Prázdninový

Svítá. Můj spánek má trvat asi šest hodin. Přesto se asi po třech hodinách probouzím. V domě zvláštní světlo. Jdu ho hledat za okno. Tak slunce takhle vychází? To jsem nevěděla. Hezké barvičky se promítají na zdech. Co to?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-01-uplne-rano

Otevírám dveře. Obě kočky v klidu leží v zahradě. Žádný alarm. Neběží ke dveřím. Asi od Petrouška dostaly pár kousků masa. To jim na parný den stačí. Až vstanu doopravdy, Mourek si ještě pár kousků masa dá. Žofka si s něčím hraje. Něco jí skáče pod packami. Doufám, že to není žabka. Točím, čekám, že poznám oběť. Ale ne. Jdu si ještě lehnout. Večer to vyprávím Petrouškovi. Nikde žádná myš neleží. Bůhví, s čím si naše kočkodánka hrála.

Druhé probuzení. Už pár hodin, vlastně od mého usnutí, běží první červencový den. Užívám si ho. Moc úkolů z papírku neubývá. Lenoším. Ireno, Ireno. Ukliď už ty byliny! Zavolej Ivě! Budeš mít odškrtnuté dva body…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-01-obchazim

Nemohu si pomoci, ale jdu zas očumovat do zahrady. Chystám si nůžky na ostříhání levandule. Až večer, VEČER! se dostávám k pár kvítkům. Ani to jsem nesplnila.

Ach, to je léto. Červenec. Celé dopoledne se ráchám v bazénu. Nikdo neotravuje. Jsem svobodná. Obloha je sice azuro, to si lidi myslí, ale někdo to azuro přešplouchl kbelíkem sakra špinavé vody. Svět je klamán. Ne, opravdu je sluneční světlo jako filtrované. Není to jas. Připadá mi, jako by někdo dal na nebeskou kopuli igeliťák. A taky večer není prohřáto. Cítím chlad. Není to ončo. Asi to nikdo nevnímá. Ale já ano.

Všem květináčům s okurkami a rajčaty liju zálivku. Večer to vypadá, jako bych je ráno nezalila. Měla bych jít stříhat tu levanduli. Ale jdu do bazénu. Pozoruji stromy. Prohlížím FB.

Poledne.

- Prosím tě, my jsme zapomněli v servise nechat malý techničák. Ofoť ho a pošli.

Nerada, vlastně vůbec, jen fakt z nouze používám Whats app. Zaplňuje mi všechno. One drive. Microsoft účet. Google. A pak na mě všichni tihle neviditelní útočí, ať si zkusím na měsíc, tři měsíce, půl roku zdarma využít jejich prostor. Jak jejich? Kdo to určuje? Hlavně pak už bych byla lapena do plateb. Já žádný prostor nechci. OK. Ofocuji malý TP Jednou s bleskem jednou bez. Když už, tak ať si ten prostor zapráskám. Místo dvou fotek odesílám čtyři. Člověk, který má mou Kugu v péči, je nesmírně hodný. Opravdu moc. A prodělal nemoc. On to zvládne. Vzpomene si na mé varování? Nikdy nikomu neublížil. Pracovitý. Ochotný pomoci. Šikovný. Veselý. Dobrý parťák.

Mám v zahradě blbůstky. Jednou z nich je malá fontánka. Celý den ji přemisťuji na sluníčko. A dolévám vodu. Miluji zvuk tekoucí vody. teda – myslím tím venku. V duši klid. Pohoda. Lindě se dnes povedl dobrý kousek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-01-svacina

Ostatní už obědvají. Ne tak já. Lezu z bazénu. Svačím. Smetanový jogurt s jahodami. Dobrota. Ráda používám dřevěné lžíce. Dnes jsem si vybrala obzvlášť příjemnou. Lesklou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-01-pijeme-jime-koupeme-se

Kočkám jsem naplnila misku vodou. Doma mají skleněnou. Pro Žofku to bylo loni nepochopitelné. V době po operaci po své noční příhodě, kdy ji někdo ublížil, jsem jí vždycky sundala límec, čeřila jsem vodičku ve skleněné misce. Snad ji neviděla. Pacinkou ji nabírala. Jiřinka Lea mi poradila, abych do vody vložila kamínky. Mají tam křišťálového anděla. Vodu už asi vidí, pije ji. Ven jsem dala jen původní mističku na granulky. Taky v ní plavou čtyři kamínky.  Mourínek obchází vodotrysk. Kdykoli si chce smočit čumáček ve vodě, voda stříkne. Nakonec jde ochutnávat z oranžové klidné misky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-01-pijeme-jime-koupeme-se

Jdu si uvařit namočenou čočku. Kořením. Na sádle si do tmava smažím cibulku. Do čočky hodně česneku. Měla jsem na něj velkou chuť. A taky do okurkového salátu na způsob tzatziků.

Petroušek je tu.

- Taxík máš přistaven.

Svěřuji mu, jakou cestu jsem si dnes promyslela pro ovoce a zeleninu. Pojedu lukami. Radíme se, kterou ulicí tam, kterou se vracet. Jedu. V lukách je to husté. Ale jsem jedna dvě na druhém konci města. Parkuji přes cestu u zeleniny. Beru košík na jahody.

- Dobrý den!

S prodavačkou měl Petroušek spor. Na mě byla poprvé taky dost ostrá. Dávám si pozor. Snažím se být přátelská.

- Mohu si zvážit košík?

Normálně by člověk očekával souhlas. Tak to dělají všichni; zváží košík nebo nádobu, resetují váhu. Dosypou hmotnost jahod.

- A co chceteéé?!

- Dosypat jahody.

- Takhle ne! Dejte si ho pryč!

Hodila na váhu dost prudce prázdný košík. Zvážila ho. Pak na tu samou váhu položila mnou vybraný košík jahod, zvážila i ten; dnes fakt cena lidová. To si dělají prču. 110 korun. Rozdíl odečetla.

Asi se blbě dívám. Očekávám, že mě uštkne pohledem. Tak zle se dívá! Ireno, hubu drž! Nebo tě budou pomlouvat. Tady je pánem prodavačka! Takže se tu bude poslouchat. Tichý hlásek ve mně ale píská:

- Peníze jsou moje energie. Já je sem nesu. Očekávám prozákaznický přistup.

Hned toho pískala dusím.

Přesýpám opatrně jahody. Je netrpělivá. Asi sypu moc pomalu. Krámek je prázdný. Nikde nikdo. Jen u stolu sedí nějací tři lidé. Na dně jsou logicky nahnilé jahody. Ve vedru podléhají zkáze. Jinak jsou překrásné. Bere jednu obří jahodu. Hází mi tam menší. Vyndávám tři další shnilé. Ohýbám se dolů a beru tři krásné veliké. Výměnou. Ješišmarja! To jsem si dovolila.

- Si snad všichni myslíte, že vám tam ty jahody schovávám!!

- Ne, já si nic nemyslím.

- Ale jo! Všichni si myslíte, že je tam dávám schválně!

- Proč mi vkládáte do úst něco, co jsem neřekla. Nekřičte!

- Vy buďte zticha!

Asi jsem udělala nějaký vyjevený obličej. Ječí dál. Ireno, jestli ti u stolu roznesou, že sis dovolila chtít vyměnit shnilé za zdravé. Ona napočítala peníze, ale zboží nevyměnila, nedoplnila kus za kus.

-Já jen chci vyměnit pět kusů za pět kusů. Kdybyste byla obchodník, tak mi tam jednu dvě přihodíte.

- Už je máte vyměněné.

- No nemám. Takže bych si ráda za to, co zaplatím, odnesla zdravé jahody.

- NE! Musíte počítat se ztrátou!

Zbožňuji modální slovesa – vůbec je nepoužívám, neb nejsem otrok. Už vůbec ne její. Nic nemusím! Je dost ofouklá. Ona zákazníkovi napočítá prasečí cenu a ještě mu vynadá, že musí počítat se ztrátou?! Ne, to nemyslí vážně.

- Vy jste tak nepříjemná. Já jsem váš zákazník.

- A to si jako myslíte, že jste něco víc?

- Proč mi stále vkládáte do úst něco, co jsem nevyslovila A co si nemyslím!

- Vy jste mně strašně protivná.

No výborně. Tak to jsem potřebovala vědět.

Přihazuji ještě dvě palice česneku. Ptám se, kde je pytlík na brambory. Neochotně ukazuje. Neumí se usmát. Je to člověk? Není to naprogramovaný robot? Nezměnili jí software? Jdou mi hlavou myšlenky. Ještě cibuli. Netrpělivě váží. Sčítá. Hází mi papírek se svým výkonem do košíku. Platím. Vůbec neřekne zdvořilostní prosím.

- Děkuji hezky.

Zadržuji slzy. Tady ne. Tady bulit nebudu.

Á, je tu majitel!

- Mohla bych vám prosím, něco říci?

- Vy na mě nebudete žalovat!

Ješiš, tak je drzá! V pátek tu měli akci. Dva košíky jahod před rozkladem. Přitažlivá cena. Akční ji nazvali.  Šedesát pět korun. Sedla jsem si ke košíkům, vybírala jahody. Vzala bych si třeba dvacet deka. Víc bych nevybrala. Nade mnou se ozvalo:

- Ne, to musíte celé. Buď celé nebo nic!

- No to bych z toho zítra měla jahodovou kožešinu. Tak děkuji.

Když jsem to říkala Péťovi, povídal:

- Tak asi má vyděláno. Než by prodala aspoň zbytek, raději to nechá shnít.

- Prosím, můžeme jít stranou?

Mladý Polák je hodný. Asi až moc hodný.

- Prosím vás, když prodáváte vy, dáte mi za jednu plesnivou třeba tři čtyři náhradou.

V duchu si vzpomínám, jak maminka, když vážila důstojnickým paničkám jablka, vezla je nahoru do pevnosti na dvojkolce až pod nos, vždycky jim dobrých půl kila přihodila, kdyby tam bylo snad nahnilé.

- To ona nemůže, to mohu jen já. Ona by to musela zaplatit.

- No, podívejte se. Křičela na mě dnes převelice. Chovala se hodně nestandardně. A já, když jedu do Skalice, tak už to mám kousek do Polska. Já jsem na otočku za hodinku zpátky. A tam jsou prodavačky velice vděčné za nákup. Já vám nesu svou energii. A loni mi jedna prodavačka, ony už mě znají, dala kbelík meruněk. Byly už tak měkké, že by je vyhodila. Dala mi to i s kbelíkem zadarmo. Když jsem vám poprvé říkala, že jsem moc ráda, že tu jste vy, že jsem tu zažila nepříjemnou prodavačku, ptal jste se, jak vypadala. Otočila jsem hlavu, viděla jsem ji na lavičce obědvat. Raději jsem řekla, že už nevím, jak vypadala. Dnes vám říkám, že vám odlákává zákazníky. Je zlá a drzá. Neuvěřitelně neprofesionální. Já vás mohu doporučit, a taky vám mohu udělat negativní reklamu.

Hoch přikyvoval, že jí něco řekne. Prchala jsem přes cestu k autu. Tam jsem spustila proud slz. Abych se bála, že to někdo uslyší a řekne, že jsem hádavá. Co to je za svět? Abych se bála jít do obchodu.

Klušu k řezníkovi kočkám pro játra. Prodává tam moc sympatická mladá paní prodavačka.

- Myslíte, že mohu tady přejet do téhle ulice?

- Jo, můj šéf tam tudy jezdí.

- Ale není tam volná čára.

- Můžete tam odbočit.

- Vy jste tak milá. Mně se teď přihodilo…

Už zas brečím.

- Nic si z toho nedělejte. Nadechněte se a buďte veselá!

Má pravdu, holčička. Jdu do auta. Zkusím jet do té uličky. To mi poradil Péťa. Příště se vrátím tou samou, co jsem sem přijela. Bude příště? Nebo pojedu ke svým do Polska? Tahle můra mi ublížila. Jedovatá hadice. 

- Ty už jsi tady?

- Peťuš, víš, ta prodavačka, jak jsi s ní měl konflikt, tak víš co mi dnes udělala? Nechtěla mi vyměnit jahody a už to měla napočítáno. Prý musím počítat se ztrátou.

- Tak tam nechoď.

- Jediná zelenina tady…

- A kudy jsi jela, mi řekni.

Odvedl hovor.

- Já zítra pojedu do práce na kole. Nebudu se nervovat na semaforech. Kde mám tu duši?

- Tady ji nemáš. 

- Já už jsem z tebe tak zblblej, že už mám tady třetí brýle. Já se naběhám!

- A jak si kolečko krásně čistíš!

- Měl jsem ho píchlé na čtyřech místech, jako jsi měla ty.

- Ještě štěstí, že mi ho v Active sportu opravili, viď?

- No, tam na čtyři měsíce zavřeli.

Valím oči. 

- Tak to by měli dát náhradu.

Jsem naivní. Jsem blbá. Jsem normální kráva. Nepatřím do tohohle světa. Vznáším se v oblacích, mluvím se stromy, zvířaty, kameny… Ale některým lidem nějak nerozumím. Vyhýbám se jim obloukem. Ve svém okolí mám jen hodné lidi. Někdy je třeba zažít i nelidi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-01-v-bezpeci-domova

Jsem na zahradě s Petrouškem. Jsem v bezpečí. Jsem u něj a s ním. V klidu, lásce, pohodě.

- Jo, prosím tě, Kuga má opotřebované destičky, tak se to prodraží, ale už jsou objednané.

- Jé, Petroušku, ty seš hodnej!

- Ne, brzdy musí být v pořádku. Ve čtvrtek budeš mít auto.

Ležím na lehátku. Jsem v bezpečí. U Péti. Bezvadný pocit.

- Peťuš? Víš co jsem ale včera slíbila cestou do servisu Kuze? Že tam přespí beze mě jen dvě noci.

- Tak to zavolej…

Volám. Na druhém konci se ozývá autolékař.

- Víš co? Já jsem slíbila té mé holce, že tam bude spát jen dva noci. Jsi už doma? Aby to neslyšela.

- Jsem. Neboj. Neslyší to. A co potřebuješ?

- Abys jí to vysvětlil a trošku ji pochoval, víš?

- Jo, koupil jsem pár lízátek, buď v klidu. Zítra jí jedno dám.

Smějeme se. Děkuji. Jsem zvyklá na takovéhle jednání. Hezké, milé, přátelské, chápavé. Nemám ráda befely, rozkazy, příkazy... Fuj!

- Peťuš? Byl jsi u té paní?

- Byl. Viděla mě z okna. Říkala, že jsem sportovec. Perfektní ženská. Já už jsem u ní jednou byl. Je to letuška, víš? Už je jí třiasedmdesát.

- Fakt? Tak to je asi hodně milá, viď?

- Je milá. Normální. Povídala mi, že celý život se musela usmívat i na lidi, kteří jí lezli na nervy. Jinak by ji vyhodili. Tak teď už si říká, co chce.

- To měla těžké. Letuška. To by měla slyšet ta zeleninová bába. Uštěkaná. Drzá. Neomalená.

- Neumí se chovat. Nemá tam co dělat.

- Asi nemá jinou.

Ve vzpomínkách letím k porevolučnímu zelináři Kamilovi. A jeho krásné milé příjemné ženě Daniele. Tak ráda jsem tam chodila. Všechno měl. Všechno sehnal. Tam se dobře nakupovalo. S vyhřezlými plotnami mi nesl bedýnku ovoce a zeleniny do kufru. A když jsem měla velkou bankovku, vyběhla z krámku do trafiky rozměnit. Ne, aby mě tam poslala. Ctili své zákazníky. Já jsem pak už automaticky vybíhala, aby ona nemusela. A když jsem přišla v sobotu už po zavírací době, klidně jsme se mohla obsloužit. Ty jsem měla ráda. Zlatí lidé. Podporovala jsem je nákupem do poslední chvíle, než je převálcoval Lidl, Penny, pak Kaufland. To už nevydržel. Zavřel. Škoda, škoda. Dnes tam točí zmrzlinu. Nechodím tam, ale vím, jak se Daniela umí moc hezky usmívat na zákazníky. Jo, a můj první nákup u nich – jej! My jsme žvanily a žvanily. Já přijela na kole sem na zahradu. Dům tu ještě nestál. Danielka se sekla asi o dvě stovky. Nesla jsem jí cedulku k přepočítání. Omlouvala se. Vůbec nemusela! Byl tam přece i můj vliv. :-) Protože jsme fakt žvatlaly, tak se spletla, no. To se stane. Žádný mrak. Vrátila mi peníze. A celou dobu jejich podnikání jsme se měly rády. Nebo aspoň já ji i Kamila milovala. Pro mě bezvadní obchodníci. Pěkné zboží, přijatelné ceny. Neměla jsem žádnou výtku. Ukázkový krámek.  Bravo!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-01-sklizen

Sklízíme. Zaléváme. Jdu konečně v smrákajícím se večeru stříhat levanduli. Třídím na dlouhé stonky, kratší, nejkratší a mini kytinky. Zítra sundám lístečky. Svážu pentličkami.

Ješiši! Fn end nefunguje jako přemísťování ze začátku dokumentu na konec. To mě štve. Zdržuje mě to. Hledám klávesové zkratky. Ne. Opravdu nefungují. Trošku vibruji. Chaos i tady.

Jak hodnotit den? Krásný. Kouzelný. Na plné obrátky letní. Užila jsem si ho. Jen ta prasklina. Ó, černý mrak. Fujovatý smrad. No kaz, no! Nevím. Jak mohu nakupovat u nepříjemné neobchodní osoby. Budu asi jezdit na Polsko. Nebo si zjistím, kdy tam ta černokněžnice ukřičená nebude.

Dobrou noc!

P. S.

Místní drbny! Když jí to donesete, uděláte mi službu. A to vy rády, viďte? Bosorky zlé!