Právě rok
Právě dnes rok od maminčina nešťastného sklouznutí. Konečného. Osudového.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-16_Neobvykle_casne_rano/
Ocitla jsem se v zahradě neobvykle brzy. Slunce ještě nízko. Zvláštní světlo. Ptáci už jsou vzhůru od tmy. Snad si ani neschrupli. Mohu doufat, že se Zrzka neproháněla jejich hnízdy.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-16_Vypada_to_zdlouhave%2C_je_to_za_tri_minuty_sup_sup_hotove/
Ježkovy voči! Vracím se do domu. Pohled na hodiny. Bude půl šesté. Co mě vytáhlo z postele? Ještě není moje hodina. Zpátky. Jdu si ukrojit tři hodinky spánku.
Snídaně. Raz dva tři; hotovo. Fotím si jednotlivé kroky. Tvořím Tik Tok.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-16_Na_nakup/
Klušu na nákup pěšky. Trošku se hýbat. Spalovat kalorie. Proběhnout se. Potkat se s lidmi. Rovnám si páseček u bot. Klakson. Zdvihám oči. Petroušek jel okolo. Úsměv z auta. Mávám do auta. :-) Za přejezdem majestátní kaštany už zase v plné parádě. Celé stromy slavnostně svítí. Mami, tobě na vzpomínku. Tak to bylo loni, bude i za rok.
Byla neděle. Spěchala jsem. Už druhý rok mi hnědý systém bránil v docházce, v dotecích, kontrole. Občas uvolnili šrouby. Hlavně ještěr zaprodaný. Přisluhovačka... V jedenáct skyp s maminkou. V půl telefon.
- Maminka upadla v koupelně. To se stane, paní Hrobská.
Jak to může říct! Sjela s vozíku? Ječela jsem na sestru, ať ji nikam neodvážejí, že mi ji strčí na čtrnáct dnů na samotku. To bude maminčin konec. Nedovedla jsem si představit, kam by ji šoupli. Jenže oni dobře, velmi přesně a dobře věděli, že ji musí odeslat. Ne, že trošku upadla. Tam muselo být krve... Maminčiny. Měla křehké žilky celý život. Stačilo, aby ji někdo vzal třeba jen zlehka za paži, hned se objevily na její kůži všechny prsty. Tak pro jistotu, jo? Vždyť měla sešitou celou pravou stranu. Jak se to tak asi mohlo sběhnout! Věchýtek. Co se tam přihodilo? Proč mi neřekli pravdu? Viděli její rozraženou hlavu. Prasklinu na lebce ne. Ale ránu a krev ano. Za necelé dvě hodinky už byla oteklá, sešitá, zmodřená, k nepoznání. Ještě že mě tam Linda poslala.
- Mami, jeď tam. Nebo tam mám jet já? Mám to zpátky padesát km. Já se obrátím a pojedu tam.
- Co tam budu dělat?
- Mami, jeď k ní!
Ještě že mě vyslala. Důvěřovala bych, že jen pro jistotu zavolali sanitu. Pro tu poslední. Volali sanitu i k prdu, když si někdo roztrhl kůži. Mně tvrdili - jen upadla... Slyším tu větu: To se stane. Jo, stane. Maminka tam nepadala. Byla k životu. Uměla ujet od oběda na záchod Vymanila se z popruhu jak Hudini. Ona byla pevná. Nepadala. A pro nic se nenatáhla. Když jí upadlo sousto, nevěděla, nesnažila se ho zachytit. Koupila jsem jí balíček bílých textilních ubrousků. Co se do nich vešlo malin, borůvek, drobečků, kafíčka...
Pamatuji si chodbu. Služba dobrovolníků - posílala lidi na zabodání. Bylo mi z toho blivno. Kolik jich nachytali. Oni stejně neuznají, že je podvedli. "Já jsem měla těžký průběh, nedovedu si představit, jak by to bylo bez očkování!" 😢😶🌫️🙄
-Mami, jsem u tebe. Mamko, cos´dělala. Mami, to tě asi bolelo, viď! Mamko, pojď sem!
- Au, au. Dej mi sem.
Ukazuje na tvář. Jako vždycky.
- A ještě mi vlep sem.
Napusinkovala jsem ji, co se do ní vešlo. Stále cítím její hebkou tvář. Měla krásnou pleť. Myslela jsem, že zas příště. Jenže příště už byla v koma.
- Támhle s tou jsem se prve poprala.
- Ale ne, s nikým ses neprala, svezla ses s vozíku.
Jak mi vědomí si myslíme, že jsme chytří. A že ti bez paměti nemají váhu slova.
- Maminka má slabé krvácení do mozku.
Kde by mě napadalo, že slabé je stejně nebezpečné jako silné.
- Když se to zatáhne, půjde domů?
- No, uvidíme. To nikdo neví.
- A zatáhne se to, že?
Milosrdná lež.
A co bylo s léky! V DD jim přesně vypsali dekurz. Nevěděla jsem, co to znamená. Prý si to ofotili, jestli se nepletu. Slyšela jsem do telefonu, jak jim sestra říká, ale nedbali.
- Prosím vás, jak to bude s léky?
- My čekáme, že nám je sem dovezete.
- Já? A kde bych k nim přišla? Kdo vám maminku dovezl? Já žádné léky nemám. Ty jste si měli vzít v DD.
Ty vorle, bordel! Viníka nechytíš. S.r.o. Pochopila jsem. Budu stát řídit jako firmu. Jo. V pěkném bordelu. Jakmile nedáš alzheimerikovi léky, je vyveden z klidu. Může být agresivní. Druhý den volám.
- Prosím vás, máte už léky?
- No my čekáme, až se ozvete. Že je přivezete.
Jak u blbých na půdě.
- Já vám žádné léky nedovezu. Vy jste včera slíbili, že se spojíte s DD.
- Vaše maminka na mě byla sprostá. To si nezasloužím.
Kjava. Den sester - ano. Vzdávám hold. Ale v posledních letech jsem nepostřehla, že by sestra na LDN nebo loni tahle sestra na neurochirurgii, která mi žalovala na maminku, tak že by věděla, co je maminčina dg. Jak se k takovému pacientu chovat. A že jim nevadilo, že nemá léky! Dva dny sem, dva dny tam, vynadat mi. Copak nevědí, co mají za dg? Že je to stará čtyřiadevadesátiletá paní? Jj, tak sestřičky všechno nejlepší k vašemu dni!
- My jsme hledali, jestli najdeme léky v naší kartě v archivu.
- Jo, a našli, viďte? Když si zlomila nohu Jenže od té doby se změnila medikace.
K čemu byl dekurz, když si to frajeři ze sanity nevzali...
Z tohohle Absurdistánu, blázince na kolečkách jsme se VYSVOBODILY. Mami, a tys´ vyhrála ještě jeden souboj. S přisluhovačkou bigfarmy. Největší krávou světa. Na znesvéprávnění už nedošlo. Mami, jako vždy elegantní bravurní kousek. Mamko, vodnářko, originále! Jo, zanechalas´ tu stopu. Minimálně v mém srdci. Mami!
Kaštany upoutaly dnes mou pozornost. Lidl. Mezi regály mě zdraví paní. Hezky se usmála.
- Odkud se známe?
- My bydlíme tak, kde jste bydlela. Teda vaše maminka.
- Už vím. Vy jste Eliška.
Známe se jen podle vidění. Povídáme si. Vím, nastěhovali se asi před třiceti lety. To já už jsem bydlela jinde. Její muž seděl s Peťulkou v lavici. Mluvíme, jako bychom se znaly odjakživa. Na tohle chodím na nákup. Nasosat se lidí. Pak hupky šupky domů. Dva dny nikoho nemusím. Pak znovu, zase za lidmi. V poslední době jsou rozdvojení, rozčtveření, rozdělení na atomy. Nevím, čemu se vyhnout. Řeč už neplyne jak voda. Hřebíky, skoby, kameny. Pozor, tohle obejdi, na tohle nešlápni. Tohodle se ani slůvkem nedotkni. A to mě nebaví. Mám ráda svobodu. Svobodu slova. Svobodu tématu. Svobodu ve všem. Svobodu národa. Když ho potřebuješ skolit, nejdřív ho musíš rozhádat, znejednotnit, rozeštvat, nejlépe poštvat proti sobě. To vidíme. Dva slovanské národy!!! Srdce bolí. Naši se perou. Dravci přihlížejí. Čekají...
Nedržíme při sobě. Stará doba je pryč. Nová jen v mé hlavě. V regálech je ještě dost žrádla. V lednici zásoba piva. Kina hrají. Cena PH stoupá, ale pořád můžeš natankovat. Klidné sny! Spěte dál! Možná, až se probudíš, ucítíš na krku botu neznámého páníčka. To bude tvůj majitel, který koupil celou tvou zadluženou zemi za hubičku.
Nakupuji skyr, riccotu, kefír pro večerní školení o velikosti porcí. O rozložení proteinu během dne. Mají krásnou kulatou skleněnou formu na koláč. A korýtko ze skla. Poněkud jsem se ubrala. Mám svého rytíře. Pomocníka. Zálohu. Záchranu. Čeká venku. Pomáhá mi. Nakládám do auta.
- Tys koupila chladicí tašku?
´- No, aby se v teple nezkazilo... Jdu ještě do Kauflandu.
Plním batůžek, tašku. Hezky rychle štráduju městem domů. V Brně by řekli:
- Hobluj!
Sedám na terasu. Prohlížím mobil.
- Ty jsi tady?
- Musím si jít udělat sportovní výživu. Do třiceti minut. Mám otevřené metabolické okno. :-)
Připravuji se na školení. Přeměřujeme místo pod bazén. Pod skleník. Žijeme si. Radujeme se. Vzpomínám.
A to je vše. Krásný! Memoárový. Bude to rok, co tu šlapu sama. Bez ní. Jak ráda bych byla, kdyby si tu jen sedla ve svém slamáčku, jen by mě pozorovala... Jo, mám odplatu. Taky jsem sem nechtěla přijít s dětmi.
- Přijď, nemusíš nic dělat. Budeš se učit. Jen tam budete se mnou.
Kolikrát mi říkala:
- Počkej, hořce budeš plakat...
Měla pravdu. Hořce pláču. Ale furt se de.
Dobrou noc!!