vedro. A dnes? Do auta ji nenastrkám. Zadělaný systém! Uděluje lidem domácí vězení. Mučí je špejlemi. Učí je udávat. Vzletně to nazývají trasování. Ty vorle! Lžou lidem. Poslouchám četbu z Rockefellerových stránek z roku 2010. Hezky to mají naplánováno. Rok po roce, měsíc po měsíci. Gatesův event. Rok dvacet - měsíc po měsíci. Mají tam rozvolnění v červnu. Na srpen hodně viru, který se rychle množí, ale nezabíjí. Teď se řekne lidem: My jsme vám to říkali. Jo - tak to bylo. A výsledek? Dotlačit lidi k vakcinaci... K tomu nedojde, ale!!!
Mamince nechávám rozloupnout švestky. Cvičí si jemnou motoriku. Čajík vypila. Někde jsem ztratila malé Krakonošovy oplatky. Vytrousila jsem je. Kafíčko. Jak si ho vychutnává!
- Je dobré? Už nepálí?
- Je hořké. A dobré!
- Přisladím ti.
- Ne. Chutná mi.
Radujeme se. Zpíváme. Fučí nám do toho nepříjemný vichr. Užívám si s mamkou chvíle. Zapisuji si je do vnitřní paměti. Nahrávám nás. Přichází rituální zdraví. Tak se raduj. Ale nejprve přichází Petronilka. Vidí na mně, jak jsem vyděšená. Kam se schováme v nepřízni počasí? Její klid se přenáší na mě. Ono to nějak dopadne.
Jdu k autu. Vybulím se. Utřít oči. Jdeš na souboj se silou. Kaufland. Špatně se mi dýchá, nemám roušku. Jen naznačuji maskou anonymous... Pozoruji, jak mě pozorují. No jo, jsem exot - pro otrocké ovečky. Tfuj. Kdybych měla nasadit roušku... Jedu domů. Filé z moře. Obaluji si ho v česnekové strouhance. Petroušek.
- Ó, tady to voní.
Zapíjím burčákem. Poslouchám z Otevřené mysli - namluvený text na SV. Dr. Carrie Madej - o kovidu. O imunitě, o změně člověka 1 na člověka 2...
https://www.otevrisvoumysl.cz/dr-carrie-madej-urgentni-informace-o-vakcine-proti-covidu-19/
Pod otitulkovanou nahrávkou je český přepis textu. Uf.
https://www.otevrisvoumysl.cz/dr-carrie-madej-transhumanismus-vakcina-na-covid-19-a-clovek-2-0/
Pod otitulkovanou nahrávkou je český přepis textu. Uf!!
Povídáme. Svěřuji Petrouškovi, jak mě roušky berou energii.
- Peťuš, já jsem nic neudělala.
- Ale vždyť pořád děláš. Sedni si na terasu, maluj si. Odpočívej. Ty se umíš radovat!!
Jdu připravit nákup pro Terezu Kostkovou. Paní mi poslala SMS. Volám jí, jestli chce aloe mango nebo bez příchuti Chce obě. Až pojede z práce, pošle SMS.
- Dnes jdeš do divadla.
- A jo. Zapomněla jsem.
Zvonek. Paní už je tu. Dávám jí ochutnat příchuť café latte. Ukládám nákup do tašky. Kráska odjíždí.
- Běž si odpočnout. Dej si tlapku nahoru.
Na hodinku.
- Už je čtvrt na šest.
Ještě že mám svého Petrouška. Hlídače. Pouštím mu video s mamkou.
- Peťuš, představ si, tady koukám - já jsem si ráno navlékla dvoje náušnice. To se mi ještě nikdy nestalo! Blbnu! Nejsem tady a teď.
- Vidíš, to nikdo nedokáže. Jen ty.
Jedu. U divadla si uvědomuji, že nevím, jestli je přednáška v suterénu nebo v malém sále. Parkuji. Pajdám do suterénu. Všichni orouškovaní - nějaké cvičení. Ale hezky se na mě usmívají. Nikde nikdo. Přede mnou jde holčička.
- Poslouchej, ty se mi líbíš!
- Proč?
- Protože nemáš roušku a jen tak si před pusou přidržuješ tričko. :-) :-) :-)
Ve dveřích mi dává přednost. Šikulka.
- Nejste Irena?
- Jak to víš? Jsem.
- Já jsem Pavlínka H.
Hezké setkáníčko. Pavlínka se narodila ve stejný den, jako já. Loučím se narychlo. Jdu z druhé strany divadla. Zamčeno. Hledám v telefonu přednášku o Valdštejnovi. ZRUŠENO.
- Peťuš, za chvíli jsem doma. Ono je to zrušeno.
- Přijeď.
Frčím domů. Do bezpečí. Zalévám rajčata. Chladím si nohy v trávě. Micka mě provází. Sbírám z dlažby lískáčky. Rozbíjím je kamenem. Na terase mi visela asi dva roky papírová hvězda ze svačinových pytlíků. Rozpadla se na tři kusy. Volám snašce. Prosím, jestli by mi vyrobila novou hvězdu. Rozhovor plyne jak voda. Jak horská studánka. Vypráví o dětech. Malý je samorost. Přesto mrňousek - zaskočen nějakým klučíčkem. Nějak mu ublížil. Strach. Nechtěl se strojit ven. Bál se, že ho maminka nenajde.
- Vždycky tě najdu!!
Brečím. Tuhle větu mi říkala maminka, když jsem ji našla kdekoli po domově, když ještě nebyl uzavřen navždycky lidem. (Hnus, zakazují! Netuší, že půjdou!!! Všichni tihle (NE)mocní rádoby mocní. Šmejdi.)
- Jaks mě tu našla?
Nebo:
- Tys mě našla?
- Mami, vždycky tě najdu.
Souzníme. Mluvíme o rouškách. Nemůžeme se odtrhnout. Jej, to bylo pohlazení. Jedna rozpadlá hvězda! :-) To jsem potřebovala. Dozvukovaly jsme si. Děkuji.
Ve dvacet máme ještě den s klienty. Mám krátké vystoupení. Honem volám klientovi ohledně balíčku zítra. Čučím do FB. Moje úterní video má skoro dvě stě sdílení. 8,8 tisíc zkouknutí. No teda! A to jsem ho tam ani nechtěla dát. Důvěřuj si, člověče! To je to, co stále zdůrazňuji lidem. Důvěřovat si. Neklesat na mysli. Tak se podle toho laskavě řiď, Ireno!!
Jaký byl den? Byl hezký. Se znepokojením mysli. To se vychytá. Mluvila jsem s mamkou, Lindou, Petrouškem, snaškou... Jo, co chci? Poslouchám JUDr. Haise a PhDr. Vítovou - ano, nejsme právní stát. Nutí nás do roušek protiprávně. Račte si poslechnout!!! Vřele doporučuji!!
https://www.youtube.com/watch?v=3vzD-ACVjqc&feature=push-u-sub&attr_tag=NRij6y4KLhrmrfvs%3A6
Dobrou noc! Dobrý den! :-)